Doporučené
Články

Mistr Jan Hus. Muž, který položil život za pravdu

Publikováno od autora: admin

6. července 1415. Kostnický koncil právě skončil. Pověření biskupové nasazují muži na hlavu okrouhlou papírovou korunu, na které svítí nápis: „Tento jest arcikacíř!“ Mistr Jan Hus kráčí hrdě po předměstské louce, za chvíli jej pohltí plameny. Ještě může odvolat. Ne, neodvolá, chce zemřít podle pravdy evangelia. 

Jan Hus spatřil světlo světa v jihočeském Husinci u Prachatic pravděpodobně v roce 1369. V jednadvaceti letech začal studovat na pražské Karlově univerzitě, kde nejprve získal titul bakalář a posléze se z něj stal mistr svobodného umění. Jakmile ukončil studium na univerzitě, působil zde jako profesor a v roce 1400 byl vysvěcen na kněze.

Kritika bohatých
O dva roky později již přednášel plamenné projevy v pražské Betlémské kapli. Mistr Jan Hus byl vynikající řečník, který svým kázáním dokázal strhnout obyčejné lidi a také se stal jejich symbolem. Ve svých kázáních kritizoval bohaté církevní hodnostáře a výstřednosti bohatých. Například se stavěl proti hromadění majetku nebo prodávání odpustků.

Kde je skutečný život?
Hus nebyl pouze skvělý kazatel, ale také významný literát. Jeho myšlenky uznávala i odborná veřejnost. Mezi důležitá díla patří latinský spis O církvi (De Ecclesia) vydaný v roce 1413, který vychází z myšlenek Jana Viklefa (1320–1384). Tento profesor oxfordské univerzity upozorňoval na obrovský rozdíl mezi církevním učením o chudobě, prostém životě a lásce k bližnímu a mezi skutečným životem církevních představitelů.

Zákaz a obhajoba
Roku 1412 napětí mezi Husem a špičkami církve vyvrcholilo. Veřejně vystoupil proti odpustkům a papež mu zakázal vykonávat v Praze církevní obřady. Jan se odvolal na učení Ježíše Krista a odmítl papeži poslušnost. Brzy na to opustil Prahu a přestěhoval se na venkov, kde kázal pod širým nebem v okolí hradů Krakovec u Rakovníka a Kozí Hrádek v jižních Čechách. Dva roky před svou smrtí dokončil český výklad bible Postila a na jaře roku 1414 ho vyzval císař Zikmund Lucemburský (1368-1437), aby se ospravedlnil před koncilem svolaným v Kostnici.

Pravda je jen jedna
Přestože měl od něj průvodní list o osobní nedotknutelnosti, v německém městě Kostnici ho zatkli a začali vyslýchat. Na ekumenickém koncilu byl obviněn z kacířství a zástupci církve ho žádali, aby své učení odvolal a podrobil se autoritě koncilu. Hus však ze svých názorů nechtěl slevit, a proto byl prohlášen za nepoučitelného a zatvrzelého kacíře. 6. července 1415 šestačtyřicetiletého kněze spolkl nemilosrdný oheň a jeho popel byl rozprášen v řece Rýn. Krátce po této justiční vraždě začaly řinčet zbraně v Českém království, protože začala husitská revoluce. Teprve o šest století později římskokatolická církev mistra Jana Husa rehabilitovala a v roce 1999 papež Jan Pavel II. prohlásil, že lituje jeho kruté smrti a uznal ho jako reformátora církve.

Jan Hus: Symbol svědomí a radikál, který bojoval s Antikristem (ČT 24)

Doporučené
Články

Emil Hácha. Tragická postava československých dějin

Publikováno od autora: admin

Málokterý politik v historii Československa měl tak těžký úkol jako Emil Hácha. Po Mnichovské dohodě se stal protektorátním prezidentem, a přestože se to zdá téměř nemožné, snažil se udržet ve zmrzačené zemi řád i spravedlnost.

Skvělý právník, dlouholetý prezident Nejvyššího správního soudu a fanoušek anglické kultury. To je druhá tvář protektorátního prezidenta, který například přeložil román od známého britského spisovatele Jerome K. Jeromeho (1859–1927) Tři muži ve člunu.

Hácha – ideální volba
30. listopadu 1938 byl šedesátiletý právník, soukromý docent Karlovy univerzity a člen mezinárodního rozhodčího soudu v Haagu JUDr. Emil Hácha jediným kandidátem na prezidenta Česko-Slovenské republiky. V půl jedenácté dopoledne v pražském Rudolfinu poslanci rozhodli. 272 z 312 zvedlo ruku pro to, aby se Hácha stal třetím prezidentem republiky. Proč se rozhodli právě pro tohoto muže? Jako nestraník a konzervativní politik, který měl zkušenosti s vedením nejvyššího státního úřadu, se zdál být v začínajícím těžkém období ideální. Osobním dopisem ho dokonce podpořil i odstupující prezident Edvard Beneš.

Snaha a boj
14. března 1939 odjel na jednání s vrcholnými politiky Německé říše do Berlína, kde ho Hitler s Göringem donutili, aby souhlasil s vytvořením Protektorátu Čechy a Morava. Zpočátku ve funkci státního prezidenta důsledně hájil práva českého národa. Například protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha (1873–1956) proti násilnému poněmčování, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, kteří protestovali během pohřbu studenta Jana Opletala. V mnoha případech byl úspěšný. Také se zasloužil o vznik Národního souručenství, které měla být zastřešující organizací českého obyvatelstva protektorátu.

Ztracená důvěra
V momentě, kdy českoslovenští výsadkáři spáchali v červnu 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942), nacistický tlak na českou společnost vystoupal na nejvyšší míru. Tehdy sedmdesátiletý prezident mu nebyl schopen čelit a nacisté jeho osobu zneužívali jako symbol „protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše“. Protože se Háchovo zdraví nadále zhoršovalo, nakonec přestal být pro okupanty zajímavý a brzy na to ztratil důvěru jak domácího odboje, tak londýnské exilové vlády.

Neslavný konec
Pár dní po květnovém povstání těžce nemocného Emila Háchu zatkli v Lánech a převezli do vězeňské nemocnice na Pankráci. Tady 27. června 1945 zemřel. Byl pochován na pražském Vinohradském hřbitově v rodinné hrobce manželky (rozené Klausové), na náhrobku jeho jméno chybělo.

Hácha měnil čest za životy. Historici přehodnocují jeho roli (ČT 24)

Doporučené
Články

Jan Amos Komenský. Zklamali Poláci učitele národů?

Publikováno od autora: admin

„Zachraň se, kdo můžeš!“ Píše se rok 1656 a na Lešno se jako velká voda valí rozvášněný dav chudáků, kteří se rozhodli bránit polskou státnost. Většina staveb ve městě se záhy ocitá v plamenech. Nemilosrdně pohlcují také dům českého učence Jana Amose Komenského, jenž zde před lety nalezl azyl. Teď oheň polyká i jeho největší dílo, na kterém pracoval přes 40 let!

Po výprasku Čechů v památné bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 si panovnický rod Habsburků došlápne na všechny nekatolíky v českých zemích – Jana Amose Komenského (1592–1670) nevyjímaje. Vyhlášený teolog a biskup protestantské církve s názvem Jednota bratrská se v několika následujících letech musí ve své vlasti skrývat jako uprchlý trestanec. Třebaže se načas usazuje na panství významného šlechtice Karla staršího ze Žerotína, ani zde nenachází klid. Situace v Čechách je pro něj tak neúnosná, že se nakonec rozhoduje vyměnit život psance za život exulanta.

Otevřená náruč
Naštěstí Lešno, kam přichází v roce 1628, zná ze své předchozí návštěvy. Zpočátku doufá, že se brzy vrátí do Čech, ale nakonec si v Polsku rychle zvyká na „druhý domov“. Časem si podle vlastních slov připadá jako „na předsunuté hlídce, kde víc vidí a dovídá se víc věcí“. Dobře si uvědomuje, že Lešno má strategickou polohu. Leží na spojnici slezské Vratislavi s Poznaní a Gdaňskem a přes Balt se západoevropskými centry v Nizozemí, v severozápadním Německu a Anglii. Odsud se bude Komenskému dobře organizovat odboj Jednoty bratrské proti bezpráví páchanému v Čechách…
„Vítám vás, přátelé. Buďte tu jako doma,“ přijímá Komenského a jeho bratry s otevřenou náručí správce města Rafael VII. Leszczyński. Ten vzdělaným mužům přeje, stejně jako pozdější správce a slezský šlechtic Jan Jerzy Szlichtyng (1597–1658).

Zoufalství emigranta
Český myslitel do Lešna rozhodně nepřijíždí odpočívat, jak uvádí některé prameny. Hned po příchodu se stává učitelem na zdejším gymnáziu a posléze i jeho rektorem. Píše zde také své nejznámější dílo Labyrint světa a ráj srdce, ve kterém se mimo jiné promítají jeho negativní zkušenosti z nucené emigrace. Komenský, coby poutník procházející labyrintem, ve spise říká: „Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl jsem: na poušť někam, aneb raději, kdyby možné bylo, z světa ven utéct chtěje.“
Když roku 1632 přebírá funkci sekretáře Jednoty bratrské, dostává na starost studenty, které církev posílá do Německa, Nizozemí a Anglie, aby tam studovali na vysokých školách. Rukama mu prochází korespondence s nejvyššími představiteli těchto institucí. Komenský stále bedlivě sleduje, co se děje v Evropě, a nevzdává se myšlenky, že se jeho vlast jednou vymaní ze spárů habsburské monarchie.

Spojencům posílá šifry
Zatímco Lešno v polovině 17. století utěšeně rozkvétá, v Evropě to vře jako v rozžhaveném kotli. Švédská královna Kristýna I. (1626–1689) se v roce 1654 vzdává vlády a konvertuje ke katolictví. K moci se dostává její bratranec Karel X. Gustav (1622–1660), který opět zatouží povznést válečnou slávu skandinávské země. Komenský neváhá a obnovuje s protestantským Švédskem korespondenci. Posílá ale také řadu dopisů do Anglie, v jejímž čele momentálně jako lord protektor stojí Oliver Cromwell (1599–1658), který vystupuje jako ochránce evropských protestantů. „Železo se musí kout, dokud je žhavé,“ říká si nejspíš Komenský a své listy posílá po zvláštních poslech. Píše tajnými značkami nebo používá neviditelný inkoust.
Jan Amos Komenský díky svým pedagogickým pracem získává přezdívku „učitel národů“. Zvou ho na univerzity v řadě evropských měst. Nabídky ale zpočátku odmítá. První významnou přijímá až roku 1641. Tehdy se rozhoduje vyhovět pozvání anglického parlamentu na přednáškové turné, během kterého vystupuje i před prestižní Královskou akademií věd.

Stránky: 1 2 3
Doporučené
Próza

Smaragdové nevědomí

Publikováno od autora: admin

Celý večer jsme se v Restaurantu u jednookého bernardýna přeli o to, do koho se ta krásná servírka zamilovala. Tentokrát, i když jinak nehýřím přílišným sebevědomím, jsem si byl jistý, že do mě. Jsem totiž mistr v rozklíčování ženských indicií. A tyhle byly očividné. Posuďte sami. Neustále chodila k našemu stolu, zasněně se dívala mým směrem a několikrát mě rošťácky polila pivem. Dokonce mi jednou šlápla na špičku pantofle. A to už přece něco znamená. Nebo se pletu? 
Když už jsem měl v sobě pár hořkejch kousků, sebral jsem odvahu do hrsti a na lísteček jí napsal: „Miláčku, rovněž jsem se do tebe zakoukal. Po práci na Tebe budu čekat a půjdeme spolu na procházku útrobami mojí kosmické lodi. Ve dvou se to lépe táhne. Zn. Seriózně.“
Za chvíli nás přišla víla znovu obsloužit a já jsem jí lísteček vtiskl do dlaně tak nenápadně, až si toho všiml i krab přivázaný u nohy vedlejšího stolu. Černovláska s průzračným zeleným pohledem na nic nečekala a pěkně začerstva si vytrženou stránku z poznámkového bloku přečetla a…
… začala se smát, až se za bříško popadala.
„Jakže? Já že jsem se do tebe zakoukala? Nenech se vysmát, jen se chodím dívat na kosmické červánky za tebou, ty biologická čudlo!“
Rychle jsem se otočil a opravdu… Za mými zády se vesmír vyšňořil červenou, oranžovou i žlutou barvou, až zrak přecházel.
Co vám budu povídat, ačkoli jsem se červenal víc než jedna z hvězd nad planetou bublajícího bahna Tartaron, tomu zatracenému kosmickému představení jsem konkurovat nemohl. Alespoň jsem si objednal Flusancovu hypermičudu, hodil ji do sebe a tvářil se jako anestrijský měsíční rypouš sloní, kterému právě oznámili, že není rypouš ale rozcapená popelnice, jež právě vyslechla galgošskou státní hymnu.

∞

„Nepropadej panice, chlapče,“ dýchl mi do tváře starý štamgast. Přátelsky mi přejel pazourem po rameni, až mi v něm zlověstně zaškubalo, a zobanem mi naznačil, kam se mám podívat. Skleněným průzorem v barových dveřích jsem uviděl svou lásku, jak nehybně sedí v protonovém boxu, je napojená na nabíjecí stanici a proudí do ní životodárná energie. 
Jsem to ale Galgoš. Taky jsem mohl podle nepřirozeně zelených smaragdových duhovek poznat, že to není humanoidní bytost, ale replikantka. Musím uznat, že se tentokrát inženýři vycajchnovali. Jen ji měli naprogramovat milejší k zákazníkům.
Holt, není všechno smaragd, co se třpytí.

Doporučené
Próza

Za oponou křehké mysli

Publikováno od autora: admin

Zavřeštění.
Daniel zprudka otevírá oči. Několik kroků od jeho postele muž drmolí: „Drak, had, ďábel, satan, sváděl, andělé.“ Bílá košile vstává a rozbíhá se přímo proti stěně na druhém konci pokoje. Tupá rána. Zasténání. Muž se kácí na zem. Pod jeho tělem roste kaluž. Krev? Ne. Moč!
Rozlítnou se dveře. Ostré jehly světla. Do pokoje vbíhají zřízenci v pláštích. Teď chlapa sbírají jako kus zmuchlaného hadru a odnášejí pryč. Hluk ticha. Na okna se lepí vločky sněhu. Daniel zvedá mobilní telefon a ťuká do poznámkového bloku: „Lidská mysl je křehká nádoba. Pokud se s ní zachází nešetrně, může se rozbít na tisíc kousků. Podaří se mi ji tady slepit?“ Psychiatrická léčebna v Bohnicích se probouzí do mrazivého rána.

∞

Sousedi nechodí po horách, ale po lidech. Všechno mé trápení začalo ve chvíli, kdy se do panelového domu, přímo pod můj středně velký byt, ve kterém bydlím téměř celý život, nastěhoval prapodivný pár. Hřmotný obtloustlý muž podobný pravěkému člověku a neurotická žena připomínající obrýlenou lasičku.
Zpočátku jsem jim nevěnoval pozornost. Jsem totiž zvyklý bydlet v paneláku, kde je slyšet i upadnutí čajové lžičky. Po čase mi ale začalo docházet, že mě chtějí stůj co stůj z mého útočiště vypudit.
Snad je přivedl sám Antikrist, aby se jeho vyslanci se mnou náležitě vypořádali. Neustále mi ztrpčovali život. Kamkoli jsem se hnul, tam jsem slyšel jejich nenasytný smích, skřípění zrezivělých pantů nebo hysterické rozbíjení nádobí. Začal jsem se pohybovat po bytě po špičkách tiše jako hobit a pro jistotu jsem kýchal do polštáře, aby netušili, kde se právě nacházím.
Musel jsem zanechat i oblíbených koupelí, které mi pomáhaly bojovat se stresem vyvolaným dlouhou izolací. Dokonce jsem se ostýchal chodit na záchod a do koupelny. Na noc jsem přestěhoval pěnovou matraci do kuchyně, abych se alespoň na chvíli vyspal.
Když jsem o svém trápení informoval předsedu družstva, jen se mi vysmál a odbyl mě: „Tak zavolejte policii!“
V těch zpropadených časech, kdy se kvůli koronaviru všichni uzavřeli do svých domovů a mohli vycházet pouze na nákup nebo venčit domácí mazlíčky, napětí dosáhlo vrcholu. Přivedli si do bytu velkého černého ohaře s planoucíma očima, jemuž z tlamy stékaly sliny páchnoucí sírou, a zničehonic začali hrát na akordeon, bubnovat na buben a zpívat ty nejnevkusnější písně jako „Bzum-bzum breke-keke“ nebo „Já ti ho tam našroubuju – dudlajdá“. Přes den štěkal a vyl hafan a přes noc bylo slyšet zednický klavír, odporné chrochtavé hlasy a sexuální orgie.
Abych definitivně udělal tečku za touto svízelnou situací, pozval jsem si podlaháře, který na speciální protihlukovou podložku do všech místností položil snad nejtlustší koberec, jenž se dal sehnat, což mě stálo nemalý obnos.
Ještě teď mám v živé paměti, jak mi vyprávěl starý podlahářský vtip o tom, jak řemeslník položí celoplošný koberec, chce si jít zapálit a najednou si všimne boule. Proto nezaváhá, vezme kladivo a bublinu rozklepe do roviny. Náhle vejde do obývacího pokoje holčička a povídá: „Táta vám vzkazuje, že jste si zapomněl cigarety v kuchyni na stole a ptá se, zda jste náhodou neviděl našeho křečka?“

∞

„Tak se tolik nemračte. Kulíte oči jako vyděšenej králík. Máte přece krásnej koberec,“ odhalil zažloutlý a křivý chrup podlahář, když anekdotu dovyprávěl, a dal mi chlapskou herdu do zad. Začal jsem pociťovat uvolnění a těšil se na večer, až se v klidu podívám na světový šampionát ve fotbale. Ve chvíli, kdy jsem zapnul televizi, kterou jsem měl ztišenou na minimum, opět začal satanský virvál. Hlasitě se rozhučel větrák, zpod podlahy se ozýval dupot nelidských bytostí a pronikavě tesklivý ženský pláč proměňující se ve vzlykot dítěte posedlého ďáblem.
Po několika měsících jsem se konečně dovolal majitelce bytu. „To mi, pane Kostelecký, nevykládejte,“ divila se paní Klamová. „Vždyť mi připadají tak slušní a tiší. Co nejdříve jim zavolám a proberu to s nimi.“ Myslíte, že to pomohlo? Ani omylem. Sytý hladovému nevěří a ti dva byli zpropadeně rafinovaní.

∞

Každý, kdo mě zná, ví, že mám holubičí povahu a že bych neublížil ani komárovi, který právě hoduje na mé krvi. V mládí jsem chodil do Junáka a řídil se podle skautských pravidel – ochraňoval slabší, plnil náročné celodenní zkoušky jako Tři orlí pera a byl jsem až přehnaně pravdomluvný.
Bohužel zoufalí lidé dělají zoufalé činy, a tak jsem se rozhodl vzít osud do vlastních rukou. Jednoho sychravého rána, tuším, že to bylo v pondělí, jsem si navlékl plastové rukavice a odjel koupit několik láhví naplněných propan-butanovým plynem a malý kanystr s benzínem. Kolem druhé hodiny ranní jsem potají zašel do sklepa a láhve rozložil přímo pod podlahu podnájemníků, kteří bydleli v přízemí, a naplno otevřel ventily. Jednu láhev jsem také umístil přímo pod stoupačky v prádelně. Poté jsem opět co nejopatrněji vklouzl do své rezidence. Kupodivu mě nikdo neslyšel, což byl malý zázrak, protože v našem domě žije víc psů než lidí a ti jsou svým štěkotem neustále připraveni bránit svoje teritorium. Na toaletě jsem odemkl plastová dvířka přístupu ke stoupačkám a po stěně pomaloučku lil benzín z kanystru. Třaslavými prsty jsem pak otevřel krabičku od sirek a škrtl jednou ze zápalek. Snad nekonečný byl let žlutomodrého plamínku, který padal do temné šachty. 
Vtom mě ale vzbudilo zadrnčení termostatu ledničky, u které jsem si jako obvykle ustlal, a šílený a neuvěřitelně živý sen byl tentam. Začal jsem u sebe pozorovat, že se mi pomalu ale jistě do mysli vkrádá paralyzující stín a začíná mě omotávat svými kořeny. 

∞

Na konci babího léta se na vývěsce objevila zpráva, že se bude konat domovní schůze.
Konečně.
Po tolika měsících izolace jsem chtěl všem oznámit, co se tady během lockdownu odehrávalo. Jakmile došlo na připomínky členů družstva a upovídaní starci a stařeny mě pustili ke slovu, začal jsem všem vyprávět, co se přihodilo. Z výrazů zúčastněných jsem poznal, že mi nikdo nevěří.
„Vím, že to zní neuvěřitelně, ale já skutečně nejsem šílenec. Jen se ke mně pojďte zaposlouchat, ať uslyšíte tu hrůzu. Dršťky, činely a obcování ďáblů.“
Všichni, kteří se sešli na domovním dýchánku, se na mě úkosem podívali. Jedna paní na mě dokonce neomaleně vyštěkla: „Už dejte pokoj, v bytě pod vámi už nikdo nebydlí. V srpnu vyhořel.“
—
Databáze knih

Doporučené
Próza

Stavba, kterou pohřbili

Publikováno od autora: admin

Úterý 27. září 1988. Minéři systematicky kladou nálože do vyvrtaných otvorů silného pískovcového zdiva. Objevují se první buldozery. Střelmistr dává pokyn k demolici. Stěny středověké vodní tvrze, jejíž historie sahala až do počátků čtrnáctého století a podle které byla pojmenována obec Štítina, se hroutí k zemi. Její občané, kteří o této tragédii zatím nic nevědí, píší na poslední chvíli dopis na ministerstvo kultury Československé socialistické republiky. To žádá Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Ostravě o vyjádření k zařazení památky do státního seznamu na základě její nesporné historické a umělecké hodnoty. V listopadu 1988 přichází stručná odpověď: „S politováním konstatujeme, že objekt vodní tvrze ve Štítině už neexistuje, neboť byl v říjnu 1988 demolován.“

∞

Otilie se převaluje v těžkých bílých polštářích, které voní lučním sluncem. Do polospánku zachrastí řetěz ukovaný z nesourodých vzpomínek. Vidí svého otce, jak ještě v osmdesáti letech stoupá s bednou plnou nářadí po dřevěném zámeckém schodišti, které se už dlouho snaží vyspravit. Sleduje jeho ustaraný výraz, černou propocenou košili, vytahané bavlněné kalhoty a především velké mozolnaté ruce. Těmi jí masíroval ztuhlou šíji a právě těmi dokázal rozdrtit sršně, aniž jeho žihadlo proniklo skrz zrohovatělou kůži.
Také spatřuje své dvě malé děti – Michaelu a Antonína, jak zkoušejí jezdit na kole pod zachovalými klenutými stropy v rozhlehlém sále nebo jak drmolí modlitbu před ukřižovaným Kristem. Ježíšova tvář se náhle mění v obličej mladého muže zkřivený bolestí. Už ho rozeznává – je to vojín první československé tankové brigády. Po jeho rozepjatých vykloubených pažích stéká pramen krve.
Do jeho utrpení zničehonic vstupují tři hluční rabiáti. Živě slyší jejich hlasy:
„Máš ty klíče?“
„Mám. Dala mi je babka.“
„Výborně, tak se pustíme do rachoty. Jak mi přikázal fotr – máme zničit, co se dá.“
Dřevěné palice nemilosrdně dopadají na všechno, co vandalům přichází pod ruku. Tabule skla, jež ještě vyplňují několik oken, se tříští o podlahu. Kachle starožitných kamen se rozletí do všech stran jako hejno vyplašených ptáků.
Do sálu vbíhají ochotníci v historických kostýmech. V čele skupiny se chichotá šašek, který jako by z oka vypadl jejímu příbuznému Láďovi, a pokouší se o kotrmelec.
„Lidičkové zlatí!“ ukloní se a rolničky mu zvoní na čepici. „Vyslechněte tragický příběh jedné stavby, kterou neteční rudí byrokraté definitivně umlčeli.“

Poté začne poskakovat z jedné nohy na druhou a při tom veršovat:

Já viděl, stydím se a jak,
co z hradu-tvrze zbylo.
Sklepy, ten velký války kryt,
ta spoušť, co v nich nahrabána.
To barbar rukou ničemnou,
předvedl zpupně sebe-pána.

Gauč, umyvadlo, plech, neřád všeliký,
také písek, kamení a plevel mnohý.
Toť ukázka obce kultury,
jen slepý – hluchý – nevypoví!

Dny běží, zdivo chátrá,
příval sněhů, střecha spadla.
K dovršení zkázy místní
výrostci vchází.

Rozbíjí se okna, zámky,
dveře letí bez pozvánky.

Občané, co blízko bydlí,
klidně na židli si sedí.
Copak je to zajímá,
vandal zatím hody má.

Výbor ten nic nedělá,
cynicky tu štítky dá.
Vstup se tu prý zakazuje,
kdo však toto respektuje?
Milion se chystá,
zkáza bude, demolice jistá.

Místní sokolové, kteří se přišli pobavit do divadelního sálu s jevištěm, rozhořčeně kroutí hlavami, podupávají a posléze kdovíkam odcházejí. Stejně jako živý a nepokojný sen Otilie Vrbové.
Už jen jako ozvěnu slyší šaškův slábnoucí hlas:

Tak to vidí nedouk,
dřevo bude, kámen,
ťuk, ťuk, ťuk!

25. září 1988
Otilie si upravuje tmavě modrý kostým. Vkládá do síťovky objemnou knihu a směřuje na místní národní výbor. Dnes má poslední příležitost. Musí se pokusit o nemožné. Bere s sebou i vnuka Honzíka.
„Soudružko Vrbová,“ praští do stolu otevřenou dlaní Resl, předseda obvodního národního výboru. „Vím, z jakýho důvodu přicházíš, ale řekl jsem ti to i tvýmu otci snad milionkrát!“
Otilii se zkrabatí čelo, bez ptaní se posadí na židli a na klín usadí kudrnatého chlapce, který připomíná baculatého barokního anděla. Resl se hlasitě vysmrká do kapesníku a na stůl položí list papíru.
„Architektura zámku Štítiny, číslo popisné 1, jak se usnesl okresní národní výbor v Opavě,“ demonstrativně čte nahlas, „není zvlášť významná a je značně znehodnocena mnohými přestavbami.“
„Ale…“
„Mě ale žádné ALE nezajímá,“ přeruší ji předseda. „Tvůj otec, majitel objektu, neměl ani vindru a nemohl tak z vlastních prostředků zajistit rozsáhlejší opravu.“
Otilie se snaží vyjmout z tašky publikaci o hradech, zámcích a tvrzích, aby v ní nalistovala kapitolu o cenné kulturní památce s bohatou historií.
„Právě proto památkáři na počátku osmdesátých let navrhovali,“ třesou se ruce i hlas Otilii, „aby se stavba alespoň udržovala jako zřícenina, než se najdou prostředky na její záchranu. Nehledě na to, na konci května v sedmdesátém druhém roce národní výbor Štítiny doplněný o odborníky na komisionálním jednání konstatoval, že je objekt v dobrém statickém stavu a navrhl využití, které se jevilo jako vhodné.“
„Jaký využití?“
„Měla v ní vzniknout zasedací a sňatková síň, knihovna nebo pamětní expozice vojína Ivana Kubince, kterého nacisté přibyli na vrata. Její součástí měla být výstava historického vývoje tvrze spolu s dějinami obce a věnovaná rodům, kterým patřila!“ rozohnila se Otilie, ale pak se náhle zarazila. „Co vám to vlastně vykládám. Děláte, jako byste zápis z toho jednání neviděl…“
Reslovi se orosí čelo a zbrunátní jako fáborek, protože si na to jednání velmi dobře pamatuje, a zařve: „NE! Už jsem řekl definitivní NE a nemíním se o tom dohadovat. Konečně se zbavíme tý obludy, která hyzdí naši obec, a místo ní postavíme moderní hotel s parkovištěm nebo pilu. A teď mě omluv, soudružko. Mám důležitou schůzku.“
Prudce se zvedne ze židle, až se celá zakymácí, a přejde do vedlejší místnosti, odkud se celou dobu ozývalo ženské vzdychání, bublavý mužský smích a cinkot skleniček.
Otilie za sebou zabouchne dveře a vydá se směrem ke kapli svaté Maří Magdalény. Za stavbou na osmibokém půdoryse se krvavá mračna ztěžka sunou za horizont. V širokých brázdách cest tancují stíny smutečního průvodu, který v rakvi nese Ivana Kubince. Otilie se na okamžik zastaví, vydechne a v jejích očích se zalesknou slzy.
Vnuk ji zatahá za lem sukně a pohlédne vzhůru: „Co je ti?“
„Zítra zbourají domov tvého pradědečka.“

13. ledna 1993
Otilie se opírá o kuchyňský pult a předčítá nahlas o dva roky mladší sestře Jarce článek historika Petra Vojtala: „Dnes můžeme jen rezignovaně konstatovat, že zcela zbytečně zmizel jeden z důležitých památníků dějin Opavského Slezska. Nemuselo k tomu dojít, kdyby státní správa fungovala tak, jak měla, a tehdejší památkový zákon neumožňoval spekulace nad tím, co je a co není památka.“
„Hezky to ten doktůrek napsal. Bohužel už s křížkem po funuse,“ utrousí lakonicky sestra a začne vkládat nádobí do ­dřezu.
„Máš pravdu, měli bychom to už nechat být. Ubírá to energii. Vzpomínky ale nejde jen tak vytrhnout jako plevel,“ konstatuje Otilie, která by už ráda zapomněla a povzdechne si: „Škoda, zámek Litultovice obnovili a z tvrze ve Velké Polomi zbyla „alespoň“ zřícenina. Z té štítinské jen dřevěným plotem oplocený pozemek, na kterém se pase dobytek.“
„Rybník a krátký úsek valu,“ poznamená spíše pro sebe ­Jarka.
„Jmenovat konkrétního viníka zániku památky dnes již nelze,“ pokračuje Otilie ve čtení. „Případ štítínské tvrze by ale měl být mementem i v dnešní době nově se tvořící legislativy a statní správy. Aby již nemohlo dojít k tomu, že objekt značné historické a kulturní ceny je možné zlikvidovat jako chlév či kůlnu.“
Otilie rozrušeně odhodí Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy na podlahu a koutky úst se jí vzpurně zachvějí: „Bitva ještě není zdaleka u konce!“

10. prosince 1994
Otilie sedí u masivního dubového stolu v pracovně rozlehlého bytu v Bílkově ulici. Za vysokými okny je vidět štít protějšího domu s vyštukovaným nápisem: „Bůh žehnej práci!“ Kousek odtud u sestry Valli bydlel spisovatel Franz Kafka a na protější straně domu herec Miloš Kopecký. Přestože časně ráno ležel nad Starým Městem hustý opar smogu a po osmé začal padat déšť se sněhem, teď se sluneční paprsky líně přelévají přes záclony. Otilie si nasadí brýle s perleťovými obroučkami a vyskládá poštu na desku stolu. Mezi účty na ni vykoukne obálka s razítkem Ministerstva kultury. Hrudník se jí rozechvěje vzrušením. Opatrně ji nožem rozřízne a pomalu vytáhne list papíru.

 

V Praze dne 30. listopadu 1994                                                                    č. j. 12.976/94

 

Vážená paní,

děkujeme Vám za dopis, který jste nám zaslala. Lze z něho usuzovat, jak velká je Vaše snaha o záchranu alespoň zbytku tvrze ve Štítině, která byla hrubým zásahem demolována v roce 1988. Četné materiály, které jsou přílohou Vašeho dopisu, poukazují na velký význam tvrze ve Štítině před její demolicí. K Vaší připomínce o možnosti zařazení zbytků tvrziště do seznamu kulturních památek můžeme sdělit, že řízení v této věci již bylo zahájeno a v nejbližších dnech bude tvrziště Štítina prohlášeno za kulturní památku.

                                                                       S pozdravem

                                                                       Ing. Josef S v o b o d a          

                                                                       Náměstek ministra kultury České republiky

Otilie čte text znovu a znovu, jako by jejímu obsahu nevěřila. Slova na papíře jí tancují před očima, zatímco se v její mysli trhají pavučiny minulosti. Vzpomíná na chladné zdi štítínské tvrze počmárané ruskými nápisy jako pozůstatek provizorní nemocnice Rudé armády, a na vůni vzrostlých lip a jabloní před pohostinstvím. S každou větou dopisu se v ní probouzí pocit zadostiučinění a zároveň hořkosti.
„Takže se to alespoň částečně povedlo,“ zašeptá si pro sebe a pak se trpce pousměje: „Boží mlýny melou. Pomalu, ale melou.“ Do ruky uchopí starou fotografii tvrze. Na snímku je vidět mohutná stavba obklopená zelení. Otilie ho přejede konečky prstů a zavře oči. Představuje si, jaké by to bylo, kdyby se nezřítila střecha a tvrz se začala postupně opravovat. Opět vzpomíná na otce, jak na sklonku života sedí u potoka na lavičce a z dálky pozoruje chátrající stavbu nebo jak ve stoje soustředěně u zámeckých kamen poslouchá vysílání BBC Volá Londýn.
Z rozjímání ji vytrhne vnuk Jan, který náhle vstoupí do pokoje. Teď má dlouhé vlnité vlasy a na sobě batikované triko.
„Babi, co se stalo?“ bedlivě babičku pozoruje.
„Neboj! Ode dneška už mě brečet neuvidíš!“
Hodiny na stěně mezi reprodukcemi Mikuláše Medka se z ničeho nic zastaví.
Otilie opatrně složí list papíru, vloží ho zpět do obálky a uloží do kartonové krabice spolu s dalšími dokumenty, které za ta léta nashromáždila.
Do konce života už se na dopis nepodívá.

∞

Poznámka autora: Stavba, kterou pohřbili, vznikla na základě brožurky Tragédie štítinské tvrze, kterou v roce 2010 vydal vlastním nákladem Ladislav Maiwaelder. Název vychází z článku historika Petra Vojtala Tragédie štítinské tvrze, který byl otištěn ve Vlastivědných listech Slezska a severní Moravy v roce 1993 a je relevantním zdrojem. Štítinský rodák Maiwaelder se pokusil zmapovat složitou situaci kolem zlikvidované stavby a verše, které z důvodu vyšší autenticity text doplňují, jsou jeho výtvorem. „Co způsobil přezíravý postoj představitelů a činitelů v obci k historii vlastního rodiště lze vyčíst z této brožurky. Rozhodně není úplná, mnohé schází, tak či tak je to prvý dost neumělý pokus o zmapování historie nejstarší památky Štítiny,“ píše v brožuře Maiwaelder a dodává: „Věřím, že se najdou následovníci, kteří naleznou další dokumenty, fotografie a jednou bude vydána publikace na nejvyšší úrovni. Nejstarší památka obce (to platí stále) si to zasluhuje…“ František Vrba, poslední z majitelů zámku, byl můj praděda. Jeho dcera Otilie Vrbová (později Hartmannová) moje babička. Tento publicisticko beletristický text, ačkoli převážně vychází ze skutečných událostí, je fikcí a postava starosty Resla je smyšlená.

Doporučené
Články

Leonardo da Vinci. Snílek, který chtěl létat jako pták

Publikováno od autora: admin

Leonardo nervózně přechází potemnělou místnosti. Vypadá jako mág, který se chystá učinit mocné kouzlo. Občas dlouhými prsty zkontroluje křivky právě dokončeného stroje. Zítra přijde jeho velký den. Pokud se mu podaří vzlétnout, svět se od základu změní a lidé strnou v úžasu.

Zdá se ti někdy o tom, že létáš jako pták? Leonardo o tom snil už jako malý kluk. Dokonce byl přesvědčený, že to někdy v životě dokáže. Od malička pozoroval let ptáků. A snažil se přijít na to, jak je to možné, že se umí vzepřít zemské přitažlivosti. Na ptáky se totiž díval jako na dokonalý stroj. Jednou si do deníku napsal, že „pták je stroj řízený matematickými zákony“. Aby to dokázal, rozhodl se podobný létající stroj sestrojit. Prý se tak obával, aby mu někdo jeho objev neukradl, že raději zabednil všechna okna ve svém domě. Některé jeho návrhy ale nevycházejí z letu ptáků. Kdybys chtěl řídit jeho první vzdušný stroj, musel bys být přinejmenším superman. Krčil by ses ve stísněném prostoru a pomocí rumpálu ovládal rukama i nohama najednou čtyři křídla.

Jen pro odvážné
Když se Leonardo konečně vynořil se svým novým vynálezem, všichni si mysleli, že se zbláznil. Vypadal jako obrovská křídla nějakého ptáka z pravěku. Dnes ti to možná nepřijde tak mimořádné – všude kolem sebe vidíš různá letadla, padáky a rogala – ale uvědom si, že lidé Leonardovy doby nikdy nic podobného nezažili. Museli být fakt v šoku! Teď zbývalo jen sehnat odvážlivce, kdo jeho vynález vyzkouší. Představ si, že by volba padla na tebe! Leonardo by ti křídla připevnil na záda jako batoh. Tím bys křídla rozpohyboval. Pak bys musel máchat rukama tak rychle, dokud by ses neodlepil od země. Myslíš, že bys to dokázal? Nedokázal. Protože křídla jsou moc těžká a tvoje ruce příliš slabé. Ale Leonardo by se nedal odradit neúspěchem. Vzal by tě na střechy některého z milánských paláců v Itálii a nechal by tě hopsnout dolů. Jejda. Co by se stalo, kdyby létající stroj selhal? I na to Leonardo myslel. Měl bys na sobě připevněné měchy, které by se při letu naplnily vzduchem a při dopadu tě ochránily – tedy podle Leonarda. Nepřipomíná ti tento objev jiný moderní vynález? Jasně, airbag (čti érbek), který bývá v autech. Zařízení, které se při bouračce nafoukne, a tak může pasažérům zachránit život. A jak to dopadlo se statečným letcem? Někde se dočteme, že vyvázl se zlomenou nohou, ale s jistotou víme jen to, že Leonardův letecký pokus byl zkrátka neúspěšný.

Stránky: 1 2
Doporučené
Články

Z čeho nás vyléčilo infekční onemocnění covid-19?

Publikováno od autora: admin

Lidské populaci ztrpčuje život nový respirační virus, který se dokáže nekontrolovatelně šířit. Přestože většina onemocnění jím způsobená má mírný průběh, je nepochybné, že virová infekce dokáže také zabíjet. Média každý den přinášejí informace o průběhu pandemie a vědci celého světa se snaží zvítězit nad nákazou, které novináři dali nálepku „nepřítel“. Jak je možné, že se pohled odborníků na tuto nemoc často liší a proč její podstatě stále ještě zcela nerozumíme? Podle některých lékařů je možné vysvětlení hledat ve vzniku a chorobných změnách onemocnění.

Pandemie je epidemie velkého rozsahu zasahující více kontinentů. Jde tedy o výskyt onemocnění, které postihuje velké skupiny lidí na rozsáhlém území za určité časové období. Název „koronavirus“ vychází z charakteristického uspořádání povrchových struktur lipidového obalu virů ve tvaru sluneční korony, která je vidět při zvětšení viru v elektronovém mikroskopu. Toto označení se používá pro jakýkoli virus, který patří do čeledi Coronaviridae, podčeleď Orthocoronavirinae. Jde o souhrnné označení pro čtyři virové rody:  Alfa-, Beta-, Delta- a Gammacoronavirus, do kterých se řadí viry, které infikují většinu druhů vyšších živočichů. U lidí způsobují onemocnění s různým stupněm závažnosti. Které to jsou? Alfacoronaviry HCoV-229E, HCoV-NL63 a Betacoronaviry HCoV-OC 43, HCoV-HKU-1, SARS-CoV-1, SARS-CoV-2 a MERS-CoV.
Ačkoli se o chřipce vedou záznamy již od středověku, první informace o koronavirech pocházejí až z roku 1931. V tomto roce ve vědecké studii „Koronaviry a jejich nemoci“ A. F. Schalk a M. C. Hawn popsali novou respirační infekci kuřat, která se objevila v americkém státě Severní Dakota. O šest let později vědci F. R. Beaudette s Ch. Hudsonem úspěšně vyizolovali virus z kuřecích embryí a vykultivovali virus infekční bronchitidy. V souvislosti s akutním onemocněním horních cest dýchacích člověka vědci poprvé tyto viry izolovali a klasifikovali jako obalené RNA viry a nazvali „coronaviry“ v polovině 60. let 20. století.

Symptomy nemoci covidu-19
Na základě  klinických projevů a podle postižených orgánů lze rozlišit tři základní formy nemoci – zánět nosohltanu, infekci dolních cest dýchacích a plic a infekci vyvolávající multiorgánové postižení. Zatímco s první formou nemoci, která je nejčastější a vzniká u zdravých osob, jež byly vystaveny malému množství viru, se organismus relativně snadno vypořádá, u druhých dvou forem má nemoc daleko závažnější průběh. Často teprve projevy, jako jsou horečka, kašel a dušnost, přinutí nemocného člověka, aby vyhledal lékaře. U starších osob se jako první příznak nemoci nezřídka objeví porucha vědomí nebo změna chování. Koronavirus totiž může způsobit nejen běžné obtíže, jako je nachlazení, kašel, dýchací obtíže a teploty, ale také závažnější choroby. Mezi některé patří například dýchací onemocnění zvané těžký akutní respirační syndrom zkráceně SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome) či infekce MERS (Middle East Respiratory Syndrome). K hlavním příznakům onemocnění covid-19 způsobené virem SARS-CoV-2,  patří zvýšená teplota, kašel, dušnost, bolest hlavy a únava. Důležité je uvědomit si, že ne každý s těmito symptomy se musí nutně infikovat koronavirem. V takovýchto případech by měl člověk zvážit, zda mohl přijít s nákazou do kontaktu a poté se nechat otestovat. Mezi nejrizikovější skupiny patří zejména starší lidé, chronicky nemocní (hlavně s kardiovaskulárním onemocněním, vysokým tlakem, cukrovkou, chronickou obstrukční plicní nemocí či astmatem aj.) nebo osoby s oslabenou imunitou. Co se týče těhotných žen, zatím se neprokázalo zvýšené riziko a podle dostupných informací také děti obvykle virus snáší dobře. 
„Především je namístě zdůraznit, že koronaviry vyvolávají za normálních okolností slizniční infekce a nepronikají do krevního řečiště. To je velký rozdíl proti jiným závažným virovým infekcím, jako jsou pravé i plané neštovice, spalničky, klíšťová meningoencefalitida, virové hepatitidy, onemocnění HIV, virové hemoragické horečky (Lassa, Ebola) a další. Tento rozdíl má zásadní důsledky i pro diagnostiku covid-19,“ uvádí v článku „Paradoxy infekce způsobené SAR S-CoV-2“ otisknutém v červnovém čísle časopisu Vesmír dvojice lékařů prof. MUDr. Jiří Beneš, CSc., a prof. MUDr. Ladislav Machala, Ph.D., kteří se mimo jiné zabývají problematikou závažných infekčních nemocí. 

Přenos SARS-CoV-2
Koronavirus SARS-CoV-2 se přenáší z člověka na člověka po úzkém kontaktu. Jde o takzvanou kapénkovou infekci, která se přenáší vzduchem. Není bez zajímavosti, že u kopytníků a hlodavců se šíří jiné druhy koronavirů, které způsobují střevní potíže (typické také pro MERS u člověka). U člověka SARS-CoV-2 nejčastěji infikuje sliznice horních a dolních dýchacích cest a spojivky. Inkubační doba je přibližně tři až čtrnáct dní. Po týdnu od nakažení se nemoc projeví horečkami, které neustupují. Mohou být také provázené nepříjemnými pocity, bolestmi kloubů a svalů a objevují se i projevy kašle. Kudy do lidského těla virus proniká? Nejčastějšími cestami jsou sliznice – ústa, nos a oči. Tato místa pro viry představují otevřené dveře. Právě obličeje se dotýkáme nevědomky neustále. Proto se podle doporučení odborníků máme těmto dotekům vyhýbat. 
Na základě informací o průběhu infekcí sezónními koronaviry již dnes víme, že dlouhodobou imunitní odpověď není možné získat. Zjednodušeně to znamená, že pokud se uzdravíte, vytvoříte si sice imunitu, ale už není jisté na jak dlouho. Tato otázka je ve skutečnosti jedna z největších výzev při vývoji vakcín, jenž v současnosti probíhá.

Možnosti léčby nemoci
Musíme si uvědomit, že covid-19 je naprosto nové onemocnění a zavedení optimální léčby postupuje během probíhající pandemie. V článku „Současné možnosti léčby nemoci covid–19“ v červnovém čísle časopisu Vesmír lékaři Beneš s Machalou píší: „Naštěstí nemoc covid-19 má vážnější průběh jen asi u 5 % pacientů a díky dnes dostupným možnostem terapie dokážeme zhruba polovinu z nich zachránit. Zároveň je jisté, že v příštích týdnech a měsících budeme mít díky klinickým studiím k dispozici spolehlivé informace, které přípravky jsou v léčbě covid-19 opravdu přínosné a které naopak nemá smysl podávat. Intenzivní výzkum jistě také přinese další slibné látky, které budou testovány až do klinické fáze. Momentálně je tedy velmi obtížné odhadovat, jakým směrem se bude vývoj taktiky i strategie léčby nemoci ubírat. Můžeme-li si však tipnout, věříme, že další zásadní zlepšení prognózy pacientů s těžkým průběhem infekce přinese léčba kombinací virostatik a neutralizačních monoklonálních protilátek.“

Koronavirus ve světě a České republice
Počátek vypuknutí pandemie covid-19, kterou způsobuje nový koronavirus SARS-CoV-2, se vztahuje k 31. prosinci 2019. V tento den Čína upozornila Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) na několik případů zápalu plic v jedenáctimilionovém městě  Wu-chan v provincii Chu-Pej, jehož příčina byla neznámá. V České republice se první tři případy nákazy novým koronavirem potvrdily 1. března 2020. Šlo o českého profesora z České zemědělské univerzity v Praze, který byl v italském městě Udine na konferenci, a americkou občanku. Třetí případ byl muž z Děčína, který se  koronavirem nakazil, když byl s rodinou lyžovat v Itálii. 
Infekce virem SARS-CoV-2 se již prokázala ve většině zemí světa. Ačkoli některé země zaváděly pouze mírná opatření a snažily se takzvaně „promořit obyvatelstvo“, jiné země se naopak rozhodly pro přísná opatření a na jejich dodržování dohlížely jak policie, tak armáda. Jednou ze zemí, které zvolilo benevolentní přístup ke krizové situaci, bylo Švédsko. Restaurace a obchody zůstaly otevřené a vláda spoléhala zejména na zodpovědnost občanů. Nejextrémnější způsob vyrovnání se s koronavirem zvolilo Bělorusko, které nezavedlo žádná opatření a jako jediná země v Evropě nepřerušila nejvyšší hokejovou a fotbalovou ligu. Naproti tomu ve Španělsku a Itálii zůstali lidé v domácí karanténě po dobu téměř osmi týdnů. A co Česká republika? Ta zavedla celou řadu opatření, která patří v tomto směru k nepřísnějším v zemích Evropské unie. Ve čtvrtek 12. března 2020 česká vláda na dobu 30 dnů vyhlásila z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 nouzový stav. Ten později prodloužila do čtvrtka 30. dubna 2020 a následně až do neděle 17. května 2020. V Česku se uzavřely všechny mateřské, základní, střední a vysoké školy, kavárny, restaurace, divadla, kina, sportoviště a sportovní centra, kadeřnictví. Dále pak obchodní centra a všechny obchody s výjimkou potravin, drogerií, lékáren, pošt, bank, čerpacích stanic aj. Zrušily se všechny sportovní i kulturní akce. Uzavřely se hranice a lidé, kteří se vrátili ze zahraničí, museli do povinné čtrnáctidenní karantény. V zemi se povinně nosily roušky a dodržovaly se zhruba dvoumetrové rozestupy. Provozovatelé obchodů museli poskytnout zákazníkům dezinfekci na ruce a jednorázové rukavice. Od čtvrtka 19. března 2020 platil v obchodech zákaz vstupu pro lidi pod 65 let mezi 10.00 až 12.00 hodinou. Vláda o den později dobu vyhrazenou pro nákupy seniorů změnila na 07.00 až 9.00 hodin a následně na dobu od 08.00 do 10.00 hodin. 
V současnosti všechny orgány, které mají na starosti ochranu veřejného zdraví, jako jsou Národní referenční laboratoř, nemocnice, zdravotnická záchranná služba a další subjekty musí být ve stálé pohotovosti. Současnou situaci také aktivně řeší Bezpečnostní rada státu, Ústřední epidemiologická komise nebo krizová komise. Aktuální stav šíření nákazy můžete sledovat na webových stránkách Ministerstva zdravotnictví: https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19 nebo na portálu: www.worldometers.info/coronavirus/ či na oficiálním webu Světové zdravotnické organizace www.who.int. Pokud plánujete vyjet do zahraničí, sledujte webové stránky ministerstva zahraničí: https://www.mzv.cz/jnp/.    
„Náš svět je navždy mnohonásobně propojený a šíří se v něm rychle všemi směry nejen zboží a informace, ale také nakažlivé nemoci. S pandemií si neporadíme bez mezinárodní spolupráce a pomoci. Nicméně odmítám fráze, že se máme sešikovat proti společnému nepříteli, zlému koronaviru. Virus není nepřítel, ani zlý, je součástí přírody, která je mimo dobro a zlo. Příroda nemá mravní svědomí, tím jsme vybaveni jenom my, lidé. Jen v našich postojích a vztazích – mezilidských vztazích, vztazích k přírodě a jednáních je obsaženo dobro a zlo,“ uvedl katolický kněz Tomáš Halík ve své úvaze „Co je důležité, je očím neviditelné“ na počátku vypuknutí pandemie. Během virtuálního kázání Slavnost Setkání Ducha Svatého, které proběhlo v neděli 31. května 2020, pro změnu konstatoval: „Současná krize nás vyléčila z představy, že máme svět a život, přírodu a dějiny ve své režii, plně pod kontrolou. Dnes víme o zranitelnosti našeho světa. O tom, že po této katastrofě, mohou přijít a pravděpodobně přijdou další. Musíme se v takovém světě naučit žít.“
Přejme si, aby HZS ČR přispíval k dobrým mezilidským vztahům a byl schopen čelit následkům katastrof, které přijdou. Zároveň si přejme, aby se mu dařilo neúnavně chránit životy a zdraví obyvatel, životní prostředí, zvířata nejen před požáry, ale i během dalších krizových situací. Jak jsme se totiž mnohokrát přesvědčili, nic jako jistota neexistuje. Existuje však něco trvalého, a to je srdečná ochota pomáhat druhým.

Zdroje:

[1] https://koronavirus.mzcr.cz/

[2] SOJKOVÁ, N. Známe koronaviry? 112, 2020, roč. 19, č. 4, s. 22–23

[3] BENEŠ, J., MACHALA, L. Paradoxy infekce způsobené SARS-CoV-2. Vesmír, 2020, roč. 99, č. 6, s. 344–347

[4] BENEŠ, J., MACHALA, L. Současné možnosti léčby nemoci covid–19. Vesmír, 2020, roč. 99, č. 6, s. 346–347

[5] BARTYZALOVÁ, M. Opatření přijatá proti pandemii Covid-19 v Evropě a v dalších zemích ve světě 112, 2020, roč. 19, č. 6, s. 27–28

[6] HALÍK, T. Co je důležité, je očím neviditelné. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=2cjdfd5SNAw

[7] HALÍK, T. Slavnost Setkání Ducha Svatého. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=DpwF7hOyCys

Doporučené
Články

Adam Mickiewicz. Polský básník cestou po Evropě třel bídu s nouzí!

Publikováno od autora: admin

Je 23. října 1823. Žalobce, soudce i kat v jedné osobě, ruský senátor Nowosilcow, si spokojeně mne ruce. Právě se mu podařilo zatknout polského revolučního básníka Adama Mickiewicze. Po půlročním vězení zní verdikt soudu jasně – vyhnanství v Rusku! Mladý básník ještě netuší, že už téměř nikdy nespatří svoji rodnou vlast.

Zachmuřený Adam Mickiewicz (1798–1855) přijíždí 8. listopadu 1824 do Petrohradu – tehdejšího hlavního města ruského impéria. Přestože den předtím metropoli spláchla povodeň, krása mramorových paláců nebo pomník Petra Velikého na něj udělají dojem. Carští špehové ale mají oči všude a mladý vyhnanec zatím hledá útočiště. „Kam se teď vydat?“ ptá se sám sebe, když se rozkoukává v obrovském městě. Naštěstí netrvá dlouho a seznamuje se s místními Poláky – s malířem Orlowským nebo mystikem Oleszkiewiczem. Plné zuby carského Ruska mají i ruští děkabristé, vesměs armádní důstojníci, kteří plánují svrhnout cara a nastolit konstituční monarchii, nebo dokonce republiku. S mladým polským básníkem si tak padnou do oka a ten se okamžitě spřátelí s vůdcem spiknutí – redaktorem časopisu Polární hvězda a básníkem Rylejevem. Další zapálený děkabrista, básník Bestužev, si poznamená do deníku: „Poznal jsem Mickiewicze!“

Bezstarostný život plesů a zábavy
Polský básník je stále pod bedlivým dohledem carských úřadů. V lednu 1825 na jejich podnět musí opustit město Petra Velikého. „Ještě že se mohu spolehnout na své přátele,“ myslí si Mickiewicz, když směřuje do Oděsy, bohatého přístavu u Černého moře. V náprsní kapse má doporučující dokumenty od básníka Bestuževa. Mickiewicz ale nepospíchá, během cesty vyřizuje různé vzkazy, které se týkají především revolučních příprav děkabristů. Na skok se objevuje na obilných trzích v Kyjevě, kde se setkává šlechta z celé Ukrajiny. Teprve v únoru 1825 přijíždí do Oděsy. Polská i ruská společnost ho vítá s otevřenou náručí. „Zastavte se u nás někdy. Rádi si poslechneme vaše básně,“ zvou ho do svých salonů a domů aristokraté i bohatí obchodníci. Mickiewicz si užívá bezstarostný život plný plesů a zábavy. Když svou básní Dumání v den odjezdu dělá tečku za oděským pobytem, píše o „zástupech krásných žen, které denně potkával“.
Adam Mickiewicz není jen skvělý básník, ale i originální pedagog, který nenudí suchopárným výkladem a dokáže své posluchače nadchnout. Od prosince 1840 přednáší na katedře slovanských literatur slavné pařížské Collège de France, kterou se tehdy rozhodla otevřít francouzská vláda. Na jeho přednášky chodí třeba vynikající hudební skladatel polského původu Frédéric Chopin (1810–1849), známý romantický básník a dramatik Juliusz Słowacki (1809–1849) nebo francouzská spisovatelka George Sandová (1804–1876) i literární kritik Charles Sainte–Beuve (1804–1869).

Stránky: 1 2 3
Články

Normotenzní hydrocefalus. Od vhodné diagnózy k racionální léčbě

Publikováno od autora: admin

Abnormální chůze, močová inkontinence a demence – to je typická klinická triáda nejběžnějších příznaků normotenzního hydrocefalu. Jak nejlépe diagnostikovat tuto chorobou a následně zvolit nejefektivnější léčbu?

Minimálně jeden člověk z tisíce, který je starší než šedesát let, je postižený normotenzním hydrocefalem. Pro toto onemocnění se běžně užívá anglická zkratka NPH – Normal Pressure Hydrocephalus. Tento termín poprvé použil kolumbijský neurochirurg Salomón Hakim (1922–2011) v roce 1964. V odborné literatuře se můžete také setkat s výrazem Hakim´s Disease neboli Hakimova choroba. Příčinou normotenzního hydrocefalu je patologické městnání mozkomíšního moku (CSF) v mozku. Tekutina se hromadí zejména v mozkových komorách a utlačuje okolní mozkovou tkáň, což se projevuje poruchou funkce mozku. V současnosti jedinou možnou léčbou je provedení neurochirurgické zkratkové operace. Lékař zavede takzvaný shunt a vytvoří umělou cestu pro vstřebání mozkomíšního moku. U správně diagnostikovaných pacientů bývá klinické zlepšení výrazné a to zvláště tam, kde symptomy netrvaly déle než jeden rok. V odborné literatuře se uvádí, že u poloviny lidí s diagnózou normotenzního hydrocefalu je onemocnění idiopatické. Do druhé skupiny patří lidé, kterým vzniklo sekundárně – měli mozkový úraz, mozkové trauma, krvácelo jim do mozku nebo prodělali infekci a z nějaké vnější příčiny se choroba projevila až po několika letech.

Porucha chůze – hlavní klinický příznak NPH
Nejčastějšími symptomy NPH jsou poruchy chůze (frontální apraxie), která je někdy přirovnávána k pohybu člověka na lodi. Počítačová analýza identifikovala typickou chůzi postiženého člověka – zpomalená chůze o širší bázi, zkrácení kroku, snížení výšky kroku, vytočení nohou zevně, otočka o 180 stupňů probíhá s více než třemi kroky – postupné horšení stavu do imobility s upoutáním na lůžko. Většinou je tělo pacienta ohnuté dopředu, nohy široce od sebe a pohybuje se, jako by je měl „přilepené“ k podlaze. Nemoc doprovází celkové zpomalení myšlenkových procesů, apatie, poruchy plánování a rozhodování, snížená koncentrace a změny v chování. Pacient také v pozdější fázi nemoci nedokáže kontrolovat močení a v ojedinělých případech se může objevit také inkontinence stolice. Tento symptom přichází o něco později než obtíže s chůzí a poruchy kognitivních funkcí, jako jsou myšlení, paměť a pozornost.
„V případě, že klinické potíže nejsou provázeny ventrikulomegalií nebo je  ventrikulomegalie  bez odpovídajících klinických příznaků, je diagnóza  NPH  velmi málo pravděpodobná (Relkin et al., 2005). V tomto případě se doporučuje pacienty observovat ambulantně. Náhodný nález ventrikulomegalie bez adekvátních klinických příznaků není indikací k provádění suplementárních testů na NPH a zvažování drenážní operace,“ uvádí ve svém článku Normotenzní hydrocefalus MUDr. Václav Vybíhal, který vyšel v časopise Neurologie pro praxi.
„Vzhledem k tomu, že zmíněné tři symptomy jsou často spojeny se stárnutím všeobecně, lidé často předpokládají, že s problémy musí žít a přizpůsobit se jim. Příznaky v lehké formě mohou být přítomny měsíce a dokonce roky před tím, než pacient vyhledá lékaře. Příznaky v čase progredují a až kritická ztráta funkce přivede pacienta k lékaři. Ukazuje se, že čím déle příznaky trvají, tím menší je pravděpodobnost úspěchu léčby. Na druhé straně je pravda, že i dlouhodobé obtíže a závažný stav se může správně indikovanou neurochirurgickou léčbou překvapivě dobře zlepšit a operace provedené po letech mohou mít příznivý efekt – prediktivní je v tomto smyslu klinická odpověď na lumbální funkci,“ shrnuje možnosti léčby NPH MUDr. Ivo Černý z neurologického oddělení Psychiatrické léčebny Brno.

Ta správná diagnóza
MUDr. Jan Šroubek z neurochirurgického oddělení Nemocnice na Homolce dodává: „Normotenzní hydrocefalus je mezi lékaři poměrně opomíjená diagnóza, která je jako jedna z mála poruch kognice a chůze chirurgicky léčitelná. Praktický lékař, který sleduje pacienta a pozoruje u něj pozvolné zhoršování chůze, obvykle doprovázené různě vyjádřenou poruchou kognice a kontinence, by měl na diagnózu NPH pomýšlet.“

—

Jak diagnostikovat NPH?

  • Klinické neurologické a psychiatrické vyšetření s neuropsychologickými testy
  • CT hlavy, popř. MRI včetně T2 vážených obrazů
  • Lumbální punkce s evakuací až 50 ml moku s jeho analýzou
  • K základním vyšetřením patří biochemická a sérologická vyšetření včetně stanovení iontogramu (a pátrání po hyponatrémii, která vzniká v důsledku tlaku na hypotalamus a působí nesprávnou sekreci antidiuretického hormonu).
  • Oční, interní a urologické vyšetření

Správná léčba NPH

  • Neexistuje medikamentózní léčba (ojedinělé zprávy o počátečním efektu levodopy působí záměnu diagnózy s Parkinsonovou nemocí). V současnosti se považuje za evidentní, že levodopa není účinná.
  • Prozatím jediná účinná léčba je neurochirurgická: zavedení ventrikulo-atriálního shuntu. Operatér si ověří správnost klinické diagnózy testem likvorové výstupové rezistence, jímž si objektivizuje likvorové tlakové poměry (např. „Marmarou test“ nebo lumbálním infuzním testem aj.)
Beletrie/Poezie/Próza

Příšera, která chce žít líbezně

Publikováno od autora: admin

Slyšíš ten nářek pod podlahou? To s tebou mluví tvoje obluda. Záleží jen na tobě, zda jí otevřeš dveře. Pokud je džin v tvém podvědomí nevylomí sám…

∞

V momentě, kdy mě pandemie už podruhé sevřela do kleští samoty, začal jsem přemisťovat zrcadlo. Všude, kam jsem přišel, muselo být se mnou. Stále jsem do něho hleděl a pátral ve svých očích. Byl jsem s ním spokojen a vůbec mi nepřipadalo podivné, že mě vidí ostatní.
Vytvořil jsem si svůj svět a jen periskopem okna koukal ven. Zvykl jsem si na svou tvář natolik, že jsem s ní musel být každý den.
Vždy, když jsem vycházel ven ze svého úkrytu, šíleně jsem si stýskal po své tváři. Koukal jsem do výkladů, do naleštěných dveří, do kaluží, abych alespoň na chvíli zahlédl svůj výraz. Tu a tam mě rozesmutnil, tu a tam mě potěšil.
Někdy jsem se oblékl do uniformy generála, občas si vzal uniformu básníka. Každou noc jsem kouřil na okenní římse s plným žaludkem kotlet, sledoval komáry a bděl.
Často jsem usínal kolem třetí hodiny za zvuků holubů s uraženými nožkami. Ulicí tehdy proplouvaly magnetické ryby, vrtěly ploutvemi a vkládaly mi do úst oblázky a podivné věty: „Jsi rybář, který se chytil do svých sítí. Jsi rybář nicoty.“ Stál jsem u příkopů své bolesti a začal si zoufat na život, bál se vycházet ven a promlouvat s lidmi. Mluvil jsem se sebezapřením, mluvil jsem pouze, když jsem byl donucen. Strávil jsem hodiny nacvičováním vět jako: „Dobrý den!“, „Dobrý večer!“, „Dobrou noc!“.
Nechtěl jsem vypadat podezřele, ale lidé si všimli, že něco skrývám, že tajím cosi posvátného. Tloukli mě pohledem, naparovali se jako holubi, plivali. Přestal jsem opouštět svou mansardu, dlouho do pochmurné noci jsem svítil; má obdélníková okna zářila zadumanou tváří zlata. Ostny světa jako pinzety mířily na mě, chtěly mě vytáhnout z mého úkrytu, z mého hnízdečka, z mé postýlky… a drtit, rozdrtit mě jako pavouka, jako nejapného červa. Začal jsem se bát, strach se mi rozlil po tvářích jako prašivina. Říkal jsem si: „Jsem křižák, nebo nejsem?“ Pavouci mě začali pronásledovat ve snech, už jsem myslel pouze na ochmýřené slzy s drátěnými nožkami a s břichy nafouklými zvratky temné mysli. Zatoužil jsem stát se jimi, přidat se do té zlatohnědé party a tiše čekat na svou oběť, zbavit se strachu a přijmout jejich zbraně.
V noci jsem si oblékl masku morového doktora a zaklepal na jejich dveře. Zpočátku jsem klepal bojácně, ale pak jsem bušil ze všech sil. Ve snaze překonat strach jsem volal: „Braši! Vezměte mě do kola, budeme spolu pěkně vysávat život z lidských těl.“ Dveře se však ani nepohnuly. To mě vyprovokovalo k ráznému činu. V rychlosti jsem si obul těžké, okované boty a veškerou silou jsem kopl do vrat zlatohnědých bratrů. Zakňouralo to, zapraskalo – a dveře povolily. Za nimi úzkostná, studená tma. Šmátrám po vypínači, ale žárovka mě upozorní, že je paní svého světla. Šroubuji, naštěstí je studená. Pokoj 150 × 130 centimetrů se rozzáří úlekem tragédie: na stěně přímo proti mně zrcadlo, v němž se odráží mé JÁ. Já jako členovec s šesti páry končetin – nateklé individuum s krunýřem Řehoře Samsy. Vyhlížím jako stařec, jenž zmerčil svou vlastní smrt. Pod zrcadlem jako vyřešený rébus: Jsi příšera, která chce žít líbezně!

∞

Josef K. se zhluboka nadechne a dlouze se zadívá na obraz, který mu několik let visí nad divanem. Budu se ho muset, co nejdříve zbavit, nebo se vážně stanu příšerou. Opatrně ho sejme ze stěny. Pak ho otočí a opře malbou o zeď. Na obrácené straně plátna těšně pod rámem svítí signatura ­MEDEK ’65.

Magnetická bitva zbloudilého opeřence (2002)

Netvor, ktorý chce pekne žiť

Počuješ to kvílenie pod podlahou? To k vám hovorí vaša príšera. Je na vás, aby ste otvorili dvere. Ak ju džin vo vašom podvedomí sám nevylomí…

Keď ma pandémia druhýkrát zovrela v kliešťoch osamelosti, začal som meniť polohu zrkadla. Všade, kam som šiel, muselo byť so mnou. Neustále som sa doň pozerala, hľadala som v ňom svoje oči. Bolo mi s ním dobre a vôbec mi neprišlo divné, že ma ostatní vidia. Vytvoril som si vlastný svet a len som sa pozeral von cez periskop okna. Tak som si zvykla na svoju tvár, že som s ňou musela byť každý deň.
Vždy, keď som vyšiel zo svojho úkrytu, moja tvár mi šialene chýbala. Pozeral som sa do výkladov, do vyleštených dverí, do kaluží, len aby som zahliadol svoju tvár. Sem-tam ma rozosmutnil, sem-tam potešil.
Niekedy som si obliekol uniformu generála, inokedy som si vzal uniformu básnika. Každú noc som fajčil na okennej rímse so žalúdkom plným kotliet, sledoval komáre a držal stráž.
Často som zaspával okolo tretej hodiny za zvuku holubov s urazenými nohami. Po ulici vtedy plávali magnetické rybky, mávali plutvami a dávali mi do úst kamienky a čudné frázy ako: „Si rybár chytený do ich sietí. Si rybár ničoty.“ A tak som sa na to pozrel.

∞

Stál som pri zákopoch svojej bolesti a začal som si zúfať nad životom, bál som sa vyjsť von a rozprávať sa s ľuďmi. Hovoril som so sebazaprením, hovoril som, len keď som bol nútený. Hodiny som trávil nacvičovaním fráz ako: „Dobré ráno!“, „Dobrý večer!“, „Dobrú noc!“.
Nechcel som vyzerať podozrivo, ale ľudia si všimli, že niečo skrývam, že niečo posvätné tajím. Zahľadeli sa na mňa, štrngali ako holuby, pľuvali. Prestal som vychádzať z bytu, dlho do noci som nechával rozsvietené svetlá, okná mi žiarili zádumčivou zlatou tvárou. Ostne sveta ako pinzeta mierili na mňa, chceli ma vytiahnuť z môjho úkrytu, z môjho hniezda, z mojej postele… a rozdrviť ma, rozdrviť ako pavúk, ako necitlivý červ. Začala som sa báť, strach sa mi rozlieval po tvári ako špina. Pomyslel som si: „Som križiak, alebo nie som?“ Pavúky ma začali prenasledovať v snoch, dokázal som myslieť len na rozmazané slzy s drôtenými nohami a bruchami nafúknutými zvratkami temnej mysle. Túžil som stať sa jedným z nich, pridať sa k zlatohnedej partii a mlčky čakať na svoju obeť, zbaviť sa strachu a vziať do rúk ich zbrane.
V noci som si nasadil masku morového lekára a zaklopal na ich dvere. Najprv som klopal nesmelo, ale potom som búchal zo všetkých síl. Snažil som sa prekonať svoj strach a volal som: „Drzúne! Vezmi ma ku kolu, spolu vysajeme život z ľudských tiel.“ Dvere sa však ani nepohli.
To ma vyprovokovalo k rozhodnému činu. Rýchlo som si obul ťažké čižmy s oceľovou špičkou a z celej sily som kopol do dverí zlatohnedých bratov. Zastonalo to a zaskrípalo a dvere povolili. Za nimi sa rozprestierala úzkostná, chladná tma. Nahmatal som vypínač, ale žiarovka ma upozornila, že ona je vládkyňou svojho svetla. Zaskrutkujem ju, našťastie je studená.
Miestnosť s rozmermi 150 × 130 centimetrov sa rozžiari údivom nad tragédiou: na stene priamo oproti mne sa v zrkadle odráža moje JA. Ja ako článkonožec so šiestimi pármi končatín – opuchnutý jedinec s ulitou Gregora Samsu. Vyzerám ako starec, ktorý videl vlastnú smrť. Pod zrkadlom ako vyriešená hádanka: Si netvor, ktorý chce príjemne žiť!

∞

Vadim sa zhlboka nadýchne a dlho sa pozerá na obraz, ktorý už niekoľko rokov visí nad jeho divánom. Budem sa ho musieť čoskoro zbaviť, inak sa zo mňa naozaj stane netvor. Opatrne ho odstráni zo steny. Potom ho otočí a obraz oprie o stenu. Na zadnej strane plátna pod rámom žiari podpis MEDEK ’65.

Poznámka autora: Text inspirovaný básní Příšera, která chce žít líbezně (v roce 1965 vznikl stejnojmenný obraz) malíře Mikuláše Medka, který ji napsal v roce 1953.

Ticho je vlažná polévka teče mi do očí a zaplavuje uši
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
a v protějším okně věší mezi prádlo
krvavé kotlety

opírám se o otvor ve zdi
vytvořený během
pohyblivého psa
o otvor
který je obrysem
viditelné hlavy
myslím na louku katastrofy
prolezlou květy
jak stůl červotočem
a vyšívám hlavu
četníka
s hvězdou na čele
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
a v naší ulici zápasí básníci ve vycházkových uniformách
do sázky vrhli vlažné těsto
a zasypávají je namísto rozinek
očima
magnetických ryb
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
a na domech visí obrazy andělů v slavnostních ­uniformách
běžím po okenní římse
a hlavou
rozbíjím
skla otevřených oken
myslím na jehelníček
plný masa a jehel
myslím na každou hranu skla
ve kterém
se zrcadlí
hlava
s imperialistickým intelektem mezi očima
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
a na naší ulici je svátek
žlutý dům mažou sádlem
a krví menstruace
kreslí vlajky
zatím ty hledáš rovnováhu
na chodidlech mouchy
chycené na mucholapku asfaltu
a myslíš na obrys viditelné hlavy
na čenich pohyblivého psa
na udičku
skrývanou po léta v jeho zorničkách
na zvuk syrového masa
padlého na talíř
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
někdo prstem kreslí na dláždění
hlavu iracionálního holuba
s hybridníma očima
a na čelo mi položili
sněhovou kouli
je měkká
a lepkavá
připomíná křest
jak struna
napnutá v ústech
jak ruka v medu
Ticho je vlažná polévka teče mi
do očí
a zaplavuje uši
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
a na střeše
tančí nečitelný tanec
uniforma generála
plná komárů
je to příšera
která chce žít
líbezně.
(1953)
Próza

Blíží se svátek Tu bi-švat

Publikováno od autora: admin

„Zhasni, nebo vykroč, pod setmělou lampou radili se tři. Bůhví, proč sem přišli, hnáni černou žízní, pod boxerem touhy překonat svůj běh…“
Někdo mi však klepe na dveře kabátu. Není to krkavec Edgara Allana Poa. Je to čertovlasá dívka, které jsem při hodinách zíral na její pravidelná záda. Na nich se pod bílým tričkem rýsovaly korálky páteře.
Sedíme v kavárně na Vinohradském nádraží a já jí právě čtu nedokončenou báseň v taktu poémy Dvanáct od Alexandra Bloka.
Dívka mě však přeruší pohybem řas, protože mi přinesla dárek. Na první nebo druhou stránku Morového sloupu od Jaroslava Seiferta úhledně napíše: „Nezhasínej, vykroč!“ a potom mi zaševelí do vlasů: „Uvidíš, brzy budou mít stromy svátek.“
Osobní vlak  číslo 14101979 zaskřípá a odlepí se od kolejí. V kupé to voní a je podivuhodně teplo. Blíží se slavnost Tu bi-švat. Myslím, že jsem připraven na další vlakovou loupež své duše…

∞

K ránu se slunce ušklíblo a ukázalo tvář. Pak se vynořil měsíc, naštval se a zbrunátněl jak grep. Potom vypadly hvězdy z Božího koše, zaleskly se nad Prahou a pořezaly ji: rudá jí začala slušet. Šeříky se rozpomněly na pionýrské šátky a děvčata si slíbila, že co nejdříve zhubnou. Všichni zahořeli touhou žít.
I  drozd s kosem ucítili to chvění: vzduch se rozvibroval a voněl. Prsa se vyvalila zdola, byla bledá, ale byla, a lýtka se krutě zaleskla. Nikdo nechtěl být sám, ani mladý, ani starý, ani já.

∞

Ze srdce jsem vyrval vařečku i hrnec a začal vařit ze starých vůní. Bolelo to i pálilo, ale sentiment je zvláštní bolest, je slaná i sladká. Jakmile k ní zabloudíš, připoutá tě jako zpěv nymf… Vyrazil jsem přímo – tam, kde jsem se narodil. Sklopil jsem víčka a opět je narovnal. Oči se projasnily, ramena poklesla: bylo mi šestnáct.
Z okna nade mnou vyšlehla směs hudby a dívčího křiku. Holky se už točily v sukních a černé vlasy se jim drolily na zem. Těšily se na mě. Hbitě otevřely dveře i pusy a olízly mě. Mohl jsem vstoupit. Na stole leželo pár flašek, slupky, střepy, nádobí a taky popel. Sundal jsem svetr a nemotorně se usmíval. Pak mi někdo položil balvan na zátylek, pokoj se zalkl a do všech vstoupila únava. Probudilo mě až sípání Darji, dýchala křečovitě, kroutila se jako kočka. Byla veliká ve svém chtíči. Martin pod ní nevydal ani hlásku. Možná se styděl jako já, možná to nebyl jeho styl. Nechtěl jsem rušit, ale někdo mě chytil za ruku.

∞

„Pojď,“ řeklo její tělo a lehli jsme si.
„Měl jsi někdy holku?“
„Měl.“
„Nejsi nemocnej?“
„Snad ne.“
„Snad“
„Určitě.“

∞

Mlčel jsem jako ryba, skřípání Darji mě rušilo, a tak jsem si nic neužil. Jen vím, že noc hořela a Nadja i já jsme se potili. Také jsem si poprvé uvědomil, jak jsou těla dívek měkká, měkčí než to moje, plné šlach a kostí. Celou noc jsem Nadju trápil kyčlemi, úžila oči a rozednělo se až příliš brzo. Ptáci byli neúprosní.
Ráno jsem kouřil nepřetržitě, nožem jsem dloubal v kompotu i v zubech. A tak utekl celý rok; čarovně: láska byla na dosah a psaní teklo jako z olova. Svět mi náhle podal ruku, otevřel dlaň a dával. Po dnech půstu. Ale já neviděl nic, jen slova a slova, jak se kupí a kupí a papíry prorůstají větami. Uvěřil jsem své magii a začal si říkat kouzelník. Pán slov. Ale byl to omyl. Náhle mi Nadja přestala vařit, podivně se usmívala a do deníku si zapsala: „Když se udělá, je k nepotřebě.“ Vytušil jsem konec. Přesto jsem kydal básničky, psal o Bohu a o sojkách, ale Nadju jsem neobměkčil. Začala se malovat ostřeji a ostřeji a barva laku na nehty byla zase černá, cizí.

∞

Najednou nevím, proč tohle všechno píšu. Nevím, proč zde stojím s pusou dokořán. Nevím, proč v prstech svírám kukátko a lapkuju milencům pod prsty. Nevím. Smysl mi uniká. Je jaro, slunce naježilo ostny a bodá a měsíc svolal vlkodlaky. Nevím. Smysl odkulhal bláznům pod košile a já čekám na železniční zastávce Královské Vinohrady na vlak, který už nikdy nezastaví…

∞

„Prosím pozor k nástupišti číslo dvě přijede osobní vlak 14101979. Při pohybu na nástupišti dbejte na svou osobní bezpečnost!“ zachraptěl hlas z nádražního amplionu. Toho slunečného dne jsem byl jediný, kdo do tohoto osobního vlaku nastoupil.

Články

Tajuplní templáři. Opravdu uctívali ďábla?

Publikováno od autora: admin

Slunce ostré jako břitva se zařezává do tváří zasmušilých rytířů. Jejich bílé pláště s rudými kříži zlověstně vlají pouští. Kam spěchá odhodlaná družina? Ochránit poutníky, kteří se vydali do Svaté země? Nebo ukrýt truhly plné ryzího zlata?

Na konci 11. století v Palestině teče krev proudem. Během první křížové výpravy (1095–1099) se jako uragán valí rytířská vojska ze západní Evropy na území ovládané muslimy. Co mají v plánu? Znovu dobýt město Jeruzalém s Božím hrobem Ježíše Krista. Když se jim to v červenci 1099 podaří, mnoho křesťanských poutníků se vydává navštívit toto svaté místo. Je to ale pěkně nebezpečný výlet! Všude číhají Saracéni a nemilosrdně útočí na vetřelce, kteří násilím obsadili jejich zemi. V roce 1119 proto rytíř Hugo de Payens rázně bouchne do stolu a s několika francouzskými rytíři zakládá křesťanský bojový řád. Jeho hlavním úkolem bude chránit poutníky putující Svatou zemí. Málokdo tuší, že se za krátkou dobu stane nejmocnějším a největším rytířským řádem středověku. Templářský řád totiž nepodléhá žádnému králi, ale zodpovídá se pouze papeži. To mu dává daleko větší moc, než mají obyčejní rytíři. Templáři stavějí mohutné pevnosti a vybudují největší námořní flotilu v Evropě.

Někteří řádoví rytíři jedli co nejméně, aby dokázali, jak moc mají rádi Krista. Protože by ale hladoví dlouho nepřežili, měli zvláštní pravidlo: Museli jíst ve dvojicích, aby jeden dohlédl na to, že se druhý pořádně najedl!


Dívat se smrti do tváře
I když si bojoví mniši na jídlo moc nepotrpěli, byli to zkušení válečníci, kteří se rvali doslova do posledního dechu. Představ si, že v bitvě u Cressonu ze tří stovek templářů, kteří bojovali proti sedmitisícové přesile, zůstali naživu jen tři! Postupem času se z chudých mnichů-válečníků stává nesmírně bohatý řád, který půjčuje i nejmocnějším panovnickým rodinám, především z Francie a Anglie. Jak se jim to daří? Za úplatu přepravují z jednoho kontinentu na druhý peníze i jiný majetek a půjčují na úrok. V roce 1212 dokonce staví v Paříži nové řádové sídlo Templ, které slouží také jako banka. Je v ní uložena i velká část pokladu francouzských králů. Kdyby ses v té době vydal z Evropy do Jeruzaléma, v Paříži bys mohl složit peníze a na základě „stvrzenky“ by sis je pak mohl vyzvednout v Jeruzalémě. Možná tě ale zklameme, že templáři tuto moderní metodu bankovnictví nevynalezli. Například Židé už dlouho před nimi ukládali peníze na jednom místě a vybírali na jiném.  Pak ale templářům začnou horší časy. Nejprve v roce 1187 muslimský vůdce Saladin (1138–1193) poráží křižácké vojsko u Hattínu, obsazuje Jeruzalém a tím templáři ztrácejí své hlavní sídlo. Když sultán nechává popravit všechny templářské zajatce, ti se doslova perou o to, kdo půjde první na smrt. To aby ukázali svou statečnost. To nejhorší má ale teprve přijít…

Černý pátek pro templáře
Slyšel jsi někdy o tom, že pátek 13. přináší smůlu? Je to kvůli templářům. Právě v pátek 13. října 1307 francouzský král Filip IV. Sličný (1268–1314) nechává uvěznit tisíce templářů. Proč? Nelíbí se mu, že je templářský řád příliš mocný a bohatý. Král navíc nechce splácet peníze, které řádu dluží. Obviňuje proto templáře z toho, že uctívají ďábla. Tvrdí, že plivají, šlapou nebo dokonce močí v kostelech na kříže. Nebo že se líbají vzájemně na zadnici. Hrůza, viď? Všechno tohle si Filip samozřejmě vymyslel. Jenže král nechá templáře mučit tak dlouho, až se přiznají k jeho nesmyslným obviněním. Ze dne na den je řád zrušen a zabaven mu veškerý majetek. Podle legendy ale templáři většinu svých pokladů ukryli ještě před tím, než mohly někomu padnout do rukou. A to není všechno! Předtím, než plameny umlčí velmistra řádu Jakuba z Molay (1243–1314), kterého odsoudili k upálení na hranici, templář proklíná krále i papeže. „Dřív než uplyne rok, setkám se s tebou i s Klementem u božího soudu!“ křičí. Boží mlýny melou tentokrát neuvěřitelně rychle. Papež Klement umírá následující měsíc a mladý a zdravý král Filip za necelých sedm měsíců později. Že by náhoda?

Templářský řád působil i na českém území! Do Prahy přichází během vlády krále Václava I. v roce 1232 a o jedenáct let později se rozšíří i na Moravu. Jeho hlavním sídlem je kostel sv. Vavřince na pražském Starém Městě.