Velkoněmecká říše vyhlásila Protektorát Čechy a Morava

„Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.“ Touto větou začíná výnos říšského kancléře Adolfa Hitlera, kterým oficiálně 16. března 1939 vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Tento rok uběhlo 77 let od tragického okamžiku československých dějin.

Je 14. března 1939 jedna hodina po půlnoci. Adolf Hitler právě přijímá prezidenta Emila Háchu (1872-1945) s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským

(1885-1945). Co jim oznamuje? „Nezvratnou vůli“ obsadit za několik hodin zbytek českých zemí a připojit je k Velkoněmecké říši. Nepřipouští žádnou diskuzi a jeho pravá ruka říšský polní maršál Hermann Göring (1893-1946) hrozí, že pokud československá vláda na „nabídku“ nepřistoupí, Praha bude nemilosrdně vybombardována.

Prezident nemá na vybranou – po odstoupení Sudet je Československo bez obranného systému opevnění bezmocné. Diktát přijímá stejně jako československá vláda a obyvatelům Československa zlomeným hlasem sděluje: „Po delším rozhovoru s říšským kancléřem – po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa.“ Ještě mu nedochází, že nacisté nebudou respektovat ani uzavřené dohody, ani mezinárodní právní normy.

O den později časně ráno vstupují německá vojska na území takzvané druhé republiky. Na odpor se staví jen vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. V nevlídném dni je německá armáda přijata zaťatými pěstmi českých obyvatel. Pouze tam, kde žije silná německá menšina, jsou německé okupační jednotky vítány s nadšením. Na nárožích ulic se objevuje vyhláška „Rozkaz pro obyvatele“ o převzetí výkonné moci na území obsazené Wehrmachtem.

Ve čtvrt na osm večer přijíždí vítězoslavně Adolf Hitler na Pražský hrad a hradní stráž střídají příslušníci jednotek SS. Následující den vydává na Pražském hradě „Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“ a osud Československa je na šest let, jeden měsíc a 19 dnů zpečetěn. Protektorát Čechy a Morava končí 5. května 1945, a tím se uzavírá i největší ponížení v historii československého národa.

„Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí být ještě uvnitř ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád jsem se držel, vzal mě ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jako by měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném odporu zbytečně. A ten člověk, který mi tohle říkal, držel mě stále za paži, představte si on se usmíval, on to ,in die Luft´ říkal tak mazlivě a díval se mi přitom do očí jako nějaká ženská. To vše není to hlavní. Teď vám něco řeknu: jak se tak na mě díval, zrovna v tom okamžiku a právě na těch jeho úsměvných očích jsem poznal, že to není řeč do větru. Poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který je schopen svou hrozbu splnit. Mně něco řeklo: on to udělá! Snad sám Hitler by to byl neudělal. Ale Göring by ho byl přemluvil, už jenom proto, aby svět viděl první ukázku jeho Luftwaffe. (…) A potom jsem tedy podepsal.“ Záznam rozhovoru spisovatele Karla Horkého (1879-1965) s protektorátním prezidentem, který se údajně uskutečnil 25. dubna 1939 na Pražském Hradě, hovoří za vše.

www.rozhlas.cz/devitky

Lít lýtka z olova

K ránu se slunce naštvalo a ukázalo tvář. Pak se vynořil měsíc, nasral se a zbrunátněl jak grep. Potom vypadly hvězdy z Božího koše, zakoply o Prahu a pořezaly ji: rudá jí začala slušet. Šeříky se rozpomněly na pionýrské šátky a děvčata si slíbila, že do rána zhubnou. Všichni zahořeli touhou žít. I špaček s kosem ucítili to chvění: vzduch se rozvibroval a voněl. Prsa se vyvalila zdola, byla bledá, ale byla, a lýtka se krutě zaleskla. Nikdo nechtěl být sám, ani mladý, ani starý… ani já…

Ze srdce jsem vyrval vařečku i hrnec a začal vařit ze starých vůní. Bolelo to i pálilo, ale sentiment je zvláštní bolest, je slaná i sladká. Jakmile k ní zabloudíš, připoutá tě jako zpěv nymf… Vyrazil jsem přímo, tam, kde jsem se narodil. Sklopil jsem víčka a opět je narovnal. Oči se projasnily, ramena poklesla: bylo mi šestnáct. Z okna nade mnou vyšlehla směs hudby a dívčího křiku. Holky se už točily v sukních a černé vlasy se jim drolily na zem. Těšily se na mě. Hbitě otevřely dveře i pusy a olízly mě. Mohl jsem vstoupit. Na stole leželo pár flašek, slupky, střepy, nádobí a taky popel. Sundal jsem svetr a nemotorně se usmíval. Pak mi někdo položil balvan na zátylek, pokoj se zalkl a do všech vstoupila únava. Probudilo mě až sípání Darji, dýchala křečovitě, kroutila se jako kočka. Byla veliká ve svém chtíči. Martin pod ní nevydal ani hlásku. Možná se styděl jako já, možná to nebyl jeho styl. Nechtěl jsem rušit, ale někdo mě chytil za ruku… „Pojď,“ řeklo její tělo a lehli jsme si.

„Měl jsi někdy holku?“
„Měl.“
„Nejsi nemocnej?“
„Snad ne.“
„Snad?“
„Určitě.“

Mlčel jsem jako ryba, skřípání Darji mě rušilo, a tak jsem si nic neužil. Jen vím, že noc hořela a Naďa i já jsme se potili. Také jsem si poprvé uvědomil, jak jsou těla dívek měkká, měkčí než to moje, plné šlach a kostí. Celou noc jsem Naďu trápil kyčlemi, úžila oči a rozednilo se až příliš brzo. Ptáci byli neúprosní.

Ráno jsem kouřil nepřetržitě, nožem jsem dloubal v kompotu i v zubech… a tak utekl celý rok; čarovně: láska byla na dosah a psaní teklo jako z olova. Svět mi náhle podal ruku, otevřel dlaň a dával. Po dnech půstu. Ale já neviděl nic, jen slova a slova, jak se kupí a kupí a papíry prorůstají větami. Uvěřil jsem své magii a začal si říkat kouzelník. Pán slov. Ale byl to omyl. Náhle mi Naďa přestala vařit, podivně se usmívala a do deníku si zapsala: „Když se udělá, je k nepotřebě.“ Vytušil jsem konec. Přesto jsem kydal básničky, psal o Bohu a o sojkách, ale Naďu jsem neobměkčil. Naďa se začala malovat ostřeji a ostřeji a barva laku na nehty byla zase černá, cizí.

Najednou nevím, proč tohle všechno píšu. Nevím, proč zde stojím s pusou dokořán… Nevím, proč v prstech svírám kukátko a lapkuji milencům pod prsty. Nevím. Smysl mi uniká. Je Jaro, slunce naježilo ostny a bodá, měsíc svolal vlkodlaky a sucho tvrdne v ulicích. Nevím. Smysl odkulhal bláznům pod košile a já čekám na nádraží na vlak, který už nikdy nepřijede.

Pevnost 3/2003

Posudek na noční práci

Práce Davida Hartmanna se zabývá dílem malíře Mikuláše Medka. Vzhledem k letošní monumentální retrospektivě, která je doprovázena množstvím teoretických a publicistických prací, to nebyla práce jednoduchá. Medkovo dílo, donedávna ukrývané, opomíjené a spíše legendární než skutečné, je dnes středem zájmu. Snad právě proto si David Hartmann, ostatně vnuk nejbližšího Medkova přítele, teoretika Antonína Hartmanna, zvolil pro svou práci zcela nezvyklou formu.

Jedná se o jakési publicistické pásmo, koláž sestavenou z malířových textů, z textů jeho přátel a jemu blízkých lidí, dále z Medkových pozoruhodných básní, osobních často až intimních výpovědí a vjemů samotného autora. Cílem práce je podat osobitou, velice expresivní interpretaci malířova díla, která se opírá o několik zvolených obrazů. Je to výpověď velice individuální, originální, záměrně neuspořádaná a dramaticky gradovaná. Práce Davida Hartmanna je cennou výpovědí příslušníka nejmladší generace o umělci, který se znenadání stal klasikem. Svou prací David Hartmann dokazuje, že tomu tak přece jen není…

Kompozičně je práce rozdělena do pěti částí motivovaných pěti malířovými cykly, které chronologicky ukazují proměny umělcovy tvorby a jeho existenciálně zabarvené osobní vztahy k okolnímu světu. Exaltovaná malířova výpověď místy přechází do stejně exaltované Hartmannovy prózy, která se tak stává poněkud absurdní ilustrací k Medkovým obrazům. To svědčí o inspirativnosti Medkových obrazů, kterou ostatně dokazuje celá Hartmannova práce.

Součástí práce je i náčrt umělcova životopisu, který na závěr ve zkratce shrnuje malířův život a dílo. Hartmannova zajímavá práce by mohla být použita jako publicistické pásmo oslavující nejmladší generaci, neboť se domnívám, že podporuje zájem dvou generací o dílo Mikuláše Medka, umělce, s jehož vlivem se ostatně asi každá nastupující generace bude muset vyrovnat.

Práce Davida Hartmanna splňuje všechna kritéria kladená na noční práci a může být doporučena k obhajobě.

Václav Vokolek

Pí a jeho život: S tygrem na hladině oceánu

Kniha kanadského spisovatele Yanna Martela Pí a jeho život (Life of Pi) opravdu stojí za to. Tento bestseler přečetlo přes sedm milionů čtenářů, byla přeložena do čtyřiceti jazyků a kromě jiných cen získala prestižní britskou cenu Booker Prize. Dlouho se o ní tvrdilo, že nejde zfilmovat, protože se děj odehrává na třech kontinentech, dvou oceánech, v několika časových rovinách a co je nejhorší: je plná nezkrotné fantazie. Teprve světoznámý režisér Ang Lee, který získal například čtyři Oscary za film Tygr a drak, se rozhodl barvitý příběh převést na filmové plátno. A to prostřednictvím nejmodernějších technologií ve 3D.

Kdo z koho? Chlapec, tygr nebo oceán?

Hlavní dějová linka filmu je o chlapci jménem Pí Patel, který strávil dětství v indické zoologické zahradě. Nyní se jeho rodina i se zvířaty plaví na lodi do Kanady, kde chtějí odstartovat nový život. Během plavby je ale zastihne bouře a chlapec, který jediný z posádky přežije, se ocitá v záchranném člunu s nebezpečným bengálským tygrem Richardem Parkerem. Teď ho čeká jediný úkol – přežít! Během nekonečných hodin na hladině oceánu se postupně z mladíka stává muž. Dokonce se přestává bát dvoumetrové šelmy. Uvědomí si, že právě ona ho nutí nevzdávat boj o život, i když je na pokraji sil. A mladému herci Suraji Sharmovi, který ztvárnil hlavního hrdinu, toto úsilí skutečně věříte.

Skvělá kamera, povrchní příběh

Po vizuální stránce se snímek povedl a některé scény opravdu stojí za to. Například potápějící se loď pod hladinou oceánu, tisíce fosforeskujících medúz nebo obří kytovec, který se zničeho nic vymrští z vodní hlubiny. 3D efekty působí nenásilně a dokreslují atmosféru dobrodružného filmu. Bohužel Pí a jeho svět místy působí povrchně, i když stejnojmenná knižní předloha taková není. Zatímco těžištěm celého filmu mělo být pozoruhodné hledání spirituální cesty indického chlapce, autoři ho málo propracovali a špatně vysvětlili, což je velká škoda.

Tajemní Mayové: Vyplní se jejich dávná proroctví?

Celý svět o tom vzrušeně diskutuje. Nastane konec světa, nebo ne? Podle některých badatelů Mayové předpověděli hrozivou katastrofu, která postihne lidské pokolení přesně 21. prosince 2012. Jedná se pouze o výmysl senzacechtivých pisálků nebo nám chtěli pradávní Indiáni něco důležitého sdělit?

Mayové! Jedna z nejvyspělejších a nejzáhadnějších indiánských civilizací starověké, předkolumbovské Ameriky. Stejně jako Egypťané stavěli pyramidy. Stejně jako starověcí Řekové se zabývali vědou. Stejně jako Římané budovali rozsáhlou síť dlážděných silnic. Odkud pochází tento pozoruhodný národ? Na tuto otázkou nedokážou stoprocentně odpovědět ani samotní archeologové. Většina z nich se domnívá, že v době ledové přešli z Asie přes tehdy zamrzlé moře do dnes největšího amerického státu – na Aljašku. Odtud putovali po souši stále na jih přes kontinent, kterému nyní říkáme Amerika. Podobně jako jejich asijští příbuzní vyráběli pazourkové zbraně a lovili divokou zvěř. Zhruba před tři a půl tisíci lety se konečně zabydleli na území dnešního Mexika a poloostrova Yucatán. Z lovců se postupně stali rolníci a později také důmyslní stavitelé. V horkém a vlhkém prostředí začali stavět vesnice a časem také velkolepá města jako Uxmal, Tikal nebo Chichén Itzá (čti Čičén Icá). Vybudovali přibližně 70 větších i menších center a všechna měla samostatnou vládu. Jednotlivé kmeny ale mezi sebou vedly krvavé války a nikdy se nedokázaly sjednotit.

Krev teče proudem

Starověcí Mayové totiž nebyli žádní svatoušci. Libovali si v nechutném zvyku – lidských obětech. Pokud by tě chytili jako válečníka z jiného kmene, s nejvyšší pravděpodobností by tě obětovali na vrcholu pyramidy. Poté, co by ti rozřízli hrudník a vytrhli srdce, svrhli by tvé bezvládné tělo z pyramidy zpátky na zem. Tady by už čekali další kněží, kteří by ti stáhli kůži a v ní pak tančili. Po rituálním křepčení by tě kousek po kousku slupli jako malinu. Šílené? Možná pro nás. Mayové ale věřili, že se duše mrtvých převtělí do těch, kteří je usmrtili. Čím statečnější oběť, tím lepší. Tyto zvyky byly tak oblíbené, že je ještě dlouho napodobovaly národy, které přišly po Mayích.

Starověcí spisovatelé

Mayové nebyli jen skvělí stavitelé a vyznavači krvavých obětí, ale i mistři psaného slova a malířství. Všechny důležité události si zapisovali. Malovali na papír z kůry stromů glyfy (grafické znázornění znaku) a také tesali zprávy do kamene. Ovládali totiž umění písma a napsali tisíce knih, kterým dneska říkáme kodexy. Bohužel si dnes můžeš prohlédnout jen tři. Ostatní během španělského řádění na americkém kontinentu nechal spálit biskup Diego de Landa (1524–1579). Myslel si totiž, že se jedná o dílo samotného satana plné pověr a lží. Jeden z dokumentů, který se jako zázrakem dochoval, se nazývá Drážďanský kodex. Jedná se o dvacet centimetrů vysoký papírový proužek o sedmdesáti pěti stranách. Právě v něm najdeš nejvíc záznamů o astronomii. A také o zázraku mayské civilizace – složitém cyklickém kalendáři. Ten indiánští astronomové sestavili na základě dlouhodobého pozorování noční oblohy.

Spoutaný Prométheus

Narodil se během horké srpnové noci. Prý z lůna matky vystřelil jako šíp z luku nedočkavého střelce. V tu hodinu se nad tvrzí srazila dvě temná mračna. Byla podobná drakům, kteří právě roztáhli obrovská křídla chystaje se k zběsilému útoku. Vítr rval koruny staletých stromů, narážel do okenic a snažil se proniknout do všech koutů lidských obydlí. Bůh nebes se řítil oblohou s ohnivým spřežením, po hrstech rozhazoval blesky a každou chvíli zaburácel jeho mohutný hlas. Dlouhé roky boha nebes nepopadl takový hrozivý vztek. Bohyně Země se chvěla v základech a silné provazy deště ji rozrývaly tvář. Lidé z okolí raději zalezli do roklí a zakrývaje si oči a ucpávaje uši, aby nemuseli vnímat to boží dopuštění. Jen pár zasvěcených vědělo, že se v tomto nečase, v prokletý den, kdy Kain zabil bratra Ábela, dere na svět nový život.

Když porodní bába chytila chlapce do rukou, přetočil se a ještě obalený plodovou vodou vypadl na stůl. Dodnes se vypráví, jak se na chvíli postavil na nohy a udělal pár vratkých kroků. Pak se vysílený přitiskl k ňadru nádherné matky a usnul. Stoletá vědma, která celý porod sledovala skrz štěrbinu prázdných očí, se náhle protáhla jako kočka a zaskřípala: „Narodit se v prokletý den znamená neštěstí. Nebe budiž milostivo nám a celému našemu rodu! Dítě se nedožije rána!“

Otec, kterého životní zkušenosti naučily nebrat doslova všechny pověry a který věřil jen chladné oceli meče a věrnému drakovi, se rozkřikl: „Kuš, babo prohnilá! Zítra syn projde zkouškou rady starších a uvidíš, že obstojí! Místo něho, poletíš z útesu ty!“

 

Největší mýtus o operaci Anthropoid a atentátu na Heydricha

Tu scénu zná asi každý. Do zatáčky se blíží otevřený mercedes s říšským protektorem Reinhardem Heydrichem, když tu mu do cesty skočí „kolemjdoucí“ Gabčík se samopalem. Auto zastavuje, Heydrich vstává, křičí, ale z Gabčíkova samopalu nevyjde rána. Pak třeskne granát.

Tuhle scénu najdete ve většině literatury, ale hlavně ve většině filmových zpracování. Od Atentátu (1964) přes Sokolovo (1974), Operaci Daybreak (1975) nebo Lidice (2011) až po nedávný Anthropoid (2016). A právě takhle se ta událost neodehrála.

Skočit před jedoucí auto?

„Gabčík byl poměrně malé postavy a ten mercedes bylo jedno z největších aut v té době. Gabčík by měl docela problém vůbec přes tu karoserii na Heydricha vidět,“ říká Jiří Šulc, bezpečnostní úředník a autor knihy Dva proti říši (2007).

„Podle všeho i podle hlášení kriminálního rady Heinze Pannwitze, který vedl vyšetřovací tým, Gabčík skutečně nebyl blázen, aby se postavil před rozjetý třílitrový mercedes. Stál na obrubníku, o 20 cm výš. A ten brzdící mercedes k němu pomalu dojel.“ Dokazuje to rekonstrukce z roku 2012.

Rekonstrukce z roku 2012

Při ní vojenský specialista Stanislav Voděnka, badatel z Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara a vojenský historik Eduard Stehlík ukázali, že když Gabčík zůstane na chodníku a auto kolem něj v zatáčce pomalu projede, má Heydricha na mušce celou dobu.

„Zatímco kdyby mu skočil do cesty, tak ho má na mušce jen v jeden moment,“ popisuje Stehlík. „Gabčík stál prakticky vedle Heydricha, na dosah. Teoreticky by ho mohl umlátit pažbou,“ fabuluje Šulc.

Každý si myslí, že ten příběh zná

Kde se nakonec vzala informace o tom, že Gabčík vběhl před Heydrichův mercedes? „Vychází z prvního hlášení gestapa, potažmo německých bezpečnostních složek: Do cesty protektorovu mercedesu vběhl muž se samopalem, vyhlašujeme po něm pátrání,“ odhaduje Šulc.

„Každý si myslí, že ten příběh zná. Pro mě bylo obrovské překvapení zjistit, že toho vím strašně málo. Nikdy jsem si třeba neuvědomil, kolika lidských osudů, se ta operace dotkla. Kolik míst fungovalo jako konspirační byty. Kolik odbojářů muselo parašutistům pomáhat.“

Vydejte se s Dvojkou i po těchto stopách. Po místech, domech a bytech spojených se jmény Gabčík a Kubiš. Poslouchejte Dvojku v neděli 11. června Den s Anthropoidem a/nebo ten den sledujte parašutisty pomocí interaktivní mapy na webu Dvojky.

www.rozhlas.cz

Václav IV.: Slabý král v nešťastné době

Když se pětačtyřicetiletému Karlovi IV. konečně narodil syn, celé království se zaradovalo. Nikdo nepochyboval o tom, že velký císař vychová stejně velkého syna. Bohužel, výchova se vymkla z rukou a Václav IV. během dlouhé vlády promrhal téměř vše, co jeho otec vybudoval. 

Václav IV. (1361-1419) v životě neměl moc štěstí. Když se ujal vlády, postihla království morová epidemie a celá země upadla do hospodářské i morální krize. Lidé neštěstí chápali jako projev božího hněvu a mnozí upínali své naděje právě k novému českému králi. Tomu se ale za celý život nepodařilo jejich očekávání naplnit.

Nezralý král
Hlavní důvod, proč byl Václav IV. nepříliš silným panovníkem, můžeme spatřovat v tom, že se stal králem příliš brzo. Už ve dvou letech (15. června 1363) ho korunoval českým králem Arnošt z Pardubic a v patnácti letech (6. července 1376) mu nasadili římskou korunu v katedrále v Cáchách. Ačkoli Václava od útlého věku připravovali na nelehkou úlohu krále, ve skutečnosti zralý nebyl. Celou dobu příprav totiž musel přihlížet, jak vládne jeho otec, a sám se naučil jen reprezentovat a poslouchat královské rádce.

Snaha někdy nestačí
I když se na začátku vlády ze všech sil snažil být dobrý panovník, vlastní neschopnost, ale i objektivní obtíže (právě vrcholilo papežské schizma) způsobily, že se stále častěji vyhýbal vladařským povinnostem. Lov, umělecké předměty, pohár vína a krásné ženy bylo to, co mu poskytovalo jakousi útěchu. Také nebylo šťastné, že se dvorských úřadů ujali představitelé nižší šlechty, kterým chyběl evropský přehled.

Bez královské koruny
Netrvalo dlouho a mladý panovník se dostal do sporů s vyšší šlechtou. Roku 1394 ho dokonce zajala a uvěznila panská jednota. Ani po panovníkově propuštění nezavládl v Čechách klid. Celkový rozvrat ještě umocňovaly neustálé spory mezi členy lucemburského rodu. Jaký byl výsledek? Prudký pokles autority českého státu a roku 1400 sesazení Václava IV. z trůnu římského krále.

Smrt přichází nečekaně
Po něm nastoupil Ruprecht III. Falstský (1352-1410), ale ani jemu se nevedlo o mnoho lépe. Proto církevní koncil konaný v italském městě Pisa znovu přehodnotil situaci a v roce 1409 opět dosadil Václava IV. na německý trůn. Nad staronovým panovníkem se ale stahovala další mračna – husitská revoluce. Když husité vyhodili z oken Václavem dosazené radní z pražské radnice, zaskočil nešťastného panovníka srdeční záchvat a 16. srpna 1419 na Novém Hradě u Kunratic zemřel.

Mistr Jan Hus: Muž, který položil život za pravdu

6. července 1415. Kostnický koncil právě skončil. Pověření biskupové nasazují muži na hlavu okrouhlou papírovou korunu, na které svítí nápis: „Tento jest arcikacíř!“ Mistr Jan Hus kráčí hrdě po předměstské louce, za chvíli jej pohltí plameny. Ještě může odvolat. Ne, neodvolá, chce zemřít podle pravdy evangelia. 

Jan Hus spatřil světlo světa v jihočeském Husinci u Prachatic pravděpodobně v roce 1369. V jednadvaceti letech začal studovat na pražské Karlově univerzitě, kde nejprve získal titul bakalář a posléze se z něj stal mistr svobodného umění. Jakmile ukončil studium na univerzitě, působil zde jako profesor a v roce 1400 byl vysvěcen na kněze.

Kritika bohatých
O dva roky později již přednášel plamenné projevy v pražské Betlémské kapli. Mistr Jan Hus byl vynikající řečník, který svým kázáním dokázal strhnout obyčejné lidi a také se stal jejich symbolem. Ve svých kázáních kritizoval bohaté církevní hodnostáře a výstřednosti bohatých. Například se stavěl proti hromadění majetku nebo prodávání odpustků.

https://www.youtube.com/watch?v=OWzsKlj-JEs

Kde je skutečný život?
Hus nebyl pouze skvělý kazatel, ale také významný literát. Jeho myšlenky uznávala i odborná veřejnost. Mezi důležitá díla patří latinský spis O církvi (De Ecclesia) vydaný v roce 1413, který vychází z myšlenek Jana Viklefa (1320-1384). Tento profesor oxfordské univerzity upozorňoval na obrovský rozdíl mezi církevním učením o chudobě, prostém životě a lásce k bližnímu a mezi skutečným životem církevních představitelů.

Zákaz a obhajoba
Roku 1412 napětí mezi Husem a špičkami církve vyvrcholilo. Veřejně vystoupil proti odpustkům a papež mu zakázal vykonávat v Praze církevní obřady. Jan se odvolal na učení Ježíše Krista a odmítl papeži poslušnost. Brzy na to opustil Prahu a přestěhoval se na venkov, kde kázal pod širým nebem v okolí hradů Krakovec u Rakovníka a Kozí Hrádek v jižních Čechách. Dva roky před svou smrtí dokončil český výklad bible Postila a na jaře roku 1414 ho vyzval císař Zikmund Lucemburský (1368-1437), aby se ospravedlnil před koncilem svolaným v Kostnici.

Pravda je jen jedna
Přestože měl od něj průvodní list o osobní nedotknutelnosti, v německém městě Kostnici ho zatkli a začali vyslýchat. Na ekumenickém koncilu byl obviněn z kacířství a zástupci církve ho žádali, aby své učení odvolal a podrobil se autoritě koncilu. Hus však ze svých názorů nechtěl slevit, a proto byl prohlášen za nepoučitelného a zatvrzelého kacíře. 6. července 1415 šestačtyřicetiletého kněze spolkl nemilosrdný oheň a jeho popel byl rozprášen v řece Rýn. Krátce po této justiční vraždě začaly řinčet zbraně v Českém království, protože začala husitská revoluce. Teprve o šest století později římsko-katolická církev mistra Jana Husa rehabilitovala a v roce 1999 papež Jan Pavel II. prohlásil, že lituje jeho kruté smrti a uznal ho jako reformátora církve.

www.rozhlas.cz/devitky

7 nejnebezpečnějších míst pro potápění

Už vás omrzelo skákání s padákem, BASE jumping nebo zdolávání horolezeckých cest v Holštejně v Moravském krasu? Vyzkoušejte potápění! Zavedu vás na místa, kde můžete přijít o život.   

1) Hurá do díry!

Co: Hlubinné potápění

Kde: Egypt

Adrenalin: 3 lebky

Hřbitov potápěčů. Tak se říká korálové průrvě Blue Hole, která se nachází v blízkosti východního břehu Sinajského poloostrova v Rudém moři. Z ptačí perspektivy vypadá jako tmavě modré oko spícího draka a je hluboká kolem 130 metrů. Proč tady umírají potápěči jako na běžícím pásu? Zhruba v padesáti metrech se dá totiž proplout zhruba pětatřicet metrů dlouhým sifonem. Ten láká řadu potápěčských zelenáčů, kteří pak mají problém najít tunel spojující Blue Hole s hladinou. Cestovní kancelář Expedition tours pořádá čtrnáctidenní potápěčský zájezd do egyptského města Dahab s dvoudenním výletem k Blue Hole za 19500 Kč. Pokud se k Modré díře vydáte na vlastní pěst za vstup do Blue Hole Natural Monument zaplatíte 60 belizských dolarů, což je přibližně 600 Kč.

2) Z očí do očí

Co: Potápění se žraloky

Kde: Austrálie

Adrenalin: 2 lebky

Je spousta míst, kde se můžete nechat sežrat žralokem, ale jedno je zcela unikátní – Velký bariérový útes. Z jakého důvodu? Voda je zde průzračně čistá jako na Bahamách a kolem největšího korálového útesu na světě, který je dokonce vidět z vesmíru, se to hemží barevnými rybami, mantami a stovkami žraloků. Na jihu Austrálie v okolí města Port Lincoln si můžete dát dostaveníčko s tou nejnebezpečnější parybou – žralokem bílým. Cestovní kancelář Čedok nabízí jednodenní potápění s obávaným zabijákem za 9 260 Kč. Stačí se ponořit do ocelové klece a zpříma se podívat na zoubek živočichovi, který brázdí světové moře a oceány miliony let.

3) To je ale hloubka

Co: Potápění v bazénu

Kde: Belgie

Adrenalin: 1 lebka

Začínáte s potápěním, ale tréninkové bazény už vás nebaví? Zajeďte do Belgie, kde se necelých 8 kilometrů od hlavního města Bruselu nachází nejhlubší bazén na světě Nemo 33. Školí se v něm potápěči z celého světa a často ho využívají i filmaři. Má několik úrovní a velkou kruhovou jámou je možné se potopit až do hloubky 32 metrů. V té je nechlorovaná, filtrovaná voda a probádat můžete i uměle vytvořené jeskyně. Skrz okna po stranách bazénu  zamávejte kámošům, kteří přišli jen na pivo. Navštivte oficiální webové stránky: www.nemo33.com.

To je ale hloubka

Co: Potápění mezi vraky

Kde: Pacifik

Adrenalin: 3 lebky

Myslíte si, že není možné cestovat časem? Ale je! Stačí navštívit jeden z tisíců z podmořských hřbitovů. Třeba u atolu Bikini v Pacifiku leží 93 vraků z období 2. světové války. Ponořit se můžete například ke dvěma největším vrakům na světě – k letadlové lodi námořnictva Spojených států USS Saratoga nebo k japonské bitevní lodi HIJMS Nagato. Obě přes dvě stě metrů dlouhé krásky padly za oběť jaderným testům 25. července 1946. Pokud pod polštářem schováváte prasátko, je na čase ho rozbít, potápěčská škola Happy Divers totiž pořádá dvanáctidenní expedici do Pacifiku za 169 000 Kč.

5) Kudy teď?

Co: Jeskynní potápění

Kde: Mexiko

Adrenalin: 3 lebky

Cítíte mrazení v zádech, když nastupujete do výtahu nebo do sousedovy stodvacítky? Tak se do tohoto podniku se radši nepouštějte. V momentě, kdy se ponoříte pod vodní hladinu, vás jako do kleští sevře naprostá tma a stejně jako při potápění ve vraku nebo pod ledem není jednoduché vyplavat přímo na hladinu. Kousek od starobylého mayského města Tulum v Mexiku se nachází vstup do podvodní jeskyně Cenote Esqueleto, který je známý pod zlověstným názvem Chrám zkázy. Do úzkého otvoru vede pouze krátký žebřík, z kterého jednoduše musíte seskočit dovnitř. Potápěčům se doporučuje, aby se potápěli ve dne, protože je až příliš snadné se ztratit v temnotě úchvatného jeskynního systému.

6) Vysoká škola potápěčská

Co: Potápění pod ledem

Kde: Severní pól

Adrenalin: 4 lebky

Potápěli jste se snad všude a chtěli byste zkusit něco opravdu jedinečného? Pak je potápění pod ledem disciplína právě pro vás. Vydejte se přes Špicberky na ruskou polární základnu Barneo a odtud pak vrtulníkem na Severní pól, který se nachází uprostřed Severního ledového oceánu. Odměna? Ohromující viditelnost až 300 metrů a fascinující podmořský život, který nikde jinde na světě neuvidíte. Doporučuji následující video: http://www.youdive.eu/video/1131.

7)  Tajemný rybník

Co: Jeskynní potápění

Kde: Florida

Adrenalin: 3 lebky

Když dorazíte k Orlímu hnízdu na Floridě, máte dojem, jako byste se ocitli Čechách u nějakého špinavého rybníku. Ale nenechte se zmást jeho zevnějškem. Pod hladinou se totiž ukrývá fascinující labyrint jeskyní, který obsahuje až dva kilometry značených cest. Některé jeskyně jsou rozlehlé jako tělocvična a hluboké až tři sta metrů. Ne nadarmo je toto místo považované za potápěčský Mont Everest, protože zde zahynuli i zkušení potápěči, kteří se nechali unést krásou podvodního světa a už nenalezli cestu zpět. Orlí hnízdo rozhodně není pro začátečníky. Mrkněte na následující video: