Není žádné tajemství, že Francouzi nedají dopustit na svou kuchyni. Dokážou sedět hodiny a hodiny a při sklence vína si vychutnávat každé sousto. Životní příběh skvělé kuchařky Danièle Delpeuchové okouzlil francouzského režiséra Christiana Vincenta a producenta a scénáristu Étienna Comarova natolik, že se ho rozhodli převést na filmové plátno. Bývalá farmářka nejen že učila vařit kuchaře v USA a připravovala jídlo ve vzdálené Antarktidě, ale dokonce měla dva roky pod palcem privátní kuchyň francouzského prezidenta Françoise Mitteranda.
Film z Prezidentské kuchyně se paralelně odehrává ve dvou časových rovinách – v Elysejském paláci a na základně v Antarktidě. Pomalu odkrýváme osud hlavní hrdinky Hortense Laborieové, která se energicky vrhá do nové práce a snaží se na přání prezidenta připravovat „to nejlepší, co Francie nabízí“. V hlavní roli exceluje Catherine Frotová, jež debutovala v komedii Můj strýček z Ameriky, a v roce 1996 získala národní filmovou cenu César za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli v komedii Typická rodina. Zkušené herečce se podařilo vžít do role odhodlané dámy, která si navzdory zákulisním hrám a byrokratům jde za svým cílem. I když se film většinu času odehrává v kuchyni, jedná se o lehký a komorní příběh, který nikoho nenechá na pochybách, že francouzská kuchyně je jedna z nejlepších na světě.
Ačkoli mnozí Rudolfa II. Habsburského považovali za podivína, který na sklonku života propadl šílenství, pražská metropole za jeho vlády doslova rozkvetla. Na ulicích jste mohli potkat jak vyhlášené umělce, tak slavné alchymisty nebo světoznámé astronomy.
Když se v roce 1583 římský císař Rudolf II. (1552-1612) natrvalo přestěhoval s celým dvorem do Prahy, mnohým nešlo na rozum, co ho k tomu vedlo. Hlavní důvody? Považoval České království za nejpevnější základnu svého politického postavení, Praha na rozdíl od Vídně nebyla nikdy ohrožena tureckou expanzí a poskytovala dobrý výchozí bod pro říšskou politiku. Poslední důvod byl pro melancholického císaře asi nejdůležitější: Praha se mu prostě líbila.
Císařem snadno a rychle
Rudolf II. se narodil 18. července 1552 ve Vídni jako nejstarší syn císaře Maxmiliána II. a jeho vlastní sestřenice Marie Španělské. Ve Vídni prožil prvních 11 let a poté ho s dalšími třemi bratry vychovávali na katolickém dvoře španělského krále Filipa II. Ve 20 letech jej korunovali na uherského krále a v roce 1575 získal nejen českou, ale i římskoněmeckou korunu. Když v roce 1576 zemřel jeho otec, stal se císařem Svaté říše římské.
Sláva Prahou prochází
Třebaže se mu ve Španělsku dostalo nadprůměrného vzdělání, fanatické katolické smýšlení mu bylo cizí. Raději než vládnutí se věnoval umění a také v té době oblíbené alchymii. Jakmile se stala Praha centrem evropské politiky, ve městě se objevily takové osobnosti jako astronomové Tycho Brahe, Johannes Kepler, malíři Hans von Aachen, Arcimboldo nebo alchymisté Edvard Kelley a John Dee. Především na sklonku života Rudolfovu vládu poznamenala duševní choroba, kterou zřejmě zdědil po prababičce Janě Kastilské řečené Šílené. Panovníkovi se stále častěji střídaly stavy deprese se záchvaty zuřivosti a dokonce se několikrát pokusil o sebevraždu. V této době ho začali politicky odepisovat i nejbližší příbuzní. Na tajné schůzce ve Vídni habsburští arcivévodové uznali za hlavu rodu jeho mladšího bratra Matyáše.
Matyáš českým králem
Na jaře 1608 spory mezi ctižádostivým Matyášem a Rudolfem ukončil Libeňský mír a Rudolf II. se musel vzdát vlády nad Rakousy, Uhrami a Moravou. Zůstaly mu pouze Čechy, Slezsko a obě Lužice. O rok později po nátlaku českých nekatolíků vydal tzv. Rudolfův majestát, který zaručoval v českých zemích náboženskou svobodu. Těsně před svou smrtí se duševně rozložený císař rozhodl za pomoci pasovského biskupa Leopolda obnovit staré pořádky, ale už bylo příliš pozdě. Ještě téhož roku ho donutili abdikovat a českým králem se stal Matyáš. Rudolf II., milovník umění, věd a svobodného hledání univerzální pravdy o životě a světě, zemřel 20. ledna 1612. Čas hvězd a mandragor skončil a lesk zlaté Prahy jako hlavního města říše nadobro pohasl.
Před několika týdny rozhodl britský Nejvyšší soud o nevinně jednoho z nejčtenějších spisovatelů současnosti Dana Browna, autora bestselleru Da Vinciho kód. Byl obviněn dvěma historiky, kteří v roce 1982 vydali studii Svatá krev a svatý grál, z plagiátorství. Oba autoři se ve zmíněné studii zabývají hypotézami, že Ježíš a Máří Magdaléna byli manželé, narodilo se jim dítě a jejich potomci dodnes chodí po matičce Zemi. Právě tato teorie je i jádrem Brownova románu. Co toto rozhodnutí znamená? Dan Brown se k verdiktu vyjádřil, že uspěl především jako spisovatel, a poznamenal, že: „Knihy jsou důležitou součástí naší kultury, tohle je skvělý den pro všechny, kdo knihy píšou, i ty, kdo rádi čtou.“ Ale je to opravdu vítězství spisovatele a čtenáře? Nikoli. Ve skutečnosti zvítězili nakladatelé. Díky ostře sledovanému soudnímu procesu stoupla obliba nejen románu Dana Browna, ale výrazně vzrostl i zájem o polozapomenutou knihu Svatá krev a svatý grál. Znovu se tak potvrdilo, že k tomu, aby se stal autor „úspěšným“, nestačí jen dobře zvládat řemeslo, ale je nutná i odolnost vůči tlaku veřejnosti, umění vystupovat před velkým počtem lidí (Američanům se to vtlouká odmalička) a jako jakákoli jiná populární hvězda si udržovat stálou přízeň mediální scény. U nás tuto skutečnost dobře pochopili například Michal Viewegh nebo Halina Pawlovská. A jaký je výsledek? Jsou jich plné noviny a z jejich jmen a tváří se stala skvěle prodejná značka. Škoda, že právě neschopnost spolupracovat s médii řadu dobrých autorů z našich fantastických vod diskvalifikuje, protože jsou zkrátka pro potencionálního čtenáře neviditelní. Z části za to mohou šetřiví nakladatelé neochotní investovat ani prostředky, ani sílu do podpory publicity, zčásti pak sami autoři, jimž chybí ambice prosadit se ve větším měřítku. Takže, vy, kdo máte v šuplíku schovaný geniální bestseller, nejen pečlivě vybírejte, komu svěříte jeho vydávání, ale také pracujte na své prezentaci. Právě vaše publicita totiž může velkou měrou rozhodnout o tom, jestli se stanete hvězdou fantastického nebe, nebo jen nevýraznou kometou, která nepovšimnuta proletí oblohou.
2. světová válka. Kdo by neslyšel o nejděsivějším konfliktu v dějinách lidstva? Málo se ale ví, že proti Hitlerovi bojovaly také ženy. Vítej ve společnosti jedné z nejstatečnějších agentek 2. světové války.
Být tajnou agentkou není žádná legrace. Zvlášť když zuří 2. světová válka a nacisté mají zvláštní talent vyčenichat nepřítele jako honicí psi. Musíš mít nervy jako z oceli, zvládat několik jazyků a také umět zacházet se zbraněmi. Přesně tyto vlastnosti měla britská agentka Pearl Witheringtonová. Když v roce 1940 Němci dobyli Francii, mladá Pearl s maminkou a se třemi sestrami uprchla do svobodné Velké Británie. V Londýně si našla místo na ministerstvu letectva. Nudná práce v kanceláři ji ale nebavila. Chtěla se zapojit do odboje proti nacistům. V roce 1943 proto podala přihlášku do speciálních jednotek SOE, které tajně bojovaly ve Francii.
Dobrodružství začíná
SOE bylo zvláštní oddělení britské zpravodajské služby (jde o zkratku z anglického Special Operations Executive – „Oddělení pro zvláštní operace“). Jeho cílem bylo provádět v zemích obsazených Němci špionáž a sabotáže (prostě kazit vše, o co se nepřítel pokouší). Pro tuto činnost SOE cvičilo agenty z řad britských občanů, ale také ze zemí, které nacistické Německo okupovalo. Díky perfektní angličtině a francouzštině, výborné paměti a odhodlání mladou ženu do zpravodajské služby přijali.
Když se nedaří, tak se nedaří
Čekal ji pěkně tvrdý výcvik. Musela se naučit, jak přežít na Němci ovládaném území. „Náš výcvik, kterým jsme prošly společně s muži, byl čistě vojenský. Byly jsme připraveny je nahradit v boji,“ řekla o něm Pearl. I když byla nejlepší střelec ve skupině, na své učitele dojem neudělala. Ti ve zprávě uvedli: „Je spolehlivá, ale není to rozený vůdce.“ To se tedy pěkně mýlili! Na počátku akce se Pearl moc nedařilo. Dvakrát se pokoušela vyskočit z letadla při výsadku do Francie, dvakrát to musela vzdát kvůli špatnému počasí. Nakonec jí to vyšlo, ale jako naschvál netrefila plánované místo přistání. Dokonce utopila dva kufry s osobními věcmi v rybníce. To nejdůležitější ale zachránila – tajné zprávy zašité v lemu sukně. Odhodlaná Pearl se přesto nevzdala a v dráze špiónky pokračovala. Nejdřív pracovala jako kurýr pro francouzskou odbojovou skupinu, které velel muž s krycím jménem Hector. Jednou dokonce ujela 80 kilometrů na kole, aby doručila kódovanou depeši. Když zjistila, že je místo střežené nacisty, vzala kolo na ramena a v zimě přebrodila ledovou řeku.
Nečekaně těžká zkouška
Co se však nestalo. Jejího šéfa Hectora v květnu 1944 zatkla německá tajná státní policie – gestapo. Mladá Britka, které bylo teprve 29 let, se ze dne na den stala hlavou 3000 partyzánů! Jak se dalo čekat, brzy prošla zatěžkávací zkouškou. Krátce po vylodění Spojenců v Normandii v roce 1944 skupinu odhalili nacisté. Během tvrdého boje padla celá řada odbojářů. Pearl Witheringtonové se ale podařilo uniknout a partyzánskou skupinu zase postavila na nohy. Shromáždila více než 1500 mužů a nacisté se před ní začali třást strachem. Měli proč. Během války Pearl se svou skupinou osmsetkrát (!) vyhodila do vzduchu železniční trať mezi městy Paříž a Bordeaux. Bránila tak Němcům přisouvat posily do boje s Američany a Brity. „Kdo tuto ženu předá gestapu, dostane milion franků,“ šeptalo se mezi francouzským obyvatelstvem. Přesně takovou částku nacisté vypsali za její dopadení. Nikdy se jim však Pearl nepodařilo polapit. Ona ale zůstala skromná. „Nemyslím si, že jsem hrdinka. Vůbec ne. Jsem jen obyčejný člověk, který dělal svou práci během války,“ zhodnotila své hrdinství.
Hrdá bojovnice
V září 1944 se Pearl vrátila do Velké Británie a vdala se. Po skončení války byla někdejší agentka, nyní již paní Cornioleyová, navržena na udělení řádu, který propůjčovala francouzská armáda. Jenže v tom byl háček. Jako žena takové ocenění dostat nemohla, bylo jen pro muže. Když jí místo toho nabídli britské vyznamenání, odmítla. Proč? Považovala to za omezování žen. Řád britského impéria přijala až v roce 2004 z rukou britské královny Alžběty II. To jí bylo devadesát let. Výjimečná žena zemřela o tři roky později v rodné Francii. Takový příběh by si žádný spisovatel nevymyslel.
Pearl Witheringtonová se narodila britským rodičům ve Francii. Proto mluvila plynně jak anglicky, tak francouzsky. Když jí bylo třináct let, musela začít pracovat, aby uživila sebe a tři mladší sestry. Její otec totiž holdoval alkoholu a o rodinu se vůbec nestaral.
Zdravím tě, cestovateli z daleké země! Dovol, abych se ti představil. Mé jméno je Odysseus. Jsem ithacký král a mnozí mě považují za nejmazanějšího ze všech řeckých hrdinů. Nyní ti budu vyprávět příběh o tom, jak jsem přelstil strašlivého Kyklopa. Pevně se drž okraje mé lodě, ať strachy neskočíš do zrádného moře. Není to povídačka pro ustrašené námořníčky.
Říká ti něco Trojská válka? Ano, byl to dlouhý a vyčerpávající svár mezi Trojany a námi Řeky. Nekonečných deset let bojů nás stálo spoustu sil a také mnoho mužů. A mne pořádné nervy! Nakonec jsem však vymyslel lest, která by nadobro ukončila tento nesmyslný konflikt. Přišel jsem s nápadem postavit velkého dřevěného koně, kterého jsme darovali Trójanům. Vpustili ho za městské hradby a v noci, když všichni spali, jsem se svými vojáky vyskákal z jeho útrob. Nedobytné město bylo dobyto. Zdaleka jsem ale neměl vyhráno. Trvalo mi pak ještě dalších deset let, než jsem přistál u břehů rodné Ithaky. Jak správně tušíš, prožil jsem cestou neuvěřitelná dobrodružství. Povím ti teď o jednom, které jsem zažil na ostrově Sicílie.
S věrnou posádkou jsem se plavil už řadu dní a všichni jsme se těšili, až opět spočineme nohama na pevné zemi. Najednou se před námi objevily nádherné zelené ostrovy. Zdálky jsme pozorovali, jak se na jejich svazích pasou tučná stáda koz a ovcí. Rozhodl jsem, že u jednoho z nich přistaneme a já ho půjdu s tuctem mužů prozkoumat. Brzy jsme měli narazit i na pastýře těch stád. Jaké bylo naše překvapení – byli to divocí, hrůzostrašní obři, kteří milují lidské maso. Kdysi prý sloužili nejvyššímu bohu Diovi, ale nyní žili bez řádu a jakýchkoli zákonů.
Pán jeskyně přichází
Během prohlídky jsme objevili obrovskou jeskyni vyhloubenou do skalnatých vrchů. Nevím, co nás to napadlo, ale ubytovali jsme se se přímo v jejích útrobách. Nalákaly nás asi košíky plné voňavého sýra a maso kůzlátek, které jsme si upekli. Byli jsme spokojení a cítili se bezpečně. Během večera se však objevil skutečný pán jeskyně. Obr Polyfém s okem zářícím uprostřed čela. Zatím si nás nevšiml. Ale jakmile zavalil vchod jeskyně obrovským balvanem, se kterým by nehnulo ani dvacet volů, jeho oko spočinulo na našich vyděšených obličejích. „Co pohledáváte v mé jeskyni?“ zahřměl, až začalo padat kamení. Sebral jsem odvahu a odpověděl: „Jsme Řekové a putujeme z Tróje domů. Šlechetný netvore, vzpomeň si, co se sluší a patří a poskytni nám svoje pohostinství. Znáš přece zákony bohů.“ Polyfém se neobtěžoval s odpovědí. Odfrkl si jako stádo koní a bez varování slupl dva z mých mužů jako malinu. Pak se svalil na zem a usnul.
Říká ti něco jméno Herbert George Wells? Tento spisovatel napsal v roce 1895 knihu Stroj času. O čem tento román pojednává? O chlapíkovi, který se pomocí geniálního vynálezu přenesl do vzdálené budoucnosti. Je však skutečně možné cestovat časem? Na to se ti teď Junior pokusí odpovědět.
I když si asi nikdy stroj času v obchodě nekoupíš, cestování do minulosti nebo budoucnosti je prý technicky možné. Co je k tomu potřeba? Musel bys mít stroj, který by dokázal vyvinout neskutečně vysokou rychlost. Skoro tři sta tisíc kilometrů za sekundu. S ní bys několikrát obletěl Zeměkouli, aniž by ses stihl nadechnout.
Výlet do budoucnosti začíná
Rychlost tři sta tisíc kilometrů za sekundu odpovídá rychlosti světla a zdá se, že je to nejvyšší povolená rychlost v celém vesmíru. Pozoruhodné na tom je, že čím víc se rychlosti světla blížíš, tím víc se zpomaluje čas. Páni vědci rádi přemýšlejí nad tím, co by se stalo se stejně starými kamarády, kdyby jeden cestoval v rychlé kosmické lodi a druhý by zůstal na Zemi. Příběh z budoucnosti by se mohl například odehrát takto…
Světelný rok je vzdálenost, jakou urazí světlo za celý rok. Přibližně 9,46 bilionů kilometrů.
Cesta k věčnému mládí?!
Karel a Blanka jsou velmi dobří kamarádi a také je jim stejně let. Blanka je kosmonautka a Karel je lékař. Blanka právě dostala životní příležitost, stane se členkou posádky na první lodi, která poletí k blízké hvězdné soustavě. Hvězda a její planety jsou vzdálené skoro 97 bilionu kilometrů neboli deset světelných let. Blančina loď poletí zhruba rychlostí světla. Měřeno ze Země – cesta na hvězdu a zpět jí bude trvat víc než dvaadvacet let. Karel se za tu dobu stane primářem kliniky, přibere osm kilo a vychová dvě děti.
Čas běží pomaleji?
S astronautkou Blankou to však bude jinak. Zatímco její kosmická loď bude obrovskou rychlostí brázdit vesmír, palubní hodiny poběží ve srovnání s hodinami na Zemi pomaleji. Přesto nejsou rozbité, pro loď i posádku se zpomalil čas. Nikdo ale nebude mít pocit, že je něco jinak. Minuta jim bude připadat jako minuta, hodina jako hodina. S každou uplynulou minutou se však bude Blanka spolu s ostatními více rozcházet s časem na Zemi. Po úspěšném úkolu posádka zamíří zpět k modré planetě. Když se přiblíží ke sluneční soustavě, lodní hodiny ukážou, že uběhlo deset let. Když budou míjet Pluto, Blanka oslaví třicáté narozeniny.
Za mládím do budoucnosti
Ačkoli Blanka i Karel věděli, že ke zpomalení času dojde, přesto je vzájemné setkání překvapilo. Blance je čtyřicet, ale Bohdanovi padesát dva let. Každý z nich už vypadá úplně jinak. Karlovi připadá, že přišel o kus mládí, Blanka je pro změnu zmatená – na Zemi uplynulo dvacet dva let a ona se ocitla v jiném prostředí. Uletěla vlastně dvanáct let do budoucnosti.
Geniální vědec na stopě
Hezký příběh. Jak ale víme, že by se odvíjel podobně? Poprvé se skutečně s tímto problémem „popral“ Albert Einstein. V obecné teorii relativity popsal, jak čas, vzdálenost a hmotu ovlivňuje pohyb. V roce 1971 jeho teorii vědci ověřili. Přichystali si dvoje atomové hodiny. Ano, mluvíme o nejpřesnějších hodinách na světě, které dokážou měřit v biliontinách sekundy. Jedny nechali na Zemi a jedny vyslali na cestu kolem světa rychlostí téměř tisíc kilometrů za hodinu.
Cestovat časem jde!
Zatímco na začátku ukazovaly oboje hodiny stejný čas, představ si, že po návratu z vesmíru se kosmické opožďovaly. Ocitly se tedy v blízké budoucnosti podobně, jako se tam ocitla Blanka. Pokud bychom tedy sestrojili stroj, který se umí pohybovat rychlostí světla, mohl bys cestovat o celé roky do budoucnosti. A to by od základů změnilo svět.
Šestatřicetiletý Švéd Håkan Nordkvist o sobě tvrdí, že potkal sám sebe přibližně o třicet let staršího. Řekneš si, to by mohl říct každý. Håkan ale své tvrzení dokládá video nahrávkou ze svého mobilu. Můžeš posoudit sám, jestli mluví pravdu:
Málokterý politik v historii Československa měl tak těžký úkol jako Emil Hácha. Po Mnichovské dohodě se stal protektorátním prezidentem, a přestože se to zdá téměř nemožné, snažil se udržet ve zmrzačené zemi řád i spravedlnost.
Skvělý právník, dlouholetý prezident Nejvyššího správního soudu a fanoušek anglické kultury. To je druhá tvář protektorátního prezidenta, který například přeložil román od známého britského spisovatele Jerome K. Jeromeho (1859–1927) Tři muži ve člunu.
Hácha – ideální volba
30. listopadu 1938 byl šedesátiletý právník, soukromý docent Karlovy univerzity a člen mezinárodního rozhodčího soudu v Haagu JUDr. Emil Hácha jediným kandidátem na prezidenta Česko-Slovenské republiky. V půl jedenácté dopoledne v pražském Rudolfinu poslanci rozhodli. 272 z 312 zvedlo ruku pro to, aby se Hácha stal třetím prezidentem republiky. Proč se rozhodli právě pro tohoto muže? Jako nestraník a konzervativní politik, který měl zkušenosti s vedením nejvyššího státního úřadu, se zdál být v začínajícím těžkém období ideální. Osobním dopisem ho dokonce podpořil i odstupující prezident Edvard Beneš.
Snaha a boj
14. března 1939 odjel na jednání s vrcholnými politiky Německé říše do Berlína, kde ho Hitler s Göringem donutili, aby souhlasil s vytvořením Protektorátu Čechy a Morava. Zpočátku ve funkci státního prezidenta důsledně hájil práva českého národa. Například protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha (1873–1956) proti násilnému poněmčování, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, kteří protestovali během pohřbu studenta Jana Opletala. V mnoha případech byl úspěšný. Také se zasloužil o vznik Národního souručenství, které měla být zastřešující organizací českého obyvatelstva protektorátu.
Ztracená důvěra
V momentě, kdy českoslovenští výsadkáři spáchali v červnu 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942), nacistický tlak na českou společnost vystoupal na nejvyšší míru. Tehdy sedmdesátiletý prezident mu nebyl schopen čelit a nacisté jeho osobu zneužívali jako symbol „protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše“. Protože se Háchovo zdraví nadále zhoršovalo, nakonec přestal být pro okupanty zajímavý a brzy na to ztratil důvěru jak domácího odboje, tak londýnské exilové vlády.
Neslavný konec
Pár dní po květnovém povstání těžce nemocného Emila Háchu zatkli v Lánech a převezli do vězeňské nemocnice na Pankráci. Tady 27. června 1945 zemřel. Byl pochován na pražském Vinohradském hřbitově v rodinné hrobce manželky (rozené Klausové), na náhrobku jeho jméno chybělo.
