Tajuplní templáři. Opravdu uctívali ďábla?

Slunce ostré jako břitva se zařezává do tváří zasmušilých rytířů. Jejich bílé pláště s rudými kříži zlověstně vlají pouští. Kam spěchá odhodlaná družina? Ochránit poutníky, kteří se vydali do Svaté země? Nebo ukrýt truhly plné ryzího zlata? Vítej ve společnosti tajemných templářů!

Na konci 11. století v Palestině teče krev proudem. Během první křížové výpravy (1095–1099) se jako uragán valí rytířská vojska ze západní Evropy na území ovládané muslimy. Co mají v plánu? Znovu dobýt město Jeruzalém s Božím hrobem Ježíše Krista. Když se jim to v červenci 1099 podaří, mnoho křesťanských poutníků se vydává navštívit toto svaté místo. Je to ale pěkně nebezpečný výlet! Všude číhají Saracéni a nemilosrdně útočí na vetřelce, kteří násilím obsadili jejich zemi. V roce 1119 proto rytíř Hugo de Payens rázně bouchne do stolu a s několika francouzskými rytíři zakládá křesťanský bojový řád. Jeho hlavním úkolem bude chránit poutníky putující Svatou zemí. Málokdo tuší, že se za krátkou dobu stane nejmocnějším a největším rytířským řádem středověku. Templářský řád totiž nepodléhá žádnému králi, ale zodpovídá se pouze papeži. To mu dává daleko větší moc, než mají obyčejní rytíři. Templáři stavějí mohutné pevnosti a vybudují největší námořní flotilu v Evropě.

Někteří řádoví rytíři jedli co nejméně, aby dokázali, jak moc mají rádi Krista. Protože by ale hladoví dlouho nepřežili, měli zvláštní pravidlo: Museli jíst ve dvojicích, aby jeden dohlédl na to, že se druhý pořádně najedl!

Dívat se smrti do tváře

I když si bojoví mniši na jídlo moc nepotrpěli, byli to zkušení válečníci, kteří se rvali doslova do posledního dechu. Představ si, že v bitvě u Cressonu ze tří stovek templářů, kteří bojovali proti sedmitisícové přesile, zůstali naživu jen tři! Postupem času se z chudých mnichů-válečníků stává nesmírně bohatý řád, který půjčuje i nejmocnějším panovnickým rodinám, především z Francie a Anglie. Jak se jim to daří? Za úplatu přepravují z jednoho kontinentu na druhý peníze i jiný majetek a půjčují na úrok. V roce 1212 dokonce staví v Paříži nové řádové sídlo Templ, které slouží také jako banka. Je v ní uložena i velká část pokladu francouzských králů. Kdyby ses v té době vydal z Evropy do Jeruzaléma, v Paříži bys mohl složit peníze a na základě „stvrzenky“ by sis je pak mohl vyzvednout v Jeruzalémě. Možná tě ale zklameme, že templáři tuto moderní metodu bankovnictví nevynalezli. Například Židé už dlouho před nimi ukládali peníze na jednom místě a vybírali na jiném.  Pak ale templářům začnou horší časy. Nejprve v roce 1187 muslimský vůdce Saladin (1138–1193) poráží křižácké vojsko u Hattínu, obsazuje Jeruzalém a tím templáři ztrácejí své hlavní sídlo. Když sultán nechává popravit všechny templářské zajatce, ti se doslova perou o to, kdo půjde první na smrt. To aby ukázali svou statečnost. To nejhorší má ale teprve přijít…

Černý pátek pro templáře

Slyšel jsi někdy o tom, že pátek 13. přináší smůlu? Je to kvůli templářům. Právě v pátek 13. října 1307 francouzský král Filip IV. Sličný (12681314) nechává uvěznit tisíce templářů. Proč? Nelíbí se mu, že je templářský řád příliš mocný a bohatý. Král navíc nechce splácet peníze, které řádu dluží. Obviňuje proto templáře z toho, že uctívají ďábla. Tvrdí, že plivají, šlapou nebo dokonce močí v kostelech na kříže. Nebo že se líbají vzájemně na zadnici. Hrůza, viď? Všechno tohle si Filip samozřejmě vymyslel. Jenže král nechá templáře mučit tak dlouho, až se přiznají k jeho nesmyslným obviněním. Ze dne na den je řád zrušen a zabaven mu veškerý majetek. Podle legendy ale templáři většinu svých pokladů ukryli ještě před tím, než mohly někomu padnout do rukou. A to není všechno! Předtím, než plameny umlčí velmistra řádu Jakuba z Molay (1243–1314), kterého odsoudili k upálení na hranici, templář proklíná krále i papeže. „Dřív než uplyne rok, setkám se s tebou i s Klementem u božího soudu!“ křičí. Boží mlýny melou tentokrát neuvěřitelně rychle. Papež Klement umírá následující měsíc a mladý a zdravý král Filip za necelých sedm měsíců později. Že by náhoda?

Templářský řád působil i na českém území! Do Prahy přichází během vlády krále Václava I. v roce 1232 a o jedenáct let později se rozšíří i na Moravu. Jeho hlavním sídlem je kostel sv. Vavřince na pražském Starém Městě.

 

Umělecký živel Pablo Picasso

Tak jako sopka chrlí žhavou lávu, tak jako se řeka dravě žene korytem, tak tvořil jeden z nejslavnějších umělců 20. století. Ano, mluvíme o Pablu Picassovi, který byl nejen malíř, ale i sochař, keramik, grafik, dramatik a dokonce básník.

Pablo Picasso přišel na svět ve španělské Malaze a odmalička měl velmi rád přírodu a bavilo ho podle ní malovat. Brzy pochopil, že skutečnost se neodehrává pouze na povrchu věcí, ale že je nutné proniknout pod povrch. Když jako dvacetiletý mladík přišel do centra světového umění – Paříže, ihned se rozhodl, že nebude líčit místní život v nepravdivých barvách. Chudí artisté, vyzáblí slepci, opilí milenci, ti všichni byli hlavními náměty „modrého“ a „růžového“ období.

Prosím? Hranaté slečny?!
V necelých třiceti letech vytvořil pod vlivem černošských masek obraz Slečny z Avignonu. Tento obraz vyvolal velké pozdvižení, a proto jej Picasso dlouho schovával ve své soukromé sbírce. Čím byl tak zvláštní, že způsobil takový rozruch? Tím, že nezobrazoval skutečnost, jak ji vidíme. Na obraze byly sice slečny z Avignonu, ale byly namalovány pomocí hranatých plochých tvarů. Přestože to bylo v tehdejší době šokující, tímto obrazem začíná nová éra moderního umění. Na scénu totiž přichází pokrokový umělecký směr – kubismus.

Jak maluje kubista?
Jestliže mluvíme o kubismu a Pablu Picassovi, nemůžeme opomenout ještě jednoho umělce, a to malíře George Braque (1882-1963). Tento Francouz stejně jako Picasso vytvořil obraz poskládaný z malých krychlí, takzvaných kubusů. Toho si všiml jistý pařížský kritik a rázem byl název pro nový umělecký směr na světě. Princip kubismu spočívá v tom, že předmět (od člověka po kartáček na zuby) je znázorněn pomocí jednoduchých geometrických tvarů – obdélníků, čtverců, trojúhelníků, koulí apod. Předměty tak působí dojmem, že jsou nedbale poházené na plátně a zobrazují se současně z několika úhlů pohledu. Pokud bys byl kubistický umělec a tvořil bys třeba portrét, nemaloval bys člověka jen zepředu, ale zároveň třeba ze strany nebo z ptačí perspektivy.

Guernica – hrůza na plátně
Další Picassovo dílo, které ovlivnilo světové umění, je obraz Guernica namalovaný v roce 1937. Je na něm baskické město Guernica, jež bylo během španělské občanské války zničené fašistickými bombardéry. Picasso ukazuje děsivost války a hrůzu, kterou přináší zvířatům i lidem. Guernicu vystavili na světové výstavě v Paříži a umělecký svět konečně pochopil, že Pablo je poctivý umělec, který se nevyhýbá závažným tématům. Bohužel zbytek světa obsah obrazu nepochopil a brzy nato začala nejděsivější válka v dějinách lidstva.

Bylo to jinak!

Do historie proniklo mnoho nesmyslů. Kronikáři a jiní pisálkové si často vymýšleli události, které se nikdy nestaly, nebo osoby, které nikdy nežily. Nevěříš? Uvedu tyto nesmysly na pravou míru!

Ameriku neobjevil Kolumbus

Taky se ti učitel snaží namluvit, že první Evropan, který přistál na americkém kontinentu, byl Kryštof Kolumbus v roce 1492? Tak to tě tahá za nos. O pět století před ním roku 1000 doplul k americkým břehům norský Viking Leif Eriksson (přibližně 970–1020). Zemi pojmenoval Vinland, což znamená „země vína“. Představ si, že v roce 1960 norský badatel Helge Ingstag objevil vikingskou osadu, která se náramně podobá té, kterou v Americe před mnoha lety postavil vikinský mořeplavec. Že by náhoda?

Vilém Tell nikdy nežil

Říká ti něco jméno Vilém Tell? Ano, to byl ten chlapík, který 18. listopadu 1307 sestřelil kuší jablko z hlavy svého syna. Alespoň o tom vypráví švýcarská legenda, která se nápadně podobá jedné starší dánské legendě. Nebudeme tě napínat. S nejvyšší pravděpodobností se jedná o smyšlenou postavu, která spiknutí proti habsburskému fojtovi (něco jako starosta) nezorganizovala, protože nikdy neexistovala. Nicméně legenda je to pěkná.

Piráti neukrývali poklady

Už jsi někdy slyšel o zakopaném pirátském pokladu a mapě, na které je nakreslena cesta k němu? Pak tě musíme zklamat. Skuteční piráti nikdy nekreslili mapy se zakopaným pokladem. Proč by to dělali? Peníze si prostě rozdělili a pak je rychle utratili. O kapitánu Kiddovi, kterého v 18. století popravili za údajné pirátství, se sice šeptalo, že ukryl pohádkový poklad. Ale nikdo ho zatím neobjevil. Zřejmě zase jedna pohádka pro děti.

Shakespeare si vymyslel hodiny

Občas si velcí umělci upravují historické skutečnosti, jak se jim zlíbí. Například světoznámý dramatik William Shakespeare (1564–1616), který se proslavil takovými trháky, jako je Richard III., Romeo a Julie nebo Hamlet, ve hře Julius Caesar použil bicí hodiny. To je docela legrační, protože hodiny byly vynalezeny až 1000 let po Caesarově smrti. I mistr tesař se někdy utne.

Časostroj 1/2011

Adam Mickiewicz. Polský básník cestou po Evropě třel bídu s nouzí!

Je 23. října 1823. Žalobce, soudce i kat v jedné osobě, ruský senátor Nowosilcow, si spokojeně mne ruce. Právě se mu podařilo zatknout polského revolučního básníka Adama Mickiewicze. Po půlročním vězení zní verdikt soudu jasně – vyhnanství v Rusku! Mladý básník ještě netuší, že už téměř nikdy nespatří svoji rodnou vlast.

Zachmuřený Adam Mickiewicz (1798–1855) přijíždí 8. listopadu 1824 do Petrohradu – tehdejšího hlavního města ruského impéria. Přestože den předtím metropoli spláchla povodeň, krása mramorových paláců nebo pomník Petra Velikého na něj udělají dojem. Carští špehové ale mají oči všude a mladý vyhnanec zatím hledá útočiště. „Kam se teď vydat?“ ptá se sám sebe, když se rozkoukává v obrovském městě. Naštěstí netrvá dlouho a seznamuje se s místními Poláky – s malířem Orlowským nebo mystikem Oleszkiewiczem. Plné zuby carského Ruska mají i ruští děkabristé, vesměs armádní důstojníci, kteří plánují svrhnout cara a nastolit konstituční monarchii, nebo dokonce republiku. S mladým polským básníkem si tak padnou do oka a ten se okamžitě spřátelí s vůdcem spiknutí – redaktorem časopisu Polární hvězda a básníkem Rylejevem. Další zapálený děkabrista, básník Bestužev, si poznamená do deníku: „Poznal jsem Mickiewicze!“

Bezstarostný život plesů a zábavy

Polský básník je stále pod bedlivým dohledem carských úřadů. V lednu 1825 na jejich podnět musí opustit město Petra Velikého. „Ještě že se mohu spolehnout na své přátele,“ myslí si Mickiewicz, když směřuje do Oděsy, bohatého přístavu u Černého moře. V náprsní kapse má doporučující dokumenty od básníka Bestuževa. Mickiewicz ale nepospíchá, během cesty vyřizuje různé vzkazy, které se týkají především revolučních příprav děkabristů. Na skok se objevuje na obilných trzích v Kyjevě, kde se setkává šlechta z celé Ukrajiny. Teprve v únoru 1825 přijíždí do Oděsy. Polská i ruská společnost ho vítá s otevřenou náručí. „Zastavte se u nás někdy. Rádi si poslechneme vaše básně,“ zvou ho do svých salonů a domů aristokraté i bohatí obchodníci. Mickiewicz si užívá bezstarostný život plný plesů a zábavy. Když svou básní Dumání v den odjezdu dělá tečku za oděským pobytem, píše o „zástupech krásných žen, které denně potkával“.

Adam Mickiewicz není jen skvělý básník, ale i originální pedagog, který nenudí suchopárným výkladem a dokáže své posluchače nadchnout. Od prosince 1840 přednáší na katedře slovanských literatur slavné pařížské Collège de France, kterou se tehdy rozhodla otevřít francouzská vláda. Na jeho přednášky chodí třeba vynikající hudební skladatel polského původu Frédéric Chopin (1810–1849), známý romantický básník a dramatik Juliusz Słowacki (1809–1849) nebo francouzská spisovatelka George Sandová (1804–1876) i literární kritik Charles Sainte–Beuve (1804–1869).

Velkoněmecká říše vyhlásila Protektorát Čechy a Morava

„Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.“ Touto větou začíná výnos říšského kancléře Adolfa Hitlera, kterým oficiálně 16. března 1939 vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Tento rok uběhlo 77 let od tragického okamžiku československých dějin.

Je 14. března 1939 jedna hodina po půlnoci. Adolf Hitler právě přijímá prezidenta Emila Háchu (1872-1945) s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským

(1885-1945). Co jim oznamuje? „Nezvratnou vůli“ obsadit za několik hodin zbytek českých zemí a připojit je k Velkoněmecké říši. Nepřipouští žádnou diskuzi a jeho pravá ruka říšský polní maršál Hermann Göring (1893-1946) hrozí, že pokud československá vláda na „nabídku“ nepřistoupí, Praha bude nemilosrdně vybombardována.

Prezident nemá na vybranou – po odstoupení Sudet je Československo bez obranného systému opevnění bezmocné. Diktát přijímá stejně jako československá vláda a obyvatelům Československa zlomeným hlasem sděluje: „Po delším rozhovoru s říšským kancléřem – po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa.“ Ještě mu nedochází, že nacisté nebudou respektovat ani uzavřené dohody, ani mezinárodní právní normy.

O den později časně ráno vstupují německá vojska na území takzvané druhé republiky. Na odpor se staví jen vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. V nevlídném dni je německá armáda přijata zaťatými pěstmi českých obyvatel. Pouze tam, kde žije silná německá menšina, jsou německé okupační jednotky vítány s nadšením. Na nárožích ulic se objevuje vyhláška “Rozkaz pro obyvatele” o převzetí výkonné moci na území obsazené Wehrmachtem.

Ve čtvrt na osm večer přijíždí vítězoslavně Adolf Hitler na Pražský hrad a hradní stráž střídají příslušníci jednotek SS. Následující den vydává na Pražském hradě “Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava” a osud Československa je na šest let, jeden měsíc a 19 dnů zpečetěn. Protektorát Čechy a Morava končí 5. května 1945, a tím se uzavírá i největší ponížení v historii československého národa.

„Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí být ještě uvnitř ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád jsem se držel, vzal mě ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jako by měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném odporu zbytečně. A ten člověk, který mi tohle říkal, držel mě stále za paži, představte si on se usmíval, on to ,in die Luft´ říkal tak mazlivě a díval se mi přitom do očí jako nějaká ženská. To vše není to hlavní. Teď vám něco řeknu: jak se tak na mě díval, zrovna v tom okamžiku a právě na těch jeho úsměvných očích jsem poznal, že to není řeč do větru. Poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který je schopen svou hrozbu splnit. Mně něco řeklo: on to udělá! Snad sám Hitler by to byl neudělal. Ale Göring by ho byl přemluvil, už jenom proto, aby svět viděl první ukázku jeho Luftwaffe. (…) A potom jsem tedy podepsal.” Záznam rozhovoru spisovatele Karla Horkého (1879-1965) s protektorátním prezidentem, který se údajně uskutečnil 25. dubna 1939 na Pražském Hradě, hovoří za vše.

www.rozhlas.cz/devitky

Lít lýtka z olova

K ránu se slunce naštvalo a ukázalo tvář. Pak se vynořil měsíc, nasral se a zbrunátněl jak grep. Potom vypadly hvězdy z Božího koše, zakoply o Prahu a pořezaly ji: rudá jí začala slušet. Šeříky se rozpomněly na pionýrské šátky a děvčata si slíbila, že do rána zhubnou. Všichni zahořeli touhou žít. I špaček s kosem ucítili to chvění: vzduch se rozvibroval a voněl. Prsa se vyvalila zdola, byla bledá, ale byla, a lýtka se krutě zaleskla. Nikdo nechtěl být sám, ani mladý, ani starý… ani já…

Ze srdce jsem vyrval vařečku i hrnec a začal vařit ze starých vůní. Bolelo to i pálilo, ale sentiment je zvláštní bolest, je slaná i sladká. Jakmile k ní zabloudíš, připoutá tě jako zpěv nymf… Vyrazil jsem přímo, tam, kde jsem se narodil. Sklopil jsem víčka a opět je narovnal. Oči se projasnily, ramena poklesla: bylo mi šestnáct. Z okna nade mnou vyšlehla směs hudby a dívčího křiku. Holky se už točily v sukních a černé vlasy se jim drolily na zem. Těšily se na mě. Hbitě otevřely dveře i pusy a olízly mě. Mohl jsem vstoupit. Na stole leželo pár flašek, slupky, střepy, nádobí a taky popel. Sundal jsem svetr a nemotorně se usmíval. Pak mi někdo položil balvan na zátylek, pokoj se zalkl a do všech vstoupila únava. Probudilo mě až sípání Darji, dýchala křečovitě, kroutila se jako kočka. Byla veliká ve svém chtíči. Martin pod ní nevydal ani hlásku. Možná se styděl jako já, možná to nebyl jeho styl. Nechtěl jsem rušit, ale někdo mě chytil za ruku… „Pojď,“ řeklo její tělo a lehli jsme si.

„Měl jsi někdy holku?“
„Měl.“
„Nejsi nemocnej?“
„Snad ne.“
„Snad?“
„Určitě.“

Mlčel jsem jako ryba, skřípání Darji mě rušilo, a tak jsem si nic neužil. Jen vím, že noc hořela a Naďa i já jsme se potili. Také jsem si poprvé uvědomil, jak jsou těla dívek měkká, měkčí než to moje, plné šlach a kostí. Celou noc jsem Naďu trápil kyčlemi, úžila oči a rozednilo se až příliš brzo. Ptáci byli neúprosní.

Ráno jsem kouřil nepřetržitě, nožem jsem dloubal v kompotu i v zubech… a tak utekl celý rok; čarovně: láska byla na dosah a psaní teklo jako z olova. Svět mi náhle podal ruku, otevřel dlaň a dával. Po dnech půstu. Ale já neviděl nic, jen slova a slova, jak se kupí a kupí a papíry prorůstají větami. Uvěřil jsem své magii a začal si říkat kouzelník. Pán slov. Ale byl to omyl. Náhle mi Naďa přestala vařit, podivně se usmívala a do deníku si zapsala: „Když se udělá, je k nepotřebě.“ Vytušil jsem konec. Přesto jsem kydal básničky, psal o Bohu a o sojkách, ale Naďu jsem neobměkčil. Naďa se začala malovat ostřeji a ostřeji a barva laku na nehty byla zase černá, cizí.

Najednou nevím, proč tohle všechno píšu. Nevím, proč zde stojím s pusou dokořán… Nevím, proč v prstech svírám kukátko a lapkuji milencům pod prsty. Nevím. Smysl mi uniká. Je Jaro, slunce naježilo ostny a bodá, měsíc svolal vlkodlaky a sucho tvrdne v ulicích. Nevím. Smysl odkulhal bláznům pod košile a já čekám na nádraží na vlak, který už nikdy nepřijede.

Pevnost 3/2003

Posudek na noční práci

Práce Davida Hartmanna se zabývá dílem malíře Mikuláše Medka. Vzhledem k letošní monumentální retrospektivě, která je doprovázena množstvím teoretických a publicistických prací, to nebyla práce jednoduchá. Medkovo dílo, donedávna ukrývané, opomíjené a spíše legendární než skutečné, je dnes středem zájmu. Snad právě proto si David Hartmann, ostatně vnuk nejbližšího Medkova přítele, teoretika Antonína Hartmanna, zvolil pro svou práci zcela nezvyklou formu.

Jedná se o jakési publicistické pásmo, koláž sestavenou z malířových textů, z textů jeho přátel a jemu blízkých lidí, dále z Medkových pozoruhodných básní, osobních často až intimních výpovědí a vjemů samotného autora. Cílem práce je podat osobitou, velice expresivní interpretaci malířova díla, která se opírá o několik zvolených obrazů. Je to výpověď velice individuální, originální, záměrně neuspořádaná a dramaticky gradovaná. Práce Davida Hartmanna je cennou výpovědí příslušníka nejmladší generace o umělci, který se znenadání stal klasikem. Svou prací David Hartmann dokazuje, že tomu tak přece jen není…

Kompozičně je práce rozdělena do pěti částí motivovaných pěti malířovými cykly, které chronologicky ukazují proměny umělcovy tvorby a jeho existenciálně zabarvené osobní vztahy k okolnímu světu. Exaltovaná malířova výpověď místy přechází do stejně exaltované Hartmannovy prózy, která se tak stává poněkud absurdní ilustrací k Medkovým obrazům. To svědčí o inspirativnosti Medkových obrazů, kterou ostatně dokazuje celá Hartmannova práce.

Součástí práce je i náčrt umělcova životopisu, který na závěr ve zkratce shrnuje malířův život a dílo. Hartmannova zajímavá práce by mohla být použita jako publicistické pásmo oslavující nejmladší generaci, neboť se domnívám, že podporuje zájem dvou generací o dílo Mikuláše Medka, umělce, s jehož vlivem se ostatně asi každá nastupující generace bude muset vyrovnat.

Práce Davida Hartmanna splňuje všechna kritéria kladená na noční práci a může být doporučena k obhajobě.

Václav Vokolek

Pí a jeho život. S tygrem na hladině oceánu

Kniha kanadského spisovatele Yanna Martela Pí a jeho život (Life of Pi) opravdu stojí za to. Tento bestseler přečetlo přes sedm milionů čtenářů, byla přeložena do čtyřiceti jazyků a kromě jiných cen získala prestižní britskou cenu Booker Prize. Dlouho se o ní tvrdilo, že nejde zfilmovat, protože se děj odehrává na třech kontinentech, dvou oceánech, v několika časových rovinách a co je nejhorší: je plná nezkrotné fantazie. Teprve světoznámý režisér Ang Lee, který získal například čtyři Oscary za film Tygr a drak, se rozhodl barvitý příběh převést na filmové plátno. A to prostřednictvím nejmodernějších technologií ve 3D.

Kdo z koho? Chlapec, tygr nebo oceán?

Hlavní dějová linka filmu je o chlapci jménem Pí Patel, který strávil dětství v indické zoologické zahradě. Nyní se jeho rodina i se zvířaty plaví na lodi do Kanady, kde chtějí odstartovat nový život. Během plavby je ale zastihne bouře a chlapec, který jediný z posádky přežije, se ocitá v záchranném člunu s nebezpečným bengálským tygrem Richardem Parkerem. Teď ho čeká jediný úkol – přežít! Během nekonečných hodin na hladině oceánu se postupně z mladíka stává muž. Dokonce se přestává bát dvoumetrové šelmy. Uvědomí si, že právě ona ho nutí nevzdávat boj o život, i když je na pokraji sil. A mladému herci Suraji Sharmovi, který ztvárnil hlavního hrdinu, toto úsilí skutečně věříte.

Skvělá kamera, povrchní příběh

Po vizuální stránce se snímek povedl a některé scény opravdu stojí za to. Například potápějící se loď pod hladinou oceánu, tisíce fosforeskujících medúz nebo obří kytovec, který se zničeho nic vymrští z vodní hlubiny. 3D efekty působí nenásilně a dokreslují atmosféru dobrodružného filmu. Bohužel Pí a jeho svět místy působí povrchně, i když stejnojmenná knižní předloha taková není. Zatímco těžištěm celého filmu mělo být pozoruhodné hledání spirituální cesty indického chlapce, autoři ho málo propracovali a špatně vysvětlili, což je velká škoda.

Tajemní Mayové. Vyplní se jejich dávná proroctví?

Celý svět o tom vzrušeně diskutuje. Nastane konec světa, nebo ne? Podle některých badatelů Mayové předpověděli hrozivou katastrofu, která postihne lidské pokolení přesně 21. prosince 2012. Jedná se pouze o výmysl senzacechtivých pisálků nebo nám chtěli pradávní Indiáni něco důležitého sdělit?

Mayové! Jedna z nejvyspělejších a nejzáhadnějších indiánských civilizací starověké, předkolumbovské Ameriky. Stejně jako Egypťané stavěli pyramidy. Stejně jako starověcí Řekové se zabývali vědou. Stejně jako Římané budovali rozsáhlou síť dlážděných silnic. Odkud pochází tento pozoruhodný národ? Na tuto otázkou nedokážou stoprocentně odpovědět ani samotní archeologové. Většina z nich se domnívá, že v době ledové přešli z Asie přes tehdy zamrzlé moře do dnes největšího amerického státu – na Aljašku. Odtud putovali po souši stále na jih přes kontinent, kterému nyní říkáme Amerika. Podobně jako jejich asijští příbuzní vyráběli pazourkové zbraně a lovili divokou zvěř. Zhruba před tři a půl tisíci lety se konečně zabydleli na území dnešního Mexika a poloostrova Yucatán. Z lovců se postupně stali rolníci a později také důmyslní stavitelé. V horkém a vlhkém prostředí začali stavět vesnice a časem také velkolepá města jako Uxmal, Tikal nebo Chichén Itzá (čti Čičén Icá). Vybudovali přibližně 70 větších i menších center a všechna měla samostatnou vládu. Jednotlivé kmeny ale mezi sebou vedly krvavé války a nikdy se nedokázaly sjednotit.

Krev teče proudem

Starověcí Mayové totiž nebyli žádní svatoušci. Libovali si v nechutném zvyku – lidských obětech. Pokud by tě chytili jako válečníka z jiného kmene, s nejvyšší pravděpodobností by tě obětovali na vrcholu pyramidy. Poté, co by ti rozřízli hrudník a vytrhli srdce, svrhli by tvé bezvládné tělo z pyramidy zpátky na zem. Tady by už čekali další kněží, kteří by ti stáhli kůži a v ní pak tančili. Po rituálním křepčení by tě kousek po kousku slupli jako malinu. Šílené? Možná pro nás. Mayové ale věřili, že se duše mrtvých převtělí do těch, kteří je usmrtili. Čím statečnější oběť, tím lepší. Tyto zvyky byly tak oblíbené, že je ještě dlouho napodobovaly národy, které přišly po Mayích.

Starověcí spisovatelé

Mayové nebyli jen skvělí stavitelé a vyznavači krvavých obětí, ale i mistři psaného slova a malířství. Všechny důležité události si zapisovali. Malovali na papír z kůry stromů glyfy (grafické znázornění znaku) a také tesali zprávy do kamene. Ovládali totiž umění písma a napsali tisíce knih, kterým dneska říkáme kodexy. Bohužel si dnes můžeš prohlédnout jen tři. Ostatní během španělského řádění na americkém kontinentu nechal spálit biskup Diego de Landa (1524–1579). Myslel si totiž, že se jedná o dílo samotného satana plné pověr a lží. Jeden z dokumentů, který se jako zázrakem dochoval, se nazývá Drážďanský kodex. Jedná se o dvacet centimetrů vysoký papírový proužek o sedmdesáti pěti stranách. Právě v něm najdeš nejvíc záznamů o astronomii. A také o zázraku mayské civilizace – složitém cyklickém kalendáři. Ten indiánští astronomové sestavili na základě dlouhodobého pozorování noční oblohy.

Spoutaný Prométheus

Narodil se během horké srpnové noci. Prý z lůna matky vystřelil jako šíp z luku nedočkavého střelce. V tu hodinu se nad tvrzí srazila dvě temná mračna. Byla podobná drakům, kteří právě roztáhli obrovská křídla chystaje se k zběsilému útoku. Vítr rval koruny staletých stromů, narážel do okenic a snažil se proniknout do všech koutů lidských obydlí. Bůh nebes se řítil oblohou s ohnivým spřežením, po hrstech rozhazoval blesky a každou chvíli zaburácel jeho mohutný hlas. Dlouhé roky boha nebes nepopadl takový hrozivý vztek. Bohyně Země se chvěla v základech a silné provazy deště ji rozrývaly tvář. Lidé z okolí raději zalezli do roklí a zakrývaje si oči a ucpávaje uši, aby nemuseli vnímat to boží dopuštění. Jen pár zasvěcených vědělo, že se v tomto nečase, v prokletý den, kdy Kain zabil bratra Ábela, dere na svět nový život.

Když porodní bába chytila chlapce do rukou, přetočil se a ještě obalený plodovou vodou vypadl na stůl. Dodnes se vypráví, jak se na chvíli postavil na nohy a udělal pár vratkých kroků. Pak se vysílený přitiskl k ňadru nádherné matky a usnul. Stoletá vědma, která celý porod sledovala skrz štěrbinu prázdných očí, se náhle protáhla jako kočka a zaskřípala: „Narodit se v prokletý den znamená neštěstí. Nebe budiž milostivo nám a celému našemu rodu! Dítě se nedožije rána!“

Otec, kterého životní zkušenosti naučily nebrat doslova všechny pověry a který věřil jen chladné oceli meče a věrnému drakovi, se rozkřikl: „Kuš, babo prohnilá! Zítra syn projde zkouškou rady starších a uvidíš, že obstojí! Místo něho, poletíš z útesu ty!“