Normotenzní hydrocefalus. Od vhodné diagnózy k racionální léčbě

Abnormální chůze, močová inkontinence a demence – to je typická klinická triáda nejběžnějších příznaků normotenzního hydrocefalu. Jak nejlépe diagnostikovat tuto chorobou a následně zvolit nejefektivnější léčbu?

Minimálně jeden člověk z tisíce, který je starší než šedesát let, je postižený normotenzním hydrocefalem. Pro toto onemocnění se běžně užívá anglická zkratka NPH – Normal Pressure Hydrocephalus. Tento termín poprvé použil kolumbijský neurochirurg Salomón Hakim (1922–2011) v roce 1964. V odborné literatuře se můžete také setkat s výrazem Hakim´s Disease neboli Hakimova choroba. Příčinou normotenzního hydrocefalu je patologické městnání mozkomíšního moku (CSF) v mozku. Tekutina se hromadí zejména v mozkových komorách a utlačuje okolní mozkovou tkáň, což se projevuje poruchou funkce mozku. V současnosti jedinou možnou léčbou je provedení neurochirurgické zkratkové operace. Lékař zavede takzvaný shunt a vytvoří umělou cestu pro vstřebání mozkomíšního moku. U správně diagnostikovaných pacientů bývá klinické zlepšení výrazné a to zvláště tam, kde symptomy netrvaly déle než jeden rok. V odborné literatuře se uvádí, že u poloviny lidí s diagnózou normotenzního hydrocefalu je onemocnění idiopatické. Do druhé skupiny patří lidé, kterým vzniklo sekundárně – měli mozkový úraz, mozkové trauma, krvácelo jim do mozku nebo prodělali infekci a z nějaké vnější příčiny se choroba projevila až po několika letech.

Porucha chůze – hlavní klinický příznak NPH
Nejčastějšími symptomy NPH jsou poruchy chůze (frontální apraxie), která je někdy přirovnávána k pohybu člověka na lodi. Počítačová analýza identifikovala typickou chůzi postiženého člověka – zpomalená chůze o širší bázi, zkrácení kroku, snížení výšky kroku, vytočení nohou zevně, otočka o 180 stupňů probíhá s více než třemi kroky – postupné horšení stavu do imobility s upoutáním na lůžko. Většinou je tělo pacienta ohnuté dopředu, nohy široce od sebe a pohybuje se, jako by je měl „přilepené“ k podlaze. Nemoc doprovází celkové zpomalení myšlenkových procesů, apatie, poruchy plánování a rozhodování, snížená koncentrace a změny v chování. Pacient také v pozdější fázi nemoci nedokáže kontrolovat močení a v ojedinělých případech se může objevit také inkontinence stolice. Tento symptom přichází o něco později než obtíže s chůzí a poruchy kognitivních funkcí, jako jsou myšlení, paměť a pozornost.
„V případě, že klinické potíže nejsou provázeny ventrikulomegalií nebo je  ventrikulomegalie  bez odpovídajících klinických příznaků, je diagnóza  NPH  velmi málo pravděpodobná (Relkin et al., 2005). V tomto případě se doporučuje pacienty observovat ambulantně. Náhodný nález ventrikulomegalie bez adekvátních klinických příznaků není indikací k provádění suplementárních testů na NPH a zvažování drenážní operace,“ uvádí ve svém článku Normotenzní hydrocefalus MUDr. Václav Vybíhal, který vyšel v časopise Neurologie pro praxi.
„Vzhledem k tomu, že zmíněné tři symptomy jsou často spojeny se stárnutím všeobecně, lidé často předpokládají, že s problémy musí žít a přizpůsobit se jim. Příznaky v lehké formě mohou být přítomny měsíce a dokonce roky před tím, než pacient vyhledá lékaře. Příznaky v čase progredují a až kritická ztráta funkce přivede pacienta k lékaři. Ukazuje se, že čím déle příznaky trvají, tím menší je pravděpodobnost úspěchu léčby. Na druhé straně je pravda, že i dlouhodobé obtíže a závažný stav se může správně indikovanou neurochirurgickou léčbou překvapivě dobře zlepšit a operace provedené po letech mohou mít příznivý efekt – prediktivní je v tomto smyslu klinická odpověď na lumbální funkci,“ shrnuje možnosti léčby NPH MUDr. Ivo Černý z neurologického oddělení Psychiatrické léčebny Brno.

Ta správná diagnóza
MUDr. Jan Šroubek z neurochirurgického oddělení Nemocnice na Homolce dodává: „Normotenzní hydrocefalus je mezi lékaři poměrně opomíjená diagnóza, která je jako jedna z mála poruch kognice a chůze chirurgicky léčitelná. Praktický lékař, který sleduje pacienta a pozoruje u něj pozvolné zhoršování chůze, obvykle doprovázené různě vyjádřenou poruchou kognice a kontinence, by měl na diagnózu NPH pomýšlet.“

Jak diagnostikovat NPH?

  • Klinické neurologické a psychiatrické vyšetření s neuropsychologickými testy
  • CT hlavy, popř. MRI včetně T2 vážených obrazů
  • Lumbální punkce s evakuací až 50 ml moku s jeho analýzou
  • K základním vyšetřením patří biochemická a sérologická vyšetření včetně stanovení iontogramu (a pátrání po hyponatrémii, která vzniká v důsledku tlaku na hypotalamus a působí nesprávnou sekreci antidiuretického hormonu).
  • Oční, interní a urologické vyšetření

Správná léčba NPH

  • Neexistuje medikamentózní léčba (ojedinělé zprávy o počátečním efektu levodopy působí záměnu diagnózy s Parkinsonovou nemocí). V současnosti se považuje za evidentní, že levodopa není účinná.
  • Prozatím jediná účinná léčba je neurochirurgická: zavedení ventrikulo-atriálního shuntu. Operatér si ověří správnost klinické diagnózy testem likvorové výstupové rezistence, jímž si objektivizuje likvorové tlakové poměry (např. „Marmarou test“ nebo lumbálním infuzním testem aj.)

Příšera, která chce žít líbezně

Slyšíš ten nářek pod podlahou? To s tebou mluví tvoje obluda. Záleží jen na tobě, zda jí otevřeš dveře. Pokud je džin v tvém podvědomí nevylomí sám…

V momentě, kdy mě pandemie už podruhé sevřela do kleští samoty, začal jsem přemisťovat zrcadlo. Všude, kam jsem přišel, muselo být se mnou. Stále jsem do něho hleděl a pátral ve svých očích. Byl jsem s ním spokojen a vůbec mi nepřipadalo podivné, že mě vidí ostatní.
Vytvořil jsem si svůj svět a jen periskopem okna koukal ven. Zvykl jsem si na svou tvář natolik, že jsem s ní musel být každý den.
Vždy, když jsem vycházel ven ze svého úkrytu, šíleně jsem si stýskal po své tváři. Koukal jsem do výkladů, do naleštěných dveří, do kaluží, abych alespoň na chvíli zahlédl svůj výraz. Tu a tam mě rozesmutnil, tu a tam mě potěšil.
Někdy jsem se oblékl do uniformy generála, občas si vzal uniformu básníka. Každou noc jsem kouřil na okenní římse s plným žaludkem kotlet, sledoval komáry a bděl.
Často jsem usínal kolem třetí hodiny za zvuků holubů s uraženými nožkami. Ulicí tehdy proplouvaly magnetické ryby, vrtěly ploutvemi a vkládaly mi do úst oblázky a podivné věty: „Jsi rybář, který se chytil do svých sítí. Jsi rybář nicoty.“ Stál jsem u příkopů své bolesti a začal si zoufat na život, bál se vycházet ven a promlouvat s lidmi. Mluvil jsem se sebezapřením, mluvil jsem pouze, když jsem byl donucen. Strávil jsem hodiny nacvičováním vět jako: „Dobrý den!“, „Dobrý večer!“, „Dobrou noc!“.
Nechtěl jsem vypadat podezřele, ale lidé si všimli, že něco skrývám, že tajím cosi posvátného. Tloukli mě pohledem, naparovali se jako holubi, plivali. Přestal jsem opouštět svou mansardu, dlouho do pochmurné noci jsem svítil; má obdélníková okna zářila zadumanou tváří zlata. Ostny světa jako pinzety mířily na mě, chtěly mě vytáhnout z mého úkrytu, z mého hnízdečka, z mé postýlky… a drtit, rozdrtit mě jako pavouka, jako nejapného červa. Začal jsem se bát, strach se mi rozlil po tvářích jako prašivina. Říkal jsem si: „Jsem křižák, nebo nejsem?“ Pavouci mě začali pronásledovat ve snech, už jsem myslel pouze na ochmýřené slzy s drátěnými nožkami a s břichy nafouklými zvratky temné mysli. Zatoužil jsem stát se jimi, přidat se do té zlatohnědé party a tiše čekat na svou oběť, zbavit se strachu a přijmout jejich zbraně.
V noci jsem si oblékl masku morového doktora a zaklepal na jejich dveře. Zpočátku jsem klepal bojácně, ale pak jsem bušil ze všech sil. Ve snaze překonat strach jsem volal: „Braši! Vezměte mě do kola, budeme spolu pěkně vysávat život z lidských těl.“ Dveře se však ani nepohnuly. To mě vyprovokovalo k ráznému činu. V rychlosti jsem si obul těžké, okované boty a veškerou silou jsem kopl do vrat zlatohnědých bratrů. Zakňouralo to, zapraskalo – a dveře povolily. Za nimi úzkostná, studená tma. Šmátrám po vypínači, ale žárovka mě upozorní, že je paní svého světla. Šroubuji, naštěstí je studená. Pokoj 150 × 130 centimetrů se rozzáří úlekem tragédie: na stěně přímo proti mně zrcadlo, v němž se odráží mé JÁ. Já jako členovec s šesti páry končetin – nateklé individuum s krunýřem Řehoře Samsy. Vyhlížím jako stařec, jenž zmerčil svou vlastní smrt. Pod zrcadlem jako vyřešený rébus: Jsi příšera, která chce žít líbezně!

Josef K. se zhluboka nadechne a dlouze se zadívá na obraz, který mu několik let visí nad divanem. Budu se ho muset, co nejdříve zbavit, nebo se vážně stanu příšerou. Opatrně ho sejme ze stěny. Pak ho otočí a opře malbou o zeď. Na obrácené straně plátna těšně pod rámem svítí signatura ­MEDEK ’65.

Magnetická bitva zbloudilého opeřence (2002)


Netvor, ktorý chce pekne žiť

Počuješ to kvílenie pod podlahou? To k vám hovorí vaša príšera. Je na vás, aby ste otvorili dvere. Ak ju džin vo vašom podvedomí sám nevylomí…

Keď ma pandémia druhýkrát zovrela v kliešťoch osamelosti, začal som meniť polohu zrkadla. Všade, kam som šiel, muselo byť so mnou. Neustále som sa doň pozerala, hľadala som v ňom svoje oči. Bolo mi s ním dobre a vôbec mi neprišlo divné, že ma ostatní vidia. Vytvoril som si vlastný svet a len som sa pozeral von cez periskop okna. Tak som si zvykla na svoju tvár, že som s ňou musela byť každý deň.
Vždy, keď som vyšiel zo svojho úkrytu, moja tvár mi šialene chýbala. Pozeral som sa do výkladov, do vyleštených dverí, do kaluží, len aby som zahliadol svoju tvár. Sem-tam ma rozosmutnil, sem-tam potešil.
Niekedy som si obliekol uniformu generála, inokedy som si vzal uniformu básnika. Každú noc som fajčil na okennej rímse so žalúdkom plným kotliet, sledoval komáre a držal stráž.
Často som zaspával okolo tretej hodiny za zvuku holubov s urazenými nohami. Po ulici vtedy plávali magnetické rybky, mávali plutvami a dávali mi do úst kamienky a čudné frázy ako: „Si rybár chytený do ich sietí. Si rybár ničoty.“ A tak som sa na to pozrel.

Stál som pri zákopoch svojej bolesti a začal som si zúfať nad životom, bál som sa vyjsť von a rozprávať sa s ľuďmi. Hovoril som so sebazaprením, hovoril som, len keď som bol nútený. Hodiny som trávil nacvičovaním fráz ako: „Dobré ráno!“, „Dobrý večer!“, „Dobrú noc!“.
Nechcel som vyzerať podozrivo, ale ľudia si všimli, že niečo skrývam, že niečo posvätné tajím. Zahľadeli sa na mňa, štrngali ako holuby, pľuvali. Prestal som vychádzať z bytu, dlho do noci som nechával rozsvietené svetlá, okná mi žiarili zádumčivou zlatou tvárou. Ostne sveta ako pinzeta mierili na mňa, chceli ma vytiahnuť z môjho úkrytu, z môjho hniezda, z mojej postele… a rozdrviť ma, rozdrviť ako pavúk, ako necitlivý červ. Začala som sa báť, strach sa mi rozlieval po tvári ako špina. Pomyslel som si: „Som križiak, alebo nie som?“ Pavúky ma začali prenasledovať v snoch, dokázal som myslieť len na rozmazané slzy s drôtenými nohami a bruchami nafúknutými zvratkami temnej mysle. Túžil som stať sa jedným z nich, pridať sa k zlatohnedej partii a mlčky čakať na svoju obeť, zbaviť sa strachu a vziať do rúk ich zbrane.
V noci som si nasadil masku morového lekára a zaklopal na ich dvere. Najprv som klopal nesmelo, ale potom som búchal zo všetkých síl. Snažil som sa prekonať svoj strach a volal som: „Drzúne! Vezmi ma ku kolu, spolu vysajeme život z ľudských tiel.“ Dvere sa však ani nepohli.
To ma vyprovokovalo k rozhodnému činu. Rýchlo som si obul ťažké čižmy s oceľovou špičkou a z celej sily som kopol do dverí zlatohnedých bratov. Zastonalo to a zaskrípalo a dvere povolili. Za nimi sa rozprestierala úzkostná, chladná tma. Nahmatal som vypínač, ale žiarovka ma upozornila, že ona je vládkyňou svojho svetla. Zaskrutkujem ju, našťastie je studená.
Miestnosť s rozmermi 150 × 130 centimetrov sa rozžiari údivom nad tragédiou: na stene priamo oproti mne sa v zrkadle odráža moje JA. Ja ako článkonožec so šiestimi pármi končatín – opuchnutý jedinec s ulitou Gregora Samsu. Vyzerám ako starec, ktorý videl vlastnú smrť. Pod zrkadlom ako vyriešená hádanka: Si netvor, ktorý chce príjemne žiť!

Vadim sa zhlboka nadýchne a dlho sa pozerá na obraz, ktorý už niekoľko rokov visí nad jeho divánom. Budem sa ho musieť čoskoro zbaviť, inak sa zo mňa naozaj stane netvor. Opatrne ho odstráni zo steny. Potom ho otočí a obraz oprie o stenu. Na zadnej strane plátna pod rámom žiari podpis MEDEK ’65.


Poznámka autora: Text inspirovaný básní Příšera, která chce žít líbezně (v roce 1965 vznikl stejnojmenný obraz) malíře Mikuláše Medka, který ji napsal v roce 1953.

Ticho je vlažná polévka teče mi do očí a zaplavuje uši
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
a v protějším okně věší mezi prádlo
krvavé kotlety

opírám se o otvor ve zdi
vytvořený během
pohyblivého psa
o otvor
který je obrysem
viditelné hlavy
myslím na louku katastrofy
prolezlou květy
jak stůl červotočem
a vyšívám hlavu
četníka
s hvězdou na čele
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
a v naší ulici zápasí básníci ve vycházkových uniformách
do sázky vrhli vlažné těsto
a zasypávají je namísto rozinek
očima
magnetických ryb
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
a na domech visí obrazy andělů v slavnostních ­uniformách
běžím po okenní římse
a hlavou
rozbíjím
skla otevřených oken
myslím na jehelníček
plný masa a jehel
myslím na každou hranu skla
ve kterém
se zrcadlí
hlava
s imperialistickým intelektem mezi očima
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
a na naší ulici je svátek
žlutý dům mažou sádlem
a krví menstruace
kreslí vlajky
zatím ty hledáš rovnováhu
na chodidlech mouchy
chycené na mucholapku asfaltu
a myslíš na obrys viditelné hlavy
na čenich pohyblivého psa
na udičku
skrývanou po léta v jeho zorničkách
na zvuk syrového masa
padlého na talíř
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
někdo prstem kreslí na dláždění
hlavu iracionálního holuba
s hybridníma očima
a na čelo mi položili
sněhovou kouli
je měkká
a lepkavá
připomíná křest
jak struna
napnutá v ústech
jak ruka v medu
Ticho je vlažná polévka teče mi
do očí
a zaplavuje uši
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
a na střeše
tančí nečitelný tanec
uniforma generála
plná komárů
je to příšera
která chce žít
líbezně.
(1953)

Přímá cesta upřímné mysli

Není kam utéct.
Není se kam schovat.
Jen bolest, slzy a pás šampiona.
O2 aréna v Praze je cítit napětím a krví.
Právě se rozduněl husitský chorál Kdož sú boží bojovníci. Fanoušci křičí mou přezdívku: „Palcát! Palcát!“ Osmiúhelníková klec se přede mnou vynořuje jako fialový kráter. Myšlenky mi cválají hlavou jako splašení koně – otec, matka, trenér, všichni, kteří věřili, že tento okamžik bude můj. Ale také ve mně víří strach z neúspěchu, ten černý stín, co se mi uhnízdil v mysli před zápasem.
Jmenuji se Ondřej Kališ a jsem profesionální zápasník. V ringu mi ale nikdo neřekne jinak než Běsnící palcát. Je mi sedmadvacet a do světa bojových sportů jsem naskočil před sedmi lety. Pocházím z malé vesnice v srdci Čech, kde jsem jako kluk platil za horkou hlavu. Stačilo málo a už jsem se pral. Ve škole mi říkali Granát, protože nikdy nikdo nevěděl, kdy vybuchnu. Na denním pořádku byly rvačky na zastávkách, kopání do popelnic, hádky s učiteli. Sílu jsem měl, o tom žádná, ale rozum… ten jsem teprve musel objevit. Pamatuju si, jak mě otec nechal stát v dešti po jedné z mých bitek. Mlčel. Doma poté hodil na stůl brožovanou knihu. Knihu pěti kruhů.
„Tu ti posílá trenér,“ pravil mi tenkrát.
Tehdy jsem se tomu smál.
Teď tu knihu v hlavě nosím jako štít.
A vím, proč tu jsem.
Vím, co jsem slíbil.
Bitvu.
A dnes večer ji rozpoutám. Diego Oliveira, král smíšených bojových sportů, stojí na druhé straně. Hrozivý, neúprosný. Jeho černé panenky se mi jako šípy vystřelené z luku šíleného indiána zabodávají do těla. Dnes ale nejsem ten, kdo se bude bát. Ne, dnešní večer to bude můj zápas. Ať brazilský indián pocítí drtivou sílu Běsnícího palcátu.
Vstupuju do oktogonu.
Snažím se být naprosto klidný, ale moje nitro je v plamenech. Cítím každý sval, každou buňku připravenou na boj. Diego je sice šampion, ale dnes večer ukážu, že jsem víc než jen válečník. Že jsem ten, kdo se naučil ovládnout vlastní oheň. Nikdo mi nevěří. To mě však žene vpřed. Musím si to ale zasloužit.
První kolo začíná. „Vše jde zatím podle plánu,“ říkám si v duchu, když ho tvrdě trefuju horním kopem do spánku. Soupeř zakolísá, ale nepadá. Je to prostě šampion. Ale cítím, že bych ho mohl dneska porazit. Jen musím vydržet to zběsilé tempo. O půl hlavy vyšší rival vyčkává, jak má ve zvyku. Předními údery a kopy na lýtko si udržuje odstup. Testuje moji pozornost. Já ale na nic nečekám. Jdu po něm – tvrdé údery, rány, které by dokázaly přerazit kmen stromu. Snažím se stále držet ruce nahoře, ale vím, že to nemůžu vydržet věčně. Testuju ho, zkouším, kam až ho můžu dostat.
První dvě kola jsou moje. Vím to, cítím to. Démon z Brazílie určitě nečekal, že budu takhle přesný a nebezpečný. Přebírám střed klece. Dav šílí.
Třetí kolo.
Teď se bude lámat chleba. Náhle do mě vstupuje únava jako neviditelný protivník, který mě chytá za nohy. Oliveira, jako by čekal právě na tento okamžik, začíná útočit. Jeho údery jsou stále přesnější, tvrdší.
„Zadní, zvedák! Použij loket! Pohyb!“ křičí na mě rozčílený trenér. Jeho hlas je jako záchranné lano, kterého se chci chytit, ale mé tělo neposlouchá. Dech se mi zrychluje, nohy se začínají třást jako rosol.
A pak to přichází. Levačka. Ta jeho pověstná levačka dopadá přímo na můj nos. Prasknutí. Urputná bolest, jako by mi lebku rozdrtilo koleno v klinči. Krev mi teče do očí, všechno se rozmazává. Bolí to. Zatraceně to bolí. Ale nevzdávám to.
Čtvrté kolo.
Vidím jeho obří tělo jen skrze krvavou pavučinu. Lapám po dechu. Oliveira se dostává do tempa, jeho údery mě zasahují přesně tam, kde to bolí nejvíc. Do žeber a kořene nosu. Cítím, jak mi docházejí síly. Ztrácím rovnováhu. Mé tělo chce přestat, ale něco uvnitř mě nutí pokračovat. Musím bojovat dál. Fanoušci skandují, můj vnitřní hlas bojovníka se v té vřavě ztrácí. Krev mi teče dál. Rival mě natlačil k pletivu a jde si nekompromisně pro vítězství. Rány do břicha, tvrdé údery kolenem do obličeje.
Každý pohyb bolí, každý nádech mě pálí na prsou. Oliveira už nepůsobí jako člověk. Před mýma očima se změnil v něco jiného. Zdá se mi, že jeho kroky zní jako šustění pralesního listí a každý jeho úder přináší ozvěnu pralesního hromu. Jeho oči září podivným odleskem, který mě nutí přemýšlet: je to šampion nebo něco mnohem temnějšího?
A právě v tom nejvypjatějším okamžiku, kdy se sotva držím na nohou, se vše mění. Vzduch kolem Oliveiry jako by zhoustl. Vidím to, vidím ten závoj – tmavou, vibrující auru, která ho obklopuje. Jako by kolem něj kroužili duchové amazonských šamanů nesoucí tisíce let staré tajemství. „To není možné…,“ zašeptám, zatímco krev stékající po mém obličeji mi zamlžuje vidění. „To není jen síla… tohle je… magie.“ Moje mysl se potácí mezi realitou a halucinacemi. V tom záblesku bolesti se přede mnou Oliveira proměňuje – jeho pohyby jsou zvířecí, surové a přesto dokonale vypočítané. Vidím, jak kolem jeho rukou tančí temné stíny. Jsou jako chapadla, která mě svírají, i když se mě fyzicky nedotýká. Jeho energie proniká mým tělem, paralyzuje mě a nutí mě cítit se jako bezmocná loutka.
„Použil nějaký rituál…,“ prolétne mi hlavou. „Něco, co z něj vychází, mě svírá a ochromuje.“ Mé tělo už nedokáže odolat. Klesám na kolena, zatímco Oliveira stojí nade mnou jako temná pyramida v samotném srdci pralesa. Je to konec. Nejen zápasu, ale i mé síly, mé víry, mého přesvědčení.
Rozhodčí zastavuje zápas, ale já jen tiše zírám na soupeře, který se pomalu otočí. Když odchází do středu klece, světlo se vrací zpět a temnota zmizí. Jsem sám.
– Co jsem to právě viděl? Byla to jen halucinace z vyčerpání? Nebo jsem čelil něčemu, co přesahuje hranice lidského chápání?
Padám. Nevím, kdy přesně to skončilo, ale najednou se choulím u pletiva. Nad sebou jen tuším stíny rozhodčích. Definitivní konec.
Oliveira opět zvítězil.

Nevlídné nemocniční světlo se mi zapichuje do jediného oka, na které ještě nezřetelně vidím. Usedám na postel. Bolí mě každá částečka těla, nos mám přeražený, obličej celý  zdemolovaný. „Už jsem ho měl na lopatě,“ křičím v prázdné místnosti a chce se mi brečet. Ne! Chce se mi tlouct hlavou do zdi a rozbít všechno, co mi přijde pod ruku.
Tolik mě to stálo energie, odříkání a já ho nebyl schopnej vypnout. Přitom jsem se tak snažil. A věřil si…
Beru telefon do třesoucí se ruky a na svůj instagramový profil píšu zprávu: „Diego Oliveiro, vyhrál jsi, protože jsi nezápasil čestně, použil jsi zakázaná kouzla svého kmene. Jsi čaroděj a vyznáváš černou magii!“ Dříve než ji ale odešlu, vyruší mě zaklepání.
Další.
„Dále.“
Otevírám napuchlá víčka. Nemůžu uvěřit svým očím. Do pokoje vchází nezřetelná průsvitná postava, kterou rámuje stříbrné světlo. Atmosféra místnosti se okamžitě mění. Jako by tíhu bolesti a vyčerpání nahradil klid prodchnutý mou zvědavostí.
Muž v prostém japonském kimonu s dřevěným mečem za pasem usedá na židli vedle mého lůžka. Jeho tvář je protáhlá a kostnatá s vysokými lícními kostmi a výraznou bradou. Oči jsou úzké a pronikavé, jako by dokázaly vidět skrz oponu světa až k samotné podstatě bytí. Čelo má mírně svraštělé, rámované neupravenými černými vlasy staženými dozadu, z nichž pár pramenů volně splývá kolem tváře. Vousy má řídké, nerovnoměrné a spíš než pečlivě upraveného samuraje připomíná muže, který se nikdy příliš nestaral o svůj zevnějšek. V jeho pohledu je klid, ale i něco neuchopitelného – vědomí člověka, který viděl i prožil víc, než by kdo mohl snést, a přesto jeho duši nespoutala nenávist ani zoufalství.
„Jsi Ondřej Kališ, Běsnící palcát, který přináší bitvu, po které tak lidé lační!?“
Otázka mě zasáhne jako rána bokkenem do zátylku. Je to výzva, nebo obžaloba?
„Kdo jsi?“ zasípu.
„Samuraj Mijamoto Musaši. Vybojoval jsem šedesát soubojů a ani jednou neprohrál. Vždyť víš, kdo jsem… Přímá cesta upřímné mysli.“
Zamyslím se.
„Vzpomínám si na svého trenéra. Kdysi mi vyprávěl příběh o chlapci, který už ve třinácti letech porazil prvního soupeře a daroval mi jeho Knihu pěti kruhů. Tahle útlá knížka mi změnila život.“
Zvednu oči a dodám: „A teď potkávám jejího autora. Nejznámějšího samuraje.“
„Skutečný bojovník nevítězí nad druhými, ale nad sebou samým. Meč bez mysli je jen kusem železa. Stejně tak síla bez pochopení cesty není nic,“ promluví samuraj.
„Já ale prohrál… Jak mohu být silný?“
Musaši se usměje. „Síla není jen o vítězství. Tisíckrát padneš, tisíckrát se zvedneš. Člověk se nesmí připoutat k výsledku. Pouze cesta válečníka je důležitá.“
Váhám. „A co když Oliveira opravdu použil něco víc? Něco… nadpřirozeného?“
Musaši mě zarazí pohledem. „Bojovník, který hledá důvod své porážky mimo sebe, se nikdy nestane mistrem. Ať už soupeř použil cokoli – tvá mysl byla ta, která to přijala. Démony, které vidíme, si často vytváříme sami. Tvá podezření byla plodem zoufalství. Nevíra v sebe samého je horší než černá magie.“
„Ano… Už chápu…,“ zašeptám a chci stříbrnému samuraji, který přišel z hlubin minulosti, vzdát hold.
Ale je pryč.

Zůstávám sám, ale už necítím takovou prázdnotu a tíseň. Opět zapínám telefon a na Instagram píšu: „Titul jsem nevyhrál, ale tuto noc jsem vyrostl. Diego, díky, že jsi mi pomohl pochopit, že jsem připraven dobýt svět. Předvedl jsi úžasné dovednosti a probudil jsi ve mně zdokonalenou verzi válečníka. Už chápu, proč jsi šampionem.“ Odkládám telefon na noční stolek a přemýšlím o tom, co bude dál. Vím, že se mé tělo zotaví, ale to, co jsem si vzal z této noci, je mnohem hlubší. Fanoušci čekali bitvu a já jim ji dal. Byl to boj, ve kterém jsem prohrál, ale odcházím z něj silnější. „Vezmu si čas, abych se vyléčil,“ šeptám si sám pro sebe, „ale vrátím se. A budu ještě silnější.“
V dálce opět slyším znít husitský chorál.
Ktož sú boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od Boha pomoci
a úfajte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíte
.
Poprvé po dlouhé době usínám klidným spánkem.
Kým budu, až se probudím?

Pohyblivé hroby

Neznám veselejší místo, než je hřbitov. Často si tam domlouvám schůzky sám se sebou, poslouchám ptáky, kteří mě kupodivu neruší, a dýchám jaksi zhluboka. Nedávno jsem vypravil hledat pohyblivý hrob. Vyrazil jsem ráno s čepicí brigádního generála na hlavě, aby mě nikdo nepoznal, a já mohl v klidu polapit tu modrou jámu. Hřbitov však není tak klidné místo, jak se povídá, brouzdá tam na tisíc stařen. Drhnou náhrobky, trhají plevel a drobí pohřební věnce. Záda mají shrbená, bytosti zkyslé dlouhým nevětráním a tíhou vzpomínek. Vůbec nemluví, jen drhnou a drhnou. Hřbitov je jako perpetuum mobile neúnavných stařen, konejšivá odpověď hrobů na nepokojný sen živých… Utrmácen těžkou prací, neustálým těkáním po náhrobcích, jsem se na chvíli usadil na lavičku a zavřel oči. Vůně hřbitova mě uspávala, takže jsem usnul rychle, aniž jsem se připravil na Mohutný sen, na jeho zákeřný atak. 
Pomalu poznávám tvou tvář. Utři si hliněné slzy. Kdo tě zde pohodil promoklou na kost, že se oblékáš do lesa? Mám prostřelené koleno. Vím, teče ti krev. Já mám zas kulku v rameni a nepřátelé s jazykem na vestě, jdou po nás – tovaryších Čechoslovácích. Slyšíš to štěkání? Psi si brousí tesáky, tak jak je učili: za dlouhým kabátem běž a trhej. Válka dnes skončila. Pro dva. Přidají se k zástupu těch ostatních. Statistika je čistá a počítá. Jen počítá. Obzírá z ptačí perspektivy a počítá. Osobní příběhy ji nezajímají. Dva k 77 297 obětí se rovná 77 299 obětí. Zkusme se ještě ukrýt v támhleté štěrbině – chechtá se jak něčí ústa. Jak se jmenuješ, lásko? Neboj se, jsem tu ještě já. Až k ránu vydechnu naposled. Přitul se ke mně. Bože, ať nás obejmou milosrdná křídla smrti co nejdřív…
Když jsem se vzbudil pohřben nesmírnou tíhou snu, stál jsem před vysokým šedým pilířem nahoře modelovaným do poprsí muže, u kterého se třepetaly nejasné obrysy postav básníka Josefa Hory, spisovatele Josefa Kopty, básníka Františka Halase nebo básníka Jaroslava Seiferta a dalších. Ta podoba, to není Mikuláš, jak ho znám z fotografií… A přece… V kamenné hlavě, tváři nejslavnějšího českého impresionistického malíře Antonína Slavíčka, jako by se otisklo cosi povědomého z podoby jeho vnuka Mikuláše. Jeho hrob pro mne zůstává – alespoň nyní a teď – pohyblivý…

Magnetická bitva zbloudilého opeřence (2002)

Konference Červený kohout 2025

Ve dnech 1. a 2. dubna 2025 se v Clarion Congress Hotelu České Budějovice uskutečnil 28. ročník konference požární ochrany (PO) s mezinárodní účastí Červený kohout 2025. Tradiční akci pořádal Dům techniky České Budějovice, spol. s r. o., ve spolupráci s Hasičským záchranným sborem Jihočeského kraje (HZS JHC). Setkání se uskutečnilo pod záštitou náměstka generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky (HZS ČR) pro prevenci a civilní nouzovou připravenost (CNP) brig. gen. Ing. Daniela Miklóse, MPA, a primátorky statutárního města České Budějovice doc. Dr. Ing. Dagmar Škodové Parmové.

V úterý 1. dubna 2025 v 9.00 hodin téměř čtyři stovky účastníků zaplnily přednáškový sál a dvě desítky vystavovatelů a firem obsadily další místnosti u konferenčního sálu. Náměstkyně ředitele HZS JHC pro prevenci a CNP plk. Ing. Jana Neškodná všechny na konferenci přivítala a představila vážené hosty, kteří zasedli k předsednickému stolu. Kromě primátorky Parmové a náměstka Miklóse přijali pozvání ředitel kanceláře prezidenta Hasičského a záchranného zboru Slovenské republiky (HaZZ SR) plk. Bc. Mgr. Sergej Savin, ředitel HZS JHC plk. Ing. Martin Sviták, děkan Fakulty bezpečnostního inženýrství Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava a člen České asociace hasičských důstojníků prof. Ing. Jiří Pokorný, Ph.D., MPA, dr. h. c., jednatelka Domu techniky České Budějovice, spol. s r. o., Martina Marková a Ing. Petr Boháč z firmy Požární bezpečnost staveb, s. r. o., jako přednášející.
„Každoročně si na začátku setkání připomínáme důležité milníky. Letos slavíme výročí dvou zákonů – zákona č. 238/2000 Sb., který zřídil HZS ČR s krajským uspořádáním, a zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, který již 40 let vytváří podmínky pro ochranu životů, zdraví a majetku před požáry a jinými mimořádnými událostmi (MU),“ uvedla v průvodní řeči ve zkratce Neškodná a připomněla, že i když byl předpis 24krát novelizován a upravován, jeho myšlenka zůstává dodnes platná – vytvoření podmínek pro účinnou ochranu života a zdraví občanů a majetku před požáry a pro poskytování pomoci při živelních pohromách a jiných MU stanovením povinností ministerstev a jiných správních úřadů, právnických a fyzických osob, postavení a působnosti orgánů státní správy a samosprávy na úseku PO, jakož i postavení a povinnosti jednotek PO.
Za rozvoj PO v Českých Budějovicích a za dlouhodobou podporu a záštitu konference byla primátorka hned v úvodu oceněna. Skleněnou sošku Červeného kohouta s certifikátem obdržela z rukou krajského ředitele HZS Jihočeského kraje plk. Ing. Martina Svitáka a jednatelky Markové.

Hlavní idea konference
Přestože byl program konference zaměřený především na požární prevenci a požární bezpečnost staveb, prostor pro přednesení příspěvků dostali také odborníci například z oblasti integrovaného záchranného systému (IZS). Zároveň organizátorům záleží na tom, aby jihočeská konference neměla pouze klasický vědecký charakter. Hlavní myšlenkou, kterou si setkání více než čtvrtstoletí drží, je propojení odborných přednášek s neformálními diskuzemi. Významným přínosem pro všechny jsou odborné diskuze na téma PO, kde se střetávají akademické, komerční, veřejné i neziskové úhly pohledu. A mnohokrát se ukázalo, že účastníci jednotlivých ročníků dokázali přenést nové odborné poznatky získané na konferenci následně do praxe.

Přednášky příslušníků HZS ČR
V průběhu dvoudenního kongresu bylo odprezentováno 15 přednášek. Z toho zazněly čtyři prezentace příslušníků HZS ČR. Šlo o „Trendy a novinky v požární ochraně“ brig. gen. Ing. Daniela Miklóse, MPA, z MV-generálního ředitelství HZS ČR, „Analýza požárů fotovoltaických systémů zpracovaná HZS ČR“ por. Ing. Filipa Nose z HZS Moravskoslezského kraje nebo „Požární řešení pro fotovoltaické systémy nejen podle ČSN P 73 0847“ plk. Ing. Michala Valoucha. Jedním z významných příspěvků, který zazněl druhý den ráno, byla prezentace náměstka generálního ředitele HZS ČR pro IZS a operační řízení genmjr. Ing. Petra Ošlejška, Ph.D., na téma „Analýza činnosti krajských operačních středisek, modernizace systému příjmu tísňové komunikace a jednotný systém varování a vyrozumění“.

Soška kohouta s certifikátem
V úterý 1. dubna 2025 v 19.30 hodin před zahájením společenského večera organizační výbor tradičně ocenil významné osobnosti, které dlouhodobě a výrazným způsobem přispívají k rozvoji PO a ke konání, odbornosti a rozkvětu konference. Soška Červeného kohouta s certifikátem byla udělena řediteli odboru prevence MV-generálního ředitelství HZS ČR plk. Ing. Michalu Valouchovi. Ředitel Valouch se opakovaně účastní konferencí a pravidelně přednáší podnětné příspěvky v oblasti požární prevence. Ta je mu celoživotně souzena, protože se jí věnuje od nástupu k HZS Olomouckého kraje na územním odboru Prostějov v roce 2010. V rámci své odbornosti působí v mnoha pracovních a expertních skupinách a komisích souvisejících s požární bezpečností, podílí se na tvorbě právních předpisů a norem v oblasti požární prevence. Jeho zkušenosti, znalosti a přístup k problematice mění pohled na PO, výkon státního požárního dozoru i na činnost všech v oblasti PO. Dále byl Červený kohout udělen výkonnému řediteli společnosti Nema, s. r. o., partnerovi konference. Tato společnost je průkopníkem dřevostaveb v ČR. V roce 1993 vznikla na základech truhlářské firmy. Přestože je původem z malé jihočeské vesnice, svojí činností přesahuje hranice ČR. A to nejen v oblasti výroby a projekce, ale také v požární bezpečnosti.

Závěrečné zhodnocení
Letošního ročníku se zúčastnilo 373 návštěvníků, z toho bylo 96 zástupců z HZS ČR, 34 z HaZZ SR a 243 ostatních účastníků. „28. ročník konference hodnotím kladně vzhledem k tomu, že jsme měli historicky nejvyšší účast. Z odborné oblasti lze vyzdvihnout zejména přednášky zaměřené na dřevostavby a fotovoltaické systémy, což jsou velice aktuální otázky současné doby. Zvláště zajímavá byla přednáška prof. Ing. Antona Osvalda, CSc., ‚Dřevo a oheň‘, která dala nahlédnout na tuto surovinu z různých možných pohledů, a tím byla jistě i inspirací pro projektanty a tvůrce technických předpisů,“ shrnul uplynulý ročník konference odborný garant a emeritní příslušník HZS JHC Ing. Ladislav Karda. „Z odpoledního programu bych vyzdvihl ukázku víceúčelového hasičského robota Colossus představeného firmou 3MON Rescue Partner, s. r. o., ze Slovenska. Praktické předvedení robota vyvolalo velkou vlnu zájmu účastníků. Tento robot byl mimo jiné použit také při likvidaci MU havárie cisteren s benzenem u Hustopečí nad Bečvou. Z přednášek druhého dne zvláště vynikla přednáška zástupce HaZZ SR, která dala nahlédnout na průběh a pozadí požáru historického jádra města Banská Štiavnica,“ doplnil Karda.

16. ledna 1969. Hořící vzpoura proti okupaci

16. ledna 2026 uplyne přesně padesát sedm let od sebeupálení Jana Palacha. Dvacetiletý student Filozofické fakulty Karlovy univerzity spáchal sebevraždu na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany československé politické reprezentace.

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v rodině cukráře ze Všetat. Po studiu na mělnickém gymnáziu se přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam ho ale nepřijali. Proto absolvoval zkoušky na Vysokou školu ekonomickou, kde uspěl a začal zde také studovat. V roce 1968 se mu podařilo přestoupit na Filozofickou fakultu.

Během studia na vysoké škole navštívil dvakrát Sovětský svaz a z jeho dopisů vyplývá, že k němu měl kritický vztah. Obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy ho velmi zasáhlo. Nedokázal se smířit s poměry po 21. srpnu, proto aktivně podporoval každou akci, která s tímto stavem nesouhlasila.

Poté, co si lidé na okupační vojska začali zvykat a propadali pocitu, že s tímto stavem nemohou nic dělat, se odhodlal k ráznému činu. Patrně přemýšlel nad tím, jak lidi probudit, aby se neuzavírali do svých soukromých záležitostí a bojovali za svou budoucnost. Ve čtvrtek 16. ledna 1969 se proto u kašny Národního muzea v Praze polil hořlavinou a zapálil jako živá pochodeň. Následný pohřeb 25. ledna 1969 se stal velkým protestem proti pokračující okupaci.

Po jeho činu, který šokoval celý svět, se protestně upálili ještě další studenti. Na stejném místě asi o měsíc později spáchal sebevraždu osmnáctiletý student šumperské železniční průmyslovky Jan Zajíc a v dubnu 1969 jej následoval v Jihlavě Evžen Plocek. Přestože tyto protestní sebevraždy hluboce otřásly veřejným míněním, neměly trvalejší dopad na politickou situaci v tehdejším Československu.

Cituji z dopisu, který zanechal u Národního muzea v Praze, kde spáchal sebevraždu:

Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou:

Okamžité zrušení cenzury
Zákaz rozšiřování Zpráv

Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1

P. S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.

Mistr Jan Hus. Muž, který položil život za pravdu

Je 6. července 1415. Kostnický koncil právě skončil. Pověření biskupové nasazují muži na hlavu okrouhlou papírovou korunu, na které svítí nápis: „Tento jest arcikacíř!“ Mistr Jan Hus kráčí hrdě po předměstské louce, za chvíli jej pohltí plameny. Ještě může odvolat. Ne, neodvolá, chce zemřít podle pravdy evangelia. 

Jan Hus spatřil světlo světa v jihočeském Husinci u Prachatic pravděpodobně v roce 1369. V jednadvaceti letech začal studovat na pražské Karlově univerzitě, kde nejprve získal titul bakalář a posléze se z něj stal mistr svobodného umění. Jakmile ukončil studium na univerzitě, působil zde jako profesor a v roce 1400 byl vysvěcen na kněze.

Kritika bohatých
O dva roky později již přednášel plamenné projevy v pražské Betlémské kapli. Mistr Jan Hus byl vynikající řečník, který svým kázáním dokázal strhnout obyčejné lidi a také se stal jejich symbolem. Ve svých kázáních kritizoval bohaté církevní hodnostáře a výstřednosti bohatých. Například se stavěl proti hromadění majetku nebo prodávání odpustků. O dva roky později již přednášel plamenné projevy v pražské Betlémské kapli. Mistr Jan Hus byl vynikající řečník, který svým kázáním dokázal strhnout obyčejné lidi a také se stal jejich symbolem. Ve svých kázáních kritizoval bohaté církevní hodnostáře a výstřednosti bohatých. Například se stavěl proti hromadění majetku nebo prodávání odpustků.

Zákaz a obhajoba
Hus nebyl pouze skvělý kazatel, ale také významný literát. Jeho myšlenky uznávala i odborná veřejnost. Mezi důležitá díla patří latinský spis O církvi (De Ecclesia) vydaný v roce 1413, který vychází z myšlenek Jana Viklefa (1320–1384). Tento profesor oxfordské univerzity upozorňoval na obrovský rozdíl mezi církevním učením o chudobě, prostém životě a lásce k bližnímu a mezi skutečným životem církevních představitelů. Roku 1412 napětí mezi Husem a špičkami církve vyvrcholilo. Veřejně vystoupil proti odpustkům a papež mu zakázal vykonávat v Praze církevní obřady. Jan se odvolal na učení Ježíše Krista a odmítl papeži poslušnost. Brzy na to opustil Prahu a přestěhoval se na venkov, kde kázal pod širým nebem v okolí hradů Krakovec u Rakovníka a Kozí Hrádek v jižních Čechách. Dva roky před svou smrtí dokončil český výklad bible Postila a na jaře roku 1414 ho vyzval císař Zikmund Lucemburský (1368–1437), aby se ospravedlnil před koncilem svolaným v Kostnici.

Pravda je jen jedna
Přestože měl od něj průvodní list o osobní nedotknutelnosti, v německém městě Kostnici ho zatkli a začali vyslýchat. Na ekumenickém koncilu byl obviněn z kacířství a zástupci církve ho žádali, aby své učení odvolal a podrobil se autoritě koncilu. Hus však ze svých názorů nechtěl slevit, a proto byl prohlášen za nepoučitelného a zatvrzelého kacíře. 6. července 1415 šestačtyřicetiletého kněze pohltil nemilosrdný oheň a jeho popel byl rozprášen v řece Rýn. Krátce po této justiční vraždě začaly řinčet zbraně v Českém království, protože začala husitská revoluce. Teprve o šest století později římsko-katolická církev mistra Jana Husa rehabilitovala a v roce 1999 papež Jan Pavel II. prohlásil, že lituje jeho kruté smrti a uznal ho jako reformátora církve.

Leonardo da Vinci. Snílek, který chtěl létat jako pták

Leonardo nervózně přechází potemnělou místnosti. Vypadá jako mág, který se chystá učinit mocné kouzlo. Občas dlouhými prsty zkontroluje křivky právě dokončeného stroje. Zítra přijde jeho velký den. Pokud se mu podaří vzlétnout, svět se od základu změní a lidé strnou v úžasu.

Zdá se ti někdy o tom, že létáš jako pták? Leonardo o tom snil už jako malý kluk. Dokonce byl přesvědčený, že to někdy v životě dokáže. Od malička pozoroval let ptáků. A snažil se přijít na to, jak je to možné, že se umí vzepřít zemské přitažlivosti. Na ptáky se totiž díval jako na dokonalý stroj. Jednou si do deníku napsal, že „pták je stroj řízený matematickými zákony“. Aby to dokázal, rozhodl se podobný létající stroj sestrojit. Prý se tak obával, aby mu někdo jeho objev neukradl, že raději zabednil všechna okna ve svém domě. Některé jeho návrhy ale nevycházejí z letu ptáků. Kdybys chtěl řídit jeho první vzdušný stroj, musel bys být přinejmenším superman. Krčil by ses ve stísněném prostoru a pomocí rumpálu ovládal rukama i nohama najednou čtyři křídla.

Jen pro odvážné
Když se Leonardo konečně vynořil se svým novým vynálezem, všichni si mysleli, že se zbláznil. Vypadal jako obrovská křídla nějakého ptáka z pravěku. Dnes ti to možná nepřijde tak mimořádné – všude kolem sebe vidíš různá letadla, padáky a rogala – ale uvědom si, že lidé Leonardovy doby nikdy nic podobného nezažili. Museli být fakt v šoku! Teď zbývalo jen sehnat odvážlivce, kdo jeho vynález vyzkouší. Představ si, že by volba padla na tebe! Leonardo by ti křídla připevnil na záda jako batoh. Tím bys křídla rozpohyboval. Pak bys musel máchat rukama tak rychle, dokud by ses neodlepil od země. Myslíš, že bys to dokázal? Nedokázal. Protože křídla jsou moc těžká a tvoje ruce příliš slabé. Ale Leonardo by se nedal odradit neúspěchem. Vzal by tě na střechy některého z milánských paláců v Itálii a nechal by tě hopsnout dolů. Jejda. Co by se stalo, kdyby létající stroj selhal? I na to Leonardo myslel. Měl bys na sobě připevněné měchy, které by se při letu naplnily vzduchem a při dopadu tě ochránily – tedy podle Leonarda. Nepřipomíná ti tento objev jiný moderní vynález? Jasně, airbag (čti érbek), který bývá v autech. Zařízení, které se při bouračce nafoukne, a tak může pasažérům zachránit život. A jak to dopadlo se statečným letcem? Někde se dočteme, že vyvázl se zlomenou nohou, ale s jistotou víme jen to, že Leonardův letecký pokus byl zkrátka neúspěšný.

Velkoněmecká říše vyhlásila Protektorát Čechy a Morava

„Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.“ Touto větou začíná výnos říšského kancléře Adolfa Hitlera, kterým oficiálně 16. března 1939 vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Tento rok uběhlo 77 let od tragického okamžiku československých dějin.

Je 14. března 1939 jedna hodina po půlnoci. Adolf Hitler právě přijímá prezidenta Emila Háchu (1872–1945) s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským

(1885-1945). Co jim oznamuje? „Nezvratnou vůli“ obsadit za několik hodin zbytek českých zemí a připojit je k Velkoněmecké říši. Nepřipouští žádnou diskuzi a jeho pravá ruka říšský polní maršál Hermann Göring (1893-1946) hrozí, že pokud československá vláda na „nabídku“ nepřistoupí, Praha bude nemilosrdně vybombardována.

Prezident nemá na vybranou – po odstoupení Sudet je Československo bez obranného systému opevnění bezmocné. Diktát přijímá stejně jako československá vláda a obyvatelům Československa zlomeným hlasem sděluje: „Po delším rozhovoru s říšským kancléřem – po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa.“ Ještě mu nedochází, že nacisté nebudou respektovat ani uzavřené dohody, ani mezinárodní právní normy.

O den později časně ráno vstupují německá vojska na území takzvané druhé republiky. Na odpor se staví jen vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. V nevlídném dni je německá armáda přijata zaťatými pěstmi českých obyvatel. Pouze tam, kde žije silná německá menšina, jsou německé okupační jednotky vítány s nadšením. Na nárožích ulic se objevuje vyhláška „Rozkaz pro obyvatele“ o převzetí výkonné moci na území obsazené Wehrmachtem.

Ve čtvrt na osm večer přijíždí vítězoslavně Adolf Hitler na Pražský hrad a hradní stráž střídají příslušníci jednotek SS. Následující den vydává na Pražském hradě „Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“ a osud Československa je na šest let, jeden měsíc a 19 dnů zpečetěn. Protektorát Čechy a Morava končí 5. května 1945, a tím se uzavírá i největší ponížení v historii československého národa.

„Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí být ještě uvnitř ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád jsem se držel, vzal mě ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jako by měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném odporu zbytečně. A ten člověk, který mi tohle říkal, držel mě stále za paži, představte si on se usmíval, on to ,in die Luft´ říkal tak mazlivě a díval se mi přitom do očí jako nějaká ženská. To vše není to hlavní. Teď vám něco řeknu: jak se tak na mě díval, zrovna v tom okamžiku a právě na těch jeho úsměvných očích jsem poznal, že to není řeč do větru. Poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který je schopen svou hrozbu splnit. Mně něco řeklo: on to udělá! Snad sám Hitler by to byl neudělal. Ale Göring by ho byl přemluvil, už jenom proto, aby svět viděl první ukázku jeho Luftwaffe. (…) A potom jsem tedy podepsal.” Záznam rozhovoru spisovatele Karla Horkého (1879–1965) s protektorátním prezidentem, který se údajně uskutečnil 25. dubna 1939 na Pražském Hradě, hovoří za vše.

Umělecký živel Pablo Picasso

Tak jako sopka chrlí žhavou lávu, tak jako se řeka dravě žene korytem, tak tvořil jeden z nejslavnějších umělců 20. století. Ano, mluvíme o Pablu Picassovi, který byl nejen malíř, ale i sochař, keramik, grafik, dramatik a dokonce básník.

Pablo Picasso přišel na svět ve španělské Malaze a odmalička měl velmi rád přírodu a bavilo ho podle ní malovat. Brzy pochopil, že skutečnost se neodehrává pouze na povrchu věcí, ale že je nutné proniknout pod povrch. Když jako dvacetiletý mladík přišel do centra světového umění – Paříže, ihned se rozhodl, že nebude líčit místní život v nepravdivých barvách. Chudí artisté, vyzáblí slepci, opilí milenci, ti všichni byli hlavními náměty „modrého“ a „růžového“ období.

Prosím? Hranaté slečny?!
V necelých třiceti letech vytvořil pod vlivem černošských masek obraz Slečny z Avignonu. Tento obraz vyvolal velké pozdvižení, a proto jej Picasso dlouho schovával ve své soukromé sbírce. Čím byl tak zvláštní, že způsobil takový rozruch? Tím, že nezobrazoval skutečnost, jak ji vidíme. Na obraze byly sice slečny z Avignonu, ale byly namalovány pomocí hranatých plochých tvarů. Přestože to bylo v tehdejší době šokující, tímto obrazem začíná nová éra moderního umění. Na scénu totiž přichází pokrokový umělecký směr – kubismus.

Jak maluje kubista?
Jestliže mluvíme o kubismu a Pablu Picassovi, nemůžeme opomenout ještě jednoho umělce, a to malíře George Braque (1882-1963). Tento Francouz stejně jako Picasso vytvořil obraz poskládaný z malých krychlí, takzvaných kubusů. Toho si všiml jistý pařížský kritik a rázem byl název pro nový umělecký směr na světě. Princip kubismu spočívá v tom, že předmět (od člověka po kartáček na zuby) je znázorněn pomocí jednoduchých geometrických tvarů – obdélníků, čtverců, trojúhelníků, koulí apod. Předměty tak působí dojmem, že jsou nedbale poházené na plátně a zobrazují se současně z několika úhlů pohledu. Pokud bys byl kubistický umělec a tvořil bys třeba portrét, nemaloval bys člověka jen zepředu, ale zároveň třeba ze strany nebo z ptačí perspektivy.

Guernica – hrůza na plátně
Další Picassovo dílo, které ovlivnilo světové umění, je obraz Guernica namalovaný v roce 1937. Je na něm baskické město Guernica, jež bylo během španělské občanské války zničené fašistickými bombardéry. Picasso ukazuje děsivost války a hrůzu, kterou přináší zvířatům i lidem. Guernicu vystavili na světové výstavě v Paříži a umělecký svět konečně pochopil, že Pablo je poctivý umělec, který se nevyhýbá závažným tématům. Bohužel zbytek světa obsah obrazu nepochopil a brzy nato začala nejděsivější válka v dějinách lidstva.