K ránu se slunce naštvalo a ukázalo tvář. Pak se vynořil měsíc, nasral se a zbrunátněl jak grep. Potom vypadly hvězdy z Božího koše, zakoply o Prahu a pořezaly ji: rudá jí začala slušet. Šeříky se rozpomněly na pionýrské šátky a děvčata si slíbila, že do rána zhubnou. Všichni zahořeli touhou žít. I špaček s kosem ucítili to chvění: vzduch se rozvibroval a voněl. Prsa se vyvalila zdola, byla bledá, ale byla, a lýtka se krutě zaleskla. Nikdo nechtěl být sám, ani mladý, ani starý… ani já…
Ze srdce jsem vyrval vařečku i hrnec a začal vařit ze starých vůní. Bolelo to i pálilo, ale sentiment je zvláštní bolest, je slaná i sladká. Jakmile k ní zabloudíš, připoutá tě jako zpěv nymf… Vyrazil jsem přímo, tam, kde jsem se narodil. Sklopil jsem víčka a opět je narovnal. Oči se projasnily, ramena poklesla: bylo mi šestnáct. Z okna nade mnou vyšlehla směs hudby a dívčího křiku. Holky se už točily v sukních a černé vlasy se jim drolily na zem. Těšily se na mě. Hbitě otevřely dveře i pusy a olízly mě. Mohl jsem vstoupit. Na stole leželo pár flašek, slupky, střepy, nádobí a taky popel. Sundal jsem svetr a nemotorně se usmíval. Pak mi někdo položil balvan na zátylek, pokoj se zalkl a do všech vstoupila únava. Probudilo mě až sípání Darji, dýchala křečovitě, kroutila se jako kočka. Byla veliká ve svém chtíči. Martin pod ní nevydal ani hlásku. Možná se styděl jako já, možná to nebyl jeho styl. Nechtěl jsem rušit, ale někdo mě chytil za ruku… „Pojď,“ řeklo její tělo a lehli jsme si.
„Měl jsi někdy holku?“
„Měl.“
„Nejsi nemocnej?“
„Snad ne.“
„Snad?“
„Určitě.“
Mlčel jsem jako ryba, skřípání Darji mě rušilo, a tak jsem si nic neužil. Jen vím, že noc hořela a Naďa i já jsme se potili. Také jsem si poprvé uvědomil, jak jsou těla dívek měkká, měkčí než to moje, plné šlach a kostí. Celou noc jsem Naďu trápil kyčlemi, úžila oči a rozednilo se až příliš brzo. Ptáci byli neúprosní.
Ráno jsem kouřil nepřetržitě, nožem jsem dloubal v kompotu i v zubech… a tak utekl celý rok; čarovně: láska byla na dosah a psaní teklo jako z olova. Svět mi náhle podal ruku, otevřel dlaň a dával. Po dnech půstu. Ale já neviděl nic, jen slova a slova, jak se kupí a kupí a papíry prorůstají větami. Uvěřil jsem své magii a začal si říkat kouzelník. Pán slov. Ale byl to omyl. Náhle mi Naďa přestala vařit, podivně se usmívala a do deníku si zapsala: „Když se udělá, je k nepotřebě.“ Vytušil jsem konec. Přesto jsem kydal básničky, psal o Bohu a o sojkách, ale Naďu jsem neobměkčil. Naďa se začala malovat ostřeji a ostřeji a barva laku na nehty byla zase černá, cizí.
Najednou nevím, proč tohle všechno píšu. Nevím, proč zde stojím s pusou dokořán… Nevím, proč v prstech svírám kukátko a lapkuji milencům pod prsty. Nevím. Smysl mi uniká. Je Jaro, slunce naježilo ostny a bodá, měsíc svolal vlkodlaky a sucho tvrdne v ulicích. Nevím. Smysl odkulhal bláznům pod košile a já čekám na nádraží na vlak, který už nikdy nepřijede.
Pevnost 3/2003
