Požární bezpečnost staveb 2017. Jak krotit oheň v 21. století?

Ve čtvrtek 21. září 2017 v rámci doprovodného programu mezinárodního veletrhu FOR ARCH proběhl druhý ročník konference Požární bezpečnost staveb 2017. Stěžejním tématem byla problematika dřevostaveb, kabelových rozvodů a požárně bezpečnostních zařízení v rámci únikových cest. Hlavní hvězda? Nor Ole Herbrand Kleppe, který promluvil o průběhu stavby a požární bezpečnosti nejvyšší dřevostavby světa Treet.

Všechno, co se zdá být nemožné, je možné. Tímto životním krédem se řídí vedoucí projekt manažer Ole Herbrand Kleppe ze společnosti Omegn Building Society, která se rozhodla realizovat náročný projekt. V norském městě Bergen u mostu Puddefjord postavit nejvyšší dřevěnou stavbu světa – čtrnáctipatrový bytový dům převážně z prefabrikovaných materiálů. Norské slovo „treet“ v češtině znamená strom, což je pro 52,8 metru vysokou stavbu příznačné. Architekti totiž na její nosnou konstrukci použili přibližně 900 metrů čtverečních dřeva. Nabízí se proto otázka, zda její stavitelé nepodcenili požární bezpečnost budovy.CLT panely (křížově slepené vrstvené masivní dřevo, které má vysokou tuhost a únosnost – pozn. red.), které jsme na stavbu domu použili, jsou tak silné, že nehoří. Navíc jsme je natřeli ohnivzdornou barvou. Také jsou všude postřikovače, takže jsme se všemožně snažili zajistit, aby dům opravdu neshořel. Naopak, je to z hlediska rizika požáru ten nejbezpečnější dům v celém Bergenu,“ uvedl Ole Herbrand Kleppe k požární bezpečnosti, na kterou se novináři i široká veřejnost ptá nejčastěji. Pokud byste si chtěli pořídit byt v nejvyšší dřevostavbě světa, počítejte, že zaplatíte 4 až 5 tisíc eur za metr čtvereční. Za nejmenší byt o 43 metrech čtverečních tak utratíte přibližně pět a půl milionu korun.

Největší strom „vyroste“ v ČR

Ve znamení „nej“ konference pokračovala. K mikrofonu přímo „dosprintoval“ dvaatřicetiletý architekt Ondřej Chybík z brněnského ateliéru Chybik+Kristof Architects & Urban Designers. Studio nedávno zvítězilo v architektonické soutěži o novou podobu ředitelství státního podniku Lesy České republiky v Hradci Králové. Nová budova podle jejich projektu má nahradit stávající, která vznikla v 70. letech minulého století. Do roku 2020 by tak měla vzniknout největší dřevostavba v České republice a bude připomínat strom s jedním kmenem a pěticí větví. Proč se architekti rozhodli právě pro takovýto návrh? „Podobu stromu má navržený půdorys jen shodou okolností. Budovu jsme navrhovali s cílem propojení pracovního prostředí s okolní přírodou. Z toho důvodu jsme omezili počet nadzemních podlaží na dvě a rozprostřeli objem budovy na celé zastavitelné území. Tvar jednotlivých „prstů“ budovy vychází z principu vytvoření společného prostoru v každém jednotlivém úseku kanceláří. Prsty jsou radiálně uspořádány kolem centrálního foyer, což usnadňuje orientaci návštěvníka po příchodu do budovy. V atriu jsme navrhli průhledy do jednotlivých dvorů mezi úseky, propojení s přírodou je tak maximální,“ vysvětluje architekt Chybík. V průběhu konference naznačil, že při vytváření projektu studio naráželo na náročné požadavky na požární ochranu stavby. Projekt je ve fázi přípravy dokumentace pro územní rozhodnutí. S hasiči zatím projednáváme systém hasebního zásahu a pohyb cisteren. Problém se týká celkového požárního řešení v závislosti na konstrukčním systému, kde se potýkáme s výraznými problémy. Zdá se, že v českém prostředí nelze realizovat moderní administrativní budovu s hořlavým konstrukčním systémem, aniž bychom nemuseli dělat kompromisy, které pro nás nejsou přijatelné z hlediska výrazu budovy jak v interiéru, tak navenek. Velkým problémem je například výška podlahy v druhém nadzemním podlaží, která přesahuje čtyři metry, což je výška, která je pro tento typ budovy zcela nedostatečná. Celkové požární zatížení je zvýšeno i použitím fixních okenních otvorů, bez kterých se energeticky úsporná administrativa neobejde. V interiéru plánujeme bohaté využití dřeva jako obkladového materiálu, což opět zvyšuje požární zatížení nad únosnou mez,“ uvedl. Jak chce tedy požární ochranu studio nakonec vyřešit? Nebude muset dělat příliš ústupků? „Řešení spočívá v nahrazení svislých konstrukčních prvků prvky nehořlavými. Svislý konstrukční systém jsme zredukovali na potřebnou míru a dřevo jsme použili na prvky vodorovné. Dřevěná konstrukce střechy a obkladový materiál v interiéru tak zůstane. Problémem je řešení konferenčního sálu, kde v interiéru nebudeme moci použít dřevo v míře, kterou jsme předpokládali. Počet osob v sálu se zcela nesmyslně stanovuje z jeho plochy a ne z jeho reálné obsazenosti – vychází tak jako shromažďovací prostor, který má z hlediska normy úplně jiné specifikace než ostatní prostory v budově. Z hlediska evakuace osob a požárního zásahu funguje budova optimálně,“ dodává mladý architekt.

Norská požární inspirace

Všichni máme v živé paměti požár dřevěného kostela Božího Těla v třinecké části Guty. O požární ochraně dřevěných kulturních památek na sympoziu promluvila ředitelka Eva Polatová z Národního památkového ústavu, která se zaměřila především na norské památky. Na řadě fotografií například z Norsk Folksmusea v Oslu, hornického města Røros nebo nejlépe dochovaného sloupového kostela Borgund demonstrovala, jakým způsobem Norové přistupují k požární ochraně. Například město Røros má záchranný hasičský sbor, historické jádro chrání termovizní kamery a všude v ulicích se nacházejí hydranty, ke kterým je možné se kdykoli připojit. V jednotlivých objektech také technici nainstalovali elektrickou požární signalizaci (dále jen „EPS“) a připojili na stabilní hasičské zařízení (dále jen „SHZ“). Jak se tedy liší situace v požární ochraně u nás a v této skandinávské zemi? Rozdíl je především v tom, že v Norsku mají podstatně méně kulturních památek. Oproti České republice je to jen zlomek. A jelikož je to bohatá země, tak si ‚to málo‘ chrání, jak EPS, tak SHZ. U nás je velké množství kulturních památek a podstatně méně finančních prostředků na jejich zajištění. Co vím, tak v Česku má stabilní hasicí zařízení přibližně pět dřevěných kulturních památek. Ostatní jsou zabezpečené pouze elektrickou požární signalizací. Jinak v poslední době byly stabilním hasicím zařízením zabezpečeny některé archivy a depozitáře,“ uvedla Eva Polatová. Jak bychom tedy měli změnit přístup k požární bezpečnosti kulturních památek v České republice?  Měli bychom se snažit zvýšit povědomí o potřebě lépe chránit naše kulturní památky, neboť se v nich odráží dovednost našich předků včetně historie. S jejich zánikem se ztrácí. A samozřejmě na prvním místě je nedostatek finančních prostředků. Občas se sice najdou v různých evropských dotačních programech, ale pak nemusí být finanční prostředky na následnou údržbu. U SHZ to není málo. V Národním památkovém ústavu v posledních letech věnujeme značnou pozornost požární ochraně památkových objektů, které jsou v naší péči, i díky spolupráci s generálním ředitelstvím HZS ČR, která funguje na základě dohody z roku 2010,“ dodává Polatová.

Důležité statistické údaje

Sympozia se také zúčastnil příslušník HZS ČR kpt. Ing. Martin Podjukl, který má na starosti vyšetřování požárů. Konferenci zahájil přednáškou o požárních statistikách, které se vedou od 30. let 20. století a pro účely požární prevence a sledování chování konstrukčních prvků při požárech pak od 70. let 20. století. Statistické sledování událostí (SSU) funguje od roku 2006 a data požární prevence se mohou využívat pouze pro interní účely a podporu rozhodování při úpravách norem a předpisů. Během prezentace Podjukl připomněl tři velké požáry dřevěných staveb – neobjasněný případ rozhledny Hýlačka, mediálně známý případ požáru Petrových bud v Krkonoších nebo požár dřevostavby z nedbalosti ve Špindlerově Mlýně. Podle statistik v průběhu let 2007 až 2016 hasiči zaznamenali celkem 46 požárů klasických dřevostaveb a 4 546 požárů staveb s hořlavou konstrukcí, jako jsou například chaty, kůlny, dřevníky, maringotky, zahradnické domky a jiné stavby. Jak vnímá expert dřevostavbu z pohledu požární ochrany například ve srovnání se stavbami z jiných materiálů? „Dřevostavba je z hlediska požární ochrany specifická. Díky vyšší koncentraci hořlavých materiálů lze počítat s tím, že dřevostavby musí splnit požadavek na větší odstupové vzdálenosti. Vzhledem k tomu, že dřevostavby samy o sobě velmi dobře hoří, je nutné počítat s tím, že průběh požáru může být velmi rychlý. To pak může znamenat, že, i přes včasný příjezd jednotek požární ochrany, oheň stavbu zcela zdevastuje. Po požáru je také nutné provést termokamerou důkladné vyhledání skrytých ohnisek. Obecně ale platí, že dřevostavba musí splňovat veškerá kritéria požární bezpečnosti, která jsou obvyklá pro „běžné“ typy budov,“ odpovídá Podjukl. Jak vnímá nadstandardní přístup k požární ochraně v Norsku? „Požární bezpečnost máme v rámci Evropské unie, ale i světa, na mimořádně vysoké úrovni. Svědčí o tom velmi propracovaný systém norem a zákonných požadavků na bezpečnost staveb a provozovaných činností. Situace ohledně nadstandardní požární ochrany kulturních památek v Norsku je podmíněna jejich vlastní politikou v této oblasti. Prostředí v České republice se od toho norského zásadně liší nejen stavebně konstrukční různorodostí převažující většiny našich kulturních památek, ale i jejich četností. Z tohoto důvodu je z pohledu HZS ČR zásadní, aby památky splňovaly alespoň základní kritéria vyplývající z předpisů o požární ochraně. Cokoli navíc je pak v plné kompetenci věcně příslušných institucí a vůle ze strany vlastníků chráněných staveb,“ vysvětluje Podjukl.

Podle Chybíka v českém prostředí nelze realizovat moderní administrativní budovu s hořlavým konstrukčním systémem. Architekt musí dělat kompromisy, které pro něj nejsou přijatelné z hlediska výrazu budovy v interiéru i navenek. Co si o tom myslí Podjukl? „Kodex platných českých technických norem se zaměřuje zejména na standardní typy staveb. Je souborem osvědčených a velmi konzervativních doporučení a postupů. Pokud se architekt rozhodne řešit stavbu tak, že by mu norma neumožnila promítnout do stavby jeho zamýšlený návrh, existuje v předpisech požární ochrany institut, který mu umožní postupovat odlišným způsobem. Tento postup je ovšem vhodné konzultovat s místně příslušným hasičským záchranným sborem kraje.“

Závěrečné zhodnocení konference

Není žádné tajemství, že klíčové kritérium všech staveb je požární bezpečnost. Lidé, kteří se pohybují ve stavebnictví, musí stále častěji pracovat se sofistikovanějšími a provázanějšími technologiemi než v minulosti. Proto je důležité, aby se v rámci celého požárně technického řešení objektu sladili často zcela rozdílné požadavky na instalaci a provoz. Druhý ročník konference Požární bezpečnost staveb opět potvrdil, jak je přínosné, aby se potkávali a vedli diskuzi lidé z různých stavebních oborů, jako jsou architekti, projektanti, developeři, elektroinstalatéři nebo hasiči a další související profese. Jedině tak může české stavebnictví držet krok se světem a pravidelně se umisťovat na nejvyšších místech v mezinárodních stavebních a architektonických soutěžích.

Časopis 112

Uplynulo 228 let od pádu Bastily

Pokud přijedete do Paříže na Náměstí Bastily (Place De La Bastille), určitě středověkou pevnost nenajdete. 14. července 1789 ikonu despotismu srovnali se zemí francouzští občané. Znamenalo to začátek Velké francouzské revoluce a dodnes se ve Francii tento den připomíná jako státní svátek. 

V 18. století bez soudního přelíčení v ní mohl skončit každý. Stačilo se z jakéhokoli důvodu znelíbit králi. Pevnost Bastilu na sklonku 14. století nechal postavit Karel V. Moudrý, aby z východní strany chránila vstup do Paříže před Angličany ve stoleté válce (1337–1453). Na tehdejší poměry šlo o mohutnou stavbu, která už z dálky budila respekt.

Proti královskému symbolu
Za kardinála Richelieua byla přeměněna na státní vězení. V letech 1717-1718 si v něm poseděl i básník a filozof Voltaire (1694–1778). Bastila symbolizovala absolutistickou moc monarchy a jeho despotický režim, proti kterému se obyčejní lidé rozhodli vzbouřit. Za terč si vybrali právě královský žalář.

Na nic nečekat a zaútočit
14. července časně ráno obsadili skladiště zbraní v Invalidovně (Hôtel des Invalides) a odnesli si 32 000 pušek. Třemi děly přispěly občanské milice. Nikdo jim nebránil a očitý svědek, publicista Camille Desmoulins (1760–1794) si poznamenal: „Sotva získali zbraně, táhlo se k Bastile.” Více než 900 francouzských řemeslníků, obchodníků a měšťanů, dva oddíly osobní stráže a vojáci občanských milicí zaútočili na nenáviděné státní vězení.

Když se kácí les…
Obránci Bastily (80 invalidů, 30 vojáků švýcarské gardy), se postavili na odpor. Po tříhodinovém obléhání se brána pevnosti nakonec otevřela. Dav se vřítil dovnitř, odzbrojil posádku, zabil velitele a poté osvobodil vězně. Při útoku zemřelo 83 lidí a 88 utrpělo zranění. Guvernér Bastily Bernard René markýz de Launey, čtyři další důstojníci a tři členové švýcarské gardy byli zabiti rozlíceným davem.

Pozůstatky pevnosti
Po úspěšném ataku na Bastilu ji revolucionáři úplně srovnali se zemí. Jestliže tedy chcete vidět proslulou pevnost, musíte se spokojit buď s vyznačeným půdorysem na dlažbě Náměstí Bastily nebo si prohlédnout několik kamenů na zastávce metra. To, co z ní zbylo, bylo totiž použito na výstavbu pařížského mostu Pont de la Concorde.

www.rozhlas.cz/devitky

Právo na svobodu vyznání trvalo jen 18 let

9. července 1609 vydal český král a římský císař Rudolf II. listinu, která potvrzovala náboženskou svobodu v Českém království. Od vydání nejliberálnějšího zákona v tehdejší Evropě tento rok uplynou čtyři století a osm let. 

Mnoho let usilovali čeští nekatolíci o to, aby se v Českém království právně zabezpečila rovnost protestantů s katolíky. Nakonec se jim to podařilo. Přesvědčili českého panovníka a zároveň římského císaře Rudolfa II. (1552-1612), který na počátku sedmnáctého století vydal listinu zvanou Rudolfův majestát. Důvod byl zřejmý, chtěl si naklonit nekatolickou šlechtu s nekatolickým měšťanstvem, aby mu pomohli v blížící se válce s uherským králem Matyášem (1557-1619).

Středem říše opět Vídeň
Jeho mladší bratr totiž v dubnu 1608 vtrhl na Moravu a Rudolfa II. donutil, aby mu přenechal vládu na Moravě a v Rakousích. Nad českým králem se začala stahovat mračna. Bylo zřejmé, že se Matyáš nespokojí pouze s tímto soustem a bude chtít i českou korunu. Nakonec duševně nemocný Rudolf II. 23. května 1611 abdikoval a Matyáš se stál českým králem. Po dosažení svého cíle přemístil dvůr do moderní a vzkvétající Vídně a stověžatou Prahu nechal napospas svým místodržícím, které pověřil správou Českého království.

Svoboda vyznání ožívá
Podle Majestátu na náboženskou svobodu, jak se listina přesně nazývá, nesměl být nikdo nucen ke katolickému ani jinému vyznání (“náboženství své volně a svobodně bez utiskování a všech překážek”). Mrtvým měl být zajištěn důstojný pohřeb podle příslušných zvyků dané církve a nekatolíkům povoloval zřízení institucí, které měly chránit nově nabité svobody. Dále se v listině uvádí, že jak katolíci, tak protestanti mohou ve stejné míře vyjadřovat svou víru. Také se v něm apeluje na šlechtu, aby nevnucovala poddaným jinou víru, než jakou si sami vybrali. Dokument byl zanesen do zemských desek jako zákon platný pro všechny země Koruny české.

Katolíci opět vítězí
Majestát přestal platit po osmnácti letech během vlády císaře Ferdinanda II. (1578-1637). Ten ho zrušil po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 tím, že ho jednoduše rozstřihl a spálil jeho pečeť. O sedm let později si představitelé římskokatolické církve mohli mnout ruce, protože jediným povoleným se opět stalo katolické náboženství.

www.rozhlas.cz/devitky

Umělecký živel Pablo Picasso

Tak jako sopka chrlí žhavou lávu, tak jako se řeka dravě žene korytem, tak tvořil jeden z nejslavnějších umělců 20. století. Ano, mluvíme o Pablu Picassovi, který byl nejen malíř, ale i sochař, keramik, grafik, dramatik a dokonce básník.

Pablo Picasso přišel na svět ve španělské Malaze a odmalička měl velmi rád přírodu a bavilo ho podle ní malovat. Brzy pochopil, že skutečnost se neodehrává pouze na povrchu věcí, ale že je nutné proniknout pod povrch. Když jako dvacetiletý mladík přišel do centra světového umění – Paříže, ihned se rozhodl, že nebude líčit místní život v nepravdivých barvách. Chudí artisté, vyzáblí slepci, opilí milenci, ti všichni byli hlavními náměty „modrého“ a „růžového“ období.

Prosím? Hranaté slečny?!
V necelých třiceti letech vytvořil pod vlivem černošských masek obraz Slečny z Avignonu. Tento obraz vyvolal velké pozdvižení, a proto jej Picasso dlouho schovával ve své soukromé sbírce. Čím byl tak zvláštní, že způsobil takový rozruch? Tím, že nezobrazoval skutečnost, jak ji vidíme. Na obraze byly sice slečny z Avignonu, ale byly namalovány pomocí hranatých plochých tvarů. Přestože to bylo v tehdejší době šokující, tímto obrazem začíná nová éra moderního umění. Na scénu totiž přichází pokrokový umělecký směr – kubismus.

Jak maluje kubista?
Jestliže mluvíme o kubismu a Pablu Picassovi, nemůžeme opomenout ještě jednoho umělce, a to malíře George Braque (1882-1963). Tento Francouz stejně jako Picasso vytvořil obraz poskládaný z malých krychlí, takzvaných kubusů. Toho si všiml jistý pařížský kritik a rázem byl název pro nový umělecký směr na světě. Princip kubismu spočívá v tom, že předmět (od člověka po kartáček na zuby) je znázorněn pomocí jednoduchých geometrických tvarů – obdélníků, čtverců, trojúhelníků, koulí apod. Předměty tak působí dojmem, že jsou nedbale poházené na plátně a zobrazují se současně z několika úhlů pohledu. Pokud bys byl kubistický umělec a tvořil bys třeba portrét, nemaloval bys člověka jen zepředu, ale zároveň třeba ze strany nebo z ptačí perspektivy.

Guernica – hrůza na plátně
Další Picassovo dílo, které ovlivnilo světové umění, je obraz Guernica namalovaný v roce 1937. Je na něm baskické město Guernica, jež bylo během španělské občanské války zničené fašistickými bombardéry. Picasso ukazuje děsivost války a hrůzu, kterou přináší zvířatům i lidem. Guernicu vystavili na světové výstavě v Paříži a umělecký svět konečně pochopil, že Pablo je poctivý umělec, který se nevyhýbá závažným tématům. Bohužel zbytek světa obsah obrazu nepochopil a brzy nato začala nejděsivější válka v dějinách lidstva.

Bylo to jinak!

Do historie proniklo mnoho nesmyslů. Kronikáři a jiní pisálkové si často vymýšleli události, které se nikdy nestaly, nebo osoby, které nikdy nežily. Nevěříš? Uvedu tyto nesmysly na pravou míru!

Ameriku neobjevil Kolumbus

Taky se ti učitel snaží namluvit, že první Evropan, který přistál na americkém kontinentu, byl Kryštof Kolumbus v roce 1492? Tak to tě tahá za nos. O pět století před ním roku 1000 doplul k americkým břehům norský Viking Leif Eriksson (přibližně 970–1020). Zemi pojmenoval Vinland, což znamená „země vína“. Představ si, že v roce 1960 norský badatel Helge Ingstag objevil vikingskou osadu, která se náramně podobá té, kterou v Americe před mnoha lety postavil vikinský mořeplavec. Že by náhoda?

Vilém Tell nikdy nežil

Říká ti něco jméno Vilém Tell? Ano, to byl ten chlapík, který 18. listopadu 1307 sestřelil kuší jablko z hlavy svého syna. Alespoň o tom vypráví švýcarská legenda, která se nápadně podobá jedné starší dánské legendě. Nebudeme tě napínat. S nejvyšší pravděpodobností se jedná o smyšlenou postavu, která spiknutí proti habsburskému fojtovi (něco jako starosta) nezorganizovala, protože nikdy neexistovala. Nicméně legenda je to pěkná.

Piráti neukrývali poklady

Už jsi někdy slyšel o zakopaném pirátském pokladu a mapě, na které je nakreslena cesta k němu? Pak tě musíme zklamat. Skuteční piráti nikdy nekreslili mapy se zakopaným pokladem. Proč by to dělali? Peníze si prostě rozdělili a pak je rychle utratili. O kapitánu Kiddovi, kterého v 18. století popravili za údajné pirátství, se sice šeptalo, že ukryl pohádkový poklad. Ale nikdo ho zatím neobjevil. Zřejmě zase jedna pohádka pro děti.

Shakespeare si vymyslel hodiny

Občas si velcí umělci upravují historické skutečnosti, jak se jim zlíbí. Například světoznámý dramatik William Shakespeare (1564–1616), který se proslavil takovými trháky, jako je Richard III., Romeo a Julie nebo Hamlet, ve hře Julius Caesar použil bicí hodiny. To je docela legrační, protože hodiny byly vynalezeny až 1000 let po Caesarově smrti. I mistr tesař se někdy utne.

Časostroj 1/2011

Adam Mickiewicz. Polský básník cestou po Evropě třel bídu s nouzí!

Je 23. října 1823. Žalobce, soudce i kat v jedné osobě, ruský senátor Nowosilcow, si spokojeně mne ruce. Právě se mu podařilo zatknout polského revolučního básníka Adama Mickiewicze. Po půlročním vězení zní verdikt soudu jasně – vyhnanství v Rusku! Mladý básník ještě netuší, že už téměř nikdy nespatří svoji rodnou vlast.

Zachmuřený Adam Mickiewicz (1798–1855) přijíždí 8. listopadu 1824 do Petrohradu – tehdejšího hlavního města ruského impéria. Přestože den předtím metropoli spláchla povodeň, krása mramorových paláců nebo pomník Petra Velikého na něj udělají dojem. Carští špehové ale mají oči všude a mladý vyhnanec zatím hledá útočiště. „Kam se teď vydat?“ ptá se sám sebe, když se rozkoukává v obrovském městě. Naštěstí netrvá dlouho a seznamuje se s místními Poláky – s malířem Orlowským nebo mystikem Oleszkiewiczem. Plné zuby carského Ruska mají i ruští děkabristé, vesměs armádní důstojníci, kteří plánují svrhnout cara a nastolit konstituční monarchii, nebo dokonce republiku. S mladým polským básníkem si tak padnou do oka a ten se okamžitě spřátelí s vůdcem spiknutí – redaktorem časopisu Polární hvězda a básníkem Rylejevem. Další zapálený děkabrista, básník Bestužev, si poznamená do deníku: „Poznal jsem Mickiewicze!“

Bezstarostný život plesů a zábavy

Polský básník je stále pod bedlivým dohledem carských úřadů. V lednu 1825 na jejich podnět musí opustit město Petra Velikého. „Ještě že se mohu spolehnout na své přátele,“ myslí si Mickiewicz, když směřuje do Oděsy, bohatého přístavu u Černého moře. V náprsní kapse má doporučující dokumenty od básníka Bestuževa. Mickiewicz ale nepospíchá, během cesty vyřizuje různé vzkazy, které se týkají především revolučních příprav děkabristů. Na skok se objevuje na obilných trzích v Kyjevě, kde se setkává šlechta z celé Ukrajiny. Teprve v únoru 1825 přijíždí do Oděsy. Polská i ruská společnost ho vítá s otevřenou náručí. „Zastavte se u nás někdy. Rádi si poslechneme vaše básně,“ zvou ho do svých salonů a domů aristokraté i bohatí obchodníci. Mickiewicz si užívá bezstarostný život plný plesů a zábavy. Když svou básní Dumání v den odjezdu dělá tečku za oděským pobytem, píše o „zástupech krásných žen, které denně potkával“.

Adam Mickiewicz není jen skvělý básník, ale i originální pedagog, který nenudí suchopárným výkladem a dokáže své posluchače nadchnout. Od prosince 1840 přednáší na katedře slovanských literatur slavné pařížské Collège de France, kterou se tehdy rozhodla otevřít francouzská vláda. Na jeho přednášky chodí třeba vynikající hudební skladatel polského původu Frédéric Chopin (1810–1849), známý romantický básník a dramatik Juliusz Słowacki (1809–1849) nebo francouzská spisovatelka George Sandová (1804–1876) i literární kritik Charles Sainte–Beuve (1804–1869).

Velkoněmecká říše vyhlásila Protektorát Čechy a Morava

„Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.“ Touto větou začíná výnos říšského kancléře Adolfa Hitlera, kterým oficiálně 16. března 1939 vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Tento rok uběhlo 77 let od tragického okamžiku československých dějin.

Je 14. března 1939 jedna hodina po půlnoci. Adolf Hitler právě přijímá prezidenta Emila Háchu (1872-1945) s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským

(1885-1945). Co jim oznamuje? „Nezvratnou vůli“ obsadit za několik hodin zbytek českých zemí a připojit je k Velkoněmecké říši. Nepřipouští žádnou diskuzi a jeho pravá ruka říšský polní maršál Hermann Göring (1893-1946) hrozí, že pokud československá vláda na „nabídku“ nepřistoupí, Praha bude nemilosrdně vybombardována.

Prezident nemá na vybranou – po odstoupení Sudet je Československo bez obranného systému opevnění bezmocné. Diktát přijímá stejně jako československá vláda a obyvatelům Československa zlomeným hlasem sděluje: „Po delším rozhovoru s říšským kancléřem – po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa.“ Ještě mu nedochází, že nacisté nebudou respektovat ani uzavřené dohody, ani mezinárodní právní normy.

O den později časně ráno vstupují německá vojska na území takzvané druhé republiky. Na odpor se staví jen vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. V nevlídném dni je německá armáda přijata zaťatými pěstmi českých obyvatel. Pouze tam, kde žije silná německá menšina, jsou německé okupační jednotky vítány s nadšením. Na nárožích ulic se objevuje vyhláška “Rozkaz pro obyvatele” o převzetí výkonné moci na území obsazené Wehrmachtem.

Ve čtvrt na osm večer přijíždí vítězoslavně Adolf Hitler na Pražský hrad a hradní stráž střídají příslušníci jednotek SS. Následující den vydává na Pražském hradě “Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava” a osud Československa je na šest let, jeden měsíc a 19 dnů zpečetěn. Protektorát Čechy a Morava končí 5. května 1945, a tím se uzavírá i největší ponížení v historii československého národa.

„Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí být ještě uvnitř ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád jsem se držel, vzal mě ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jako by měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném odporu zbytečně. A ten člověk, který mi tohle říkal, držel mě stále za paži, představte si on se usmíval, on to ,in die Luft´ říkal tak mazlivě a díval se mi přitom do očí jako nějaká ženská. To vše není to hlavní. Teď vám něco řeknu: jak se tak na mě díval, zrovna v tom okamžiku a právě na těch jeho úsměvných očích jsem poznal, že to není řeč do větru. Poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který je schopen svou hrozbu splnit. Mně něco řeklo: on to udělá! Snad sám Hitler by to byl neudělal. Ale Göring by ho byl přemluvil, už jenom proto, aby svět viděl první ukázku jeho Luftwaffe. (…) A potom jsem tedy podepsal.” Záznam rozhovoru spisovatele Karla Horkého (1879-1965) s protektorátním prezidentem, který se údajně uskutečnil 25. dubna 1939 na Pražském Hradě, hovoří za vše.

www.rozhlas.cz/devitky

Lít lýtka z olova

K ránu se slunce naštvalo a ukázalo tvář. Pak se vynořil měsíc, nasral se a zbrunátněl jak grep. Potom vypadly hvězdy z Božího koše, zakoply o Prahu a pořezaly ji: rudá jí začala slušet. Šeříky se rozpomněly na pionýrské šátky a děvčata si slíbila, že do rána zhubnou. Všichni zahořeli touhou žít. I špaček s kosem ucítili to chvění: vzduch se rozvibroval a voněl. Prsa se vyvalila zdola, byla bledá, ale byla, a lýtka se krutě zaleskla. Nikdo nechtěl být sám, ani mladý, ani starý… ani já…

Ze srdce jsem vyrval vařečku i hrnec a začal vařit ze starých vůní. Bolelo to i pálilo, ale sentiment je zvláštní bolest, je slaná i sladká. Jakmile k ní zabloudíš, připoutá tě jako zpěv nymf… Vyrazil jsem přímo, tam, kde jsem se narodil. Sklopil jsem víčka a opět je narovnal. Oči se projasnily, ramena poklesla: bylo mi šestnáct. Z okna nade mnou vyšlehla směs hudby a dívčího křiku. Holky se už točily v sukních a černé vlasy se jim drolily na zem. Těšily se na mě. Hbitě otevřely dveře i pusy a olízly mě. Mohl jsem vstoupit. Na stole leželo pár flašek, slupky, střepy, nádobí a taky popel. Sundal jsem svetr a nemotorně se usmíval. Pak mi někdo položil balvan na zátylek, pokoj se zalkl a do všech vstoupila únava. Probudilo mě až sípání Darji, dýchala křečovitě, kroutila se jako kočka. Byla veliká ve svém chtíči. Martin pod ní nevydal ani hlásku. Možná se styděl jako já, možná to nebyl jeho styl. Nechtěl jsem rušit, ale někdo mě chytil za ruku… „Pojď,“ řeklo její tělo a lehli jsme si.

„Měl jsi někdy holku?“
„Měl.“
„Nejsi nemocnej?“
„Snad ne.“
„Snad?“
„Určitě.“

Mlčel jsem jako ryba, skřípání Darji mě rušilo, a tak jsem si nic neužil. Jen vím, že noc hořela a Naďa i já jsme se potili. Také jsem si poprvé uvědomil, jak jsou těla dívek měkká, měkčí než to moje, plné šlach a kostí. Celou noc jsem Naďu trápil kyčlemi, úžila oči a rozednilo se až příliš brzo. Ptáci byli neúprosní.

Ráno jsem kouřil nepřetržitě, nožem jsem dloubal v kompotu i v zubech… a tak utekl celý rok; čarovně: láska byla na dosah a psaní teklo jako z olova. Svět mi náhle podal ruku, otevřel dlaň a dával. Po dnech půstu. Ale já neviděl nic, jen slova a slova, jak se kupí a kupí a papíry prorůstají větami. Uvěřil jsem své magii a začal si říkat kouzelník. Pán slov. Ale byl to omyl. Náhle mi Naďa přestala vařit, podivně se usmívala a do deníku si zapsala: „Když se udělá, je k nepotřebě.“ Vytušil jsem konec. Přesto jsem kydal básničky, psal o Bohu a o sojkách, ale Naďu jsem neobměkčil. Naďa se začala malovat ostřeji a ostřeji a barva laku na nehty byla zase černá, cizí.

Najednou nevím, proč tohle všechno píšu. Nevím, proč zde stojím s pusou dokořán… Nevím, proč v prstech svírám kukátko a lapkuji milencům pod prsty. Nevím. Smysl mi uniká. Je Jaro, slunce naježilo ostny a bodá, měsíc svolal vlkodlaky a sucho tvrdne v ulicích. Nevím. Smysl odkulhal bláznům pod košile a já čekám na nádraží na vlak, který už nikdy nepřijede.

Pevnost 3/2003

Posudek na noční práci

Práce Davida Hartmanna se zabývá dílem malíře Mikuláše Medka. Vzhledem k letošní monumentální retrospektivě, která je doprovázena množstvím teoretických a publicistických prací, to nebyla práce jednoduchá. Medkovo dílo, donedávna ukrývané, opomíjené a spíše legendární než skutečné, je dnes středem zájmu. Snad právě proto si David Hartmann, ostatně vnuk nejbližšího Medkova přítele, teoretika Antonína Hartmanna, zvolil pro svou práci zcela nezvyklou formu.

Jedná se o jakési publicistické pásmo, koláž sestavenou z malířových textů, z textů jeho přátel a jemu blízkých lidí, dále z Medkových pozoruhodných básní, osobních často až intimních výpovědí a vjemů samotného autora. Cílem práce je podat osobitou, velice expresivní interpretaci malířova díla, která se opírá o několik zvolených obrazů. Je to výpověď velice individuální, originální, záměrně neuspořádaná a dramaticky gradovaná. Práce Davida Hartmanna je cennou výpovědí příslušníka nejmladší generace o umělci, který se znenadání stal klasikem. Svou prací David Hartmann dokazuje, že tomu tak přece jen není…

Kompozičně je práce rozdělena do pěti částí motivovaných pěti malířovými cykly, které chronologicky ukazují proměny umělcovy tvorby a jeho existenciálně zabarvené osobní vztahy k okolnímu světu. Exaltovaná malířova výpověď místy přechází do stejně exaltované Hartmannovy prózy, která se tak stává poněkud absurdní ilustrací k Medkovým obrazům. To svědčí o inspirativnosti Medkových obrazů, kterou ostatně dokazuje celá Hartmannova práce.

Součástí práce je i náčrt umělcova životopisu, který na závěr ve zkratce shrnuje malířův život a dílo. Hartmannova zajímavá práce by mohla být použita jako publicistické pásmo oslavující nejmladší generaci, neboť se domnívám, že podporuje zájem dvou generací o dílo Mikuláše Medka, umělce, s jehož vlivem se ostatně asi každá nastupující generace bude muset vyrovnat.

Práce Davida Hartmanna splňuje všechna kritéria kladená na noční práci a může být doporučena k obhajobě.

Václav Vokolek

Pí a jeho život. S tygrem na hladině oceánu

Kniha kanadského spisovatele Yanna Martela Pí a jeho život (Life of Pi) opravdu stojí za to. Tento bestseler přečetlo přes sedm milionů čtenářů, byla přeložena do čtyřiceti jazyků a kromě jiných cen získala prestižní britskou cenu Booker Prize. Dlouho se o ní tvrdilo, že nejde zfilmovat, protože se děj odehrává na třech kontinentech, dvou oceánech, v několika časových rovinách a co je nejhorší: je plná nezkrotné fantazie. Teprve světoznámý režisér Ang Lee, který získal například čtyři Oscary za film Tygr a drak, se rozhodl barvitý příběh převést na filmové plátno. A to prostřednictvím nejmodernějších technologií ve 3D.

Kdo z koho? Chlapec, tygr nebo oceán?

Hlavní dějová linka filmu je o chlapci jménem Pí Patel, který strávil dětství v indické zoologické zahradě. Nyní se jeho rodina i se zvířaty plaví na lodi do Kanady, kde chtějí odstartovat nový život. Během plavby je ale zastihne bouře a chlapec, který jediný z posádky přežije, se ocitá v záchranném člunu s nebezpečným bengálským tygrem Richardem Parkerem. Teď ho čeká jediný úkol – přežít! Během nekonečných hodin na hladině oceánu se postupně z mladíka stává muž. Dokonce se přestává bát dvoumetrové šelmy. Uvědomí si, že právě ona ho nutí nevzdávat boj o život, i když je na pokraji sil. A mladému herci Suraji Sharmovi, který ztvárnil hlavního hrdinu, toto úsilí skutečně věříte.

Skvělá kamera, povrchní příběh

Po vizuální stránce se snímek povedl a některé scény opravdu stojí za to. Například potápějící se loď pod hladinou oceánu, tisíce fosforeskujících medúz nebo obří kytovec, který se zničeho nic vymrští z vodní hlubiny. 3D efekty působí nenásilně a dokreslují atmosféru dobrodružného filmu. Bohužel Pí a jeho svět místy působí povrchně, i když stejnojmenná knižní předloha taková není. Zatímco těžištěm celého filmu mělo být pozoruhodné hledání spirituální cesty indického chlapce, autoři ho málo propracovali a špatně vysvětlili, což je velká škoda.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat