Jan Amos Komenský. Zklamali Poláci učitele národů?

Zachraň se, kdo můžeš!“ Píše se rok 1656 a na Lešno se jako velká voda valí rozvášněný dav chudáků, kteří se rozhodli bránit polskou státnost. Většina staveb ve městě se záhy ocitá v plamenech. Nemilosrdně pohlcují také dům českého učence Jana Amose Komenského, jenž zde před lety nalezl azyl. Teď oheň polyká i jeho největší dílo, na kterém pracoval přes 40 let!

Po výprasku Čechů v památné bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 si panovnický rod Habsburků došlápne na všechny nekatolíky v českých zemích – Jana Amose Komenského (1592–1670) nevyjímaje. Vyhlášený teolog a biskup protestantské církve s názvem Jednota bratrská se v několika následujících letech musí ve své vlasti skrývat jako uprchlý trestanec. Třebaže se načas usazuje na panství významného šlechtice Karla staršího ze Žerotína, ani zde nenachází klid. Situace v Čechách je pro něj tak neúnosná, že se nakonec rozhoduje vyměnit život psance za život exulanta.

Otevřená náruč

Naštěstí Lešno, kam přichází v roce 1628, zná ze své předchozí návštěvy. Zpočátku doufá, že se brzy vrátí do Čech, ale nakonec si v Polsku rychle zvyká na „druhý domov“. Časem si podle vlastních slov připadá jako „na předsunuté hlídce, kde víc vidí a dovídá se víc věcí“. Dobře si uvědomuje, že Lešno má strategickou polohu. Leží na spojnici slezské Vratislavi s Poznaní a Gdaňskem a přes Balt se západoevropskými centry v Nizozemí, v severozápadním Německu a Anglii. Odsud se bude Komenskému dobře organizovat odboj Jednoty bratrské proti bezpráví páchanému v Čechách…

„Vítám vás, přátelé. Buďte tu jako doma,“ přijímá Komenského a jeho bratry s otevřenou náručí správce města Rafael VII. Leszczyński. Ten vzdělaným mužům přeje, stejně jako pozdější správce a slezský šlechtic Jan Jerzy Szlichtyng (1597–1658).

Zoufalství emigranta

Český myslitel do Lešna rozhodně nepřijíždí odpočívat, jak uvádí některé prameny. Hned po příchodu se stává učitelem na zdejším gymnáziu a posléze i jeho rektorem. Píše zde také své nejznámější dílo Labyrint světa a ráj srdce, ve kterém se mimo jiné promítají jeho negativní zkušenosti z nucené emigrace. Komenský, coby poutník procházející labyrintem, ve spise říká: „Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl jsem: na poušť někam, aneb raději, kdyby možné bylo, z světa ven utéct chtěje.“

Když roku 1632 přebírá funkci sekretáře Jednoty bratrské, dostává na starost studenty, které církev posílá do Německa, Nizozemí a Anglie, aby tam studovali na vysokých školách. Rukama mu prochází korespondence s nejvyššími představiteli těchto institucí. Komenský stále bedlivě sleduje, co se děje v Evropě, a nevzdává se myšlenky, že se jeho vlast jednou vymaní ze spárů habsburské monarchie.

Spojencům posílá šifry

Zatímco Lešno v polovině 17. století utěšeně rozkvétá, v Evropě to vře jako v rozžhaveném kotli. Švédská královna Kristýna I. (1626–1689) se v roce 1654 vzdává vlády a konvertuje ke katolictví. K moci se dostává její bratranec Karel X. Gustav (1622–1660), který opět zatouží povznést válečnou slávu skandinávské země. Komenský neváhá a obnovuje s protestantským Švédskem korespondenci. Posílá ale také řadu dopisů do Anglie, v jejímž čele momentálně jako lord protektor stojí Oliver Cromwell (1599–1658), který vystupuje jako ochránce evropských protestantů. „Železo se musí kout, dokud je žhavé,“ říká si nejspíš Komenský a své listy posílá po zvláštních poslech. Píše tajnými značkami nebo používá neviditelný inkoust.

Jan Amos Komenský díky svým pedagogickým pracem získává přezdívku „učitel národů“. Zvou ho na univerzity v řadě evropských měst. Nabídky ale zpočátku odmítá. První významnou přijímá až roku 1641. Tehdy se rozhoduje vyhovět pozvání anglického parlamentu na přednáškové turné, během kterého vystupuje i před prestižní Královskou akademií věd.

16. ledna 1969. Hořící vzpoura proti okupaci

16. ledna 2024 uplynulo přesně padesát pět let od sebeupálení Jana Palacha. Dvacetiletý student Filozofické fakulty Karlovy univerzity spáchal sebevraždu na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany československé politické reprezentace.

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v rodině cukráře ze Všetat. Po studiu na mělnickém gymnáziu se přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam ho ale nepřijali. Proto absolvoval zkoušky na Vysokou školu ekonomickou, kde uspěl a začal zde také studovat. V roce 1968 se mu podařilo přestoupit na Filozofickou fakultu.

Během studia na vysoké škole navštívil dvakrát Sovětský svaz a z jeho dopisů vyplývá, že k němu měl kritický vztah. Obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy ho velmi zasáhlo. Nedokázal se smířit s poměry po 21. srpnu, proto aktivně podporoval každou akci, která s tímto stavem nesouhlasila.

Poté, co si lidé na okupační vojska začali zvykat a propadali pocitu, že s tímto stavem nemohou nic dělat, se odhodlal k ráznému činu. Patrně přemýšlel nad tím, jak lidi probudit, aby se neuzavírali do svých soukromých záležitostí a bojovali za svou budoucnost. Ve čtvrtek 16. ledna 1969 se proto u kašny Národního muzea v Praze polil hořlavinou a zapálil jako živá pochodeň. Následný pohřeb 25. ledna 1969 se stal velkým protestem proti pokračující okupaci.

Po jeho činu, který šokoval celý svět, se protestně upálili ještě další studenti. Na stejném místě asi o měsíc později spáchal sebevraždu osmnáctiletý student šumperské železniční průmyslovky Jan Zajíc a v dubnu 1969 jej následoval v Jihlavě Evžen Plocek. Přestože tyto protestní sebevraždy hluboce otřásly veřejným míněním, neměly trvalejší dopad na politickou situaci v tehdejším Československu.

Cituji z dopisu, který zanechal u Národního muzea v Praze, kde spáchal sebevraždu:

Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou:

Okamžité zrušení cenzury
Zákaz rozšiřování Zpráv

Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1

P. S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.

17. listopad 1939 – 17. listopad 1989

17. listopad patří mezi jeden z nejvýznamnějších dnů v dějinách České republiky. V roce 1939 nacisté brutálně zakročili proti vysokoškolským studentům. O padesát let později vypukla sametová revoluce. Co se v dramatické dny let 1939 a 1989 událo?

17. LISTOPAD 1939

Na sklonku roku 1939 by se dala atmosféra v Protektorátu Čechy a Morava krájet. Sílila protiokupační nálada, která vyvrcholila 15. listopadu. Tehdy se lidé rozhodli uctít památku mrtvého studenta lékařské fakulty Karlovy univerzity Jana Opletala. Toho nacisté smrtelně postřelili při demonstraci konané v den 21. výročí vzniku Československa.

Hitler žádá řešení

Den po pohřbu se v Berlíně konala mimořádná porada, na které se schválil plán „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“. Adolf Hitler, který se jednání zúčastnil, se k pražským událostem vyjádřil: „15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“

Nekompromisní výsledek

V noci ze 16. na 17. listopad němečtí pořádkoví policisté za přispění jednotek SS nekompromisně vykonali rozkaz německého vůdce. Natrvalo uzavřeli všech deset českých vysokých škol, 9 vedoucích představitelů vysokoškoláků v Ruzyni popravili, 1 200 studentů zbili a odvlekli do koncentračních táborů. Na základě těchto událostí byl v Londýně v roce 1941 tento den vyhlášen jako Mezinárodní den studentů. Dodnes je tento svátek jediným výročím mezinárodního významu, které pochází z Čech.

17. LISTOPAD 1989

Týden po pádu Berlínské zdi, 17. listopadu 1989, začala v Praze sametová revoluce. Ve čtyři hodiny odpoledne se u sídla lékařské fakulty na Albertově sešly skupinky studentů, aby si připomněly tragické události před padesáti lety. Původně klidná manifestace se brzy změnila ve stávku za svobodu, demokracii a politické reformy.

Situace se vyostřila v ulici Na Perštýně u obchodního domu Máj, kam demonstranti krátce po půl osmé večer dorazili. Zde dav zastavil kordon pohotovostního pluku ministerstva vnitra a znemožnil stávkujícím i únik postranními ulicemi. Lidé se proto posadili na zem a čekali, jak se situace bude vyvíjet. Jednotky ministerstva vnitra nelítostně zasáhly. Přes pět set lidí zranili
a řadu občanů odvlekli do připravených autobusů a kanceláří Bezpečnosti.

Společnost se bouří

Tvrdý zásah Veřejné bezpečnosti proti mladým lidem probudil celou společnost, která se definitivně rozhodla vzepřít totalitnímu režimu. V den padesátého výročí, kdy byly uzavřeny všechny československé vysoké školy Hitlerem, začala „sametová revoluce“ (na Slovensku „něžná“). Ta odstartovala rozsáhlé změny v politickém a hospodářském uspořádání Československa a vývoj po těchto událostech dostal rychlý spád.

Rychlá cesta ke svobodným volbám

24. listopadu odstoupilo dosavadní vedení komunistické strany. 7. prosince rezignovala federální vláda a 10. prosince přijal poslední komunistický prezident Gustav Husák slib nové vlády a sám abdikoval. Komunisté byli poprvé od roku 1948 v menšině. 29. prosince se stal prezidentem spisovatel a disident Václav Havel (1935) a volby konané v roce 1990 s drtivou převahou v Čechách vyhrálo Občanské fórum (51 %) a na Slovensku Verejnosť proti násiliu (36 %). Komunistická strana byla na kolenou, získala pouze 13 procent hlasů. Brána k plné parlamentní demokracii byla otevřená.

Dodnes se vedou diskuze o tom, že komunistická elita státní převrat připravila, aby si zajistila budoucí vliv v Československu. Přestože uplynulo téměř 30 let od revoluce, stále nemáme dostatek důkazů, abychom tyto spekulace mohli potvrdit nebo vyvrátit.

www.rozhlas.cz/17listopad

Antonín Jan Hartmann. Český lékař umučený nacisty

Když se první československý prezident T. G. Masaryk (1850–1937) v roce 1918 vracel do vlasti, pochodoval český lékař Antonín Jan Hartmann (1893–1945) jako druhý člen čestné stráže legionářské. Nikdo v té chvíli nemohl tušit, že ho o dvacet sedm let později 15. ledna 1945 v polském koncentračním táboře Gollnow umučí nacisté.

Antonín Jan Hartmann se narodil 22. listopadu 1893 ve Štítině v rodině stolaře Jana Hartmanna ze Štítiny a Marie Anny rozené Humhalové ze Suchých Lazců. Po obecné škole ve Štítině v letech 1904–1912 absolvoval studia na českém gymnáziu v Opavě. Poté po pěti semestrech medicíny ukončil studium na vysoké škole lékařské v Brně.

V rakousko-uherské armádě sloužil od října 1914 jako jednoroční dobrovolník kadet u 15. a 16. zemského pěšího pluku. Na ruské frontě byl 17. září 1915 zajat a 19. května 1916 se přihlásil k 2. pluku srbské dobrovolné divize Československých legií. 19. září 1916 byl raněn u Dobruži. Od ledna do března roku 1918 působil na makedonské frontě, od listopadu 1918 ve Francii. Od 24. května 1918 ve francouzské legii v 21. pěším pluku v hodnosti podporučík. Konec v legiích 31. prosince 1919, poslední útvar 21. pěší pluk, poslední hodnost kapitán. Po demobilizaci Antonín Hartmann pokračoval ve službě v československé armádě.

13. října 1924 se Antonín Hartmann oženil s Julii Kyjovskou ze Štítiny. V letech 1925 až 1937 bydlel s rodinou ve svém domě na Štítině č. p. 6, kde provozoval soukromou praxi. Jako štábní kapitán pěšího pluku č. 15 promoval 28. května 1930 na doktora veškerého lékařství na české universitě Masarykově v Brně a dále se vzdělával na klinice pro vnitřní choroby prof. Dr. Kristiana Hynka lékařské fakulty Karlovy university v Praze a absolvoval další lékařské kursy.

Roku 1936 je již veden jako šéflékař pěšího pluku č. 15 v hodnosti major zdravotní služby, od roku 1937 podplukovník zdravotní služby-šéflékař doplňovacího okresního velitelství Opava, roku 1939 šéflékař dělostřeleckého pluku č. 107.

V letech 1942–1944 byl obvodním lékařem v Ořechově, kde údajně psal mladým mužům nepravdivé zdravotní diagnózy, aby nemuseli nastoupit na nucené práce do velkoněmecké říše. Na udání byl 4. února 1944 zatčen gestapem pro nelegální držení zbraně, kterou vlastnil jako bývalý voják z povolání a pro poslech zahraničního rozhlasu odsouzen a deportován do věznice Gollnow v Polsku, kde byl 15. ledna 1945 ubit k smrti. Oficiální diagnóza smrti – zápal plic. MUDr. Antonín Jan Hartmann byl v roce 1945 povýšen in memoriam do hodnosti plukovník.

Ve Štítině založil a vedl velký smíšený sbor. Nacvičil řadu skladeb například Píseň českou Bedřicha Smetany. Za jeho vedení a režie se také v přírodě sehrály mnohé divadelní hry. Namátkou Jan Výrava od Františka Adolfa Šuberta nebo Jánošík. Plánovanou komickou operu V studni od Viléma Blodka nakonec ochotníci ze Štítiny kvůli zločinnému mnichovskému diktátu nesehráli.

Mistr Jan Hus. Muž, který položil život za pravdu

Je 6. července 1415. Kostnický koncil právě skončil. Pověření biskupové nasazují muži na hlavu okrouhlou papírovou korunu, na které svítí nápis: „Tento jest arcikacíř!“ Mistr Jan Hus kráčí hrdě po předměstské louce, za chvíli jej pohltí plameny. Ještě může odvolat. Ne, neodvolá, chce zemřít podle pravdy evangelia. 

Jan Hus spatřil světlo světa v jihočeském Husinci u Prachatic pravděpodobně v roce 1369. V jednadvaceti letech začal studovat na pražské Karlově univerzitě, kde nejprve získal titul bakalář a posléze se z něj stal mistr svobodného umění. Jakmile ukončil studium na univerzitě, působil zde jako profesor a v roce 1400 byl vysvěcen na kněze.

Kritika bohatých
O dva roky později již přednášel plamenné projevy v pražské Betlémské kapli. Mistr Jan Hus byl vynikající řečník, který svým kázáním dokázal strhnout obyčejné lidi a také se stal jejich symbolem. Ve svých kázáních kritizoval bohaté církevní hodnostáře a výstřednosti bohatých. Například se stavěl proti hromadění majetku nebo prodávání odpustků. O dva roky později již přednášel plamenné projevy v pražské Betlémské kapli. Mistr Jan Hus byl vynikající řečník, který svým kázáním dokázal strhnout obyčejné lidi a také se stal jejich symbolem. Ve svých kázáních kritizoval bohaté církevní hodnostáře a výstřednosti bohatých. Například se stavěl proti hromadění majetku nebo prodávání odpustků.

Zákaz a obhajoba
Hus nebyl pouze skvělý kazatel, ale také významný literát. Jeho myšlenky uznávala i odborná veřejnost. Mezi důležitá díla patří latinský spis O církvi (De Ecclesia) vydaný v roce 1413, který vychází z myšlenek Jana Viklefa (1320–1384). Tento profesor oxfordské univerzity upozorňoval na obrovský rozdíl mezi církevním učením o chudobě, prostém životě a lásce k bližnímu a mezi skutečným životem církevních představitelů. Roku 1412 napětí mezi Husem a špičkami církve vyvrcholilo. Veřejně vystoupil proti odpustkům a papež mu zakázal vykonávat v Praze církevní obřady. Jan se odvolal na učení Ježíše Krista a odmítl papeži poslušnost. Brzy na to opustil Prahu a přestěhoval se na venkov, kde kázal pod širým nebem v okolí hradů Krakovec u Rakovníka a Kozí Hrádek v jižních Čechách. Dva roky před svou smrtí dokončil český výklad bible Postila a na jaře roku 1414 ho vyzval císař Zikmund Lucemburský (1368–1437), aby se ospravedlnil před koncilem svolaným v Kostnici.

Pravda je jen jedna
Přestože měl od něj průvodní list o osobní nedotknutelnosti, v německém městě Kostnici ho zatkli a začali vyslýchat. Na ekumenickém koncilu byl obviněn z kacířství a zástupci církve ho žádali, aby své učení odvolal a podrobil se autoritě koncilu. Hus však ze svých názorů nechtěl slevit, a proto byl prohlášen za nepoučitelného a zatvrzelého kacíře. 6. července 1415 šestačtyřicetiletého kněze pohltil nemilosrdný oheň a jeho popel byl rozprášen v řece Rýn. Krátce po této justiční vraždě začaly řinčet zbraně v Českém království, protože začala husitská revoluce. Teprve o šest století později římsko-katolická církev mistra Jana Husa rehabilitovala a v roce 1999 papež Jan Pavel II. prohlásil, že lituje jeho kruté smrti a uznal ho jako reformátora církve.

Tajuplní templáři. Opravdu uctívali ďábla?

Slunce ostré jako břitva se zařezává do tváří zasmušilých rytířů. Jejich bílé pláště s rudými kříži zlověstně vlají pouští. Kam spěchá odhodlaná družina? Ochránit poutníky, kteří se vydali do Svaté země? Nebo ukrýt truhly plné ryzího zlata?

Na konci 11. století v Palestině teče krev proudem. Během první křížové výpravy (1095–1099) se jako uragán valí rytířská vojska ze západní Evropy na území ovládané muslimy. Co mají v plánu? Znovu dobýt město Jeruzalém s Božím hrobem Ježíše Krista. Když se jim to v červenci 1099 podaří, mnoho křesťanských poutníků se vydává navštívit toto svaté místo. Je to ale pěkně nebezpečný výlet! Všude číhají Saracéni a nemilosrdně útočí na vetřelce, kteří násilím obsadili jejich zemi. V roce 1119 proto rytíř Hugo de Payens rázně bouchne do stolu a s několika francouzskými rytíři zakládá křesťanský bojový řád. Jeho hlavním úkolem bude chránit poutníky putující Svatou zemí. Málokdo tuší, že se za krátkou dobu stane nejmocnějším a největším rytířským řádem středověku. Templářský řád totiž nepodléhá žádnému králi, ale zodpovídá se pouze papeži. To mu dává daleko větší moc, než mají obyčejní rytíři. Templáři stavějí mohutné pevnosti a vybudují největší námořní flotilu v Evropě.

Někteří řádoví rytíři jedli co nejméně, aby dokázali, jak moc mají rádi Krista. Protože by ale hladoví dlouho nepřežili, měli zvláštní pravidlo: Museli jíst ve dvojicích, aby jeden dohlédl na to, že se druhý pořádně najedl!

Dívat se smrti do tváře

I když si bojoví mniši na jídlo moc nepotrpěli, byli to zkušení válečníci, kteří se rvali doslova do posledního dechu. Představ si, že v bitvě u Cressonu ze tří stovek templářů, kteří bojovali proti sedmitisícové přesile, zůstali naživu jen tři! Postupem času se z chudých mnichů-válečníků stává nesmírně bohatý řád, který půjčuje i nejmocnějším panovnickým rodinám, především z Francie a Anglie. Jak se jim to daří? Za úplatu přepravují z jednoho kontinentu na druhý peníze i jiný majetek a půjčují na úrok. V roce 1212 dokonce staví v Paříži nové řádové sídlo Templ, které slouží také jako banka. Je v ní uložena i velká část pokladu francouzských králů. Kdyby ses v té době vydal z Evropy do Jeruzaléma, v Paříži bys mohl složit peníze a na základě „stvrzenky“ by sis je pak mohl vyzvednout v Jeruzalémě. Možná tě ale zklameme, že templáři tuto moderní metodu bankovnictví nevynalezli. Například Židé už dlouho před nimi ukládali peníze na jednom místě a vybírali na jiném.  Pak ale templářům začnou horší časy. Nejprve v roce 1187 muslimský vůdce Saladin (1138–1193) poráží křižácké vojsko u Hattínu, obsazuje Jeruzalém a tím templáři ztrácejí své hlavní sídlo. Když sultán nechává popravit všechny templářské zajatce, ti se doslova perou o to, kdo půjde první na smrt. To aby ukázali svou statečnost. To nejhorší má ale teprve přijít…

Černý pátek pro templáře

Slyšel jsi někdy o tom, že pátek 13. přináší smůlu? Je to kvůli templářům. Právě v pátek 13. října 1307 francouzský král Filip IV. Sličný (12681314) nechává uvěznit tisíce templářů. Proč? Nelíbí se mu, že je templářský řád příliš mocný a bohatý. Král navíc nechce splácet peníze, které řádu dluží. Obviňuje proto templáře z toho, že uctívají ďábla. Tvrdí, že plivají, šlapou nebo dokonce močí v kostelech na kříže. Nebo že se líbají vzájemně na zadnici. Hrůza, viď? Všechno tohle si Filip samozřejmě vymyslel. Jenže král nechá templáře mučit tak dlouho, až se přiznají k jeho nesmyslným obviněním. Ze dne na den je řád zrušen a zabaven mu veškerý majetek. Podle legendy ale templáři většinu svých pokladů ukryli ještě před tím, než mohly někomu padnout do rukou. A to není všechno! Předtím, než plameny umlčí velmistra řádu Jakuba z Molay (1243–1314), kterého odsoudili k upálení na hranici, templář proklíná krále i papeže. „Dřív než uplyne rok, setkám se s tebou i s Klementem u božího soudu!“ křičí. Boží mlýny melou tentokrát neuvěřitelně rychle. Papež Klement umírá následující měsíc a mladý a zdravý král Filip za necelých sedm měsíců později. Že by náhoda?

Templářský řád působil i na českém území! Do Prahy přichází během vlády krále Václava I. v roce 1232 a o jedenáct let později se rozšíří i na Moravu. Jeho hlavním sídlem je kostel sv. Vavřince na pražském Starém Městě.

Leonardo da Vinci. Snílek, který chtěl létat jako pták

Leonardo nervózně přechází potemnělou místnosti. Vypadá jako mág, který se chystá učinit mocné kouzlo. Občas dlouhými prsty zkontroluje křivky právě dokončeného stroje. Zítra přijde jeho velký den. Pokud se mu podaří vzlétnout, svět se od základu změní a lidé strnou v úžasu.

Zdá se ti někdy o tom, že létáš jako pták? Leonardo o tom snil už jako malý kluk. Dokonce byl přesvědčený, že to někdy v životě dokáže. Od malička pozoroval let ptáků. A snažil se přijít na to, jak je to možné, že se umí vzepřít zemské přitažlivosti. Na ptáky se totiž díval jako na dokonalý stroj. Jednou si do deníku napsal, že „pták je stroj řízený matematickými zákony“. Aby to dokázal, rozhodl se podobný létající stroj sestrojit. Prý se tak obával, aby mu někdo jeho objev neukradl, že raději zabednil všechna okna ve svém domě. Některé jeho návrhy ale nevycházejí z letu ptáků. Kdybys chtěl řídit jeho první vzdušný stroj, musel bys být přinejmenším superman. Krčil by ses ve stísněném prostoru a pomocí rumpálu ovládal rukama i nohama najednou čtyři křídla.

Jen pro odvážné

Když se Leonardo konečně vynořil se svým novým vynálezem, všichni si mysleli, že se zbláznil. Vypadal jako obrovská křídla nějakého ptáka z pravěku. Dnes ti to možná nepřijde tak mimořádné – všude kolem sebe vidíš různá letadla, padáky a rogala – ale uvědom si, že lidé Leonardovy doby nikdy nic podobného nezažili. Museli být fakt v šoku! Teď zbývalo jen sehnat odvážlivce, kdo jeho vynález vyzkouší. Představ si, že by volba padla na tebe! Leonardo by ti křídla připevnil na záda jako batoh. Tím bys křídla rozpohyboval. Pak bys musel máchat rukama tak rychle, dokud by ses neodlepil od země. Myslíš, že bys to dokázal? Nedokázal. Protože křídla jsou moc těžká a tvoje ruce příliš slabé. Ale Leonardo by se nedal odradit neúspěchem. Vzal by tě na střechy některého z milánských paláců v Itálii a nechal by tě hopsnout dolů. Jejda. Co by se stalo, kdyby létající stroj selhal? I na to Leonardo myslel. Měl bys na sobě připevněné měchy, které by se při letu naplnily vzduchem a při dopadu tě ochránily – tedy podle Leonarda. Nepřipomíná ti tento objev jiný moderní vynález? Jasně, airbag (čti érbek), který bývá v autech. Zařízení, které se při bouračce nafoukne, a tak může pasažérům zachránit život. A jak to dopadlo se statečným letcem? Někde se dočteme, že vyvázl se zlomenou nohou, ale s jistotou víme jen to, že Leonardův letecký pokus byl zkrátka neúspěšný.

Velkoněmecká říše vyhlásila Protektorát Čechy a Morava

„Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.“ Touto větou začíná výnos říšského kancléře Adolfa Hitlera, kterým oficiálně 16. března 1939 vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Tento rok uběhlo 77 let od tragického okamžiku československých dějin.

Je 14. března 1939 jedna hodina po půlnoci. Adolf Hitler právě přijímá prezidenta Emila Háchu (1872–1945) s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským

(1885-1945). Co jim oznamuje? „Nezvratnou vůli“ obsadit za několik hodin zbytek českých zemí a připojit je k Velkoněmecké říši. Nepřipouští žádnou diskuzi a jeho pravá ruka říšský polní maršál Hermann Göring (1893-1946) hrozí, že pokud československá vláda na „nabídku“ nepřistoupí, Praha bude nemilosrdně vybombardována.

Prezident nemá na vybranou – po odstoupení Sudet je Československo bez obranného systému opevnění bezmocné. Diktát přijímá stejně jako československá vláda a obyvatelům Československa zlomeným hlasem sděluje: „Po delším rozhovoru s říšským kancléřem – po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa.“ Ještě mu nedochází, že nacisté nebudou respektovat ani uzavřené dohody, ani mezinárodní právní normy.

O den později časně ráno vstupují německá vojska na území takzvané druhé republiky. Na odpor se staví jen vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. V nevlídném dni je německá armáda přijata zaťatými pěstmi českých obyvatel. Pouze tam, kde žije silná německá menšina, jsou německé okupační jednotky vítány s nadšením. Na nárožích ulic se objevuje vyhláška „Rozkaz pro obyvatele“ o převzetí výkonné moci na území obsazené Wehrmachtem.

Ve čtvrt na osm večer přijíždí vítězoslavně Adolf Hitler na Pražský hrad a hradní stráž střídají příslušníci jednotek SS. Následující den vydává na Pražském hradě „Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“ a osud Československa je na šest let, jeden měsíc a 19 dnů zpečetěn. Protektorát Čechy a Morava končí 5. května 1945, a tím se uzavírá i největší ponížení v historii československého národa.

„Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí být ještě uvnitř ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád jsem se držel, vzal mě ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jako by měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném odporu zbytečně. A ten člověk, který mi tohle říkal, držel mě stále za paži, představte si on se usmíval, on to ,in die Luft´ říkal tak mazlivě a díval se mi přitom do očí jako nějaká ženská. To vše není to hlavní. Teď vám něco řeknu: jak se tak na mě díval, zrovna v tom okamžiku a právě na těch jeho úsměvných očích jsem poznal, že to není řeč do větru. Poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který je schopen svou hrozbu splnit. Mně něco řeklo: on to udělá! Snad sám Hitler by to byl neudělal. Ale Göring by ho byl přemluvil, už jenom proto, aby svět viděl první ukázku jeho Luftwaffe. (…) A potom jsem tedy podepsal.” Záznam rozhovoru spisovatele Karla Horkého (1879–1965) s protektorátním prezidentem, který se údajně uskutečnil 25. dubna 1939 na Pražském Hradě, hovoří za vše.

Umělecký živel Pablo Picasso

Tak jako sopka chrlí žhavou lávu, tak jako se řeka dravě žene korytem, tak tvořil jeden z nejslavnějších umělců 20. století. Ano, mluvíme o Pablu Picassovi, který byl nejen malíř, ale i sochař, keramik, grafik, dramatik a dokonce básník.

Pablo Picasso přišel na svět ve španělské Malaze a odmalička měl velmi rád přírodu a bavilo ho podle ní malovat. Brzy pochopil, že skutečnost se neodehrává pouze na povrchu věcí, ale že je nutné proniknout pod povrch. Když jako dvacetiletý mladík přišel do centra světového umění – Paříže, ihned se rozhodl, že nebude líčit místní život v nepravdivých barvách. Chudí artisté, vyzáblí slepci, opilí milenci, ti všichni byli hlavními náměty „modrého“ a „růžového“ období.

Prosím? Hranaté slečny?!
V necelých třiceti letech vytvořil pod vlivem černošských masek obraz Slečny z Avignonu. Tento obraz vyvolal velké pozdvižení, a proto jej Picasso dlouho schovával ve své soukromé sbírce. Čím byl tak zvláštní, že způsobil takový rozruch? Tím, že nezobrazoval skutečnost, jak ji vidíme. Na obraze byly sice slečny z Avignonu, ale byly namalovány pomocí hranatých plochých tvarů. Přestože to bylo v tehdejší době šokující, tímto obrazem začíná nová éra moderního umění. Na scénu totiž přichází pokrokový umělecký směr – kubismus.

Jak maluje kubista?
Jestliže mluvíme o kubismu a Pablu Picassovi, nemůžeme opomenout ještě jednoho umělce, a to malíře George Braque (1882-1963). Tento Francouz stejně jako Picasso vytvořil obraz poskládaný z malých krychlí, takzvaných kubusů. Toho si všiml jistý pařížský kritik a rázem byl název pro nový umělecký směr na světě. Princip kubismu spočívá v tom, že předmět (od člověka po kartáček na zuby) je znázorněn pomocí jednoduchých geometrických tvarů – obdélníků, čtverců, trojúhelníků, koulí apod. Předměty tak působí dojmem, že jsou nedbale poházené na plátně a zobrazují se současně z několika úhlů pohledu. Pokud bys byl kubistický umělec a tvořil bys třeba portrét, nemaloval bys člověka jen zepředu, ale zároveň třeba ze strany nebo z ptačí perspektivy.

Guernica – hrůza na plátně
Další Picassovo dílo, které ovlivnilo světové umění, je obraz Guernica namalovaný v roce 1937. Je na něm baskické město Guernica, jež bylo během španělské občanské války zničené fašistickými bombardéry. Picasso ukazuje děsivost války a hrůzu, kterou přináší zvířatům i lidem. Guernicu vystavili na světové výstavě v Paříži a umělecký svět konečně pochopil, že Pablo je poctivý umělec, který se nevyhýbá závažným tématům. Bohužel zbytek světa obsah obrazu nepochopil a brzy nato začala nejděsivější válka v dějinách lidstva.

Z čeho nás vyléčilo infekční onemocnění covid-19?

Lidské populaci již několik měsíců ztrpčuje život nový respirační virus, který se dokáže nekontrolovatelně šířit. Přestože většina onemocnění jím způsobená má mírný průběh, je nepochybné, že virová infekce dokáže také zabíjet. Média každý den přinášejí informace o průběhu pandemie a vědci celého světa se snaží zvítězit nad nákazou, které novináři dali nálepku „nepřítel“. Jak je možné, že se pohled odborníků na tuto nemoc často liší a proč její podstatě stále ještě zcela nerozumíme? Podle některých lékařů je možné vysvětlení hledat ve vzniku a chorobných změnách onemocnění.

Pandemie je epidemie velkého rozsahu zasahující více kontinentů. Jde tedy o výskyt onemocnění, které postihuje velké skupiny lidí na rozsáhlém území za určité časové období. Název „koronavirus“ vychází z charakteristického uspořádání povrchových struktur lipidového obalu virů ve tvaru sluneční korony, která je vidět při zvětšení viru v elektronovém mikroskopu. Toto označení se používá pro jakýkoli virus, který patří do čeledi Coronaviridae, podčeleď Orthocoronavirinae. Jde o souhrnné označení pro čtyři virové rody:  Alfa-, Beta-, Delta- a Gammacoronavirus, do kterých se řadí viry, které infikují většinu druhů vyšších živočichů. U lidí způsobují onemocnění s různým stupněm závažnosti. Které to jsou? Alfacoronaviry HCoV-229E, HCoV-NL63 a Betacoronaviry HCoV-OC 43, HCoV-HKU-1, SARS-CoV-1, SARS-CoV-2 a MERS-CoV.

Ačkoli se o chřipce vedou záznamy již od středověku, první informace o koronavirech pocházejí až z roku 1931. V tomto roce ve vědecké studii „Koronaviry a jejich nemoci“ A. F. Schalk a M. C. Hawn popsali novou respirační infekci kuřat, která se objevila v americkém státě Severní Dakota. O šest let později vědci F. R. Beaudette s Ch. Hudsonem úspěšně vyizolovali virus z kuřecích embryí a vykultivovali virus infekční bronchitidy. V souvislosti s akutním onemocněním horních cest dýchacích člověka vědci poprvé tyto viry izolovali a klasifikovali jako obalené RNA viry a nazvali „coronaviry“ v polovině 60. let 20. století.

Symptomy nemoci covid-19

Na základě  klinických projevů a podle postižených orgánů lze rozlišit tři základní formy nemoci – zánět nosohltanu, infekci dolních cest dýchacích a plic a infekci vyvolávající multiorgánové postižení. Zatímco s první formou nemoci, která je nejčastější a vzniká u zdravých osob, jež byly vystaveny malému množství viru, se organismus relativně snadno vypořádá, u druhých dvou forem má nemoc daleko závažnější průběh. Často teprve projevy, jako jsou horečka, kašel a dušnost, přinutí nemocného člověka, aby vyhledal lékaře. U starších osob se jako první příznak nemoci nezřídka objeví porucha vědomí nebo změna chování. Koronavirus totiž může způsobit nejen běžné obtíže, jako je nachlazení, kašel, dýchací obtíže a teploty, ale také závažnější choroby. Mezi některé patří například dýchací onemocnění zvané těžký akutní respirační syndrom zkráceně SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome) či infekce MERS (Middle East Respiratory Syndrome). K hlavním příznakům onemocnění covid-19 způsobené virem SARS-CoV-2,  patří zvýšená teplota, kašel, dušnost, bolest hlavy a únava. Důležité je uvědomit si, že ne každý s těmito symptomy se musí nutně infikovat koronavirem. V takovýchto případech by měl člověk zvážit, zda mohl přijít s nákazou do kontaktu a poté se nechat otestovat. Mezi nejrizikovější skupiny patří zejména starší lidé, chronicky nemocní (hlavně s kardiovaskulárním onemocněním, vysokým tlakem, cukrovkou, chronickou obstrukční plicní nemocí či astmatem aj.) nebo osoby s oslabenou imunitou. Co se týče těhotných žen, zatím se neprokázalo zvýšené riziko a podle dostupných informací také děti obvykle virus snáší dobře.

„Především je namístě zdůraznit, že koronaviry vyvolávají za normálních okolností slizniční infekce a nepronikají do krevního řečiště. To je velký rozdíl proti jiným závažným virovým infekcím, jako jsou pravé i plané neštovice, spalničky, klíšťová meningoencefalitida, virové hepatitidy, onemocnění HIV, virové hemoragické horečky (Lassa, Ebola) a další. Tento rozdíl má zásadní důsledky i pro diagnostiku covid-19,“ uvádí v článku „Paradoxy infekce způsobené SAR S-CoV-2“ otisknutém v červnovém čísle časopisu Vesmír dvojice lékařů prof. MUDr. Jiří Beneš, CSc., a prof. MUDr. Ladislav Machala, Ph.D., kteří se mimo jiné zabývají problematikou závažných infekčních nemocí. 

Přenos SARS-CoV-2

Koronavirus SARS-CoV-2 se přenáší z člověka na člověka po úzkém kontaktu. Jde o takzvanou kapénkovou infekci, která se přenáší vzduchem. Není bez zajímavosti, že u kopytníků a hlodavců se šíří jiné druhy koronavirů, které způsobují střevní potíže (typické také pro MERS u člověka). U člověka SARS-CoV-2 nejčastěji infikuje sliznice horních a dolních dýchacích cest a spojivky. Inkubační doba je přibližně tři až čtrnáct dní. Po týdnu od nakažení se nemoc projeví horečkami, které neustupují. Mohou být také provázené nepříjemnými pocity, bolestmi kloubů a svalů a objevují se i projevy kašle. Kudy do lidského těla virus proniká? Nejčastějšími cestami jsou sliznice – ústa, nos a oči. Tato místa pro viry představují otevřené dveře. Právě obličeje se dotýkáme nevědomky neustále. Proto se podle doporučení odborníků máme těmto dotekům vyhýbat. 
Na základě informací o průběhu infekcí sezónními koronaviry již dnes víme, že dlouhodobou imunitní odpověď není možné získat. Zjednodušeně to znamená, že pokud se uzdravíte, vytvoříte si sice imunitu, ale už není jisté na jak dlouho. Tato otázka je ve skutečnosti jedna z největších výzev při vývoji vakcín, jenž v současnosti probíhá.

Možnosti léčby nemoci

Musíme si uvědomit, že covid-19 je naprosto nové onemocnění a zavedení optimální léčby postupuje během probíhající pandemie. V článku „Současné možnosti léčby nemoci covid–19“ v červnovém čísle časopisu Vesmír lékaři Beneš s Machalou píší: „Naštěstí nemoc covid-19 má vážnější průběh jen asi u 5 % pacientů a díky dnes dostupným možnostem terapie dokážeme zhruba polovinu z nich zachránit. Zároveň je jisté, že v příštích týdnech a měsících budeme mít díky klinickým studiím k dispozici spolehlivé informace, které přípravky jsou v léčbě covid-19 opravdu přínosné a které naopak nemá smysl podávat. Intenzivní výzkum jistě také přinese další slibné látky, které budou testovány až do klinické fáze. Momentálně je tedy velmi obtížné odhadovat, jakým směrem se bude vývoj taktiky i strategie léčby nemoci ubírat. Můžeme-li si však tipnout, věříme, že další zásadní zlepšení prognózy pacientů s těžkým průběhem infekce přinese léčba kombinací virostatik a neutralizačních monoklonálních protilátek.“

Koronavirus ve světě a České republice

Počátek vypuknutí pandemie covid-19, kterou způsobuje nový koronavirus SARS-CoV-2, se vztahuje k 31. prosinci 2019. V ten den Čína upozornila Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) na několik případů zápalu plic v jedenáctimilionovém městě  Wu-chan v provincii Chu-Pej, jehož příčina byla neznámá. V České republice se první tři případy nákazy novým koronavirem potvrdily 1. března 2020. Šlo o českého profesora z České zemědělské univerzity v Praze, který byl v italském městě Udine na konferenci, a americkou občanku. Třetí případ byl muž z Děčína, který se  koronavirem nakazil, když byl s rodinou lyžovat v Itálii. 
Infekce virem SARS-CoV-2 se již prokázala ve většině zemí světa. Ačkoli některé země zaváděly pouze mírná opatření a snažily se takzvaně „promořit obyvatelstvo“, jiné země se naopak rozhodly pro přísná opatření a na jejich dodržování dohlížely jak policie, tak armáda. Jednou ze zemí, které zvolilo benevolentní přístup ke krizové situaci, bylo Švédsko. Restaurace a obchody zůstaly otevřené a vláda spoléhala zejména na zodpovědnost občanů. Nejextrémnější způsob vyrovnání se s koronavirem zvolilo Bělorusko, které nezavedlo žádná opatření a jako jediná země v Evropě nepřerušila nejvyšší hokejovou a fotbalovou ligu. Naproti tomu ve Španělsku a Itálii zůstali lidé v domácí karanténě po dobu téměř osmi týdnů. A co Česká republika? Ta zavedla celou řadu opatření, která patří v tomto směru k nepřísnějším v zemích Evropské unie. Ve čtvrtek 12. března 2020 česká vláda na dobu 30 dnů vyhlásila z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 nouzový stav. Ten později prodloužila do čtvrtka 30. dubna 2020 a následně až do neděle 17. května 2020. V Česku se uzavřely všechny mateřské, základní, střední a vysoké školy, kavárny, restaurace, divadla, kina, sportoviště a sportovní centra, kadeřnictví. Dále pak obchodní centra a všechny obchody s výjimkou potravin, drogerií, lékáren, pošt, bank, čerpacích stanic aj. Zrušily se všechny sportovní i kulturní akce. Uzavřely se hranice a lidé, kteří se vrátili ze zahraničí, museli do povinné čtrnáctidenní karantény. V zemi se povinně nosily roušky a dodržovaly se zhruba dvoumetrové rozestupy. Provozovatelé obchodů museli poskytnout zákazníkům dezinfekci na ruce a jednorázové rukavice. Od čtvrtka 19. března 2020 platil v obchodech zákaz vstupu pro lidi pod 65 let mezi 10.00 až 12.00 hodinou. Vláda o den později dobu vyhrazenou pro nákupy seniorů změnila na 07.00 až 9.00 hodin a následně na dobu od 08.00 do 10.00 hodin. 
V současnosti všechny orgány, které mají na starosti ochranu veřejného zdraví, jako jsou Národní referenční laboratoř, nemocnice, zdravotnická záchranná služba a další subjekty musí být ve stálé pohotovosti. Současnou situaci také aktivně řeší Bezpečnostní rada státu, Ústřední epidemiologická komise nebo krizová komise. Aktuální stav šíření nákazy můžete sledovat na webových stránkách Ministerstva zdravotnictví: https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19 nebo na portálu: www.worldometers.info/coronavirus/ či na oficiálním webu Světové zdravotnické organizace www.who.int. Pokud plánujete vyjet do zahraničí, sledujte webové stránky ministerstva zahraničí: https://www.mzv.cz/jnp/.    
„Náš svět je navždy mnohonásobně propojený a šíří se v něm rychle všemi směry nejen zboží a informace, ale také nakažlivé nemoci. S pandemií si neporadíme bez mezinárodní spolupráce a pomoci. Nicméně odmítám fráze, že se máme sešikovat proti společnému nepříteli, zlému koronaviru. Virus není nepřítel, ani zlý, je součástí přírody, která je mimo dobro a zlo. Příroda nemá mravní svědomí, tím jsme vybaveni jenom my, lidé. Jen v našich postojích a vztazích – mezilidských vztazích, vztazích k přírodě a jednáních je obsaženo dobro a zlo,“ uvedl katolický kněz Tomáš Halík ve své úvaze „Co je důležité, je očím neviditelné“ na počátku vypuknutí pandemie. Během virtuálního kázání Slavnost Setkání Ducha Svatého, které proběhlo v neděli 31. května 2020, pro změnu konstatoval: „Současná krize nás vyléčila z představy, že máme svět a život, přírodu a dějiny ve své režii, plně pod kontrolou. Dnes víme o zranitelnosti našeho světa. O tom, že po této katastrofě, mohou přijít a pravděpodobně přijdou další. Musíme se v takovém světě naučit žít.“
Přejme si, aby HZS ČR přispíval k dobrým mezilidským vztahům a byl schopen čelit následkům katastrof, které přijdou. Zároveň si přejme, aby se mu dařilo neúnavně chránit životy a zdraví obyvatel, životní prostředí, zvířata nejen před požáry, ale i během dalších krizových situací. Jak jsme se totiž mnohokrát přesvědčili, nic jako jistota neexistuje. Existuje však něco trvalého, a to je srdečná ochota pomáhat druhým.

Zdroje:

[1] https://koronavirus.mzcr.cz/

[2] SOJKOVÁ, N. Známe koronaviry? 112, 2020, roč. 19, č. 4, s. 22–23

[3] BENEŠ, J., MACHALA, L. Paradoxy infekce způsobené SARS-CoV-2. Vesmír, 2020, roč. 99, č. 6, s. 344–347

[4] BENEŠ, J., MACHALA, L. Současné možnosti léčby nemoci covid–19. Vesmír, 2020, roč. 99, č. 6, s. 346–347

[5] BARTYZALOVÁ, M. Opatření přijatá proti pandemii Covid-19 v Evropě a v dalších zemích ve světě 112, 2020, roč. 19, č. 6, s. 27–28

[6] HALÍK, T. Co je důležité, je očím neviditelné. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=2cjdfd5SNAw

[7] HALÍK, T. Slavnost Setkání Ducha Svatého. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=DpwF7hOyCys