Jan Amos Komenský. Zklamali Poláci učitele národů?

Zachraň se, kdo můžeš!“ Píše se rok 1656 a na Lešno se jako velká voda valí rozvášněný dav chudáků, kteří se rozhodli bránit polskou státnost. Většina staveb ve městě se záhy ocitá v plamenech. Nemilosrdně pohlcují také dům českého učence Jana Amose Komenského, jenž zde před lety nalezl azyl. Teď oheň polyká i jeho největší dílo, na kterém pracoval přes 40 let!

Po výprasku Čechů v památné bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 si panovnický rod Habsburků došlápne na všechny nekatolíky v českých zemích – Jana Amose Komenského (1592–1670) nevyjímaje. Vyhlášený teolog a biskup protestantské církve s názvem Jednota bratrská se v několika následujících letech musí ve své vlasti skrývat jako uprchlý trestanec. Třebaže se načas usazuje na panství významného šlechtice Karla staršího ze Žerotína, ani zde nenachází klid. Situace v Čechách je pro něj tak neúnosná, že se nakonec rozhoduje vyměnit život psance za život exulanta.

Otevřená náruč

Naštěstí Lešno, kam přichází v roce 1628, zná ze své předchozí návštěvy. Zpočátku doufá, že se brzy vrátí do Čech, ale nakonec si v Polsku rychle zvyká na „druhý domov“. Časem si podle vlastních slov připadá jako „na předsunuté hlídce, kde víc vidí a dovídá se víc věcí“. Dobře si uvědomuje, že Lešno má strategickou polohu. Leží na spojnici slezské Vratislavi s Poznaní a Gdaňskem a přes Balt se západoevropskými centry v Nizozemí, v severozápadním Německu a Anglii. Odsud se bude Komenskému dobře organizovat odboj Jednoty bratrské proti bezpráví páchanému v Čechách…

„Vítám vás, přátelé. Buďte tu jako doma,“ přijímá Komenského a jeho bratry s otevřenou náručí správce města Rafael VII. Leszczyński. Ten vzdělaným mužům přeje, stejně jako pozdější správce a slezský šlechtic Jan Jerzy Szlichtyng (1597–1658).

Zoufalství emigranta

Český myslitel do Lešna rozhodně nepřijíždí odpočívat, jak uvádí některé prameny. Hned po příchodu se stává učitelem na zdejším gymnáziu a posléze i jeho rektorem. Píše zde také své nejznámější dílo Labyrint světa a ráj srdce, ve kterém se mimo jiné promítají jeho negativní zkušenosti z nucené emigrace. Komenský, coby poutník procházející labyrintem, ve spise říká: „Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl jsem: na poušť někam, aneb raději, kdyby možné bylo, z světa ven utéct chtěje.“

Když roku 1632 přebírá funkci sekretáře Jednoty bratrské, dostává na starost studenty, které církev posílá do Německa, Nizozemí a Anglie, aby tam studovali na vysokých školách. Rukama mu prochází korespondence s nejvyššími představiteli těchto institucí. Komenský stále bedlivě sleduje, co se děje v Evropě, a nevzdává se myšlenky, že se jeho vlast jednou vymaní ze spárů habsburské monarchie.

Spojencům posílá šifry

Zatímco Lešno v polovině 17. století utěšeně rozkvétá, v Evropě to vře jako v rozžhaveném kotli. Švédská královna Kristýna I. (1626–1689) se v roce 1654 vzdává vlády a konvertuje ke katolictví. K moci se dostává její bratranec Karel X. Gustav (1622–1660), který opět zatouží povznést válečnou slávu skandinávské země. Komenský neváhá a obnovuje s protestantským Švédskem korespondenci. Posílá ale také řadu dopisů do Anglie, v jejímž čele momentálně jako lord protektor stojí Oliver Cromwell (1599–1658), který vystupuje jako ochránce evropských protestantů. „Železo se musí kout, dokud je žhavé,“ říká si nejspíš Komenský a své listy posílá po zvláštních poslech. Píše tajnými značkami nebo používá neviditelný inkoust.

Jan Amos Komenský díky svým pedagogickým pracem získává přezdívku „učitel národů“. Zvou ho na univerzity v řadě evropských měst. Nabídky ale zpočátku odmítá. První významnou přijímá až roku 1641. Tehdy se rozhoduje vyhovět pozvání anglického parlamentu na přednáškové turné, během kterého vystupuje i před prestižní Královskou akademií věd.

Velkoněmecká říše vyhlásila Protektorát Čechy a Morava

„Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.“ Touto větou začíná výnos říšského kancléře Adolfa Hitlera, kterým oficiálně 16. března 1939 vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Tento rok uběhlo 77 let od tragického okamžiku československých dějin.

Je 14. března 1939 jedna hodina po půlnoci. Adolf Hitler právě přijímá prezidenta Emila Háchu (1872–1945) s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským

(1885-1945). Co jim oznamuje? „Nezvratnou vůli“ obsadit za několik hodin zbytek českých zemí a připojit je k Velkoněmecké říši. Nepřipouští žádnou diskuzi a jeho pravá ruka říšský polní maršál Hermann Göring (1893-1946) hrozí, že pokud československá vláda na „nabídku“ nepřistoupí, Praha bude nemilosrdně vybombardována.

Prezident nemá na vybranou – po odstoupení Sudet je Československo bez obranného systému opevnění bezmocné. Diktát přijímá stejně jako československá vláda a obyvatelům Československa zlomeným hlasem sděluje: „Po delším rozhovoru s říšským kancléřem – po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa.“ Ještě mu nedochází, že nacisté nebudou respektovat ani uzavřené dohody, ani mezinárodní právní normy.

O den později časně ráno vstupují německá vojska na území takzvané druhé republiky. Na odpor se staví jen vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. V nevlídném dni je německá armáda přijata zaťatými pěstmi českých obyvatel. Pouze tam, kde žije silná německá menšina, jsou německé okupační jednotky vítány s nadšením. Na nárožích ulic se objevuje vyhláška „Rozkaz pro obyvatele“ o převzetí výkonné moci na území obsazené Wehrmachtem.

Ve čtvrt na osm večer přijíždí vítězoslavně Adolf Hitler na Pražský hrad a hradní stráž střídají příslušníci jednotek SS. Následující den vydává na Pražském hradě „Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“ a osud Československa je na šest let, jeden měsíc a 19 dnů zpečetěn. Protektorát Čechy a Morava končí 5. května 1945, a tím se uzavírá i největší ponížení v historii československého národa.

„Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí být ještě uvnitř ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád jsem se držel, vzal mě ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jako by měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném odporu zbytečně. A ten člověk, který mi tohle říkal, držel mě stále za paži, představte si on se usmíval, on to ,in die Luft´ říkal tak mazlivě a díval se mi přitom do očí jako nějaká ženská. To vše není to hlavní. Teď vám něco řeknu: jak se tak na mě díval, zrovna v tom okamžiku a právě na těch jeho úsměvných očích jsem poznal, že to není řeč do větru. Poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který je schopen svou hrozbu splnit. Mně něco řeklo: on to udělá! Snad sám Hitler by to byl neudělal. Ale Göring by ho byl přemluvil, už jenom proto, aby svět viděl první ukázku jeho Luftwaffe. (…) A potom jsem tedy podepsal.” Záznam rozhovoru spisovatele Karla Horkého (1879–1965) s protektorátním prezidentem, který se údajně uskutečnil 25. dubna 1939 na Pražském Hradě, hovoří za vše.

16. ledna 1969. Hořící vzpoura proti okupaci

16. ledna 2022 uplyne přesně padesát čtyři let od sebeupálení Jana Palacha. Dvacetiletý student Filosofické fakulty Karlovy univerzity spáchal sebevraždu na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany československé politické reprezentace. 

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v rodině cukráře ze Všetat. Po studiu na mělnickém gymnáziu se přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam ho ale nepřijali. Proto absolvoval zkoušky na Vysokou školu ekonomickou, kde uspěl a začal zde také studovat. V roce 1968 se mu podařilo přestoupit na Filozofickou fakultu.

Během studia na vysoké škole navštívil dvakrát Sovětský svaz a z jeho dopisů vyplývá, že k němu měl kritický vztah. Obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy ho velmi zasáhlo. Nedokázal se smířit s poměry po 21. srpnu, proto aktivně podporoval každou akci, která s tímto stavem nesouhlasila.

Poté, co si lidé na okupační vojska začali zvykat a propadali pocitu, že s tímto stavem nemohou nic dělat, se odhodlal k ráznému činu. Patrně přemýšlel nad tím, jak lidi probudit, aby se neuzavírali do svých soukromých záležitostí a bojovali za svou budoucnost. Ve čtvrtek 16. ledna 1969 se proto u kašny Národního muzea v Praze polil hořlavinou a zapálil jako živá pochodeň. Následný pohřeb 25. ledna 1969 se stal velkým protestem proti pokračující okupaci.

Po jeho činu, který šokoval celý svět, se protestně upálili ještě další studenti. Na stejném místě asi o měsíc později spáchal sebevraždu osmnáctiletý student šumperské železniční průmyslovky Jan Zajíc a v dubnu 1969 jej následoval v Jihlavě Evžen Plocek. Přestože tyto protestní sebevraždy hluboce otřásly veřejným míněním, neměly trvalejší dopad na politickou situaci v tehdejším Československu.

Cituji z dopisu, který zanechal u Národního muzea v Praze, kde spáchal sebevraždu:

Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou:

Okamžité zrušení cenzury
Zákaz rozšiřování Zpráv

Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1

P. S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.

17. listopad 1939 – 17. listopad 1989

17. listopad patří mezi jeden z nejvýznamnějších dnů v dějinách České republiky. V roce 1939 nacisté brutálně zakročili proti vysokoškolským studentům. O padesát let později vypukla sametová revoluce. Co se v dramatické dny let 1939 a 1989 událo?

17. LISTOPAD 1939

Na sklonku roku 1939 by se dala atmosféra v Protektorátu Čechy a Morava krájet. Sílila protiokupační nálada, která vyvrcholila 15. listopadu. Tehdy se lidé rozhodli uctít památku mrtvého studenta lékařské fakulty Karlovy univerzity Jana Opletala. Toho nacisté smrtelně postřelili při demonstraci konané v den 21. výročí vzniku Československa.

Hitler žádá řešení

Den po pohřbu se v Berlíně konala mimořádná porada, na které se schválil plán „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“. Adolf Hitler, který se jednání zúčastnil, se k pražským událostem vyjádřil: „15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“

Nekompromisní výsledek

V noci ze 16. na 17. listopad němečtí pořádkoví policisté za přispění jednotek SS nekompromisně vykonali rozkaz německého vůdce. Natrvalo uzavřeli všech deset českých vysokých škol, 9 vedoucích představitelů vysokoškoláků v Ruzyni popravili, 1 200 studentů zbili a odvlekli do koncentračních táborů. Na základě těchto událostí byl v Londýně v roce 1941 tento den vyhlášen jako Mezinárodní den studentů. Dodnes je tento svátek jediným výročím mezinárodního významu, které pochází z Čech.

17. LISTOPAD 1989

Týden po pádu Berlínské zdi, 17. listopadu 1989, začala v Praze sametová revoluce. Ve čtyři hodiny odpoledne se u sídla lékařské fakulty na Albertově sešly skupinky studentů, aby si připomněly tragické události před padesáti lety. Původně klidná manifestace se brzy změnila ve stávku za svobodu, demokracii a politické reformy.

Situace se vyostřila v ulici Na Perštýně u obchodního domu Máj, kam demonstranti krátce po půl osmé večer dorazili. Zde dav zastavil kordon pohotovostního pluku ministerstva vnitra a znemožnil stávkujícím i únik postranními ulicemi. Lidé se proto posadili na zem a čekali, jak se situace bude vyvíjet. Jednotky ministerstva vnitra nelítostně zasáhly. Přes pět set lidí zranili
a řadu občanů odvlekli do připravených autobusů a kanceláří Bezpečnosti.

Společnost se bouří

Tvrdý zásah Veřejné bezpečnosti proti mladým lidem probudil celou společnost, která se definitivně rozhodla vzepřít totalitnímu režimu. V den padesátého výročí, kdy byly uzavřeny všechny československé vysoké školy Hitlerem, začala „sametová revoluce“ (na Slovensku „něžná“). Ta odstartovala rozsáhlé změny v politickém a hospodářském uspořádání Československa a vývoj po těchto událostech dostal rychlý spád.

Rychlá cesta ke svobodným volbám

24. listopadu odstoupilo dosavadní vedení komunistické strany. 7. prosince rezignovala federální vláda a 10. prosince přijal poslední komunistický prezident Gustav Husák slib nové vlády a sám abdikoval. Komunisté byli poprvé od roku 1948 v menšině. 29. prosince se stal prezidentem spisovatel a disident Václav Havel (1935) a volby konané v roce 1990 s drtivou převahou v Čechách vyhrálo Občanské fórum (51 %) a na Slovensku Verejnosť proti násiliu (36 %). Komunistická strana byla na kolenou, získala pouze 13 procent hlasů. Brána k plné parlamentní demokracii byla otevřená.

Dodnes se vedou diskuze o tom, že komunistická elita státní převrat připravila, aby si zajistila budoucí vliv v Československu. Přestože uplynulo téměř 30 let od revoluce, stále nemáme dostatek důkazů, abychom tyto spekulace mohli potvrdit nebo vyvrátit.

www.rozhlas.cz/17listopad

Umělecký živel Pablo Picasso

Tak jako sopka chrlí žhavou lávu, tak jako se řeka dravě žene korytem, tak tvořil jeden z nejslavnějších umělců 20. století. Ano, mluvíme o Pablu Picassovi, který byl nejen malíř, ale i sochař, keramik, grafik, dramatik a dokonce básník.

Pablo Picasso přišel na svět ve španělské Malaze a odmalička měl velmi rád přírodu a bavilo ho podle ní malovat. Brzy pochopil, že skutečnost se neodehrává pouze na povrchu věcí, ale že je nutné proniknout pod povrch. Když jako dvacetiletý mladík přišel do centra světového umění – Paříže, ihned se rozhodl, že nebude líčit místní život v nepravdivých barvách. Chudí artisté, vyzáblí slepci, opilí milenci, ti všichni byli hlavními náměty „modrého“ a „růžového“ období.

Prosím? Hranaté slečny?!
V necelých třiceti letech vytvořil pod vlivem černošských masek obraz Slečny z Avignonu. Tento obraz vyvolal velké pozdvižení, a proto jej Picasso dlouho schovával ve své soukromé sbírce. Čím byl tak zvláštní, že způsobil takový rozruch? Tím, že nezobrazoval skutečnost, jak ji vidíme. Na obraze byly sice slečny z Avignonu, ale byly namalovány pomocí hranatých plochých tvarů. Přestože to bylo v tehdejší době šokující, tímto obrazem začíná nová éra moderního umění. Na scénu totiž přichází pokrokový umělecký směr – kubismus.

Jak maluje kubista?
Jestliže mluvíme o kubismu a Pablu Picassovi, nemůžeme opomenout ještě jednoho umělce, a to malíře George Braque (1882-1963). Tento Francouz stejně jako Picasso vytvořil obraz poskládaný z malých krychlí, takzvaných kubusů. Toho si všiml jistý pařížský kritik a rázem byl název pro nový umělecký směr na světě. Princip kubismu spočívá v tom, že předmět (od člověka po kartáček na zuby) je znázorněn pomocí jednoduchých geometrických tvarů – obdélníků, čtverců, trojúhelníků, koulí apod. Předměty tak působí dojmem, že jsou nedbale poházené na plátně a zobrazují se současně z několika úhlů pohledu. Pokud bys byl kubistický umělec a tvořil bys třeba portrét, nemaloval bys člověka jen zepředu, ale zároveň třeba ze strany nebo z ptačí perspektivy.

Guernica – hrůza na plátně
Další Picassovo dílo, které ovlivnilo světové umění, je obraz Guernica namalovaný v roce 1937. Je na něm baskické město Guernica, jež bylo během španělské občanské války zničené fašistickými bombardéry. Picasso ukazuje děsivost války a hrůzu, kterou přináší zvířatům i lidem. Guernicu vystavili na světové výstavě v Paříži a umělecký svět konečně pochopil, že Pablo je poctivý umělec, který se nevyhýbá závažným tématům. Bohužel zbytek světa obsah obrazu nepochopil a brzy nato začala nejděsivější válka v dějinách lidstva.

Leonardo da Vinci. Snílek, který chtěl létat jako pták

Leonardo nervózně přechází potemnělou místnosti. Vypadá jako mág, který se chystá učinit mocné kouzlo. Občas dlouhými prsty zkontroluje křivky právě dokončeného stroje. Zítra přijde jeho velký den. Pokud se mu podaří vzlétnout, svět se od základu změní a lidé strnou v úžasu.

Zdá se ti někdy o tom, že létáš jako pták? Leonardo o tom snil už jako malý kluk. Dokonce byl přesvědčený, že to někdy v životě dokáže. Od malička pozoroval let ptáků. A snažil se přijít na to, jak je to možné, že se umí vzepřít zemské přitažlivosti. Na ptáky se totiž díval jako na dokonalý stroj. Jednou si do deníku napsal, že „pták je stroj řízený matematickými zákony“. Aby to dokázal, rozhodl se podobný létající stroj sestrojit. Prý se tak obával, aby mu někdo jeho objev neukradl, že raději zabednil všechna okna ve svém domě. Některé jeho návrhy ale nevycházejí z letu ptáků. Kdybys chtěl řídit jeho první vzdušný stroj, musel bys být přinejmenším superman. Krčil by ses ve stísněném prostoru a pomocí rumpálu ovládal rukama i nohama najednou čtyři křídla.

Jen pro odvážné

Když se Leonardo konečně vynořil se svým novým vynálezem, všichni si mysleli, že se zbláznil. Vypadal jako obrovská křídla nějakého ptáka z pravěku. Dnes ti to možná nepřijde tak mimořádné – všude kolem sebe vidíš různá letadla, padáky a rogala – ale uvědom si, že lidé Leonardovy doby nikdy nic podobného nezažili. Museli být fakt v šoku! Teď zbývalo jen sehnat odvážlivce, kdo jeho vynález vyzkouší. Představ si, že by volba padla na tebe! Leonardo by ti křídla připevnil na záda jako batoh. Tím bys křídla rozpohyboval. Pak bys musel máchat rukama tak rychle, dokud by ses neodlepil od země. Myslíš, že bys to dokázal? Nedokázal. Protože křídla jsou moc těžká a tvoje ruce příliš slabé. Ale Leonardo by se nedal odradit neúspěchem. Vzal by tě na střechy některého z milánských paláců v Itálii a nechal by tě hopsnout dolů. Jejda. Co by se stalo, kdyby létající stroj selhal? I na to Leonardo myslel. Měl bys na sobě připevněné měchy, které by se při letu naplnily vzduchem a při dopadu tě ochránily – tedy podle Leonarda. Nepřipomíná ti tento objev jiný moderní vynález? Jasně, airbag (čti érbek), který bývá v autech. Zařízení, které se při bouračce nafoukne, a tak může pasažérům zachránit život. A jak to dopadlo se statečným letcem? Někde se dočteme, že vyvázl se zlomenou nohou, ale s jistotou víme jen to, že Leonardův letecký pokus byl zkrátka neúspěšný.

Tajuplní templáři. Opravdu uctívali ďábla?

Slunce ostré jako břitva se zařezává do tváří zasmušilých rytířů. Jejich bílé pláště s rudými kříži zlověstně vlají pouští. Kam spěchá odhodlaná družina? Ochránit poutníky, kteří se vydali do Svaté země? Nebo ukrýt truhly plné ryzího zlata? Vítej ve společnosti tajemných templářů!

Na konci 11. století v Palestině teče krev proudem. Během první křížové výpravy (1095–1099) se jako uragán valí rytířská vojska ze západní Evropy na území ovládané muslimy. Co mají v plánu? Znovu dobýt město Jeruzalém s Božím hrobem Ježíše Krista. Když se jim to v červenci 1099 podaří, mnoho křesťanských poutníků se vydává navštívit toto svaté místo. Je to ale pěkně nebezpečný výlet! Všude číhají Saracéni a nemilosrdně útočí na vetřelce, kteří násilím obsadili jejich zemi. V roce 1119 proto rytíř Hugo de Payens rázně bouchne do stolu a s několika francouzskými rytíři zakládá křesťanský bojový řád. Jeho hlavním úkolem bude chránit poutníky putující Svatou zemí. Málokdo tuší, že se za krátkou dobu stane nejmocnějším a největším rytířským řádem středověku. Templářský řád totiž nepodléhá žádnému králi, ale zodpovídá se pouze papeži. To mu dává daleko větší moc, než mají obyčejní rytíři. Templáři stavějí mohutné pevnosti a vybudují největší námořní flotilu v Evropě.

Někteří řádoví rytíři jedli co nejméně, aby dokázali, jak moc mají rádi Krista. Protože by ale hladoví dlouho nepřežili, měli zvláštní pravidlo: Museli jíst ve dvojicích, aby jeden dohlédl na to, že se druhý pořádně najedl!

Dívat se smrti do tváře

I když si bojoví mniši na jídlo moc nepotrpěli, byli to zkušení válečníci, kteří se rvali doslova do posledního dechu. Představ si, že v bitvě u Cressonu ze tří stovek templářů, kteří bojovali proti sedmitisícové přesile, zůstali naživu jen tři! Postupem času se z chudých mnichů-válečníků stává nesmírně bohatý řád, který půjčuje i nejmocnějším panovnickým rodinám, především z Francie a Anglie. Jak se jim to daří? Za úplatu přepravují z jednoho kontinentu na druhý peníze i jiný majetek a půjčují na úrok. V roce 1212 dokonce staví v Paříži nové řádové sídlo Templ, které slouží také jako banka. Je v ní uložena i velká část pokladu francouzských králů. Kdyby ses v té době vydal z Evropy do Jeruzaléma, v Paříži bys mohl složit peníze a na základě „stvrzenky“ by sis je pak mohl vyzvednout v Jeruzalémě. Možná tě ale zklameme, že templáři tuto moderní metodu bankovnictví nevynalezli. Například Židé už dlouho před nimi ukládali peníze na jednom místě a vybírali na jiném.  Pak ale templářům začnou horší časy. Nejprve v roce 1187 muslimský vůdce Saladin (1138–1193) poráží křižácké vojsko u Hattínu, obsazuje Jeruzalém a tím templáři ztrácejí své hlavní sídlo. Když sultán nechává popravit všechny templářské zajatce, ti se doslova perou o to, kdo půjde první na smrt. To aby ukázali svou statečnost. To nejhorší má ale teprve přijít…

Černý pátek pro templáře

Slyšel jsi někdy o tom, že pátek 13. přináší smůlu? Je to kvůli templářům. Právě v pátek 13. října 1307 francouzský král Filip IV. Sličný (12681314) nechává uvěznit tisíce templářů. Proč? Nelíbí se mu, že je templářský řád příliš mocný a bohatý. Král navíc nechce splácet peníze, které řádu dluží. Obviňuje proto templáře z toho, že uctívají ďábla. Tvrdí, že plivají, šlapou nebo dokonce močí v kostelech na kříže. Nebo že se líbají vzájemně na zadnici. Hrůza, viď? Všechno tohle si Filip samozřejmě vymyslel. Jenže král nechá templáře mučit tak dlouho, až se přiznají k jeho nesmyslným obviněním. Ze dne na den je řád zrušen a zabaven mu veškerý majetek. Podle legendy ale templáři většinu svých pokladů ukryli ještě před tím, než mohly někomu padnout do rukou. A to není všechno! Předtím, než plameny umlčí velmistra řádu Jakuba z Molay (1243–1314), kterého odsoudili k upálení na hranici, templář proklíná krále i papeže. „Dřív než uplyne rok, setkám se s tebou i s Klementem u božího soudu!“ křičí. Boží mlýny melou tentokrát neuvěřitelně rychle. Papež Klement umírá následující měsíc a mladý a zdravý král Filip za necelých sedm měsíců později. Že by náhoda?

Templářský řád působil i na českém území! Do Prahy přichází během vlády krále Václava I. v roce 1232 a o jedenáct let později se rozšíří i na Moravu. Jeho hlavním sídlem je kostel sv. Vavřince na pražském Starém Městě.

Mistr Jan Hus. Muž, který položil život za pravdu

Je 6. července 1415. Kostnický koncil právě skončil. Pověření biskupové nasazují muži na hlavu okrouhlou papírovou korunu, na které svítí nápis: „Tento jest arcikacíř!“ Mistr Jan Hus kráčí hrdě po předměstské louce, za chvíli jej pohltí plameny. Ještě může odvolat. Ne, neodvolá, chce zemřít podle pravdy evangelia. 

Jan Hus spatřil světlo světa v jihočeském Husinci u Prachatic pravděpodobně v roce 1369. V jednadvaceti letech začal studovat na pražské Karlově univerzitě, kde nejprve získal titul bakalář a posléze se z něj stal mistr svobodného umění. Jakmile ukončil studium na univerzitě, působil zde jako profesor a v roce 1400 byl vysvěcen na kněze.

Kritika bohatých
O dva roky později již přednášel plamenné projevy v pražské Betlémské kapli. Mistr Jan Hus byl vynikající řečník, který svým kázáním dokázal strhnout obyčejné lidi a také se stal jejich symbolem. Ve svých kázáních kritizoval bohaté církevní hodnostáře a výstřednosti bohatých. Například se stavěl proti hromadění majetku nebo prodávání odpustků. O dva roky později již přednášel plamenné projevy v pražské Betlémské kapli. Mistr Jan Hus byl vynikající řečník, který svým kázáním dokázal strhnout obyčejné lidi a také se stal jejich symbolem. Ve svých kázáních kritizoval bohaté církevní hodnostáře a výstřednosti bohatých. Například se stavěl proti hromadění majetku nebo prodávání odpustků.

Zákaz a obhajoba
Hus nebyl pouze skvělý kazatel, ale také významný literát. Jeho myšlenky uznávala i odborná veřejnost. Mezi důležitá díla patří latinský spis O církvi (De Ecclesia) vydaný v roce 1413, který vychází z myšlenek Jana Viklefa (1320–1384). Tento profesor oxfordské univerzity upozorňoval na obrovský rozdíl mezi církevním učením o chudobě, prostém životě a lásce k bližnímu a mezi skutečným životem církevních představitelů. Roku 1412 napětí mezi Husem a špičkami církve vyvrcholilo. Veřejně vystoupil proti odpustkům a papež mu zakázal vykonávat v Praze církevní obřady. Jan se odvolal na učení Ježíše Krista a odmítl papeži poslušnost. Brzy na to opustil Prahu a přestěhoval se na venkov, kde kázal pod širým nebem v okolí hradů Krakovec u Rakovníka a Kozí Hrádek v jižních Čechách. Dva roky před svou smrtí dokončil český výklad bible Postila a na jaře roku 1414 ho vyzval císař Zikmund Lucemburský (1368–1437), aby se ospravedlnil před koncilem svolaným v Kostnici.

Pravda je jen jedna
Přestože měl od něj průvodní list o osobní nedotknutelnosti, v německém městě Kostnici ho zatkli a začali vyslýchat. Na ekumenickém koncilu byl obviněn z kacířství a zástupci církve ho žádali, aby své učení odvolal a podrobil se autoritě koncilu. Hus však ze svých názorů nechtěl slevit, a proto byl prohlášen za nepoučitelného a zatvrzelého kacíře. 6. července 1415 šestačtyřicetiletého kněze pohltil nemilosrdný oheň a jeho popel byl rozprášen v řece Rýn. Krátce po této justiční vraždě začaly řinčet zbraně v Českém království, protože začala husitská revoluce. Teprve o šest století později římsko-katolická církev mistra Jana Husa rehabilitovala a v roce 1999 papež Jan Pavel II. prohlásil, že lituje jeho kruté smrti a uznal ho jako reformátora církve.

Hasičská fontána Praha 2018. Světová vodní show rozzářila Vltavu

V sobotu 2. června 2018 ve 22.00 na řece Vltavě v srdci Prahy vytryskla největší hasičská vodní fontána na světě. Do unikátního projektu se zapojilo přes tisíc českých profesionálních i dobrovolných hasičů. Cílem akce byla nejen oslava české státnosti, ale také originální představení práce hasičů České republiky.

Není žádným tajemstvím, že 28. října 2018 uplyne 100 let od vzniku samostatného československého státu. Čeští hasiči s předstihem oslavili toto výročí po svém. V jeden moment pod jejich kontrolou začalo chrlit vodu 240 proudnic – 141 jich bylo na smíchovské a novoměstské náplavce, 35 na Palackého mostě a 50 na Jiráskově mostě. Pro změnu z pontonů ve středu Vltavy se najednou vzneslo do vzduchu 14 tekutých sloupů. Vodní proudy na Palackého mostě měly symbolizovat pramenící Vltavu a voda, jež se valila z Jiráskova mostu, pak demonstrovala mohutnost a divokost nejdelší české řeky. Není totiž náhodou, že její název je odvozen od germánského „Wilt-ahwa“, což znamená divoká voda. Představte si, že během dvaceti minut hasiči z Vltavy odčerpali a zase do ní vrátili tři miliony litrů. Tolik vody je například v největším českém akvaparku v Čestlicích. Kdo však přišel s nápadem oslavit výročí republiky hasičskou fontánou přímo v hlavním městě? „Uspořádat Hasičskou fontánu v Praze napadlo již před třemi lety dobrovolného hasiče Jiřího Havnera ze Skalice u České Lípy. V roce 2015 se snažil se mnou a senátorem Jiřím Voseckým najít a oslovit ke spolupráci partnery v hlavním městě. Mnozí ho varovali před možnými úskalími, problémy a povinnostmi spojenými s organizací takového projektu v Praze. Myšlenka dále zrála a přišla ke slovu opět v roce 2017, kdy se ale věcně rozhodlo, že takto obrovský projekt vyžaduje delší čas a prostor pro celou řadu jednání, získání povolení a dalších nezbytných organizačních procedur. Tehdy se rozhodlo, že nejvhodnější příležitostí pro realizaci významného počinu bude bezpochyby výročí 100 let československé státnosti a s ním spojený rok 2018,“ uvedl ředitel územního odboru Litoměřice HZS Ústeckého kraje plk. Ing. Boleslav Lang, který je zároveň spoluzakladatelem spolku Hasičské fontány. „Nezbývalo než stanovit konkrétní termín akce, kterým se stal 2. červen, a založit s dalším kolegou Davidem Sobotkou spolek Hasičské Fontány, který se stal organizátorem akce. Ten by ale bez významné a zásadní podpory MV-generálního ředitelství HZS ČR nemohl tak rozsáhlou a organizačně náročnou akci uskutečnit, za což patří velký dík generálnímu řediteli HZS ČR genmjr. Ing. Drahoslavu Rybovi a jeho týmu, který spolek Hasičské fontány podpořil ve všech směrech,“ dodal.

Od překážek ke hvězdám

Největší vodní světelné show, jakou kdy Praha zažila, se aktivně zúčastnilo 1 055  hasičů z 207 hasičských družstev z celé České republiky. Ti natáhli celkem 455 hadic o celkové délce 6 950 metrů a vodní show ozářilo 102 světel v národních barvách, tedy bílé, červené a modré. Představte si, že voda stříkala až do výše 80 metrů a choreografii řídilo 7 dirigentů na vyvýšených plošinách. Přípravy na tuto akci více jak rok zaměstnávaly desítky lidí nejen z HZS ČR. Především bylo potřeba technicky zvládnout zvukové a světelné zajištění akce v rozlehlém prostoru mezi Jiráskovým a Palackého mostem. Choreografii fontány si vzal na starost režisér České televize Stanislav Vaněk a Česká televize byla i hlavním mediálním partnerem. Její programátoři vytvořili speciální aplikaci určenou pro tablety s jednoduchou navigací pro dirigenty, kterou ještě před Vánoci dodali sborům dobrovolných hasičů. Další okruh, který se musel vyřešit, byli samotní hasiči. Muselo se zajistit jejich ubytování, stravování a doprava po Praze. Tuto činnost HZS ČR zná ze situací, kdy je potřeba nouzově ubytovat a stravovat lidi, kteří byli evakuováni z domovů například z důvodu povodní. Mnoho dalších činností ale bylo pro hasiče zcela nových. Především rozmístění vysokotlakých proudů vody na náplavkách, synchronizace začátku fontány, viditelnost na dirigenty a podobně. Mnohá řešení byla bolestivá a provázela je řada nezdarů. Například týden před konáním fontány se během většího nácviku v rámci Sloupských hasičských slavností zjistilo, že už při zapnutí tabletů se většina z nich rozchází o čtyřicet taktů. Nakonec Česká televize dodala deset stejných tabletů, do kterých se podařilo nainstalovat software tak, aby se opravdu spustil v jeden okamžik. „Ještě ve čtvrtek večer, kdy celý organizační tým běhal po náplavkách a snažil se zjistit, odkud a jak bude na dirigenty vidět, nebylo jasné, jestli bude možné celou fontánu oddirigovat. Že se to podařilo vyřešit již v pátek při generálce a potom úspěšně realizovat během slavnostního večera v sobotu, považuji za malý zázrak,“ popsala dramatickou situaci tisková mluvčí MV-generálního ředitelství HZS ČR kpt. Mgr. Nicole Zaoralová.

Počátky hasičských fontán

Když se na konci 80. let minulého století zrodila idea na pořádání hasičských fontán, málokdo mohl tušit, že o třicet let později v takovém rozsahu propukne vizuální show také v Praze. „Myšlenka na pořádání hasičských, ručně ovládaných fontán, zazněla zcela poprvé v severočeské obci Nový Oldřichov již před více než třiceti lety a tam se také úplně poprvé uskutečnila. Místní dobrovolní hasiči vždy patřili k velmi aktivním, o čemž svědčí také hasičské muzeum, jehož sbírka prezentuje unikátní hasičské stříkačky a zařízení z daleké i nedávné historie. Hasiči z Nového Oldřichova unikátním nápadem inspirovali mnoho kolegů hasičů, a tak se fenomén fontán rozvíjel dále a s každou novou fontánou, zorganizovanou ať již na malém obecním rybníčku, koupališti nebo na velké vodní ploše nabíral na originalitě provedení a výsledném efektu. Potomci otců fontány z Nového Oldřichova ji dále přivádí k technické dokonalosti a obohacují ji o nové prvky, zejména v rámci světelného podkreslení a tím inspirují další následovníky,“ popsal úplné počátky hasičských fontán plk. Ing. Boleslav Lang.

Přípravy vrcholí

Ve středu 30. května 2018 začala celá akce záborem a oplocením části smíchovské i novoměstské náplavky, označením pozic světel a proudnic a očíslováním pozic pro hasiče. Organizátoři akce rozmísťovali kabely potřebné k ozvučení a osvětlení. Instalovaly se elektrocentrály a režijní kontejner. Na tyto činnosti o den později navázala další instalace veškerého zařízení a konaly se přípravy na zkoušky světel a zvuku. Ve čtvrtek 31. května proběhl zátěžový test a v pátek 1. června 2018 pak všechna hasičská družstva začala najíždět na náplavky, aby vyložila svojí techniku potřebnou k realizaci fontány – čerpadla, hadice i proudnice. Během dne postupně odplouvaly lodě, které kotvily v těchto místech, zároveň z Vltavy zmizely i přístavní můstky. Později večer došlo také k uzavření přístupových schodišť na náplavku na Rašínově nábřeží pro veřejnost a uzavření plavby lodí mezi Palackého a Jiráskovým mostem. Velkolepá show mohla propuknout.

Tři, dva, jedna – startujeme

„Hasičská fontána bude vytvořena vším, co hasiči v práci běžně používají – čerpadly, požárními hadicemi a proudnicemi. Oslavte i vy spolu s nimi a dalšími přáteli významné výročí české státnosti. Prožijte slavnostní večer plný akce a odneste si zprávu o tom, že Česká republika je díky hasičům v nejlepších rukou,“ zahájil akci moderátor Miroslav Vaňura, který pravidelně vystupuje na hasičských akcích. Vodní produkci otevřela melodie české národní hymny skladatele Františka Škroupa. Poté následovala část symfonické básně Vltava z cyklu Má vlast skladatele Bedřicha Smetany, která vygradovala ohňostrojem. Závěr pak patřil Slovanskému tanci č. 15 českého velikána Antonína Dvořáka. Tisíce Pražanů i turistů sledovalo celou akci z mostů a obou vltavských nábřeží a nakonec dlouhým potleskem ocenilo velkolepé přestavení. Jak hodnotí celou akci s odstupem času tisková mluvčí kpt. Mgr. Nicole Zaoralová? „Byla to logisticky velmi náročná a stresující akce, ale všechny problémy, které vznikly, se nakonec podařilo vyřešit. Lidé měli z unikátního představení velmi dobrý zážitek,“ konstatuje a zároveň dodává: „S ohledem na řadu úskalí během organizace do budoucna nepočítáme, že by se hasičské fontány konaly každý rok. Pokud však bude z řad dobrovolných hasičů zájem, v pozdějších letech takovou akci podpoříme. Nicméně my organizátoři zatím s úsměvem říkáme, že si ji umíme představit až k dvousetletému výročí.“ A jak vidí budoucnost hasičských fontán ředitel územního odboru Litoměřice? „Jestli se budou konat další hasičské fontány v takovém rozsahu plně závisí na tom, zda budou mít dobrovolní hasiči nadále čas věnovat se vedle hasičské práce a poslání chránit lidské životy a majetek také těmto, řekněme, kulturním a společenským akcím. Hasičská fontána je ale tak hezkým a pozoruhodným dílem, že by měla mít nadále místo nejen v hasičské historii, ale zejména v hasičské budoucnosti.”