Slunce ostré jako břitva se zařezává do tváří zasmušilých rytířů. Jejich bílé pláště s rudými kříži zlověstně vlají pouští. Kam spěchá odhodlaná družina? Ochránit poutníky, kteří se vydali do Svaté země? Nebo ukrýt truhly plné ryzího zlata?
Na konci 11. století v Palestině teče krev proudem. Během první křížové výpravy (1095–1099) se jako uragán valí rytířská vojska ze západní Evropy na území ovládané muslimy. Co mají v plánu? Znovu dobýt město Jeruzalém s Božím hrobem Ježíše Krista. Když se jim to v červenci 1099 podaří, mnoho křesťanských poutníků se vydává navštívit toto svaté místo. Je to ale pěkně nebezpečný výlet! Všude číhají Saracéni a nemilosrdně útočí na vetřelce, kteří násilím obsadili jejich zemi. V roce 1119 proto rytíř Hugo de Payens rázně bouchne do stolu a s několika francouzskými rytíři zakládá křesťanský bojový řád. Jeho hlavním úkolem bude chránit poutníky putující Svatou zemí. Málokdo tuší, že se za krátkou dobu stane nejmocnějším a největším rytířským řádem středověku. Templářský řád totiž nepodléhá žádnému králi, ale zodpovídá se pouze papeži. To mu dává daleko větší moc, než mají obyčejní rytíři. Templáři stavějí mohutné pevnosti a vybudují největší námořní flotilu v Evropě.
Někteří řádoví rytíři jedli co nejméně, aby dokázali, jak moc mají rádi Krista. Protože by ale hladoví dlouho nepřežili, měli zvláštní pravidlo: Museli jíst ve dvojicích, aby jeden dohlédl na to, že se druhý pořádně najedl!
Dívat se smrti do tváře
I když si bojoví mniši na jídlo moc nepotrpěli, byli to zkušení válečníci, kteří se rvali doslova do posledního dechu. Představ si, že v bitvě u Cressonu ze tří stovek templářů, kteří bojovali proti sedmitisícové přesile, zůstali naživu jen tři! Postupem času se z chudých mnichů-válečníků stává nesmírně bohatý řád, který půjčuje i nejmocnějším panovnickým rodinám, především z Francie a Anglie. Jak se jim to daří? Za úplatu přepravují z jednoho kontinentu na druhý peníze i jiný majetek a půjčují na úrok. V roce 1212 dokonce staví v Paříži nové řádové sídlo Templ, které slouží také jako banka. Je v ní uložena i velká část pokladu francouzských králů. Kdyby ses v té době vydal z Evropy do Jeruzaléma, v Paříži bys mohl složit peníze a na základě „stvrzenky“ by sis je pak mohl vyzvednout v Jeruzalémě. Možná tě ale zklameme, že templáři tuto moderní metodu bankovnictví nevynalezli. Například Židé už dlouho před nimi ukládali peníze na jednom místě a vybírali na jiném. Pak ale templářům začnou horší časy. Nejprve v roce 1187 muslimský vůdce Saladin (1138–1193) poráží křižácké vojsko u Hattínu, obsazuje Jeruzalém a tím templáři ztrácejí své hlavní sídlo. Když sultán nechává popravit všechny templářské zajatce, ti se doslova perou o to, kdo půjde první na smrt. To aby ukázali svou statečnost. To nejhorší má ale teprve přijít…
Černý pátek pro templáře
Slyšel jsi někdy o tom, že pátek 13. přináší smůlu? Je to kvůli templářům. Právě v pátek 13. října 1307 francouzský král Filip IV. Sličný (1268–1314) nechává uvěznit tisíce templářů. Proč? Nelíbí se mu, že je templářský řád příliš mocný a bohatý. Král navíc nechce splácet peníze, které řádu dluží. Obviňuje proto templáře z toho, že uctívají ďábla. Tvrdí, že plivají, šlapou nebo dokonce močí v kostelech na kříže. Nebo že se líbají vzájemně na zadnici. Hrůza, viď? Všechno tohle si Filip samozřejmě vymyslel. Jenže král nechá templáře mučit tak dlouho, až se přiznají k jeho nesmyslným obviněním. Ze dne na den je řád zrušen a zabaven mu veškerý majetek. Podle legendy ale templáři většinu svých pokladů ukryli ještě před tím, než mohly někomu padnout do rukou. A to není všechno! Předtím, než plameny umlčí velmistra řádu Jakuba z Molay (1243–1314), kterého odsoudili k upálení na hranici, templář proklíná krále i papeže. „Dřív než uplyne rok, setkám se s tebou i s Klementem u božího soudu!“ křičí. Boží mlýny melou tentokrát neuvěřitelně rychle. Papež Klement umírá následující měsíc a mladý a zdravý král Filip za necelých sedm měsíců později. Že by náhoda?
Templářský řád působil i na českém území! Do Prahy přichází během vlády krále Václava I. v roce 1232 a o jedenáct let později se rozšíří i na Moravu. Jeho hlavním sídlem je kostel sv. Vavřince na pražském Starém Městě.
