Adam Mickiewicz: Polský básník cestou po Evropě třel bídu s nouzí!

Básníkovi se nechce veršovat

V zimě 1825 přijíždí Mickiewicz do zasněžené Moskvy. Všude se mluví o krvavém potlačení děkabristického povstání v Petrohradě, které skončilo popravou jeho vůdců. Romantický básník se nakonec rozhodne v tomto městě usadit a ruská společnost ho přijímá za svého. Potkává zde celou řadu básníků od Puškina, Vjazenského až po Dělvigina. Nejbližší přítel, redaktor časopisu Moskevský telegraf, ho uvádí do literárních salonů. „Byl to veselý a upřímný muž,“ vzpomínají později na Mickiewicze moskevští literáti. Realita je ale jiná. Mickiewicz stále častěji propadá depresím a smutku a zamyšleně sedává v saloně polské šlechtičny Záleské, slavné pianistky Szymanowské nebo ruské kněžny Volkonské.

„Adame, dlouho jsme neslyšeli vaše básně. Chtěla bych vás opět doprovázet na piano,“ vyzývá ho slavná hudebnice. „Jste hodná, ale nemám inspiraci, ani chuť. Musím přemýšlet,“ odbývá ji zasmušilý básník a zapaluje si další dýmku. Nepřestává myslet na revolucionáře, kteří přišli o život během děkabristického povstání. „Jak to napsal Machiavelli?“ přemítá, „… během války je třeba být liška i lev zároveň!“ V hlavě se mu rodí nová velká báseň o osamělém hrdinovi Konrádu Wallenrodovi, která vychází v Petrohradě v roce 1828.

Římská romance

I když Moskva polského vyhnance miluje, on sám cítí horkou půdu pod nohama. Snaživý senátor Nowosilcow totiž stále bedlivě sleduje polského vyhnance a posílá carovi hlášení, že Konrád Wallenrod je „nemorální“ a že ušel petrohradské cenzuře. „Adame, musíš co nejdříve odjet! Brzo ti bude v patách carská policie,“ varují básníka přátelé Puškin s Žukovským a snaží se mu zařídit povolení k odjezdu z Ruska. Mickiewicz předstírá, že je vážně nemocný a že potřebuje navštívit západoevropské lázně, aby se uzdravil. Jakmile získává pas, vydává se do Říma, jehož kulturu tak obdivuje. Ve „věčném městě“ také prožívá milostný románek s půvabnou Polkou Evou Ankwiczovou, do které se hned zamiluje a požádá ji o ruku. Bohužel jejich vztah dlouho netrvá, protože do něj zasáhne hrdý hrabě Ankwicz. „Nepřeji si, aby ses stýkala s tím polským rebelem. Mysli na to, že pocházíš ze vznešeného rodu!“ kárá dívku rozčílený otec.

Pochybnosti o šanci na úspěch

Vlna červencové revoluce, která vypukla ve Francii, se v té době valí celou Evropou – i do Polska. V prosinci 1830 v italském hlavním městě zastihne Mickiewicze zpráva, že vypuklo polské povstání. Na varšavské radnici do tmy září jako bojové heslo závěrečné verše jeho Ódy na mladost: „Vítej, jitřenko svobody, brzy nám slunce zasvitne!“ Mladým šlechticům z kadetní školy, kteří svým nadšením strhli větší část šlechty, dodává odvahu právě Mickiewiczova poezie. Bojovně naladěný básník teď ale váhá s cestou na pomoc ohrožené vlasti. Proč? Má vážné finanční potíže a zřejmě také pochybuje o tom, že povstání v Polsku má šanci na úspěch. Teprve 16. dubna 1831 Mickiewicz vyráží na místa bojů, ale v Poznaňsku ho místní nižší šlechta zastaví. Nadšená příjezdem velkého básníka ho zdržuje na hostinách na svých dvorech. V září 1831 už povstání pomalu končí…

Válka pokračuje perem

Koncem roku 1831 a v první polovině roku 1832 žije Adam Mickiewicz v Drážďanech. Tady se setkává se spoustou polských emigrantů, kteří míří na západ do Francie. „Proč ses nezapojil do povstání?“ ptají se ho někteří s výčitkou v hlase. „Je mi to líto, ale byl jsem v tíživé situaci,“ odpovídá básník, který cítí vinu, že nesplnil svoji národní povinnost. Sám si uvědomuje, že nebojoval se zbraní v ruce za ideály, kterými přetéká jeho poezie. V dopise příteli, polskému historikovi Joachimu Lelewelovi, se vyznává: „Bůh mi nedovolil být jakýmkoli účastníkem v tak velkém a pro budoucnost plodném díle. Žiju jen nadějí, že nesložím nečinně ruce na prsou v rakvi.“ Mickiewicz se pouští do několika vlasteneckých básní, ve kterých oslavuje hrdinství vojáků i obyčejných lidí během povstání. V dubnu 1832 dopíše jedno ze svých největších děl – Dziady. Jakmile udělá tečku za poslední větou, posílá dopis příteli Lelewelovi: „… to dílko považuji za pokračování války, kterou nyní, když jsou schovány meče, je třeba vést perem!“