Adam Mickiewicz: Polský básník cestou po Evropě třel bídu s nouzí!

S rodinou jsou jen starosti

Do Paříže, kde stráví téměř celý zbytek svého života, Mickiewicz přijíždí v létě 1832. V hlučné francouzské metropoli ale na něj doléhá smutek a cítí se unavený a sám. „Ožením se. Svatba mi vyžene splín z hlavy,“ rozhoduje se nakonec básník. Koncem července 1834 si bere za ženu nádhernou dceru slavné pianistky Celinu Szymanovskou, kterou poznal už jako malé děvčátko v Rusku. Bohužel, s narozením dětí přicházejí pro básníka starosti, jak uživit rodinu. Třebaže mu je připsána penze z fondu pro podporu literátů, stále nemá dostatek peněz. Často zastavuje své hodinky, když chce dítěti koupit jen lék. Navíc jeho manželku trápí duševní choroba. Existenčních starostí ho nakonec zbaví nabídka univerzity ve švýcarském Lausanne, aby tam přednášel římskou literaturu. „Je to dar z nebe,“ děkuje nadšený básník a na podzim roku 1839 odjíždí i s rodinou do poklidného Švýcarska.

Plány na návrat

Konec života polského velikána ovšem není tak romantický jako jeho básně. V letech 1853–1856 probíhá krymská válka, ve které bojuje Francie, Anglie a Turecko na jedné straně proti carskému Rusku na straně druhé. Polská emigrace opět cítí svou šanci na návrat do vlasti. „Vytvoříme polskou legii v přímém svazku s anglickou armádou,“ plánuje polský kníže A. J. Czartoryski, ale většina emigrantů v Paříži je proti. Nakonec vysílají odhodlaného Mickiewicze do Istanbulu, aby tam podporoval zvláštní polské oddíly, takzvané osmanské kozáky. Kvůli zdejším hrozným životním podmínkám však básník onemocní cholerou. 26. listopadu 1855 Mickiewicz v Istanbulu v 57 letech umírá. Jen o několik měsíců přežívá svou duševně nemocnou manželku.

V důsledku dělení Polska opustila svoji rodnou zem na počátku 19. století velká část politických elit, intelektuálů a umělců. Pro tuto vlnu uprchlíků se v historii vžívá označení Velká emigrace. Nejmasovější odchod ze země přitom nastává po potlačeném povstání v letech 1830–1831. Významní Poláci směřují zejména do Francie, jejich kroky ale vedou i do Itálie, Německa nebo do tak vzdálených zemí, jako je Argentina a Uruguay. Nikdy se vak nevzdávají naděje na svůj návrat do vlasti a stále se snaží ovlivňovat dění v Polsku. Ne všechny polské emigranty ale ze země žene politika. Někteří se vydávají do ciziny za vlastní kariérou – tak jako například budoucí slavná vědkyně Marie Skłodowská (1867–1934).