Nejsem Nikdo, jsem Odysseus!
„Nikdo! Nikdo mě připravil o mé jediné oko!“ odpovídal zoufalý obr. „Děláš si z nás blázny?“ klepali si na čelo obrovití pastýři. „Nedělám, byl to Nikdo! Chápete, Nikdo!“ opakoval znovu. Sousedi ho ale už neposlouchali a vraceli se do svých jeskyní. „Příště nás, Polyféme, nevolej! A raději se modli ke svému otci Poseidónovi, ať tě zbaví šílenství!“ radili mu. Kyklop dlouho do noci hledal své trýznitele, ale marně. Bez zraku nás nemohl polapit. My jsme ale byli dál v pasti.
Ráno opět nastal čas vyhnat stáda na pastvu. Kyklop sice odvalil kámen, ale zatarasil vchod svou obří rukou. Opatrně pouštěl jednu ovci po druhé z jeskyně ven, abychom nemohli proklouznout. Byl jsem však připravený. Vrbovými větvičkami jsem vždy přivázal jednoho muže mezi tři ovce a sám jsem si vybral vůdce stáda – statného berana. K jeho mohutnému tělu jsem se připoutal. Když jsem se s ním přiblížil k Polyfémově ruce, obr si posteskl: „Proč nejsi vepředu jako obvykle, můj milý berane? Lituješ mě snad při mém neštěstí? Předpověděli mi, že mě porazí muž jménem Odysseus, ale netušil jsem, že to bude Nikdo.“ Bylo to sice o fous, ale nakonec jsme mezi jeho prsty proklouzli.
Na rozloučenou
Se stádem jsme pak dorazili k naší lodi a spustili ji na moře. Mohli jsme děkovat všem bohům, že jsme vyvázli živí. Jenže mi to nedalo a zvolal jsem na Polyféma: „Odporná zrůdo, zapamatuj si jednou pro vždy, že tě neoslepil Nikdo, ale král Ithaky Odysseus!“ To jsem si měl ale odpustit. Obrovitý Kyklop byl totiž syn samotného boha moří Poseidóna. A toho jsem si nyní znepřátelil. Se svou posádkou jsem pak ještě spoustu let bloudil po moři a zažíval různé útrapy, než jsem konečně doputoval domů a objal svou milovanou ženu Penelopu.
Kde se můžeš dočíst o všech dobrodružstvích řeckého hrdiny Odyssea? Ve slavném řeckém eposu Illias a Odyssea, který sepsal slepý básník Homér několik stoletípřed naším letopočtem. V rozsáhlém díle najdeš i příběh o dobývání Tróji. Myslíš, že je čistě vymyšlený? Chyba lávky. Když amatérský archeolog Heinrich Schliemann (1822–1890) našel jeho pozůstatky, vědci připustili, že některé události obsažené v eposu mohou být pravdivé.