Úterý 27. září 1988. Minéři systematicky kladou nálože do vyvrtaných otvorů silného pískovcového zdiva. Objevují se první buldozery. Střelmistr dává pokyn k demolici. Stěny středověké vodní tvrze, jejíž historie sahala až do počátků čtrnáctého století a podle které byla pojmenována obec Štítina, se hroutí k zemi. Její občané, kteří o této tragédii zatím nic nevědí, píší na poslední chvíli dopis na ministerstvo kultury Československé socialistické republiky. To žádá Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Ostravě o vyjádření k zařazení památky do státního seznamu na základě její nesporné historické a umělecké hodnoty. V listopadu 1988 přichází stručná odpověď: „S politováním konstatujeme, že objekt vodní tvrze ve Štítině už neexistuje, neboť byl v říjnu 1988 demolován.“
∞
Otilie se převaluje v těžkých bílých polštářích, které voní lučním sluncem. Do polospánku zachrastí řetěz ukovaný z nesourodých vzpomínek. Vidí svého otce, jak ještě v osmdesáti letech stoupá s bednou plnou nářadí po dřevěném zámeckém schodišti, které se už dlouho snaží vyspravit. Sleduje jeho ustaraný výraz, černou propocenou košili, vytahané bavlněné kalhoty a především velké mozolnaté ruce. Těmi jí masíroval ztuhlou šíji a právě těmi dokázal rozdrtit sršně, aniž jeho žihadlo proniklo skrz zrohovatělou kůži.
Také spatřuje své dvě malé děti – Michaelu a Antonína, jak zkoušejí jezdit na kole pod zachovalými klenutými stropy v rozhlehlém sále nebo jak drmolí modlitbu před ukřižovaným Kristem. Ježíšova tvář se náhle mění v obličej mladého muže zkřivený bolestí. Už ho rozeznává – je to vojín první československé tankové brigády. Po jeho rozepjatých vykloubených pažích stéká pramen krve.
Do jeho utrpení zničehonic vstupují tři hluční rabiáti. Živě slyší jejich hlasy:
„Máš ty klíče?“
„Mám. Dala mi je babka.“
„Výborně, tak se pustíme do rachoty. Jak mi přikázal fotr – máme zničit, co se dá.“
Dřevěné palice nemilosrdně dopadají na všechno, co vandalům přichází pod ruku. Tabule skla, jež ještě vyplňují několik oken, se tříští o podlahu. Kachle starožitných kamen se rozletí do všech stran jako hejno vyplašených ptáků.
Do sálu vbíhají ochotníci v historických kostýmech. V čele skupiny se chichotá šašek, který jako by z oka vypadl jejímu příbuznému Láďovi, a pokouší se o kotrmelec.
„Lidičkové zlatí!“ ukloní se a rolničky mu zvoní na čepici. „Vyslechněte tragický příběh jedné stavby, kterou neteční rudí byrokraté definitivně umlčeli.“
Poté začne poskakovat z jedné nohy na druhou a při tom veršovat:
Já viděl, stydím se a jak,
co z hradu-tvrze zbylo.
Sklepy, ten velký války kryt,
ta spoušť, co v nich nahrabána.
To barbar rukou ničemnou,
předvedl zpupně sebe-pána.
Gauč, umyvadlo, plech, neřád všeliký,
také písek, kamení a plevel mnohý.
Toť ukázka obce kultury,
jen slepý – hluchý – nevypoví!
Dny běží, zdivo chátrá,
příval sněhů, střecha spadla.
K dovršení zkázy místní
výrostci vchází.
Rozbíjí se okna, zámky,
dveře letí bez pozvánky.
Občané, co blízko bydlí,
klidně na židli si sedí.
Copak je to zajímá,
vandal zatím hody má.
Výbor ten nic nedělá,
cynicky tu štítky dá.
Vstup se tu prý zakazuje,
kdo však toto respektuje?
Milion se chystá,
zkáza bude, demolice jistá.
Místní sokolové, kteří se přišli pobavit do divadelního sálu s jevištěm, rozhořčeně kroutí hlavami, podupávají a posléze kdovíkam odcházejí. Stejně jako živý a nepokojný sen Otilie Vrbové.
Už jen jako ozvěnu slyší šaškův slábnoucí hlas:
Tak to vidí nedouk,
dřevo bude, kámen,
ťuk, ťuk, ťuk!
25. září 1988
Otilie si upravuje tmavě modrý kostým. Vkládá do síťovky objemnou knihu a směřuje na místní národní výbor. Dnes má poslední příležitost. Musí se pokusit o nemožné. Bere s sebou i vnuka Honzíka.
„Soudružko Vrbová,“ praští do stolu otevřenou dlaní Resl, předseda obvodního národního výboru. „Vím, z jakýho důvodu přicházíš, ale řekl jsem ti to i tvýmu otci snad milionkrát!“
Otilii se zkrabatí čelo, bez ptaní se posadí na židli a na klín usadí kudrnatého chlapce, který připomíná baculatého barokního anděla. Resl se hlasitě vysmrká do kapesníku a na stůl položí list papíru.
„Architektura zámku Štítiny, číslo popisné 1, jak se usnesl okresní národní výbor v Opavě,“ demonstrativně čte nahlas, „není zvlášť významná a je značně znehodnocena mnohými přestavbami.“
„Ale…“
„Mě ale žádné ALE nezajímá,“ přeruší ji předseda. „Tvůj otec, majitel objektu, neměl ani vindru a nemohl tak z vlastních prostředků zajistit rozsáhlejší opravu.“
Otilie se snaží vyjmout z tašky publikaci o hradech, zámcích a tvrzích, aby v ní nalistovala kapitolu o cenné kulturní památce s bohatou historií.
„Právě proto památkáři na počátku osmdesátých let navrhovali,“ třesou se ruce i hlas Otilii, „aby se stavba alespoň udržovala jako zřícenina, než se najdou prostředky na její záchranu. Nehledě na to, na konci května v sedmdesátém druhém roce národní výbor Štítiny doplněný o odborníky na komisionálním jednání konstatoval, že je objekt v dobrém statickém stavu a navrhl využití, které se jevilo jako vhodné.“
„Jaký využití?“
„Měla v ní vzniknout zasedací a sňatková síň, knihovna nebo pamětní expozice vojína Ivana Kubince, kterého nacisté přibyli na vrata. Její součástí měla být výstava historického vývoje tvrze spolu s dějinami obce a věnovaná rodům, kterým patřila!“ rozohnila se Otilie, ale pak se náhle zarazila. „Co vám to vlastně vykládám. Děláte, jako byste zápis z toho jednání neviděl…“
Reslovi se orosí čelo a zbrunátní jako fáborek, protože si na to jednání velmi dobře pamatuje, a zařve: „NE! Už jsem řekl definitivní NE a nemíním se o tom dohadovat. Konečně se zbavíme tý obludy, která hyzdí naši obec, a místo ní postavíme moderní hotel s parkovištěm nebo pilu. A teď mě omluv, soudružko. Mám důležitou schůzku.“
Prudce se zvedne ze židle, až se celá zakymácí, a přejde do vedlejší místnosti, odkud se celou dobu ozývalo ženské vzdychání, bublavý mužský smích a cinkot skleniček.
Otilie za sebou zabouchne dveře a vydá se směrem ke kapli svaté Maří Magdalény. Za stavbou na osmibokém půdoryse se krvavá mračna ztěžka sunou za horizont. V širokých brázdách cest tancují stíny smutečního průvodu, který v rakvi nese Ivana Kubince. Otilie se na okamžik zastaví, vydechne a v jejích očích se zalesknou slzy.
Vnuk ji zatahá za lem sukně a pohlédne vzhůru: „Co je ti?“
„Zítra zbourají domov tvého pradědečka.“
13. ledna 1993
Otilie se opírá o kuchyňský pult a předčítá nahlas o dva roky mladší sestře Jarce článek historika Petra Vojtala: „Dnes můžeme jen rezignovaně konstatovat, že zcela zbytečně zmizel jeden z důležitých památníků dějin Opavského Slezska. Nemuselo k tomu dojít, kdyby státní správa fungovala tak, jak měla, a tehdejší památkový zákon neumožňoval spekulace nad tím, co je a co není památka.“
„Hezky to ten doktůrek napsal. Bohužel už s křížkem po funuse,“ utrousí lakonicky sestra a začne vkládat nádobí do dřezu.
„Máš pravdu, měli bychom to už nechat být. Ubírá to energii. Vzpomínky ale nejde jen tak vytrhnout jako plevel,“ konstatuje Otilie, která by už ráda zapomněla a povzdechne si: „Škoda, zámek Litultovice obnovili a z tvrze ve Velké Polomi zbyla „alespoň“ zřícenina. Z té štítinské jen dřevěným plotem oplocený pozemek, na kterém se pase dobytek.“
„Rybník a krátký úsek valu,“ poznamená spíše pro sebe Jarka.
„Jmenovat konkrétního viníka zániku památky dnes již nelze,“ pokračuje Otilie ve čtení. „Případ štítínské tvrze by ale měl být mementem i v dnešní době nově se tvořící legislativy a statní správy. Aby již nemohlo dojít k tomu, že objekt značné historické a kulturní ceny je možné zlikvidovat jako chlév či kůlnu.“
Otilie rozrušeně odhodí Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy na podlahu a koutky úst se jí vzpurně zachvějí: „Bitva ještě není zdaleka u konce!“
10. prosince 1994
Otilie sedí u masivního dubového stolu v pracovně rozlehlého bytu v Bílkově ulici. Za vysokými okny je vidět štít protějšího domu s vyštukovaným nápisem: „Bůh žehnej práci!“ Kousek odtud u sestry Valli bydlel spisovatel Franz Kafka a na protější straně domu herec Miloš Kopecký. Přestože časně ráno ležel nad Starým Městem hustý opar smogu a po osmé začal padat déšť se sněhem, teď se sluneční paprsky líně přelévají přes záclony. Otilie si nasadí brýle s perleťovými obroučkami a vyskládá poštu na desku stolu. Mezi účty na ni vykoukne obálka s razítkem Ministerstva kultury. Hrudník se jí rozechvěje vzrušením. Opatrně ji nožem rozřízne a pomalu vytáhne list papíru.
V Praze dne 30. listopadu 1994 č. j. 12.976/94
Vážená paní,
děkujeme Vám za dopis, který jste nám zaslala. Lze z něho usuzovat, jak velká je Vaše snaha o záchranu alespoň zbytku tvrze ve Štítině, která byla hrubým zásahem demolována v roce 1988. Četné materiály, které jsou přílohou Vašeho dopisu, poukazují na velký význam tvrze ve Štítině před její demolicí. K Vaší připomínce o možnosti zařazení zbytků tvrziště do seznamu kulturních památek můžeme sdělit, že řízení v této věci již bylo zahájeno a v nejbližších dnech bude tvrziště Štítina prohlášeno za kulturní památku.
S pozdravem
Ing. Josef S v o b o d a
Náměstek ministra kultury České republiky
Otilie čte text znovu a znovu, jako by jejímu obsahu nevěřila. Slova na papíře jí tancují před očima, zatímco se v její mysli trhají pavučiny minulosti. Vzpomíná na chladné zdi štítínské tvrze počmárané ruskými nápisy jako pozůstatek provizorní nemocnice Rudé armády, a na vůni vzrostlých lip a jabloní před pohostinstvím. S každou větou dopisu se v ní probouzí pocit zadostiučinění a zároveň hořkosti.
„Takže se to alespoň částečně povedlo,“ zašeptá si pro sebe a pak se trpce pousměje: „Boží mlýny melou. Pomalu, ale melou.“ Do ruky uchopí starou fotografii tvrze. Na snímku je vidět mohutná stavba obklopená zelení. Otilie ho přejede konečky prstů a zavře oči. Představuje si, jaké by to bylo, kdyby se nezřítila střecha a tvrz se začala postupně opravovat. Opět vzpomíná na otce, jak na sklonku života sedí u potoka na lavičce a z dálky pozoruje chátrající stavbu nebo jak ve stoje soustředěně u zámeckých kamen poslouchá vysílání BBC Volá Londýn.
Z rozjímání ji vytrhne vnuk Jan, který náhle vstoupí do pokoje. Teď má dlouhé vlnité vlasy a na sobě batikované triko.
„Babi, co se stalo?“ bedlivě babičku pozoruje.
„Neboj! Ode dneška už mě brečet neuvidíš!“
Hodiny na stěně mezi reprodukcemi Mikuláše Medka se z ničeho nic zastaví.
Otilie opatrně složí list papíru, vloží ho zpět do obálky a uloží do kartonové krabice spolu s dalšími dokumenty, které za ta léta nashromáždila.
Do konce života už se na dopis nepodívá.
∞
Poznámka autora: Stavba, kterou pohřbili, vznikla na základě brožurky Tragédie štítinské tvrze, kterou v roce 2010 vydal vlastním nákladem Ladislav Maiwaelder. Název vychází z článku historika Petra Vojtala Tragédie štítinské tvrze, který byl otištěn ve Vlastivědných listech Slezska a severní Moravy v roce 1993 a je relevantním zdrojem. Štítinský rodák Maiwaelder se pokusil zmapovat složitou situaci kolem zlikvidované stavby a verše, které z důvodu vyšší autenticity text doplňují, jsou jeho výtvorem. „Co způsobil přezíravý postoj představitelů a činitelů v obci k historii vlastního rodiště lze vyčíst z této brožurky. Rozhodně není úplná, mnohé schází, tak či tak je to prvý dost neumělý pokus o zmapování historie nejstarší památky Štítiny,“ píše v brožuře Maiwaelder a dodává: „Věřím, že se najdou následovníci, kteří naleznou další dokumenty, fotografie a jednou bude vydána publikace na nejvyšší úrovni. Nejstarší památka obce (to platí stále) si to zasluhuje…“ František Vrba, poslední z majitelů zámku, byl můj praděda. Jeho dcera Otilie Vrbová (později Hartmannová) moje babička. Tento publicisticko beletristický text, ačkoli převážně vychází ze skutečných událostí, je fikcí a postava starosty Resla je smyšlená.
