Cestování časem: Fantazie, nebo skutečnost?

Říká ti něco jméno Herbert George Wells? Tento spisovatel napsal v roce 1895 knihu Stroj času. O čem tento román pojednává? O chlapíkovi, který se pomocí geniálního vynálezu přenesl do vzdálené budoucnosti. Je však skutečně možné cestovat časem? Na to se ti teď Junior pokusí odpovědět.

I když si asi nikdy stroj času v obchodě nekoupíš, cestování do minulosti nebo budoucnosti je prý technicky možné. Co je k tomu potřeba? Musel bys mít stroj, který by dokázal vyvinout neskutečně vysokou rychlost. Skoro tři sta tisíc kilometrů za sekundu. S ní bys několikrát obletěl Zeměkouli, aniž by ses stihl nadechnout.

Výlet do budoucnosti začíná

Rychlost tři sta tisíc kilometrů za sekundu odpovídá rychlosti světla a zdá se, že je to nejvyšší povolená rychlost v celém vesmíru. Pozoruhodné na tom je, že čím víc se rychlosti světla blížíš, tím víc se zpomaluje čas. Páni vědci rádi přemýšlejí nad tím, co by se stalo se stejně starými kamarády, kdyby jeden cestoval v rychlé kosmické lodi a druhý by zůstal na Zemi. Příběh z budoucnosti by se mohl například odehrát takto…

Světelný rok je vzdálenost, jakou urazí světlo za celý rok. Přibližně 9,46 bilionů kilometrů.

Cesta k věčnému mládí?!

Karel a Blanka jsou velmi dobří kamarádi a také je jim stejně let. Blanka je kosmonautka a Karel je lékař. Blanka právě dostala životní příležitost, stane se členkou posádky na první lodi, která poletí k blízké hvězdné soustavě. Hvězda a její planety jsou vzdálené skoro 97 bilionu kilometrů neboli deset světelných let. Blančina loď poletí zhruba rychlostí světla. Měřeno ze Země – cesta na hvězdu a zpět jí bude trvat víc než dvaadvacet let. Karel se za tu dobu stane primářem kliniky, přibere osm kilo a vychová dvě děti.

Čas běží pomaleji?

S astronautkou Blankou to však bude jinak. Zatímco její kosmická loď bude obrovskou rychlostí brázdit vesmír, palubní hodiny poběží ve srovnání s hodinami na Zemi pomaleji. Přesto nejsou rozbité, pro loď i posádku se zpomalil čas. Nikdo ale nebude mít pocit, že je něco jinak. Minuta jim bude připadat jako minuta, hodina jako hodina. S každou uplynulou minutou se však bude Blanka spolu s ostatními více rozcházet s časem na Zemi. Po úspěšném úkolu posádka zamíří zpět k modré planetě. Když se přiblíží ke sluneční soustavě, lodní hodiny ukážou, že uběhlo deset let. Když budou míjet Pluto, Blanka oslaví třicáté narozeniny.

Za mládím do budoucnosti

Ačkoli Blanka i Karel věděli, že ke zpomalení času dojde, přesto je vzájemné setkání překvapilo. Blance je čtyřicet, ale Bohdanovi padesát dva let. Každý z nich už vypadá úplně jinak. Karlovi připadá, že přišel o kus mládí, Blanka je pro změnu zmatená – na Zemi uplynulo dvacet dva let a ona se ocitla v jiném prostředí. Uletěla vlastně dvanáct let do budoucnosti.

Geniální vědec na stopě

Hezký příběh. Jak ale víme, že by se odvíjel podobně? Poprvé se skutečně s tímto problémem „popral“ Albert Einstein. V obecné teorii relativity popsal, jak čas, vzdálenost a hmotu ovlivňuje pohyb. V roce 1971 jeho teorii vědci ověřili. Přichystali si dvoje atomové hodiny. Ano, mluvíme o nejpřesnějších hodinách na světě, které dokážou měřit v biliontinách sekundy. Jedny nechali na Zemi a jedny vyslali na cestu kolem světa rychlostí téměř tisíc kilometrů za hodinu.

Cestovat časem jde!

Zatímco na začátku ukazovaly oboje hodiny stejný čas, představ si, že po návratu z vesmíru se kosmické opožďovaly. Ocitly se tedy v blízké budoucnosti podobně, jako se tam ocitla Blanka. Pokud bychom tedy sestrojili stroj, který se umí pohybovat rychlostí světla, mohl bys cestovat o celé roky do budoucnosti. A to by od základů změnilo svět.

Šestatřicetiletý Švéd Håkan Nordkvist o sobě tvrdí, že potkal sám sebe přibližně o třicet let staršího. Řekneš si, to by mohl říct každý. Håkan ale své tvrzení dokládá video nahrávkou ze svého mobilu. Můžeš posoudit sám, jestli mluví pravdu:

Před půlnocí

PRVNÍ: Vítr fičí.
DRUHÝ: A nebe?
TŘETÍ: Změnilo se k nepoznání.

PRVNÍ: V noci je snazší…

DRUHÝ: Nemít fantazii.

TŘETÍ: Pak i přítel…
DRUHÝ: …může vystrašit.

PRVNÍ: A v očích?
DRUHÝ: Náhle.
TŘETÍ: Vylíhne se drak.

PRVNÍ: Myslíš…
DRUHÝ: …že někdy…
PRVNÍ: …dostanem se domů?

DRUHÝ: Snad.
TŘETÍ: Až válka skončí.

PRVNÍ: V noci je snazší…
DRUHÝ: …nemít fantazii

Emil Hácha: Tragická postava československých dějin

Málokterý politik v historii Československa měl tak těžký úkol jako Emil Hácha. Po Mnichovské dohodě se stal protektorátním prezidentem, a přestože se to zdá téměř nemožné, snažil se udržet ve zmrzačené zemi řád i spravedlnost.

Skvělý právník, dlouholetý prezident Nejvyššího správního soudu a fanoušek anglické kultury. To je druhá tvář protektorátního prezidenta, který například přeložil román od známého britského spisovatele Jerome K. Jeromeho (1859-1927) Tři muži ve člunu.

Hácha – ideální volba

30. listopadu 1938 byl šedesátiletý právník, soukromý docent Karlovy univerzity a člen mezinárodního rozhodčího soudu v Haagu JUDr. Emil Hácha jediným kandidátem na prezidenta Česko-Slovenské republiky. V půl jedenácté dopoledne v pražském Rudolfinu poslanci rozhodli. 272 z 312 zvedlo ruku pro to, aby se Hácha stal třetím prezidentem republiky. Proč se rozhodli právě pro tohoto muže? Jako nestraník a konzervativní politik, který měl zkušenosti s vedením nejvyššího státního úřadu, se zdál být v začínajícím těžkém období ideální. Osobním dopisem ho dokonce podpořil i odstupující prezident Edvard Beneš.

Snaha a boj

14. března 1939 odjel na jednání s vrcholnými politiky Německé říše do Berlína, kde ho Hitler s Göringem donutili, aby souhlasil s vytvořením Protektorátu Čechy a Morava. Zpočátku ve funkci státního prezidenta důsledně hájil práva českého národa. Například protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha (1873-1956) proti násilnému poněmčování, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, kteří protestovali během pohřbu studenta Jana Opletala. V mnoha případech byl úspěšný. Také se zasloužil o vznik Národního souručenství, které měla být zastřešující organizací českého obyvatelstva protektorátu.

Ztracená důvěra

V momentě, kdy českoslovenští výsadkáři spáchali v červnu 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904-1942), nacistický tlak na českou společnost vystoupal na nejvyšší míru. Tehdy sedmdesátiletý prezident mu nebyl schopen čelit a nacisté jeho osobu zneužívali jako symbol „protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše“. Protože se Háchovo zdraví nadále zhoršovalo, nakonec přestal být pro okupanty zajímavý a brzy na to ztratil důvěru jak domácího odboje, tak londýnské exilové vlády.

Neslavný konec

Pár dní po květnovém povstání těžce nemocného Emila Háchu zatkli v Lánech a převezli do vězeňské nemocnice na Pankráci. Tady 27. června 1945 zemřel. Byl pochován na pražském Vinohradském hřbitově v rodinné hrobce manželky (rozené Klausové), na náhrobku jeho jméno chybělo.

www.ceskyrozhlas.cz/devitky