Hasičská fontána Praha 2018. Světová vodní show rozzářila Vltavu

V sobotu 2. června 2018 ve 22.00 na řece Vltavě v srdci Prahy vytryskla největší hasičská vodní fontána na světě. Do unikátního projektu se zapojilo přes tisíc českých profesionálních i dobrovolných hasičů. Cílem akce byla nejen oslava české státnosti, ale také originální představení práce hasičů České republiky.

Není žádným tajemstvím, že 28. října 2018 uplyne 100 let od vzniku samostatného československého státu. Čeští hasiči s předstihem oslavili toto výročí po svém. V jeden moment pod jejich kontrolou začalo chrlit vodu 240 proudnic – 141 jich bylo na smíchovské a novoměstské náplavce, 35 na Palackého mostě a 50 na Jiráskově mostě. Pro změnu z pontonů ve středu Vltavy se najednou vzneslo do vzduchu 14 tekutých sloupů. Vodní proudy na Palackého mostě měly symbolizovat pramenící Vltavu a voda, jež se valila z Jiráskova mostu, pak demonstrovala mohutnost a divokost nejdelší české řeky. Není totiž náhodou, že její název je odvozen od germánského „Wilt-ahwa“, což znamená divoká voda. Představte si, že během dvaceti minut hasiči z Vltavy odčerpali a zase do ní vrátili tři miliony litrů. Tolik vody je například v největším českém akvaparku v Čestlicích. Kdo však přišel s nápadem oslavit výročí republiky hasičskou fontánou přímo v hlavním městě? „Uspořádat Hasičskou fontánu v Praze napadlo již před třemi lety dobrovolného hasiče Jiřího Havnera ze Skalice u České Lípy. V roce 2015 se snažil se mnou a senátorem Jiřím Voseckým najít a oslovit ke spolupráci partnery v hlavním městě. Mnozí ho varovali před možnými úskalími, problémy a povinnostmi spojenými s organizací takového projektu v Praze. Myšlenka dále zrála a přišla ke slovu opět v roce 2017, kdy se ale věcně rozhodlo, že takto obrovský projekt vyžaduje delší čas a prostor pro celou řadu jednání, získání povolení a dalších nezbytných organizačních procedur. Tehdy se rozhodlo, že nejvhodnější příležitostí pro realizaci významného počinu bude bezpochyby výročí 100 let československé státnosti a s ním spojený rok 2018,“ uvedl ředitel územního odboru Litoměřice HZS Ústeckého kraje plk. Ing. Boleslav Lang, který je zároveň spoluzakladatelem spolku Hasičské fontány. „Nezbývalo než stanovit konkrétní termín akce, kterým se stal 2. červen, a založit s dalším kolegou Davidem Sobotkou spolek Hasičské Fontány, který se stal organizátorem akce. Ten by ale bez významné a zásadní podpory MV-generálního ředitelství HZS ČR nemohl tak rozsáhlou a organizačně náročnou akci uskutečnit, za což patří velký dík generálnímu řediteli HZS ČR genmjr. Ing. Drahoslavu Rybovi a jeho týmu, který spolek Hasičské fontány podpořil ve všech směrech,“ dodal.

Od překážek ke hvězdám

Největší vodní světelné show, jakou kdy Praha zažila, se aktivně zúčastnilo 1 055  hasičů z 207 hasičských družstev z celé České republiky. Ti natáhli celkem 455 hadic o celkové délce 6 950 metrů a vodní show ozářilo 102 světel v národních barvách, tedy bílé, červené a modré. Představte si, že voda stříkala až do výše 80 metrů a choreografii řídilo 7 dirigentů na vyvýšených plošinách. Přípravy na tuto akci více jak rok zaměstnávaly desítky lidí nejen z HZS ČR. Především bylo potřeba technicky zvládnout zvukové a světelné zajištění akce v rozlehlém prostoru mezi Jiráskovým a Palackého mostem. Choreografii fontány si vzal na starost režisér České televize Stanislav Vaněk a Česká televize byla i hlavním mediálním partnerem. Její programátoři vytvořili speciální aplikaci určenou pro tablety s jednoduchou navigací pro dirigenty, kterou ještě před Vánoci dodali sborům dobrovolných hasičů. Další okruh, který se musel vyřešit, byli samotní hasiči. Muselo se zajistit jejich ubytování, stravování a doprava po Praze. Tuto činnost HZS ČR zná ze situací, kdy je potřeba nouzově ubytovat a stravovat lidi, kteří byli evakuováni z domovů například z důvodu povodní. Mnoho dalších činností ale bylo pro hasiče zcela nových. Především rozmístění vysokotlakých proudů vody na náplavkách, synchronizace začátku fontány, viditelnost na dirigenty a podobně. Mnohá řešení byla bolestivá a provázela je řada nezdarů. Například týden před konáním fontány se během většího nácviku v rámci Sloupských hasičských slavností zjistilo, že už při zapnutí tabletů se většina z nich rozchází o čtyřicet taktů. Nakonec Česká televize dodala deset stejných tabletů, do kterých se podařilo nainstalovat software tak, aby se opravdu spustil v jeden okamžik. „Ještě ve čtvrtek večer, kdy celý organizační tým běhal po náplavkách a snažil se zjistit, odkud a jak bude na dirigenty vidět, nebylo jasné, jestli bude možné celou fontánu oddirigovat. Že se to podařilo vyřešit již v pátek při generálce a potom úspěšně realizovat během slavnostního večera v sobotu, považuji za malý zázrak,“ popsala dramatickou situaci tisková mluvčí MV-generálního ředitelství HZS ČR kpt. Mgr. Nicole Zaoralová.

Počátky hasičských fontán

Když se na konci 80. let minulého století zrodila idea na pořádání hasičských fontán, málokdo mohl tušit, že o třicet let později v takovém rozsahu propukne vizuální show také v Praze. „Myšlenka na pořádání hasičských, ručně ovládaných fontán, zazněla zcela poprvé v severočeské obci Nový Oldřichov již před více než třiceti lety a tam se také úplně poprvé uskutečnila. Místní dobrovolní hasiči vždy patřili k velmi aktivním, o čemž svědčí také hasičské muzeum, jehož sbírka prezentuje unikátní hasičské stříkačky a zařízení z daleké i nedávné historie. Hasiči z Nového Oldřichova unikátním nápadem inspirovali mnoho kolegů hasičů, a tak se fenomén fontán rozvíjel dále a s každou novou fontánou, zorganizovanou ať již na malém obecním rybníčku, koupališti nebo na velké vodní ploše nabíral na originalitě provedení a výsledném efektu. Potomci otců fontány z Nového Oldřichova ji dále přivádí k technické dokonalosti a obohacují ji o nové prvky, zejména v rámci světelného podkreslení a tím inspirují další následovníky,“ popsal úplné počátky hasičských fontán plk. Ing. Boleslav Lang.

Přípravy vrcholí

Ve středu 30. května 2018 začala celá akce záborem a oplocením části smíchovské i novoměstské náplavky, označením pozic světel a proudnic a očíslováním pozic pro hasiče. Organizátoři akce rozmísťovali kabely potřebné k ozvučení a osvětlení. Instalovaly se elektrocentrály a režijní kontejner. Na tyto činnosti o den později navázala další instalace veškerého zařízení a konaly se přípravy na zkoušky světel a zvuku. Ve čtvrtek 31. května proběhl zátěžový test a v pátek 1. června 2018 pak všechna hasičská družstva začala najíždět na náplavky, aby vyložila svojí techniku potřebnou k realizaci fontány – čerpadla, hadice i proudnice. Během dne postupně odplouvaly lodě, které kotvily v těchto místech, zároveň z Vltavy zmizely i přístavní můstky. Později večer došlo také k uzavření přístupových schodišť na náplavku na Rašínově nábřeží pro veřejnost a uzavření plavby lodí mezi Palackého a Jiráskovým mostem. Velkolepá show mohla propuknout.

Tři, dva, jedna – startujeme

„Hasičská fontána bude vytvořena vším, co hasiči v práci běžně používají – čerpadly, požárními hadicemi a proudnicemi. Oslavte i vy spolu s nimi a dalšími přáteli významné výročí české státnosti. Prožijte slavnostní večer plný akce a odneste si zprávu o tom, že Česká republika je díky hasičům v nejlepších rukou,“ zahájil akci moderátor Miroslav Vaňura, který pravidelně vystupuje na hasičských akcích. Vodní produkci otevřela melodie české národní hymny skladatele Františka Škroupa. Poté následovala část symfonické básně Vltava z cyklu Má vlast skladatele Bedřicha Smetany, která vygradovala ohňostrojem. Závěr pak patřil Slovanskému tanci č. 15 českého velikána Antonína Dvořáka. Tisíce Pražanů i turistů sledovalo celou akci z mostů a obou vltavských nábřeží a nakonec dlouhým potleskem ocenilo velkolepé přestavení. Jak hodnotí celou akci s odstupem času tisková mluvčí kpt. Mgr. Nicole Zaoralová? „Byla to logisticky velmi náročná a stresující akce, ale všechny problémy, které vznikly, se nakonec podařilo vyřešit. Lidé měli z unikátního představení velmi dobrý zážitek,“ konstatuje a zároveň dodává: „S ohledem na řadu úskalí během organizace do budoucna nepočítáme, že by se hasičské fontány konaly každý rok. Pokud však bude z řad dobrovolných hasičů zájem, v pozdějších letech takovou akci podpoříme. Nicméně my organizátoři zatím s úsměvem říkáme, že si ji umíme představit až k dvousetletému výročí.“ A jak vidí budoucnost hasičských fontán ředitel územního odboru Litoměřice? „Jestli se budou konat další hasičské fontány v takovém rozsahu plně závisí na tom, zda budou mít dobrovolní hasiči nadále čas věnovat se vedle hasičské práce a poslání chránit lidské životy a majetek také těmto, řekněme, kulturním a společenským akcím. Hasičská fontána je ale tak hezkým a pozoruhodným dílem, že by měla mít nadále místo nejen v hasičské historii, ale zejména v hasičské budoucnosti.”

Sportovec Ministerstva vnitra 2017? Hasiči získali dvě ceny!

Královnou ankety Ministerstva vnitra za loňskou sezonu se stala Gabriela Koukalová. Biatlonistka vystřídala na sportovním trůnu rychlobruslařku Martinu Sáblíkovou, která ovládala anketu v předešlých čtyřech letech. Ocenění získal také hasičský mistr světa soutěže Ultimate Firefighter Petr Moleš a týmovou cenu si odnesla i reprezentace profesionálních hasičů v TFA.

Ministerstvo vnitra má být právem na co hrdé. V jeho řadách jsou talentovaní amatérští sportovci, kteří se pravidelně umisťují na předních příčkách ve světových soutěžích a dokážou vynikat v nabité konkurenci. 3. října 2017 to potvrdil jedenáctý ročník soutěže Sportovec roku Olymp Centra sportu Ministerstva vnitra (Olymp CS MV). Ve velkém sálu kongresového centra České národní banky na pražském Senovážném náměstí se předávaly ceny nejúspěšnějším sportovcům uplynulé sezony. Na slavnostní večer dorazil také ministr vnitra Milan Chovanec, který během předávání poděkoval všem oceněným sportovcům.

Od úspěchu k úspěchu

Slovo „amatér“ vychází z latinského slova „amare“ a znamená „milovat“. A čeští hasiči musí mít k hasičským soutěžím opravdový vztah. Přestože se na ně připravují ve volném čase, jsou v nich velmi úspěšní. Devatenáctičlenná komise složená z vedoucích jednotlivých oborů Olymp CS MV a jejího ředitele Jiřího Berana ocenila českou reprezentaci profesionálních hasičů za úspěch na letošním mistrovství Evropy v disciplínách TFA (anglicky Toughest Firefighter Alive – česky Nejtvrdší hasič přežije – pozn. red.). Evropské klání se odehrálo v německém Mönchengladbachu a naši borci v konkurenci osmadvaceti týmů vybojovali celkem devět medailí – čtyři zlaté, dvě stříbrné a tři bronzové. Znovu tak potvrdili, že v disciplínách TFA nemají ve světě konkurenci. Toto družstvo totiž získalo titul mistra Evropy již po desáté v řadě. Co jejich úspěchu říká náměstek generálního ředitele HZS ČR brig. gen. Ing. František Zadina, který se zúčastnil předávání? „Ocenění reprezentantů TFA mně velice těší. Disciplíny TFA patří mezi nejtvrdší hasičský sport. Zajímavé je, že v počátcích šlo o prezentaci přetlakových přístrojů Scott. Výrobce chtěl touto formou přesvědčit hasiče, že je dýchací přístroje ochrání také v nejtěžších podmínkách zásahu. Postupně si vzali hasiči disciplíny TFA za své, protože rozvíjely sílu, vytrvalost a udržovaly je v kondici – vše tolik potřebné pro zásahovou činnost hasičů. Reprezentanti TFA si cenu plně zaslouží, vždyť jsou po desáté mistry Evropy.“

Nejtvrdší hasič přežije!

To, že jsou čeští hasiči tvrdí chlapi, se všeobecně ví. To, že jsou nejtvrdší na světě, ví jen zasvěcení. Porota Olymp CS MV ocenila v současnosti nejtvrdšího hasiče světa Petra Moleše, který si přivezl tři zlaté medaile ze Světových hasičských a policejních her z Los Angeles. Místní velitel z Žarošic na Hodonínsku absolvoval všechny disciplíny Ultimate Firefighter jako jediný ze soutěžících pod pět minut a zároveň pomohl českému týmu ve dvou disciplínách. Co pro něj toto ocenění znamená? „Je to pro mě určitě veliká čest a odměna za uplynulou sezonu, která byla dlouhá a náročná. Ocenění si velmi vážím i z toho důvodu, že mě porota ocenila spolu s takovými sportovními osobnostmi, jako je Koukalová, Sáblíková nebo Emons,“ uvedl jihomoravský rodák. Brigádní generál Zadina se usmíval. „Samozřejmě mě také potěšilo absolutní vítězství Petra Moleše z HZS Jihomoravského kraje na letošních Světových policejních a hasičských hrách z Los Angeles. Jsem hrdý na to, že nejtvrdší hasiči světa jsou příslušníci Hasičského záchranného sboru ČR. Děkuji tedy borcům českého týmu TFA za vzornou reprezentaci Hasičského záchranného sboru ČR a přeju jim, aby vítězili i nadále,“ dodal.

Od amatérů k profesionálům

A co profesionální sportovci? První dvě místa obsadily ženy – biatlonistka Gabriela Koukalová s rychlobruslařkou Martinou Sáblíkovou. Ledová královna s malorážní puškou na zádech na slavnostní vyhlášení nakonec nedorazila, protože dohání tréninkovou ztrátu způsobenou zdravotními problémy, a cenu převzala její maminka Gabriela. Ta ještě pod jménem Svobodová v roce 1984 v Sarajevu získala bronzovou medaili z olympijské štafety v běhu na lyžích. Bronzovou medaili si odnesl Ondřej Moravec. I když se v uplynulé sezoně rozjížděl pomalu, jeho výkonost „šla nahoru“ a na světovém šampionátu ve vytrvalostním závodu na dvacet kilometrů mu prvenství uniklo jen „o vlásek“. „S výsledky jsem naprosto spokojený. Ačkoli sezona nezačala úplně ideálně, druhou třetinu jsem zvládnul hodně obstojně. Byl jsem sice velmi blízko, abych mistroství světa vyhrál, ale už jsem takových závodů zažil několik a každý rok je čím dál těžší. Udržet se mezi nejlepšími je už ‚extrakousek‘,“ popsal rok 2016 biatlonista.

9c je prostě 9c

Mezi oceněnými zazářil Adam Ondra, který získal hned dvě ceny – cenu ředitele Olympu Jiřího Berana za Sportovní výkon roku 2017 a poté cenu pro šestého nejlepšího sportovce Ministerstva vnitra. Jak hodnotí čtyřiadvacetiletý lezec uplynulou sezonu? „Vzhledem k tomu, že se mi podařilo zdolat cestu o obtížnosti 9c, je to moje nejúspěšnější sezona v životě. Tohoto výkonu si cením nejvíc. O cestě 9c si spousta lidí myslela, že bude trvat daleko déle, než ji nějaký lezec zdolá. Od obtížnosti 9b+ mi vývoj trval pět let a rozhodně to nebylo tak, že jsem dva roky trénoval jen na tuto cestu. Nicméně jsem v ní zúročil dvacet let lezecké kariéry, protože je extrémně náročná a při jejím zdolávání se kombinuje rozmanitá škála dovedností,“ okomentoval mladý lezec nevšední kousek před kamerami České televize na tiskové konferenci, která předcházela slavnostnímu vyhlášení. Jaké má plány do budoucna? „Zatím jsem zdolal pouze jednu cestu o obtížnosti 9c, takže si hledám další podobně těžký projekt,“ doplnil. Unikátní horolezecké hodinky pojmenované po slavném polském horalovi Jerzy Kukuczkovi, které dostal od ředitele Olympu, se mu budou určitě hodit. A kdo nakonec vešel do síně slávy? Čtyřiatřicetiletá sportovní střelkyně Kateřina Emons, která má kompletní sadu olympijských medailí a jež se zařadila mezi sportovce, jako je legendární gymnastka Věra Čáslavská nebo rychlostní kanoista Martin Doktor. Juniorem roku 2017 se stal osmnáctiletý sportovní střelec Filip Nepejchal a potvrdil tak, že talentovaní sportovci v České republice jen tak nevymřou.

Časopis 112

Požární bezpečnost staveb 2017. Jak krotit oheň v 21. století?

Ve čtvrtek 21. září 2017 v rámci doprovodného programu mezinárodního veletrhu FOR ARCH proběhl druhý ročník konference Požární bezpečnost staveb 2017. Stěžejním tématem byla problematika dřevostaveb, kabelových rozvodů a požárně bezpečnostních zařízení v rámci únikových cest. Hlavní hvězda? Nor Ole Herbrand Kleppe, který promluvil o průběhu stavby a požární bezpečnosti nejvyšší dřevostavby světa Treet.

Všechno, co se zdá být nemožné, je možné. Tímto životním krédem se řídí vedoucí projekt manažer Ole Herbrand Kleppe ze společnosti Omegn Building Society, která se rozhodla realizovat náročný projekt. V norském městě Bergen u mostu Puddefjord postavit nejvyšší dřevěnou stavbu světa – čtrnáctipatrový bytový dům převážně z prefabrikovaných materiálů. Norské slovo „treet“ v češtině znamená strom, což je pro 52,8 metru vysokou stavbu příznačné. Architekti totiž na její nosnou konstrukci použili přibližně 900 metrů čtverečních dřeva. Nabízí se proto otázka, zda její stavitelé nepodcenili požární bezpečnost budovy.CLT panely (křížově slepené vrstvené masivní dřevo, které má vysokou tuhost a únosnost – pozn. red.), které jsme na stavbu domu použili, jsou tak silné, že nehoří. Navíc jsme je natřeli ohnivzdornou barvou. Také jsou všude postřikovače, takže jsme se všemožně snažili zajistit, aby dům opravdu neshořel. Naopak, je to z hlediska rizika požáru ten nejbezpečnější dům v celém Bergenu,“ uvedl Ole Herbrand Kleppe k požární bezpečnosti, na kterou se novináři i široká veřejnost ptá nejčastěji. Pokud byste si chtěli pořídit byt v nejvyšší dřevostavbě světa, počítejte, že zaplatíte 4 až 5 tisíc eur za metr čtvereční. Za nejmenší byt o 43 metrech čtverečních tak utratíte přibližně pět a půl milionu korun.

Největší strom „vyroste“ v ČR

Ve znamení „nej“ konference pokračovala. K mikrofonu přímo „dosprintoval“ dvaatřicetiletý architekt Ondřej Chybík z brněnského ateliéru Chybik+Kristof Architects & Urban Designers. Studio nedávno zvítězilo v architektonické soutěži o novou podobu ředitelství státního podniku Lesy České republiky v Hradci Králové. Nová budova podle jejich projektu má nahradit stávající, která vznikla v 70. letech minulého století. Do roku 2020 by tak měla vzniknout největší dřevostavba v České republice a bude připomínat strom s jedním kmenem a pěticí větví. Proč se architekti rozhodli právě pro takovýto návrh? „Podobu stromu má navržený půdorys jen shodou okolností. Budovu jsme navrhovali s cílem propojení pracovního prostředí s okolní přírodou. Z toho důvodu jsme omezili počet nadzemních podlaží na dvě a rozprostřeli objem budovy na celé zastavitelné území. Tvar jednotlivých „prstů“ budovy vychází z principu vytvoření společného prostoru v každém jednotlivém úseku kanceláří. Prsty jsou radiálně uspořádány kolem centrálního foyer, což usnadňuje orientaci návštěvníka po příchodu do budovy. V atriu jsme navrhli průhledy do jednotlivých dvorů mezi úseky, propojení s přírodou je tak maximální,“ vysvětluje architekt Chybík. V průběhu konference naznačil, že při vytváření projektu studio naráželo na náročné požadavky na požární ochranu stavby. Projekt je ve fázi přípravy dokumentace pro územní rozhodnutí. S hasiči zatím projednáváme systém hasebního zásahu a pohyb cisteren. Problém se týká celkového požárního řešení v závislosti na konstrukčním systému, kde se potýkáme s výraznými problémy. Zdá se, že v českém prostředí nelze realizovat moderní administrativní budovu s hořlavým konstrukčním systémem, aniž bychom nemuseli dělat kompromisy, které pro nás nejsou přijatelné z hlediska výrazu budovy jak v interiéru, tak navenek. Velkým problémem je například výška podlahy v druhém nadzemním podlaží, která přesahuje čtyři metry, což je výška, která je pro tento typ budovy zcela nedostatečná. Celkové požární zatížení je zvýšeno i použitím fixních okenních otvorů, bez kterých se energeticky úsporná administrativa neobejde. V interiéru plánujeme bohaté využití dřeva jako obkladového materiálu, což opět zvyšuje požární zatížení nad únosnou mez,“ uvedl. Jak chce tedy požární ochranu studio nakonec vyřešit? Nebude muset dělat příliš ústupků? „Řešení spočívá v nahrazení svislých konstrukčních prvků prvky nehořlavými. Svislý konstrukční systém jsme zredukovali na potřebnou míru a dřevo jsme použili na prvky vodorovné. Dřevěná konstrukce střechy a obkladový materiál v interiéru tak zůstane. Problémem je řešení konferenčního sálu, kde v interiéru nebudeme moci použít dřevo v míře, kterou jsme předpokládali. Počet osob v sálu se zcela nesmyslně stanovuje z jeho plochy a ne z jeho reálné obsazenosti – vychází tak jako shromažďovací prostor, který má z hlediska normy úplně jiné specifikace než ostatní prostory v budově. Z hlediska evakuace osob a požárního zásahu funguje budova optimálně,“ dodává mladý architekt.

Norská požární inspirace

Všichni máme v živé paměti požár dřevěného kostela Božího Těla v třinecké části Guty. O požární ochraně dřevěných kulturních památek na sympoziu promluvila ředitelka Eva Polatová z Národního památkového ústavu, která se zaměřila především na norské památky. Na řadě fotografií například z Norsk Folksmusea v Oslu, hornického města Røros nebo nejlépe dochovaného sloupového kostela Borgund demonstrovala, jakým způsobem Norové přistupují k požární ochraně. Například město Røros má záchranný hasičský sbor, historické jádro chrání termovizní kamery a všude v ulicích se nacházejí hydranty, ke kterým je možné se kdykoli připojit. V jednotlivých objektech také technici nainstalovali elektrickou požární signalizaci (dále jen „EPS“) a připojili na stabilní hasičské zařízení (dále jen „SHZ“). Jak se tedy liší situace v požární ochraně u nás a v této skandinávské zemi? Rozdíl je především v tom, že v Norsku mají podstatně méně kulturních památek. Oproti České republice je to jen zlomek. A jelikož je to bohatá země, tak si ‚to málo‘ chrání, jak EPS, tak SHZ. U nás je velké množství kulturních památek a podstatně méně finančních prostředků na jejich zajištění. Co vím, tak v Česku má stabilní hasicí zařízení přibližně pět dřevěných kulturních památek. Ostatní jsou zabezpečené pouze elektrickou požární signalizací. Jinak v poslední době byly stabilním hasicím zařízením zabezpečeny některé archivy a depozitáře,“ uvedla Eva Polatová. Jak bychom tedy měli změnit přístup k požární bezpečnosti kulturních památek v České republice?  Měli bychom se snažit zvýšit povědomí o potřebě lépe chránit naše kulturní památky, neboť se v nich odráží dovednost našich předků včetně historie. S jejich zánikem se ztrácí. A samozřejmě na prvním místě je nedostatek finančních prostředků. Občas se sice najdou v různých evropských dotačních programech, ale pak nemusí být finanční prostředky na následnou údržbu. U SHZ to není málo. V Národním památkovém ústavu v posledních letech věnujeme značnou pozornost požární ochraně památkových objektů, které jsou v naší péči, i díky spolupráci s generálním ředitelstvím HZS ČR, která funguje na základě dohody z roku 2010,“ dodává Polatová.

Důležité statistické údaje

Sympozia se také zúčastnil příslušník HZS ČR kpt. Ing. Martin Podjukl, který má na starosti vyšetřování požárů. Konferenci zahájil přednáškou o požárních statistikách, které se vedou od 30. let 20. století a pro účely požární prevence a sledování chování konstrukčních prvků při požárech pak od 70. let 20. století. Statistické sledování událostí (SSU) funguje od roku 2006 a data požární prevence se mohou využívat pouze pro interní účely a podporu rozhodování při úpravách norem a předpisů. Během prezentace Podjukl připomněl tři velké požáry dřevěných staveb – neobjasněný případ rozhledny Hýlačka, mediálně známý případ požáru Petrových bud v Krkonoších nebo požár dřevostavby z nedbalosti ve Špindlerově Mlýně. Podle statistik v průběhu let 2007 až 2016 hasiči zaznamenali celkem 46 požárů klasických dřevostaveb a 4 546 požárů staveb s hořlavou konstrukcí, jako jsou například chaty, kůlny, dřevníky, maringotky, zahradnické domky a jiné stavby. Jak vnímá expert dřevostavbu z pohledu požární ochrany například ve srovnání se stavbami z jiných materiálů? „Dřevostavba je z hlediska požární ochrany specifická. Díky vyšší koncentraci hořlavých materiálů lze počítat s tím, že dřevostavby musí splnit požadavek na větší odstupové vzdálenosti. Vzhledem k tomu, že dřevostavby samy o sobě velmi dobře hoří, je nutné počítat s tím, že průběh požáru může být velmi rychlý. To pak může znamenat, že, i přes včasný příjezd jednotek požární ochrany, oheň stavbu zcela zdevastuje. Po požáru je také nutné provést termokamerou důkladné vyhledání skrytých ohnisek. Obecně ale platí, že dřevostavba musí splňovat veškerá kritéria požární bezpečnosti, která jsou obvyklá pro „běžné“ typy budov,“ odpovídá Podjukl. Jak vnímá nadstandardní přístup k požární ochraně v Norsku? „Požární bezpečnost máme v rámci Evropské unie, ale i světa, na mimořádně vysoké úrovni. Svědčí o tom velmi propracovaný systém norem a zákonných požadavků na bezpečnost staveb a provozovaných činností. Situace ohledně nadstandardní požární ochrany kulturních památek v Norsku je podmíněna jejich vlastní politikou v této oblasti. Prostředí v České republice se od toho norského zásadně liší nejen stavebně konstrukční různorodostí převažující většiny našich kulturních památek, ale i jejich četností. Z tohoto důvodu je z pohledu HZS ČR zásadní, aby památky splňovaly alespoň základní kritéria vyplývající z předpisů o požární ochraně. Cokoli navíc je pak v plné kompetenci věcně příslušných institucí a vůle ze strany vlastníků chráněných staveb,“ vysvětluje Podjukl.

Podle Chybíka v českém prostředí nelze realizovat moderní administrativní budovu s hořlavým konstrukčním systémem. Architekt musí dělat kompromisy, které pro něj nejsou přijatelné z hlediska výrazu budovy v interiéru i navenek. Co si o tom myslí Podjukl? „Kodex platných českých technických norem se zaměřuje zejména na standardní typy staveb. Je souborem osvědčených a velmi konzervativních doporučení a postupů. Pokud se architekt rozhodne řešit stavbu tak, že by mu norma neumožnila promítnout do stavby jeho zamýšlený návrh, existuje v předpisech požární ochrany institut, který mu umožní postupovat odlišným způsobem. Tento postup je ovšem vhodné konzultovat s místně příslušným hasičským záchranným sborem kraje.“

Závěrečné zhodnocení konference

Není žádné tajemství, že klíčové kritérium všech staveb je požární bezpečnost. Lidé, kteří se pohybují ve stavebnictví, musí stále častěji pracovat se sofistikovanějšími a provázanějšími technologiemi než v minulosti. Proto je důležité, aby se v rámci celého požárně technického řešení objektu sladili často zcela rozdílné požadavky na instalaci a provoz. Druhý ročník konference Požární bezpečnost staveb opět potvrdil, jak je přínosné, aby se potkávali a vedli diskuzi lidé z různých stavebních oborů, jako jsou architekti, projektanti, developeři, elektroinstalatéři nebo hasiči a další související profese. Jedině tak může české stavebnictví držet krok se světem a pravidelně se umisťovat na nejvyšších místech v mezinárodních stavebních a architektonických soutěžích.

Časopis 112

Uplynulo 228 let od pádu Bastily

Pokud přijedete do Paříže na Náměstí Bastily (Place De La Bastille), určitě středověkou pevnost nenajdete. 14. července 1789 ikonu despotismu srovnali se zemí francouzští občané. Znamenalo to začátek Velké francouzské revoluce a dodnes se ve Francii tento den připomíná jako státní svátek. 

V 18. století bez soudního přelíčení v ní mohl skončit každý. Stačilo se z jakéhokoli důvodu znelíbit králi. Pevnost Bastilu na sklonku 14. století nechal postavit Karel V. Moudrý, aby z východní strany chránila vstup do Paříže před Angličany ve stoleté válce (1337–1453). Na tehdejší poměry šlo o mohutnou stavbu, která už z dálky budila respekt.

Proti královskému symbolu
Za kardinála Richelieua byla přeměněna na státní vězení. V letech 1717-1718 si v něm poseděl i básník a filozof Voltaire (1694–1778). Bastila symbolizovala absolutistickou moc monarchy a jeho despotický režim, proti kterému se obyčejní lidé rozhodli vzbouřit. Za terč si vybrali právě královský žalář.

Na nic nečekat a zaútočit
14. července časně ráno obsadili skladiště zbraní v Invalidovně (Hôtel des Invalides) a odnesli si 32 000 pušek. Třemi děly přispěly občanské milice. Nikdo jim nebránil a očitý svědek, publicista Camille Desmoulins (1760–1794) si poznamenal: „Sotva získali zbraně, táhlo se k Bastile.” Více než 900 francouzských řemeslníků, obchodníků a měšťanů, dva oddíly osobní stráže a vojáci občanských milicí zaútočili na nenáviděné státní vězení.

Když se kácí les…
Obránci Bastily (80 invalidů, 30 vojáků švýcarské gardy), se postavili na odpor. Po tříhodinovém obléhání se brána pevnosti nakonec otevřela. Dav se vřítil dovnitř, odzbrojil posádku, zabil velitele a poté osvobodil vězně. Při útoku zemřelo 83 lidí a 88 utrpělo zranění. Guvernér Bastily Bernard René markýz de Launey, čtyři další důstojníci a tři členové švýcarské gardy byli zabiti rozlíceným davem.

Pozůstatky pevnosti
Po úspěšném ataku na Bastilu ji revolucionáři úplně srovnali se zemí. Jestliže tedy chcete vidět proslulou pevnost, musíte se spokojit buď s vyznačeným půdorysem na dlažbě Náměstí Bastily nebo si prohlédnout několik kamenů na zastávce metra. To, co z ní zbylo, bylo totiž použito na výstavbu pařížského mostu Pont de la Concorde.

Právo na svobodu vyznání trvalo jen 18 let

9. července 1609 vydal český král a římský císař Rudolf II. listinu, která potvrzovala náboženskou svobodu v Českém království. Od vydání nejliberálnějšího zákona v tehdejší Evropě tento rok uplynou čtyři století a osm let. 

Mnoho let usilovali čeští nekatolíci o to, aby se v Českém království právně zabezpečila rovnost protestantů s katolíky. Nakonec se jim to podařilo. Přesvědčili českého panovníka a zároveň římského císaře Rudolfa II. (1552-1612), který na počátku sedmnáctého století vydal listinu zvanou Rudolfův majestát. Důvod byl zřejmý, chtěl si naklonit nekatolickou šlechtu s nekatolickým měšťanstvem, aby mu pomohli v blížící se válce s uherským králem Matyášem (1557-1619).

Středem říše opět Vídeň
Jeho mladší bratr totiž v dubnu 1608 vtrhl na Moravu a Rudolfa II. donutil, aby mu přenechal vládu na Moravě a v Rakousích. Nad českým králem se začala stahovat mračna. Bylo zřejmé, že se Matyáš nespokojí pouze s tímto soustem a bude chtít i českou korunu. Nakonec duševně nemocný Rudolf II. 23. května 1611 abdikoval a Matyáš se stál českým králem. Po dosažení svého cíle přemístil dvůr do moderní a vzkvétající Vídně a stověžatou Prahu nechal napospas svým místodržícím, které pověřil správou Českého království.

Svoboda vyznání ožívá
Podle Majestátu na náboženskou svobodu, jak se listina přesně nazývá, nesměl být nikdo nucen ke katolickému ani jinému vyznání (“náboženství své volně a svobodně bez utiskování a všech překážek”). Mrtvým měl být zajištěn důstojný pohřeb podle příslušných zvyků dané církve a nekatolíkům povoloval zřízení institucí, které měly chránit nově nabité svobody. Dále se v listině uvádí, že jak katolíci, tak protestanti mohou ve stejné míře vyjadřovat svou víru. Také se v něm apeluje na šlechtu, aby nevnucovala poddaným jinou víru, než jakou si sami vybrali. Dokument byl zanesen do zemských desek jako zákon platný pro všechny země Koruny české.

Katolíci opět vítězí
Majestát přestal platit po osmnácti letech během vlády císaře Ferdinanda II. (1578-1637). Ten ho zrušil po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 tím, že ho jednoduše rozstřihl a spálil jeho pečeť. O sedm let později si představitelé římskokatolické církve mohli mnout ruce, protože jediným povoleným se opět stalo katolické náboženství.

Bylo to jinak!

Do historie proniklo mnoho nesmyslů. Kronikáři a jiní pisálkové si často vymýšleli události, které se nikdy nestaly, nebo osoby, které nikdy nežily. Nevěříš? Uvedu tyto nesmysly na pravou míru!

Ameriku neobjevil Kolumbus

Taky se ti učitel snaží namluvit, že první Evropan, který přistál na americkém kontinentu, byl Kryštof Kolumbus v roce 1492? Tak to tě tahá za nos. O pět století před ním roku 1000 doplul k americkým břehům norský Viking Leif Eriksson (přibližně 970–1020). Zemi pojmenoval Vinland, což znamená „země vína“. Představ si, že v roce 1960 norský badatel Helge Ingstag objevil vikingskou osadu, která se náramně podobá té, kterou v Americe před mnoha lety postavil vikinský mořeplavec. Že by náhoda?

Vilém Tell nikdy nežil

Říká ti něco jméno Vilém Tell? Ano, to byl ten chlapík, který 18. listopadu 1307 sestřelil kuší jablko z hlavy svého syna. Alespoň o tom vypráví švýcarská legenda, která se nápadně podobá jedné starší dánské legendě. Nebudeme tě napínat. S nejvyšší pravděpodobností se jedná o smyšlenou postavu, která spiknutí proti habsburskému fojtovi (něco jako starosta) nezorganizovala, protože nikdy neexistovala. Nicméně legenda je to pěkná.

Piráti neukrývali poklady

Už jsi někdy slyšel o zakopaném pirátském pokladu a mapě, na které je nakreslena cesta k němu? Pak tě musíme zklamat. Skuteční piráti nikdy nekreslili mapy se zakopaným pokladem. Proč by to dělali? Peníze si prostě rozdělili a pak je rychle utratili. O kapitánu Kiddovi, kterého v 18. století popravili za údajné pirátství, se sice šeptalo, že ukryl pohádkový poklad. Ale nikdo ho zatím neobjevil. Zřejmě zase jedna pohádka pro děti.

Shakespeare si vymyslel hodiny

Občas si velcí umělci upravují historické skutečnosti, jak se jim zlíbí. Například světoznámý dramatik William Shakespeare (1564–1616), který se proslavil takovými trháky, jako je Richard III., Romeo a Julie nebo Hamlet, ve hře Julius Caesar použil bicí hodiny. To je docela legrační, protože hodiny byly vynalezeny až 1000 let po Caesarově smrti. I mistr tesař se někdy utne.

Časostroj 1/2011

Adam Mickiewicz. Polský básník cestou po Evropě třel bídu s nouzí!

Je 23. října 1823. Žalobce, soudce i kat v jedné osobě, ruský senátor Nowosilcow, si spokojeně mne ruce. Právě se mu podařilo zatknout polského revolučního básníka Adama Mickiewicze. Po půlročním vězení zní verdikt soudu jasně – vyhnanství v Rusku! Mladý básník ještě netuší, že už téměř nikdy nespatří svoji rodnou vlast.

Zachmuřený Adam Mickiewicz (1798–1855) přijíždí 8. listopadu 1824 do Petrohradu – tehdejšího hlavního města ruského impéria. Přestože den předtím metropoli spláchla povodeň, krása mramorových paláců nebo pomník Petra Velikého na něj udělají dojem. Carští špehové ale mají oči všude a mladý vyhnanec zatím hledá útočiště. „Kam se teď vydat?“ ptá se sám sebe, když se rozkoukává v obrovském městě. Naštěstí netrvá dlouho a seznamuje se s místními Poláky – s malířem Orlowským nebo mystikem Oleszkiewiczem. Plné zuby carského Ruska mají i ruští děkabristé, vesměs armádní důstojníci, kteří plánují svrhnout cara a nastolit konstituční monarchii, nebo dokonce republiku. S mladým polským básníkem si tak padnou do oka a ten se okamžitě spřátelí s vůdcem spiknutí – redaktorem časopisu Polární hvězda a básníkem Rylejevem. Další zapálený děkabrista, básník Bestužev, si poznamená do deníku: „Poznal jsem Mickiewicze!“

Bezstarostný život plesů a zábavy

Polský básník je stále pod bedlivým dohledem carských úřadů. V lednu 1825 na jejich podnět musí opustit město Petra Velikého. „Ještě že se mohu spolehnout na své přátele,“ myslí si Mickiewicz, když směřuje do Oděsy, bohatého přístavu u Černého moře. V náprsní kapse má doporučující dokumenty od básníka Bestuževa. Mickiewicz ale nepospíchá, během cesty vyřizuje různé vzkazy, které se týkají především revolučních příprav děkabristů. Na skok se objevuje na obilných trzích v Kyjevě, kde se setkává šlechta z celé Ukrajiny. Teprve v únoru 1825 přijíždí do Oděsy. Polská i ruská společnost ho vítá s otevřenou náručí. „Zastavte se u nás někdy. Rádi si poslechneme vaše básně,“ zvou ho do svých salonů a domů aristokraté i bohatí obchodníci. Mickiewicz si užívá bezstarostný život plný plesů a zábavy. Když svou básní Dumání v den odjezdu dělá tečku za oděským pobytem, píše o „zástupech krásných žen, které denně potkával“.

Adam Mickiewicz není jen skvělý básník, ale i originální pedagog, který nenudí suchopárným výkladem a dokáže své posluchače nadchnout. Od prosince 1840 přednáší na katedře slovanských literatur slavné pařížské Collège de France, kterou se tehdy rozhodla otevřít francouzská vláda. Na jeho přednášky chodí třeba vynikající hudební skladatel polského původu Frédéric Chopin (1810–1849), známý romantický básník a dramatik Juliusz Słowacki (1809–1849) nebo francouzská spisovatelka George Sandová (1804–1876) i literární kritik Charles Sainte–Beuve (1804–1869).

Lít lýtka z olova

K ránu se slunce naštvalo a ukázalo tvář. Pak se vynořil měsíc, nasral se a zbrunátněl jak grep. Potom vypadly hvězdy z Božího koše, zakoply o Prahu a pořezaly ji: rudá jí začala slušet. Šeříky se rozpomněly na pionýrské šátky a děvčata si slíbila, že do rána zhubnou. Všichni zahořeli touhou žít. I špaček s kosem ucítili to chvění: vzduch se rozvibroval a voněl. Prsa se vyvalila zdola, byla bledá, ale byla, a lýtka se krutě zaleskla. Nikdo nechtěl být sám, ani mladý, ani starý… ani já…

Ze srdce jsem vyrval vařečku i hrnec a začal vařit ze starých vůní. Bolelo to i pálilo, ale sentiment je zvláštní bolest, je slaná i sladká. Jakmile k ní zabloudíš, připoutá tě jako zpěv nymf… Vyrazil jsem přímo, tam, kde jsem se narodil. Sklopil jsem víčka a opět je narovnal. Oči se projasnily, ramena poklesla: bylo mi šestnáct. Z okna nade mnou vyšlehla směs hudby a dívčího křiku. Holky se už točily v sukních a černé vlasy se jim drolily na zem. Těšily se na mě. Hbitě otevřely dveře i pusy a olízly mě. Mohl jsem vstoupit. Na stole leželo pár flašek, slupky, střepy, nádobí a taky popel. Sundal jsem svetr a nemotorně se usmíval. Pak mi někdo položil balvan na zátylek, pokoj se zalkl a do všech vstoupila únava. Probudilo mě až sípání Darji, dýchala křečovitě, kroutila se jako kočka. Byla veliká ve svém chtíči. Martin pod ní nevydal ani hlásku. Možná se styděl jako já, možná to nebyl jeho styl. Nechtěl jsem rušit, ale někdo mě chytil za ruku… „Pojď,“ řeklo její tělo a lehli jsme si.

„Měl jsi někdy holku?“
„Měl.“
„Nejsi nemocnej?“
„Snad ne.“
„Snad?“
„Určitě.“

Mlčel jsem jako ryba, skřípání Darji mě rušilo, a tak jsem si nic neužil. Jen vím, že noc hořela a Naďa i já jsme se potili. Také jsem si poprvé uvědomil, jak jsou těla dívek měkká, měkčí než to moje, plné šlach a kostí. Celou noc jsem Naďu trápil kyčlemi, úžila oči a rozednilo se až příliš brzo. Ptáci byli neúprosní.

Ráno jsem kouřil nepřetržitě, nožem jsem dloubal v kompotu i v zubech… a tak utekl celý rok; čarovně: láska byla na dosah a psaní teklo jako z olova. Svět mi náhle podal ruku, otevřel dlaň a dával. Po dnech půstu. Ale já neviděl nic, jen slova a slova, jak se kupí a kupí a papíry prorůstají větami. Uvěřil jsem své magii a začal si říkat kouzelník. Pán slov. Ale byl to omyl. Náhle mi Naďa přestala vařit, podivně se usmívala a do deníku si zapsala: „Když se udělá, je k nepotřebě.“ Vytušil jsem konec. Přesto jsem kydal básničky, psal o Bohu a o sojkách, ale Naďu jsem neobměkčil. Naďa se začala malovat ostřeji a ostřeji a barva laku na nehty byla zase černá, cizí.

Najednou nevím, proč tohle všechno píšu. Nevím, proč zde stojím s pusou dokořán… Nevím, proč v prstech svírám kukátko a lapkuji milencům pod prsty. Nevím. Smysl mi uniká. Je Jaro, slunce naježilo ostny a bodá, měsíc svolal vlkodlaky a sucho tvrdne v ulicích. Nevím. Smysl odkulhal bláznům pod košile a já čekám na nádraží na vlak, který už nikdy nepřijede.

Pevnost 3/2003

Pí a jeho život. S tygrem na hladině oceánu

Kniha kanadského spisovatele Yanna Martela Pí a jeho život (Life of Pi) opravdu stojí za to. Tento bestseler přečetlo přes sedm milionů čtenářů, byla přeložena do čtyřiceti jazyků a kromě jiných cen získala prestižní britskou cenu Booker Prize. Dlouho se o ní tvrdilo, že nejde zfilmovat, protože se děj odehrává na třech kontinentech, dvou oceánech, v několika časových rovinách a co je nejhorší: je plná nezkrotné fantazie. Teprve světoznámý režisér Ang Lee, který získal například čtyři Oscary za film Tygr a drak, se rozhodl barvitý příběh převést na filmové plátno. A to prostřednictvím nejmodernějších technologií ve 3D.

Kdo z koho? Chlapec, tygr nebo oceán?

Hlavní dějová linka filmu je o chlapci jménem Pí Patel, který strávil dětství v indické zoologické zahradě. Nyní se jeho rodina i se zvířaty plaví na lodi do Kanady, kde chtějí odstartovat nový život. Během plavby je ale zastihne bouře a chlapec, který jediný z posádky přežije, se ocitá v záchranném člunu s nebezpečným bengálským tygrem Richardem Parkerem. Teď ho čeká jediný úkol – přežít! Během nekonečných hodin na hladině oceánu se postupně z mladíka stává muž. Dokonce se přestává bát dvoumetrové šelmy. Uvědomí si, že právě ona ho nutí nevzdávat boj o život, i když je na pokraji sil. A mladému herci Suraji Sharmovi, který ztvárnil hlavního hrdinu, toto úsilí skutečně věříte.

Skvělá kamera, povrchní příběh

Po vizuální stránce se snímek povedl a některé scény opravdu stojí za to. Například potápějící se loď pod hladinou oceánu, tisíce fosforeskujících medúz nebo obří kytovec, který se zničeho nic vymrští z vodní hlubiny. 3D efekty působí nenásilně a dokreslují atmosféru dobrodružného filmu. Bohužel Pí a jeho svět místy působí povrchně, i když stejnojmenná knižní předloha taková není. Zatímco těžištěm celého filmu mělo být pozoruhodné hledání spirituální cesty indického chlapce, autoři ho málo propracovali a špatně vysvětlili, což je velká škoda.

Tajemní Mayové. Vyplní se jejich dávná proroctví?

Celý svět o tom vzrušeně diskutuje. Nastane konec světa, nebo ne? Podle některých badatelů Mayové předpověděli hrozivou katastrofu, která postihne lidské pokolení přesně 21. prosince 2012. Jedná se pouze o výmysl senzacechtivých pisálků nebo nám chtěli pradávní Indiáni něco důležitého sdělit?

Mayové! Jedna z nejvyspělejších a nejzáhadnějších indiánských civilizací starověké, předkolumbovské Ameriky. Stejně jako Egypťané stavěli pyramidy. Stejně jako starověcí Řekové se zabývali vědou. Stejně jako Římané budovali rozsáhlou síť dlážděných silnic. Odkud pochází tento pozoruhodný národ? Na tuto otázkou nedokážou stoprocentně odpovědět ani samotní archeologové. Většina z nich se domnívá, že v době ledové přešli z Asie přes tehdy zamrzlé moře do dnes největšího amerického státu – na Aljašku. Odtud putovali po souši stále na jih přes kontinent, kterému nyní říkáme Amerika. Podobně jako jejich asijští příbuzní vyráběli pazourkové zbraně a lovili divokou zvěř. Zhruba před tři a půl tisíci lety se konečně zabydleli na území dnešního Mexika a poloostrova Yucatán. Z lovců se postupně stali rolníci a později také důmyslní stavitelé. V horkém a vlhkém prostředí začali stavět vesnice a časem také velkolepá města jako Uxmal, Tikal nebo Chichén Itzá (čti Čičén Icá). Vybudovali přibližně 70 větších i menších center a všechna měla samostatnou vládu. Jednotlivé kmeny ale mezi sebou vedly krvavé války a nikdy se nedokázaly sjednotit.

Krev teče proudem

Starověcí Mayové totiž nebyli žádní svatoušci. Libovali si v nechutném zvyku – lidských obětech. Pokud by tě chytili jako válečníka z jiného kmene, s nejvyšší pravděpodobností by tě obětovali na vrcholu pyramidy. Poté, co by ti rozřízli hrudník a vytrhli srdce, svrhli by tvé bezvládné tělo z pyramidy zpátky na zem. Tady by už čekali další kněží, kteří by ti stáhli kůži a v ní pak tančili. Po rituálním křepčení by tě kousek po kousku slupli jako malinu. Šílené? Možná pro nás. Mayové ale věřili, že se duše mrtvých převtělí do těch, kteří je usmrtili. Čím statečnější oběť, tím lepší. Tyto zvyky byly tak oblíbené, že je ještě dlouho napodobovaly národy, které přišly po Mayích.

Starověcí spisovatelé

Mayové nebyli jen skvělí stavitelé a vyznavači krvavých obětí, ale i mistři psaného slova a malířství. Všechny důležité události si zapisovali. Malovali na papír z kůry stromů glyfy (grafické znázornění znaku) a také tesali zprávy do kamene. Ovládali totiž umění písma a napsali tisíce knih, kterým dneska říkáme kodexy. Bohužel si dnes můžeš prohlédnout jen tři. Ostatní během španělského řádění na americkém kontinentu nechal spálit biskup Diego de Landa (1524–1579). Myslel si totiž, že se jedná o dílo samotného satana plné pověr a lží. Jeden z dokumentů, který se jako zázrakem dochoval, se nazývá Drážďanský kodex. Jedná se o dvacet centimetrů vysoký papírový proužek o sedmdesáti pěti stranách. Právě v něm najdeš nejvíc záznamů o astronomii. A také o zázraku mayské civilizace – složitém cyklickém kalendáři. Ten indiánští astronomové sestavili na základě dlouhodobého pozorování noční oblohy.