Zavřeštění.
Daniel zprudka otevírá oči. Několik kroků od jeho postele muž drmolí: „Drak, had, ďábel, satan, sváděl, andělé.“ Bílá košile vstává a rozbíhá se přímo proti stěně na druhém konci pokoje. Tupá rána. Zasténání. Muž se kácí na zem. Pod jeho tělem roste kaluž. Krev? Ne. Moč!
Rozlítnou se dveře. Ostré jehly světla. Do pokoje vbíhají zřízenci v pláštích. Teď chlapa sbírají jako kus zmuchlaného hadru a odnášejí pryč. Hluk ticha. Na okna se lepí vločky sněhu. Daniel zvedá mobilní telefon a ťuká do poznámkového bloku: „Lidská mysl je křehká nádoba. Pokud se s ní zachází nešetrně, může se rozbít na tisíc kousků. Podaří se mi ji tady slepit?“ Psychiatrická léčebna v Bohnicích se probouzí do mrazivého rána.
Sousedi nechodí po horách, ale po lidech. Všechno mé trápení začalo ve chvíli, kdy se do panelového domu, přímo pod můj středně velký byt, ve kterém bydlím téměř celý život, nastěhoval prapodivný pár. Hřmotný obtloustlý muž podobný pravěkému člověku a neurotická žena připomínající obrýlenou lasičku.
Zpočátku jsem jim nevěnoval pozornost. Jsem totiž zvyklý bydlet v paneláku, kde je slyšet i upadnutí čajové lžičky. Po čase mi ale začalo docházet, že mě chtějí stůj co stůj z mého útočiště vypudit.
Snad je přivedl sám Antikrist, aby se jeho vyslanci se mnou náležitě vypořádali. Neustále mi ztrpčovali život. Kamkoli jsem se hnul, tam jsem slyšel jejich nenasytný smích, skřípění zrezivělých pantů nebo hysterické rozbíjení nádobí. Začal jsem se pohybovat po bytě po špičkách tiše jako hobit a pro jistotu jsem kýchal do polštáře, aby netušili, kde se právě nacházím.
Musel jsem zanechat i oblíbených koupelí, které mi pomáhaly bojovat se stresem vyvolaným dlouhou izolací. Dokonce jsem se ostýchal chodit na záchod a do koupelny. Na noc jsem přestěhoval pěnovou matraci do kuchyně, abych se alespoň na chvíli vyspal.
Když jsem o svém trápení informoval předsedu družstva, jen se mi vysmál a odbyl mě: „Tak zavolejte policii!“
V těch zpropadených časech, kdy se kvůli koronaviru všichni uzavřeli do svých domovů a mohli vycházet pouze na nákup nebo venčit domácí mazlíčky, napětí dosáhlo vrcholu. Přivedli si do bytu velkého černého ohaře s planoucíma očima, jemuž z tlamy stékaly sliny páchnoucí sírou, a zničehonic začali hrát na akordeon, bubnovat na buben a zpívat ty nejnevkusnější písně jako „Bzum-bzum breke-keke“ nebo „Já ti ho tam našroubuju – dudlajdá“. Přes den štěkal a vyl hafan a přes noc bylo slyšet zednický klavír, odporné chrochtavé hlasy a sexuální orgie.
Abych definitivně udělal tečku za touto svízelnou situací, pozval jsem si podlaháře, který na speciální protihlukovou podložku do všech místností položil snad nejtlustší koberec, jenž se dal sehnat, což mě stálo nemalý obnos.
Ještě teď mám v živé paměti, jak mi vyprávěl starý podlahářský vtip o tom, jak řemeslník položí celoplošný koberec, chce si jít zapálit a najednou si všimne boule. Proto nezaváhá, vezme kladivo a bublinu rozklepe do roviny. Náhle vejde do obývacího pokoje holčička a povídá: „Táta vám vzkazuje, že jste si zapomněl cigarety v kuchyni na stole a ptá se, zda jste náhodou neviděl našeho křečka?“
„Tak se tolik nemračte. Kulíte oči jako vyděšenej králík. Máte přece krásnej koberec,“ odhalil zažloutlý a křivý chrup podlahář, když anekdotu dovyprávěl, a dal mi chlapskou herdu do zad. Začal jsem pociťovat uvolnění a těšil se na večer, až se v klidu podívám na světový šampionát ve fotbale. Ve chvíli, kdy jsem zapnul televizi, kterou jsem měl ztišenou na minimum, opět začal satanský virvál. Hlasitě se rozhučel větrák, zpod podlahy se ozýval dupot nelidských bytostí a pronikavě tesklivý ženský pláč proměňující se ve vzlykot dítěte posedlého ďáblem.
Po několika měsících jsem se konečně dovolal majitelce bytu. „To mi, pane Kostelecký, nevykládejte,“ divila se paní Klamová. „Vždyť mi připadají tak slušní a tiší. Co nejdříve jim zavolám a proberu to s nimi.“ Myslíte, že to pomohlo? Ani omylem. Sytý hladovému nevěří a ti dva byli zpropadeně rafinovaní.
Každý, kdo mě zná, ví, že mám holubičí povahu a že bych neublížil ani komárovi, který právě hoduje na mé krvi. V mládí jsem chodil do Junáka a řídil se podle skautských pravidel – ochraňoval slabší, plnil náročné celodenní zkoušky jako Tři orlí pera a byl jsem až přehnaně pravdomluvný.
Bohužel zoufalí lidé dělají zoufalé činy, a tak jsem se rozhodl vzít osud do vlastních rukou. Jednoho sychravého rána, tuším, že to bylo v pondělí, jsem si navlékl plastové rukavice a odjel koupit několik láhví naplněných propan-butanovým plynem a malý kanystr s benzínem. Kolem druhé hodiny ranní jsem potají zašel do sklepa a láhve rozložil přímo pod podlahu podnájemníků, kteří bydleli v přízemí, a naplno otevřel ventily. Jednu láhev jsem také umístil přímo pod stoupačky v prádelně. Poté jsem opět co nejopatrněji vklouzl do své rezidence. Kupodivu mě nikdo neslyšel, což byl malý zázrak, protože v našem domě žije víc psů než lidí a ti jsou svým štěkotem neustále připraveni bránit svoje teritorium. Na toaletě jsem odemkl plastová dvířka přístupu ke stoupačkám a po stěně pomaloučku lil benzín z kanystru. Třaslavými prsty jsem pak otevřel krabičku od sirek a škrtl jednou ze zápalek. Snad nekonečný byl let žlutomodrého plamínku, který padal do temné šachty.
Vtom mě ale vzbudilo zadrnčení termostatu ledničky, u které jsem si jako obvykle ustlal, a šílený a neuvěřitelně živý sen byl tentam. Začal jsem u sebe pozorovat, že se mi pomalu ale jistě do mysli vkrádá paralyzující stín a začíná mě omotávat svými kořeny.
Na konci babího léta se na vývěsce objevila zpráva, že se bude konat domovní schůze.
Konečně.
Po tolika měsících izolace jsem chtěl všem oznámit, co se tady během lockdownu odehrávalo. Jakmile došlo na připomínky členů družstva a upovídaní starci a stařeny mě pustili ke slovu, začal jsem všem vyprávět, co se přihodilo. Z výrazů zúčastněných jsem poznal, že mi nikdo nevěří.
„Vím, že to zní neuvěřitelně, ale já skutečně nejsem šílenec. Jen se ke mně pojďte zaposlouchat, ať uslyšíte tu hrůzu. Dršťky, činely a obcování ďáblů.“
Všichni, kteří se sešli na domovním dýchánku, se na mě úkosem podívali. Jedna paní na mě dokonce neomaleně vyštěkla: „Už dejte pokoj, v bytě pod vámi už nikdo nebydlí. V srpnu vyhořel.“
