Slyšíš ten nářek pod podlahou? To s tebou mluví tvoje obluda. Záleží jen na tobě, zda jí otevřeš dveře. Pokud je džin v tvém podvědomí nevylomí sám…
∞
V momentě, kdy mě pandemie už podruhé sevřela do kleští samoty, začal jsem přemisťovat zrcadlo. Všude, kam jsem přišel, muselo být se mnou. Stále jsem do něho hleděl a pátral ve svých očích. Byl jsem s ním spokojen a vůbec mi nepřipadalo podivné, že mě vidí ostatní.
Vytvořil jsem si svůj svět a jen periskopem okna koukal ven. Zvykl jsem si na svou tvář natolik, že jsem s ní musel být každý den.
Vždy, když jsem vycházel ven ze svého úkrytu, šíleně jsem si stýskal po své tváři. Koukal jsem do výkladů, do naleštěných dveří, do kaluží, abych alespoň na chvíli zahlédl svůj výraz. Tu a tam mě rozesmutnil, tu a tam mě potěšil.
Někdy jsem se oblékl do uniformy generála, občas si vzal uniformu básníka. Každou noc jsem kouřil na okenní římse s plným žaludkem kotlet, sledoval komáry a bděl.
Často jsem usínal kolem třetí hodiny za zvuků holubů s uraženými nožkami. Ulicí tehdy proplouvaly magnetické ryby, vrtěly ploutvemi a vkládaly mi do úst oblázky a podivné věty: „Jsi rybář, který se chytil do svých sítí. Jsi rybář nicoty.“ Stál jsem u příkopů své bolesti a začal si zoufat na život, bál se vycházet ven a promlouvat s lidmi. Mluvil jsem se sebezapřením, mluvil jsem pouze, když jsem byl donucen. Strávil jsem hodiny nacvičováním vět jako: „Dobrý den!“, „Dobrý večer!“, „Dobrou noc!“.
Nechtěl jsem vypadat podezřele, ale lidé si všimli, že něco skrývám, že tajím cosi posvátného. Tloukli mě pohledem, naparovali se jako holubi, plivali. Přestal jsem opouštět svou mansardu, dlouho do pochmurné noci jsem svítil; má obdélníková okna zářila zadumanou tváří zlata. Ostny světa jako pinzety mířily na mě, chtěly mě vytáhnout z mého úkrytu, z mého hnízdečka, z mé postýlky… a drtit, rozdrtit mě jako pavouka, jako nejapného červa. Začal jsem se bát, strach se mi rozlil po tvářích jako prašivina. Říkal jsem si: „Jsem křižák, nebo nejsem?“ Pavouci mě začali pronásledovat ve snech, už jsem myslel pouze na ochmýřené slzy s drátěnými nožkami a s břichy nafouklými zvratky temné mysli. Zatoužil jsem stát se jimi, přidat se do té zlatohnědé party a tiše čekat na svou oběť, zbavit se strachu a přijmout jejich zbraně.
V noci jsem si oblékl masku morového doktora a zaklepal na jejich dveře. Zpočátku jsem klepal bojácně, ale pak jsem bušil ze všech sil. Ve snaze překonat strach jsem volal: „Braši! Vezměte mě do kola, budeme spolu pěkně vysávat život z lidských těl.“ Dveře se však ani nepohnuly. To mě vyprovokovalo k ráznému činu. V rychlosti jsem si obul těžké, okované boty a veškerou silou jsem kopl do vrat zlatohnědých bratrů. Zakňouralo to, zapraskalo – a dveře povolily. Za nimi úzkostná, studená tma. Šmátrám po vypínači, ale žárovka mě upozorní, že je paní svého světla. Šroubuji, naštěstí je studená. Pokoj 150 × 130 centimetrů se rozzáří úlekem tragédie: na stěně přímo proti mně zrcadlo, v němž se odráží mé JÁ. Já jako členovec s šesti páry končetin – nateklé individuum s krunýřem Řehoře Samsy. Vyhlížím jako stařec, jenž zmerčil svou vlastní smrt. Pod zrcadlem jako vyřešený rébus: Jsi příšera, která chce žít líbezně!
∞
Josef K. se zhluboka nadechne a dlouze se zadívá na obraz, který mu několik let visí nad divanem. Budu se ho muset, co nejdříve zbavit, nebo se vážně stanu příšerou. Opatrně ho sejme ze stěny. Pak ho otočí a opře malbou o zeď. Na obrácené straně plátna těšně pod rámem svítí signatura MEDEK ’65.
Magnetická bitva zbloudilého opeřence (2002)
Netvor, ktorý chce pekne žiť
Počuješ to kvílenie pod podlahou? To k vám hovorí vaša príšera. Je na vás, aby ste otvorili dvere. Ak ju džin vo vašom podvedomí sám nevylomí…
Keď ma pandémia druhýkrát zovrela v kliešťoch osamelosti, začal som meniť polohu zrkadla. Všade, kam som šiel, muselo byť so mnou. Neustále som sa doň pozerala, hľadala som v ňom svoje oči. Bolo mi s ním dobre a vôbec mi neprišlo divné, že ma ostatní vidia. Vytvoril som si vlastný svet a len som sa pozeral von cez periskop okna. Tak som si zvykla na svoju tvár, že som s ňou musela byť každý deň.
Vždy, keď som vyšiel zo svojho úkrytu, moja tvár mi šialene chýbala. Pozeral som sa do výkladov, do vyleštených dverí, do kaluží, len aby som zahliadol svoju tvár. Sem-tam ma rozosmutnil, sem-tam potešil.
Niekedy som si obliekol uniformu generála, inokedy som si vzal uniformu básnika. Každú noc som fajčil na okennej rímse so žalúdkom plným kotliet, sledoval komáre a držal stráž.
Často som zaspával okolo tretej hodiny za zvuku holubov s urazenými nohami. Po ulici vtedy plávali magnetické rybky, mávali plutvami a dávali mi do úst kamienky a čudné frázy ako: „Si rybár chytený do ich sietí. Si rybár ničoty.“ A tak som sa na to pozrel.
∞
Stál som pri zákopoch svojej bolesti a začal som si zúfať nad životom, bál som sa vyjsť von a rozprávať sa s ľuďmi. Hovoril som so sebazaprením, hovoril som, len keď som bol nútený. Hodiny som trávil nacvičovaním fráz ako: „Dobré ráno!“, „Dobrý večer!“, „Dobrú noc!“.
Nechcel som vyzerať podozrivo, ale ľudia si všimli, že niečo skrývam, že niečo posvätné tajím. Zahľadeli sa na mňa, štrngali ako holuby, pľuvali. Prestal som vychádzať z bytu, dlho do noci som nechával rozsvietené svetlá, okná mi žiarili zádumčivou zlatou tvárou. Ostne sveta ako pinzeta mierili na mňa, chceli ma vytiahnuť z môjho úkrytu, z môjho hniezda, z mojej postele… a rozdrviť ma, rozdrviť ako pavúk, ako necitlivý červ. Začala som sa báť, strach sa mi rozlieval po tvári ako špina. Pomyslel som si: „Som križiak, alebo nie som?“ Pavúky ma začali prenasledovať v snoch, dokázal som myslieť len na rozmazané slzy s drôtenými nohami a bruchami nafúknutými zvratkami temnej mysle. Túžil som stať sa jedným z nich, pridať sa k zlatohnedej partii a mlčky čakať na svoju obeť, zbaviť sa strachu a vziať do rúk ich zbrane.
V noci som si nasadil masku morového lekára a zaklopal na ich dvere. Najprv som klopal nesmelo, ale potom som búchal zo všetkých síl. Snažil som sa prekonať svoj strach a volal som: „Drzúne! Vezmi ma ku kolu, spolu vysajeme život z ľudských tiel.“ Dvere sa však ani nepohli.
To ma vyprovokovalo k rozhodnému činu. Rýchlo som si obul ťažké čižmy s oceľovou špičkou a z celej sily som kopol do dverí zlatohnedých bratov. Zastonalo to a zaskrípalo a dvere povolili. Za nimi sa rozprestierala úzkostná, chladná tma. Nahmatal som vypínač, ale žiarovka ma upozornila, že ona je vládkyňou svojho svetla. Zaskrutkujem ju, našťastie je studená.
Miestnosť s rozmermi 150 × 130 centimetrov sa rozžiari údivom nad tragédiou: na stene priamo oproti mne sa v zrkadle odráža moje JA. Ja ako článkonožec so šiestimi pármi končatín – opuchnutý jedinec s ulitou Gregora Samsu. Vyzerám ako starec, ktorý videl vlastnú smrť. Pod zrkadlom ako vyriešená hádanka: Si netvor, ktorý chce príjemne žiť!
∞
Vadim sa zhlboka nadýchne a dlho sa pozerá na obraz, ktorý už niekoľko rokov visí nad jeho divánom. Budem sa ho musieť čoskoro zbaviť, inak sa zo mňa naozaj stane netvor. Opatrne ho odstráni zo steny. Potom ho otočí a obraz oprie o stenu. Na zadnej strane plátna pod rámom žiari podpis MEDEK ’65.
Poznámka autora: Text inspirovaný básní Příšera, která chce žít líbezně (v roce 1965 vznikl stejnojmenný obraz) malíře Mikuláše Medka, který ji napsal v roce 1953.
Ticho je vlažná polévka teče mi do očí a zaplavuje uši
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
a v protějším okně věší mezi prádlo
krvavé kotlety
