Tajná agentka, před kterou se třásli nacisté

2. světová válka. Kdo by neslyšel o nejděsivějším konfliktu v dějinách lidstva? Málo se ale ví, že proti Hitlerovi bojovaly také ženy. Vítej ve společnosti jedné z nejstatečnějších agentek 2. světové války.

Být tajnou agentkou není žádná legrace. Zvlášť když zuří 2. světová válka a nacisté mají zvláštní talent vyčenichat nepřítele jako honicí psi. Musíš mít nervy jako z oceli, zvládat několik jazyků a také umět zacházet se zbraněmi. Přesně tyto vlastnosti měla britská agentka Pearl Witheringtonová. Když v roce 1940 Němci dobyli Francii, mladá Pearl s maminkou a se třemi sestrami uprchla do svobodné Velké Británie. V Londýně si našla místo na ministerstvu letectva. Nudná práce v kanceláři ji ale nebavila. Chtěla se zapojit do odboje proti nacistům. V roce 1943 proto podala přihlášku do speciálních jednotek SOE, které tajně bojovaly ve Francii.

Dobrodružství začíná

SOE bylo zvláštní oddělení britské zpravodajské služby (jde o zkratku z anglického Special Operations Executive – „Oddělení pro zvláštní operace“). Jeho cílem bylo provádět v zemích obsazených Němci špionáž a sabotáže (prostě kazit vše, o co se nepřítel pokouší). Pro tuto činnost SOE cvičilo agenty z řad britských občanů, ale také ze zemí, které nacistické Německo okupovalo. Díky perfektní angličtině a francouzštině, výborné paměti a odhodlání mladou ženu do zpravodajské služby přijali.

Když se nedaří, tak se nedaří

Čekal ji pěkně tvrdý výcvik. Musela se naučit, jak přežít na Němci ovládaném území. „Náš výcvik, kterým jsme prošly společně s muži, byl čistě vojenský. Byly jsme připraveny je nahradit v boji,“ řekla o něm Pearl. I když byla nejlepší střelec ve skupině, na své učitele dojem neudělala. Ti ve zprávě uvedli: „Je spolehlivá, ale není to rozený vůdce.“ To se tedy pěkně mýlili! Na počátku akce se Pearl moc nedařilo. Dvakrát se pokoušela vyskočit z letadla při výsadku do Francie, dvakrát to musela vzdát kvůli špatnému počasí. Nakonec jí to vyšlo, ale jako naschvál netrefila plánované místo přistání. Dokonce utopila dva kufry s osobními věcmi v rybníce. To nejdůležitější ale zachránila – tajné zprávy zašité v lemu sukně. Odhodlaná Pearl se přesto nevzdala a v dráze špiónky pokračovala. Nejdřív pracovala jako kurýr pro francouzskou odbojovou skupinu, které velel muž s krycím jménem Hector. Jednou dokonce ujela 80 kilometrů na kole, aby doručila kódovanou depeši. Když zjistila, že je místo střežené nacisty, vzala kolo na ramena a v zimě přebrodila ledovou řeku.

Nečekaně těžká zkouška

Co se však nestalo. Jejího šéfa Hectora v květnu 1944 zatkla německá tajná státní policie – gestapo. Mladá Britka, které bylo teprve 29 let, se ze dne na den stala hlavou 3000 partyzánů! Jak se dalo čekat, brzy prošla zatěžkávací zkouškou. Krátce po vylodění Spojenců v Normandii v roce 1944 skupinu odhalili nacisté. Během tvrdého boje padla celá řada odbojářů. Pearl Witheringtonové se ale podařilo uniknout a partyzánskou skupinu zase postavila na nohy. Shromáždila více než 1500 mužů a nacisté se před ní začali třást strachem. Měli proč. Během války Pearl se svou skupinou osmsetkrát (!) vyhodila do vzduchu železniční trať mezi městy Paříž a Bordeaux. Bránila tak Němcům přisouvat posily do boje s Američany a Brity. „Kdo tuto ženu předá gestapu, dostane milion franků,“ šeptalo se mezi francouzským obyvatelstvem. Přesně takovou částku nacisté vypsali za její dopadení. Nikdy se jim však Pearl nepodařilo polapit. Ona ale zůstala skromná. „Nemyslím si, že jsem hrdinka. Vůbec ne. Jsem jen obyčejný člověk, který dělal svou práci během války,“ zhodnotila své hrdinství.

Hrdá bojovnice

V září 1944 se Pearl vrátila do Velké Británie a vdala se. Po skončení války byla někdejší agentka, nyní již paní Cornioleyová, navržena na udělení řádu, který propůjčovala francouzská armáda. Jenže v tom byl háček. Jako žena takové ocenění dostat nemohla, bylo jen pro muže. Když jí místo toho nabídli britské vyznamenání, odmítla. Proč? Považovala to za omezování žen. Řád britského impéria přijala až v roce 2004 z rukou britské královny Alžběty II. To jí bylo devadesát let. Výjimečná žena zemřela o tři roky později v rodné Francii. Takový příběh by si žádný spisovatel nevymyslel.

Pearl Witheringtonová se narodila britským rodičům ve Francii. Proto mluvila plynně jak anglicky, tak francouzsky. Když jí bylo třináct let, musela začít pracovat, aby uživila sebe a tři mladší sestry. Její otec totiž holdoval alkoholu a o rodinu se vůbec nestaral.

 

Triptych

Básníkům…

Dělejte čáry

tlusté a vrchovaté

ať přetéká miska vašich slov

která jsou lichá

jako čísla

3 a 7

Slovo je třeba znovu

vynalézt…

Dívkám…

Překopejte příkopy svých úst

do očí vhazujte kaménky

krvácejte višní jako JÁ

ať roste

jako rajská jablíčka

pod vaší košilkou

Lýtka je třeba znovu

vynalézt…

Lesu

Polykám polibky jahod

Mlčím

Nad hlavou klid

Les je vzácná věc

Mlčí, když má

I v korunách.

Město kyne v hrnci

nemůžu spát
jsem sám

nemůžeš spát
jsi sama

nemůžem spát
jsme sami

Nechceš mě?
Nechci!

…tak město kyne v hrnci…

Jako bych byl sám
a ty bys byla sama

Bájný hrdina Odysseus: Jak přechytračil hrozivého obra Polyféma

Zdravím tě, cestovateli z daleké země! Dovol, abych se ti představil. Mé jméno je Odysseus. Jsem ithacký král a mnozí mě považují za nejmazanějšího ze všech řeckých hrdinů. Nyní ti budu vyprávět příběh o tom, jak jsem přelstil strašlivého Kyklopa. Pevně se drž okraje mé lodě, ať strachy neskočíš do zrádného moře. Není to povídačka pro ustrašené námořníčky.

Říká ti něco Trojská válka? Ano, byl to dlouhý a vyčerpávající svár mezi Trojany a námi Řeky. Nekonečných deset let bojů nás stálo spoustu sil a také mnoho mužů. A mne pořádné nervy! Nakonec jsem však vymyslel lest, která by nadobro ukončila tento nesmyslný konflikt. Přišel jsem s nápadem postavit velkého dřevěného koně, kterého jsme darovali Trójanům. Vpustili ho za městské hradby a v noci, když všichni spali, jsem se svými vojáky vyskákal z jeho útrob. Nedobytné město bylo dobyto. Zdaleka jsem ale neměl vyhráno. Trvalo mi pak ještě dalších deset let, než jsem přistál u břehů rodné Ithaky. Jak správně tušíš, prožil jsem cestou neuvěřitelná dobrodružství. Povím ti teď o jednom, které jsem zažil na ostrově Sicílie.

S věrnou posádkou jsem se plavil už řadu dní a všichni jsme se těšili, až opět spočineme nohama na pevné zemi. Najednou se před námi objevily nádherné zelené ostrovy. Zdálky jsme pozorovali, jak se na jejich svazích pasou tučná stáda koz a ovcí. Rozhodl jsem, že u jednoho z nich přistaneme a já ho půjdu s tuctem mužů prozkoumat. Brzy jsme měli narazit i na pastýře těch stád. Jaké bylo naše překvapení – byli to divocí, hrůzostrašní obři, kteří milují lidské maso. Kdysi prý sloužili nejvyššímu bohu Diovi, ale nyní žili bez řádu a jakýchkoli zákonů.

Pán jeskyně přichází

Během prohlídky jsme objevili obrovskou jeskyni vyhloubenou do skalnatých vrchů. Nevím, co nás to napadlo, ale ubytovali jsme se se přímo v jejích útrobách. Nalákaly nás asi košíky plné voňavého sýra a maso kůzlátek, které jsme si upekli. Byli jsme spokojení a cítili se bezpečně. Během večera se však objevil skutečný pán jeskyně. Obr Polyfém s okem zářícím uprostřed čela. Zatím si nás nevšiml. Ale jakmile zavalil vchod jeskyně obrovským balvanem, se kterým by nehnulo ani dvacet volů, jeho oko spočinulo na našich vyděšených obličejích. „Co pohledáváte v mé jeskyni?“ zahřměl, až začalo padat kamení. Sebral jsem odvahu a odpověděl: „Jsme Řekové a putujeme z Tróje domů. Šlechetný netvore, vzpomeň si, co se sluší a patří a poskytni nám svoje pohostinství. Znáš přece zákony bohů.“ Polyfém se neobtěžoval s odpovědí. Odfrkl si jako stádo koní a bez varování slupl dva z mých mužů jako malinu. Pak se svalil na zem a usnul.

Cestování časem: Fantazie, nebo skutečnost?

Říká ti něco jméno Herbert George Wells? Tento spisovatel napsal v roce 1895 knihu Stroj času. O čem tento román pojednává? O chlapíkovi, který se pomocí geniálního vynálezu přenesl do vzdálené budoucnosti. Je však skutečně možné cestovat časem? Na to se ti teď Junior pokusí odpovědět.

I když si asi nikdy stroj času v obchodě nekoupíš, cestování do minulosti nebo budoucnosti je prý technicky možné. Co je k tomu potřeba? Musel bys mít stroj, který by dokázal vyvinout neskutečně vysokou rychlost. Skoro tři sta tisíc kilometrů za sekundu. S ní bys několikrát obletěl Zeměkouli, aniž by ses stihl nadechnout.

Výlet do budoucnosti začíná

Rychlost tři sta tisíc kilometrů za sekundu odpovídá rychlosti světla a zdá se, že je to nejvyšší povolená rychlost v celém vesmíru. Pozoruhodné na tom je, že čím víc se rychlosti světla blížíš, tím víc se zpomaluje čas. Páni vědci rádi přemýšlejí nad tím, co by se stalo se stejně starými kamarády, kdyby jeden cestoval v rychlé kosmické lodi a druhý by zůstal na Zemi. Příběh z budoucnosti by se mohl například odehrát takto…

Světelný rok je vzdálenost, jakou urazí světlo za celý rok. Přibližně 9,46 bilionů kilometrů.

Cesta k věčnému mládí?!

Karel a Blanka jsou velmi dobří kamarádi a také je jim stejně let. Blanka je kosmonautka a Karel je lékař. Blanka právě dostala životní příležitost, stane se členkou posádky na první lodi, která poletí k blízké hvězdné soustavě. Hvězda a její planety jsou vzdálené skoro 97 bilionu kilometrů neboli deset světelných let. Blančina loď poletí zhruba rychlostí světla. Měřeno ze Země – cesta na hvězdu a zpět jí bude trvat víc než dvaadvacet let. Karel se za tu dobu stane primářem kliniky, přibere osm kilo a vychová dvě děti.

Čas běží pomaleji?

S astronautkou Blankou to však bude jinak. Zatímco její kosmická loď bude obrovskou rychlostí brázdit vesmír, palubní hodiny poběží ve srovnání s hodinami na Zemi pomaleji. Přesto nejsou rozbité, pro loď i posádku se zpomalil čas. Nikdo ale nebude mít pocit, že je něco jinak. Minuta jim bude připadat jako minuta, hodina jako hodina. S každou uplynulou minutou se však bude Blanka spolu s ostatními více rozcházet s časem na Zemi. Po úspěšném úkolu posádka zamíří zpět k modré planetě. Když se přiblíží ke sluneční soustavě, lodní hodiny ukážou, že uběhlo deset let. Když budou míjet Pluto, Blanka oslaví třicáté narozeniny.

Za mládím do budoucnosti

Ačkoli Blanka i Karel věděli, že ke zpomalení času dojde, přesto je vzájemné setkání překvapilo. Blance je čtyřicet, ale Bohdanovi padesát dva let. Každý z nich už vypadá úplně jinak. Karlovi připadá, že přišel o kus mládí, Blanka je pro změnu zmatená – na Zemi uplynulo dvacet dva let a ona se ocitla v jiném prostředí. Uletěla vlastně dvanáct let do budoucnosti.

Geniální vědec na stopě

Hezký příběh. Jak ale víme, že by se odvíjel podobně? Poprvé se skutečně s tímto problémem „popral“ Albert Einstein. V obecné teorii relativity popsal, jak čas, vzdálenost a hmotu ovlivňuje pohyb. V roce 1971 jeho teorii vědci ověřili. Přichystali si dvoje atomové hodiny. Ano, mluvíme o nejpřesnějších hodinách na světě, které dokážou měřit v biliontinách sekundy. Jedny nechali na Zemi a jedny vyslali na cestu kolem světa rychlostí téměř tisíc kilometrů za hodinu.

Cestovat časem jde!

Zatímco na začátku ukazovaly oboje hodiny stejný čas, představ si, že po návratu z vesmíru se kosmické opožďovaly. Ocitly se tedy v blízké budoucnosti podobně, jako se tam ocitla Blanka. Pokud bychom tedy sestrojili stroj, který se umí pohybovat rychlostí světla, mohl bys cestovat o celé roky do budoucnosti. A to by od základů změnilo svět.

Šestatřicetiletý Švéd Håkan Nordkvist o sobě tvrdí, že potkal sám sebe přibližně o třicet let staršího. Řekneš si, to by mohl říct každý. Håkan ale své tvrzení dokládá video nahrávkou ze svého mobilu. Můžeš posoudit sám, jestli mluví pravdu:

Před půlnocí

PRVNÍ: Vítr fičí.
DRUHÝ: A nebe?
TŘETÍ: Změnilo se k nepoznání.

PRVNÍ: V noci je snazší…

DRUHÝ: Nemít fantazii.

TŘETÍ: Pak i přítel…
DRUHÝ: …může vystrašit.

PRVNÍ: A v očích?
DRUHÝ: Náhle.
TŘETÍ: Vylíhne se drak.

PRVNÍ: Myslíš…
DRUHÝ: …že někdy…
PRVNÍ: …dostanem se domů?

DRUHÝ: Snad.
TŘETÍ: Až válka skončí.

PRVNÍ: V noci je snazší…
DRUHÝ: …nemít fantazii

Emil Hácha. Tragická postava československých dějin

Málokterý politik v historii Československa měl tak těžký úkol jako Emil Hácha. Po Mnichovské dohodě se stal protektorátním prezidentem, a přestože se to zdá téměř nemožné, snažil se udržet ve zmrzačené zemi řád i spravedlnost.

Skvělý právník, dlouholetý prezident Nejvyššího správního soudu a fanoušek anglické kultury. To je druhá tvář protektorátního prezidenta, který například přeložil román od známého britského spisovatele Jerome K. Jeromeho (1859-1927) Tři muži ve člunu.

Hácha – ideální volba

30. listopadu 1938 byl šedesátiletý právník, soukromý docent Karlovy univerzity a člen mezinárodního rozhodčího soudu v Haagu JUDr. Emil Hácha jediným kandidátem na prezidenta Česko-Slovenské republiky. V půl jedenácté dopoledne v pražském Rudolfinu poslanci rozhodli. 272 z 312 zvedlo ruku pro to, aby se Hácha stal třetím prezidentem republiky. Proč se rozhodli právě pro tohoto muže? Jako nestraník a konzervativní politik, který měl zkušenosti s vedením nejvyššího státního úřadu, se zdál být v začínajícím těžkém období ideální. Osobním dopisem ho dokonce podpořil i odstupující prezident Edvard Beneš.

Snaha a boj

14. března 1939 odjel na jednání s vrcholnými politiky Německé říše do Berlína, kde ho Hitler s Göringem donutili, aby souhlasil s vytvořením Protektorátu Čechy a Morava. Zpočátku ve funkci státního prezidenta důsledně hájil práva českého národa. Například protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha (1873-1956) proti násilnému poněmčování, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, kteří protestovali během pohřbu studenta Jana Opletala. V mnoha případech byl úspěšný. Také se zasloužil o vznik Národního souručenství, které měla být zastřešující organizací českého obyvatelstva protektorátu.

Ztracená důvěra

V momentě, kdy českoslovenští výsadkáři spáchali v červnu 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904-1942), nacistický tlak na českou společnost vystoupal na nejvyšší míru. Tehdy sedmdesátiletý prezident mu nebyl schopen čelit a nacisté jeho osobu zneužívali jako symbol “protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše”. Protože se Háchovo zdraví nadále zhoršovalo, nakonec přestal být pro okupanty zajímavý a brzy na to ztratil důvěru jak domácího odboje, tak londýnské exilové vlády.

Neslavný konec

Pár dní po květnovém povstání těžce nemocného Emila Háchu zatkli v Lánech a převezli do vězeňské nemocnice na Pankráci. Tady 27. června 1945 zemřel. Byl pochován na pražském Vinohradském hřbitově v rodinné hrobce manželky (rozené Klausové), na náhrobku jeho jméno chybělo.

www.ceskyrozhlas.cz/devitky