Roshachův test z inkoustu chobotnic

Na zrcadlo ti píšu vzkaz
Je orosené tvou přítomností
Věřím, že mě dnešní noc
oplodníš dechem mořské sfingy
Napouštím mikve Rudým mořem
a pokládám tě do ní
jako vzácnou relikvii
do údolí korálových chrámů
hladím tvé podkolenní jamky
jako živoucí organismy
které rostly miliony let
a v tvém klíně oko ohnivého perutýna
Jemně se nořím do tajemné Blue Hole
a zažívám hloubkové opojení
krůček dva tři
a už se nevynořím
ze hřbitova pošetilců
zaklíněn v neoblomných
obloucích tvých úst
Tak mě propusť
nadpodmořská
už dávám napít barakudám
a z inkoustu chobotnic
vytvářím variace
na Roshachův test
chci se ještě naposled
nadechnout
pod bezednou
kobylnickou
oblohou
Nothing Compares
2 U

Lít lýtka z olova

K ránu se slunce naštvalo a ukázalo tvář. Pak se vynořil měsíc, nasral se a zbrunátněl jak grep. Potom vypadly hvězdy z Božího koše, zakoply o Prahu a pořezaly ji: rudá jí začala slušet. Šeříky se rozpomněly na pionýrské šátky a děvčata si slíbila, že do rána zhubnou. Všichni zahořeli touhou žít. I špaček s kosem ucítili to chvění: vzduch se rozvibroval a voněl. Prsa se vyvalila zdola, byla bledá, ale byla, a lýtka se krutě zaleskla. Nikdo nechtěl být sám, ani mladý, ani starý… ani já…

Ze srdce jsem vyrval vařečku i hrnec a začal vařit ze starých vůní. Bolelo to i pálilo, ale sentiment je zvláštní bolest, je slaná i sladká. Jakmile k ní zabloudíš, připoutá tě jako zpěv nymf… Vyrazil jsem přímo, tam, kde jsem se narodil. Sklopil jsem víčka a opět je narovnal. Oči se projasnily, ramena poklesla: bylo mi šestnáct. Z okna nade mnou vyšlehla směs hudby a dívčího křiku. Holky se už točily v sukních a černé vlasy se jim drolily na zem. Těšily se na mě. Hbitě otevřely dveře i pusy a olízly mě. Mohl jsem vstoupit. Na stole leželo pár flašek, slupky, střepy, nádobí a taky popel. Sundal jsem svetr a nemotorně se usmíval. Pak mi někdo položil balvan na zátylek, pokoj se zalkl a do všech vstoupila únava. Probudilo mě až sípání Darji, dýchala křečovitě, kroutila se jako kočka. Byla veliká ve svém chtíči. Martin pod ní nevydal ani hlásku. Možná se styděl jako já, možná to nebyl jeho styl. Nechtěl jsem rušit, ale někdo mě chytil za ruku… „Pojď,“ řeklo její tělo a lehli jsme si.

„Měl jsi někdy holku?“
„Měl.“
„Nejsi nemocnej?“
„Snad ne.“
„Snad?“
„Určitě.“

Mlčel jsem jako ryba, skřípání Darji mě rušilo, a tak jsem si nic neužil. Jen vím, že noc hořela a Naďa i já jsme se potili. Také jsem si poprvé uvědomil, jak jsou těla dívek měkká, měkčí než to moje, plné šlach a kostí. Celou noc jsem Naďu trápil kyčlemi, úžila oči a rozednilo se až příliš brzo. Ptáci byli neúprosní.

Ráno jsem kouřil nepřetržitě, nožem jsem dloubal v kompotu i v zubech… a tak utekl celý rok; čarovně: láska byla na dosah a psaní teklo jako z olova. Svět mi náhle podal ruku, otevřel dlaň a dával. Po dnech půstu. Ale já neviděl nic, jen slova a slova, jak se kupí a kupí a papíry prorůstají větami. Uvěřil jsem své magii a začal si říkat kouzelník. Pán slov. Ale byl to omyl. Náhle mi Naďa přestala vařit, podivně se usmívala a do deníku si zapsala: „Když se udělá, je k nepotřebě.“ Vytušil jsem konec. Přesto jsem kydal básničky, psal o Bohu a o sojkách, ale Naďu jsem neobměkčil. Naďa se začala malovat ostřeji a ostřeji a barva laku na nehty byla zase černá, cizí.

Najednou nevím, proč tohle všechno píšu. Nevím, proč zde stojím s pusou dokořán… Nevím, proč v prstech svírám kukátko a lapkuji milencům pod prsty. Nevím. Smysl mi uniká. Je Jaro, slunce naježilo ostny a bodá, měsíc svolal vlkodlaky a sucho tvrdne v ulicích. Nevím. Smysl odkulhal bláznům pod košile a já čekám na nádraží na vlak, který už nikdy nepřijede.

Pevnost 3/2003

Hluk ticha

Ohromující třesk minulých a příštích katastrof

pod kruhem mléčného měsíce

který se sráží

s vitální zručností

v zorničkách kůry stoletého stromu

v hektolitry mléka

nasládlého jak rez hřbitovního kříže

a mně položili na čelo kolébku plnou broušených

                                                                              břitev

kterou kolébá matka

upletená z drátu nahrazujícímu tmu

      

Šramot katastrofy

       který pod letním sluncem

       uprostřed louky prolezlé květy

       jako stůl červotočem

       se houpá v kalichu modrého hořce

       v houpačce upletené

       z m ý c h  z u b ů

 

nadělali košíky aby v nich skryli vlasy nekřtěňátek

na které po křtu čeká ona pichlavá poduška

ukrytý v kolébce na mém čele

kterou kolébá matka

sestavená ze starodávných vlásenek nahrazující světlo

      

       a ticho které nahradilo třesk minulých

       a příštích katastrof

       a ticho které nahradilo šramot minulých

       a příštích katastrof

       je neslučitelné s odlesky talířku

       do kterého vkládám

       své                   oko 

Mikuláš Medek, 1950

JÁ NEMALUJI! SVÉ OBRAZY DÁVÍM!

Technika mého obrazu je podřízena výhradně zákonitosti systematického přepisu exklusivní věrohodnosti „úděsné reality“.

Neslušný lyrismus, elegantní, krasopisné nemorálně bezpohlavní

Obrazy, posrané, hloupé, titánsky ostudné, vychladlé přepisy k blbosti abstraktní.

To vše tvoří polosyrový, vystydlý puding naší současné surrealistické aktivity.

Tuto třaslavou huspeninu pitomosti rozřezávám krápníkovým nožem svých obrazů.

 SVOU PRACÍ SE DÁVÍM. CHCI, ABY SE S NÍ UDÁVILI VŠICHNI!

Mikuláš Medek, 1951

Triptych

Básníkům…

Dělejte čáry

tlusté a vrchovaté

ať přetéká miska vašich slov

která jsou lichá

jako čísla

3 a 7

Slovo je třeba znovu

vynalézt…

Dívkám…

Překopejte příkopy svých úst

do očí vhazujte kaménky

krvácejte višní jako JÁ

ať roste

jako rajská jablíčka

pod vaší košilkou

Lýtka je třeba znovu

vynalézt…

Lesu

Polykám polibky jahod

Mlčím

Nad hlavou klid

Les je vzácná věc

Mlčí, když má

I v korunách.

Město kyne v hrnci

nemůžu spát
jsem sám

nemůžeš spát
jsi sama

nemůžem spát
jsme sami

Nechceš mě?
Nechci!

…tak město kyne v hrnci…

Jako bych byl sám
a ty bys byla sama

Před půlnocí

PRVNÍ: Vítr fičí.
DRUHÝ: A nebe?
TŘETÍ: Změnilo se k nepoznání.

PRVNÍ: V noci je snazší…

DRUHÝ: Nemít fantazii.

TŘETÍ: Pak i přítel…
DRUHÝ: …může vystrašit.

PRVNÍ: A v očích?
DRUHÝ: Náhle.
TŘETÍ: Vylíhne se drak.

PRVNÍ: Myslíš…
DRUHÝ: …že někdy…
PRVNÍ: …dostanem se domů?

DRUHÝ: Snad.
TŘETÍ: Až válka skončí.

PRVNÍ: V noci je snazší…
DRUHÝ: …nemít fantazii