Málokterý politik v historii Československa měl tak těžký úkol jako Emil Hácha. Po Mnichovské dohodě se stal protektorátním prezidentem, a přestože se to zdá téměř nemožné, snažil se udržet ve zmrzačené zemi řád i spravedlnost.
Skvělý právník, dlouholetý prezident Nejvyššího správního soudu a fanoušek anglické kultury. To je druhá tvář protektorátního prezidenta, který například přeložil román od známého britského spisovatele Jerome K. Jeromeho (1859–1927) Tři muži ve člunu.
Hácha – ideální volba
30. listopadu 1938 byl šedesátiletý právník, soukromý docent Karlovy univerzity a člen mezinárodního rozhodčího soudu v Haagu JUDr. Emil Hácha jediným kandidátem na prezidenta Česko-Slovenské republiky. V půl jedenácté dopoledne v pražském Rudolfinu poslanci rozhodli. 272 z 312 zvedlo ruku pro to, aby se Hácha stal třetím prezidentem republiky. Proč se rozhodli právě pro tohoto muže? Jako nestraník a konzervativní politik, který měl zkušenosti s vedením nejvyššího státního úřadu, se zdál být v začínajícím těžkém období ideální. Osobním dopisem ho dokonce podpořil i odstupující prezident Edvard Beneš.
Snaha a boj
14. března 1939 odjel na jednání s vrcholnými politiky Německé říše do Berlína, kde ho Hitler s Göringem donutili, aby souhlasil s vytvořením Protektorátu Čechy a Morava. Zpočátku ve funkci státního prezidenta důsledně hájil práva českého národa. Například protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha (1873–1956) proti násilnému poněmčování, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, kteří protestovali během pohřbu studenta Jana Opletala. V mnoha případech byl úspěšný. Také se zasloužil o vznik Národního souručenství, které měla být zastřešující organizací českého obyvatelstva protektorátu.
Ztracená důvěra
V momentě, kdy českoslovenští výsadkáři spáchali v červnu 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942), nacistický tlak na českou společnost vystoupal na nejvyšší míru. Tehdy sedmdesátiletý prezident mu nebyl schopen čelit a nacisté jeho osobu zneužívali jako symbol „protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše“. Protože se Háchovo zdraví nadále zhoršovalo, nakonec přestal být pro okupanty zajímavý a brzy na to ztratil důvěru jak domácího odboje, tak londýnské exilové vlády.
Neslavný konec
Pár dní po květnovém povstání těžce nemocného Emila Háchu zatkli v Lánech a převezli do vězeňské nemocnice na Pankráci. Tady 27. června 1945 zemřel. Byl pochován na pražském Vinohradském hřbitově v rodinné hrobce manželky (rozené Klausové), na náhrobku jeho jméno chybělo.