Doporučené
Články

Tajuplní templáři. Opravdu uctívali ďábla?

Publikováno od autora: admin

Slunce ostré jako břitva se zařezává do tváří zasmušilých rytířů. Jejich bílé pláště s rudými kříži zlověstně vlají pouští. Kam spěchá odhodlaná družina? Ochránit poutníky, kteří se vydali do Svaté země? Nebo ukrýt truhly plné ryzího zlata?

Na konci 11. století v Palestině teče krev proudem. Během první křížové výpravy (1095–1099) se jako uragán valí rytířská vojska ze západní Evropy na území ovládané muslimy. Co mají v plánu? Znovu dobýt město Jeruzalém s Božím hrobem Ježíše Krista. Když se jim to v červenci 1099 podaří, mnoho křesťanských poutníků se vydává navštívit toto svaté místo. Je to ale pěkně nebezpečný výlet! Všude číhají Saracéni a nemilosrdně útočí na vetřelce, kteří násilím obsadili jejich zemi. V roce 1119 proto rytíř Hugo de Payens rázně bouchne do stolu a s několika francouzskými rytíři zakládá křesťanský bojový řád. Jeho hlavním úkolem bude chránit poutníky putující Svatou zemí. Málokdo tuší, že se za krátkou dobu stane nejmocnějším a největším rytířským řádem středověku. Templářský řád totiž nepodléhá žádnému králi, ale zodpovídá se pouze papeži. To mu dává daleko větší moc, než mají obyčejní rytíři. Templáři stavějí mohutné pevnosti a vybudují největší námořní flotilu v Evropě.

Někteří řádoví rytíři jedli co nejméně, aby dokázali, jak moc mají rádi Krista. Protože by ale hladoví dlouho nepřežili, měli zvláštní pravidlo: Museli jíst ve dvojicích, aby jeden dohlédl na to, že se druhý pořádně najedl!

 

Dívat se smrti do tváře
I když si bojoví mniši na jídlo moc nepotrpěli, byli to zkušení válečníci, kteří se rvali doslova do posledního dechu. Představ si, že v bitvě u Cressonu ze tří stovek templářů, kteří bojovali proti sedmitisícové přesile, zůstali naživu jen tři! Postupem času se z chudých mnichů-válečníků stává nesmírně bohatý řád, který půjčuje i nejmocnějším panovnickým rodinám, především z Francie a Anglie. Jak se jim to daří? Za úplatu přepravují z jednoho kontinentu na druhý peníze i jiný majetek a půjčují na úrok. V roce 1212 dokonce staví v Paříži nové řádové sídlo Templ, které slouží také jako banka. Je v ní uložena i velká část pokladu francouzských králů. Kdyby ses v té době vydal z Evropy do Jeruzaléma, v Paříži bys mohl složit peníze a na základě „stvrzenky“ by sis je pak mohl vyzvednout v Jeruzalémě. Možná tě ale zklameme, že templáři tuto moderní metodu bankovnictví nevynalezli. Například Židé už dlouho před nimi ukládali peníze na jednom místě a vybírali na jiném.  Pak ale templářům začnou horší časy. Nejprve v roce 1187 muslimský vůdce Saladin (1138–1193) poráží křižácké vojsko u Hattínu, obsazuje Jeruzalém a tím templáři ztrácejí své hlavní sídlo. Když sultán nechává popravit všechny templářské zajatce, ti se doslova perou o to, kdo půjde první na smrt. To aby ukázali svou statečnost. To nejhorší má ale teprve přijít…

Černý pátek pro templáře
Slyšel jsi někdy o tom, že pátek 13. přináší smůlu? Je to kvůli templářům. Právě v pátek 13. října 1307 francouzský král Filip IV. Sličný (1268–1314) nechává uvěznit tisíce templářů. Proč? Nelíbí se mu, že je templářský řád příliš mocný a bohatý. Král navíc nechce splácet peníze, které řádu dluží. Obviňuje proto templáře z toho, že uctívají ďábla. Tvrdí, že plivají, šlapou nebo dokonce močí v kostelech na kříže. Nebo že se líbají vzájemně na zadnici. Hrůza, viď? Všechno tohle si Filip samozřejmě vymyslel. Jenže král nechá templáře mučit tak dlouho, až se přiznají k jeho nesmyslným obviněním. Ze dne na den je řád zrušen a zabaven mu veškerý majetek. Podle legendy ale templáři většinu svých pokladů ukryli ještě před tím, než mohly někomu padnout do rukou. A to není všechno! Předtím, než plameny umlčí velmistra řádu Jakuba z Molay (1243–1314), kterého odsoudili k upálení na hranici, templář proklíná krále i papeže. „Dřív než uplyne rok, setkám se s tebou i s Klementem u božího soudu!“ křičí. Boží mlýny melou tentokrát neuvěřitelně rychle. Papež Klement umírá následující měsíc a mladý a zdravý král Filip za necelých sedm měsíců později. Že by náhoda?

Templářský řád působil i na českém území! Do Prahy přichází během vlády krále Václava I. v roce 1232 a o jedenáct let později se rozšíří i na Moravu. Jeho hlavním sídlem je kostel sv. Vavřince na pražském Starém Městě.

Doporučené
Články

Jan Amos Komenský. Zklamali Poláci učitele národů?

Publikováno od autora: admin

„Zachraň se, kdo můžeš!“ Píše se rok 1656 a na Lešno se jako velká voda valí rozvášněný dav chudáků, kteří se rozhodli bránit polskou státnost. Většina staveb ve městě se záhy ocitá v plamenech. Nemilosrdně pohlcují také dům českého učence Jana Amose Komenského, jenž zde před lety nalezl azyl. Teď oheň polyká i jeho největší dílo, na kterém pracoval přes 40 let!

Po výprasku Čechů v památné bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 si panovnický rod Habsburků došlápne na všechny nekatolíky v českých zemích – Jana Amose Komenského (1592–1670) nevyjímaje. Vyhlášený teolog a biskup protestantské církve s názvem Jednota bratrská se v několika následujících letech musí ve své vlasti skrývat jako uprchlý trestanec. Třebaže se načas usazuje na panství významného šlechtice Karla staršího ze Žerotína, ani zde nenachází klid. Situace v Čechách je pro něj tak neúnosná, že se nakonec rozhoduje vyměnit život psance za život exulanta.

Otevřená náruč

Naštěstí Lešno, kam přichází v roce 1628, zná ze své předchozí návštěvy. Zpočátku doufá, že se brzy vrátí do Čech, ale nakonec si v Polsku rychle zvyká na „druhý domov“. Časem si podle vlastních slov připadá jako „na předsunuté hlídce, kde víc vidí a dovídá se víc věcí“. Dobře si uvědomuje, že Lešno má strategickou polohu. Leží na spojnici slezské Vratislavi s Poznaní a Gdaňskem a přes Balt se západoevropskými centry v Nizozemí, v severozápadním Německu a Anglii. Odsud se bude Komenskému dobře organizovat odboj Jednoty bratrské proti bezpráví páchanému v Čechách…

„Vítám vás, přátelé. Buďte tu jako doma,“ přijímá Komenského a jeho bratry s otevřenou náručí správce města Rafael VII. Leszczyński. Ten vzdělaným mužům přeje, stejně jako pozdější správce a slezský šlechtic Jan Jerzy Szlichtyng (1597–1658).

Zoufalství emigranta

Český myslitel do Lešna rozhodně nepřijíždí odpočívat, jak uvádí některé prameny. Hned po příchodu se stává učitelem na zdejším gymnáziu a posléze i jeho rektorem. Píše zde také své nejznámější dílo Labyrint světa a ráj srdce, ve kterém se mimo jiné promítají jeho negativní zkušenosti z nucené emigrace. Komenský, coby poutník procházející labyrintem, ve spise říká: „Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl jsem: na poušť někam, aneb raději, kdyby možné bylo, z světa ven utéct chtěje.“

Když roku 1632 přebírá funkci sekretáře Jednoty bratrské, dostává na starost studenty, které církev posílá do Německa, Nizozemí a Anglie, aby tam studovali na vysokých školách. Rukama mu prochází korespondence s nejvyššími představiteli těchto institucí. Komenský stále bedlivě sleduje, co se děje v Evropě, a nevzdává se myšlenky, že se jeho vlast jednou vymaní ze spárů habsburské monarchie.

Spojencům posílá šifry

Zatímco Lešno v polovině 17. století utěšeně rozkvétá, v Evropě to vře jako v rozžhaveném kotli. Švédská královna Kristýna I. (1626–1689) se v roce 1654 vzdává vlády a konvertuje ke katolictví. K moci se dostává její bratranec Karel X. Gustav (1622–1660), který opět zatouží povznést válečnou slávu skandinávské země. Komenský neváhá a obnovuje s protestantským Švédskem korespondenci. Posílá ale také řadu dopisů do Anglie, v jejímž čele momentálně jako lord protektor stojí Oliver Cromwell (1599–1658), který vystupuje jako ochránce evropských protestantů. „Železo se musí kout, dokud je žhavé,“ říká si nejspíš Komenský a své listy posílá po zvláštních poslech. Píše tajnými značkami nebo používá neviditelný inkoust.

Jan Amos Komenský díky svým pedagogickým pracem získává přezdívku „učitel národů“. Zvou ho na univerzity v řadě evropských měst. Nabídky ale zpočátku odmítá. První významnou přijímá až roku 1641. Tehdy se rozhoduje vyhovět pozvání anglického parlamentu na přednáškové turné, během kterého vystupuje i před prestižní Královskou akademií věd.

Stránky: 1 2 3
Doporučené
Články

Leonardo da Vinci. Snílek, který chtěl létat jako pták

Publikováno od autora: admin

Leonardo nervózně přechází potemnělou místnosti. Vypadá jako mág, který se chystá učinit mocné kouzlo. Občas dlouhými prsty zkontroluje křivky právě dokončeného stroje. Zítra přijde jeho velký den. Pokud se mu podaří vzlétnout, svět se od základu změní a lidé strnou v úžasu.

Zdá se ti někdy o tom, že létáš jako pták? Leonardo o tom snil už jako malý kluk. Dokonce byl přesvědčený, že to někdy v životě dokáže. Od malička pozoroval let ptáků. A snažil se přijít na to, jak je to možné, že se umí vzepřít zemské přitažlivosti. Na ptáky se totiž díval jako na dokonalý stroj. Jednou si do deníku napsal, že „pták je stroj řízený matematickými zákony“. Aby to dokázal, rozhodl se podobný létající stroj sestrojit. Prý se tak obával, aby mu někdo jeho objev neukradl, že raději zabednil všechna okna ve svém domě. Některé jeho návrhy ale nevycházejí z letu ptáků. Kdybys chtěl řídit jeho první vzdušný stroj, musel bys být přinejmenším superman. Krčil by ses ve stísněném prostoru a pomocí rumpálu ovládal rukama i nohama najednou čtyři křídla.

Jen pro odvážné

Když se Leonardo konečně vynořil se svým novým vynálezem, všichni si mysleli, že se zbláznil. Vypadal jako obrovská křídla nějakého ptáka z pravěku. Dnes ti to možná nepřijde tak mimořádné – všude kolem sebe vidíš různá letadla, padáky a rogala – ale uvědom si, že lidé Leonardovy doby nikdy nic podobného nezažili. Museli být fakt v šoku! Teď zbývalo jen sehnat odvážlivce, kdo jeho vynález vyzkouší. Představ si, že by volba padla na tebe! Leonardo by ti křídla připevnil na záda jako batoh. Tím bys křídla rozpohyboval. Pak bys musel máchat rukama tak rychle, dokud by ses neodlepil od země. Myslíš, že bys to dokázal? Nedokázal. Protože křídla jsou moc těžká a tvoje ruce příliš slabé. Ale Leonardo by se nedal odradit neúspěchem. Vzal by tě na střechy některého z milánských paláců v Itálii a nechal by tě hopsnout dolů. Jejda. Co by se stalo, kdyby létající stroj selhal? I na to Leonardo myslel. Měl bys na sobě připevněné měchy, které by se při letu naplnily vzduchem a při dopadu tě ochránily – tedy podle Leonarda. Nepřipomíná ti tento objev jiný moderní vynález? Jasně, airbag (čti érbek), který bývá v autech. Zařízení, které se při bouračce nafoukne, a tak může pasažérům zachránit život. A jak to dopadlo se statečným letcem? Někde se dočteme, že vyvázl se zlomenou nohou, ale s jistotou víme jen to, že Leonardův letecký pokus byl zkrátka neúspěšný.

Stránky: 1 2
Doporučené
Články

Z čeho nás vyléčilo infekční onemocnění covid-19?

Publikováno od autora: admin

Lidské populaci ztrpčuje život nový respirační virus, který se dokáže nekontrolovatelně šířit. Přestože většina onemocnění jím způsobená má mírný průběh, je nepochybné, že virová infekce dokáže také zabíjet. Média každý den přinášejí informace o průběhu pandemie a vědci celého světa se snaží zvítězit nad nákazou, které novináři dali nálepku „nepřítel“. Jak je možné, že se pohled odborníků na tuto nemoc často liší a proč její podstatě stále ještě zcela nerozumíme? Podle některých lékařů je možné vysvětlení hledat ve vzniku a chorobných změnách onemocnění.

Pandemie je epidemie velkého rozsahu zasahující více kontinentů. Jde tedy o výskyt onemocnění, které postihuje velké skupiny lidí na rozsáhlém území za určité časové období. Název „koronavirus“ vychází z charakteristického uspořádání povrchových struktur lipidového obalu virů ve tvaru sluneční korony, která je vidět při zvětšení viru v elektronovém mikroskopu. Toto označení se používá pro jakýkoli virus, který patří do čeledi Coronaviridae, podčeleď Orthocoronavirinae. Jde o souhrnné označení pro čtyři virové rody:  Alfa-, Beta-, Delta- a Gammacoronavirus, do kterých se řadí viry, které infikují většinu druhů vyšších živočichů. U lidí způsobují onemocnění s různým stupněm závažnosti. Které to jsou? Alfacoronaviry HCoV-229E, HCoV-NL63 a Betacoronaviry HCoV-OC 43, HCoV-HKU-1, SARS-CoV-1, SARS-CoV-2 a MERS-CoV.
Ačkoli se o chřipce vedou záznamy již od středověku, první informace o koronavirech pocházejí až z roku 1931. V tomto roce ve vědecké studii „Koronaviry a jejich nemoci“ A. F. Schalk a M. C. Hawn popsali novou respirační infekci kuřat, která se objevila v americkém státě Severní Dakota. O šest let později vědci F. R. Beaudette s Ch. Hudsonem úspěšně vyizolovali virus z kuřecích embryí a vykultivovali virus infekční bronchitidy. V souvislosti s akutním onemocněním horních cest dýchacích člověka vědci poprvé tyto viry izolovali a klasifikovali jako obalené RNA viry a nazvali „coronaviry“ v polovině 60. let 20. století.

Symptomy nemoci covidu-19
Na základě  klinických projevů a podle postižených orgánů lze rozlišit tři základní formy nemoci – zánět nosohltanu, infekci dolních cest dýchacích a plic a infekci vyvolávající multiorgánové postižení. Zatímco s první formou nemoci, která je nejčastější a vzniká u zdravých osob, jež byly vystaveny malému množství viru, se organismus relativně snadno vypořádá, u druhých dvou forem má nemoc daleko závažnější průběh. Často teprve projevy, jako jsou horečka, kašel a dušnost, přinutí nemocného člověka, aby vyhledal lékaře. U starších osob se jako první příznak nemoci nezřídka objeví porucha vědomí nebo změna chování. Koronavirus totiž může způsobit nejen běžné obtíže, jako je nachlazení, kašel, dýchací obtíže a teploty, ale také závažnější choroby. Mezi některé patří například dýchací onemocnění zvané těžký akutní respirační syndrom zkráceně SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome) či infekce MERS (Middle East Respiratory Syndrome). K hlavním příznakům onemocnění covid-19 způsobené virem SARS-CoV-2,  patří zvýšená teplota, kašel, dušnost, bolest hlavy a únava. Důležité je uvědomit si, že ne každý s těmito symptomy se musí nutně infikovat koronavirem. V takovýchto případech by měl člověk zvážit, zda mohl přijít s nákazou do kontaktu a poté se nechat otestovat. Mezi nejrizikovější skupiny patří zejména starší lidé, chronicky nemocní (hlavně s kardiovaskulárním onemocněním, vysokým tlakem, cukrovkou, chronickou obstrukční plicní nemocí či astmatem aj.) nebo osoby s oslabenou imunitou. Co se týče těhotných žen, zatím se neprokázalo zvýšené riziko a podle dostupných informací také děti obvykle virus snáší dobře. 
„Především je namístě zdůraznit, že koronaviry vyvolávají za normálních okolností slizniční infekce a nepronikají do krevního řečiště. To je velký rozdíl proti jiným závažným virovým infekcím, jako jsou pravé i plané neštovice, spalničky, klíšťová meningoencefalitida, virové hepatitidy, onemocnění HIV, virové hemoragické horečky (Lassa, Ebola) a další. Tento rozdíl má zásadní důsledky i pro diagnostiku covid-19,“ uvádí v článku „Paradoxy infekce způsobené SAR S-CoV-2“ otisknutém v červnovém čísle časopisu Vesmír dvojice lékařů prof. MUDr. Jiří Beneš, CSc., a prof. MUDr. Ladislav Machala, Ph.D., kteří se mimo jiné zabývají problematikou závažných infekčních nemocí. 

Přenos SARS-CoV-2
Koronavirus SARS-CoV-2 se přenáší z člověka na člověka po úzkém kontaktu. Jde o takzvanou kapénkovou infekci, která se přenáší vzduchem. Není bez zajímavosti, že u kopytníků a hlodavců se šíří jiné druhy koronavirů, které způsobují střevní potíže (typické také pro MERS u člověka). U člověka SARS-CoV-2 nejčastěji infikuje sliznice horních a dolních dýchacích cest a spojivky. Inkubační doba je přibližně tři až čtrnáct dní. Po týdnu od nakažení se nemoc projeví horečkami, které neustupují. Mohou být také provázené nepříjemnými pocity, bolestmi kloubů a svalů a objevují se i projevy kašle. Kudy do lidského těla virus proniká? Nejčastějšími cestami jsou sliznice – ústa, nos a oči. Tato místa pro viry představují otevřené dveře. Právě obličeje se dotýkáme nevědomky neustále. Proto se podle doporučení odborníků máme těmto dotekům vyhýbat. 
Na základě informací o průběhu infekcí sezónními koronaviry již dnes víme, že dlouhodobou imunitní odpověď není možné získat. Zjednodušeně to znamená, že pokud se uzdravíte, vytvoříte si sice imunitu, ale už není jisté na jak dlouho. Tato otázka je ve skutečnosti jedna z největších výzev při vývoji vakcín, jenž v současnosti probíhá.

Možnosti léčby nemoci
Musíme si uvědomit, že covid-19 je naprosto nové onemocnění a zavedení optimální léčby postupuje během probíhající pandemie. V článku „Současné možnosti léčby nemoci covid–19“ v červnovém čísle časopisu Vesmír lékaři Beneš s Machalou píší: „Naštěstí nemoc covid-19 má vážnější průběh jen asi u 5 % pacientů a díky dnes dostupným možnostem terapie dokážeme zhruba polovinu z nich zachránit. Zároveň je jisté, že v příštích týdnech a měsících budeme mít díky klinickým studiím k dispozici spolehlivé informace, které přípravky jsou v léčbě covid-19 opravdu přínosné a které naopak nemá smysl podávat. Intenzivní výzkum jistě také přinese další slibné látky, které budou testovány až do klinické fáze. Momentálně je tedy velmi obtížné odhadovat, jakým směrem se bude vývoj taktiky i strategie léčby nemoci ubírat. Můžeme-li si však tipnout, věříme, že další zásadní zlepšení prognózy pacientů s těžkým průběhem infekce přinese léčba kombinací virostatik a neutralizačních monoklonálních protilátek.“

Koronavirus ve světě a České republice
Počátek vypuknutí pandemie covid-19, kterou způsobuje nový koronavirus SARS-CoV-2, se vztahuje k 31. prosinci 2019. V tento den Čína upozornila Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) na několik případů zápalu plic v jedenáctimilionovém městě  Wu-chan v provincii Chu-Pej, jehož příčina byla neznámá. V České republice se první tři případy nákazy novým koronavirem potvrdily 1. března 2020. Šlo o českého profesora z České zemědělské univerzity v Praze, který byl v italském městě Udine na konferenci, a americkou občanku. Třetí případ byl muž z Děčína, který se  koronavirem nakazil, když byl s rodinou lyžovat v Itálii. 
Infekce virem SARS-CoV-2 se již prokázala ve většině zemí světa. Ačkoli některé země zaváděly pouze mírná opatření a snažily se takzvaně „promořit obyvatelstvo“, jiné země se naopak rozhodly pro přísná opatření a na jejich dodržování dohlížely jak policie, tak armáda. Jednou ze zemí, které zvolilo benevolentní přístup ke krizové situaci, bylo Švédsko. Restaurace a obchody zůstaly otevřené a vláda spoléhala zejména na zodpovědnost občanů. Nejextrémnější způsob vyrovnání se s koronavirem zvolilo Bělorusko, které nezavedlo žádná opatření a jako jediná země v Evropě nepřerušila nejvyšší hokejovou a fotbalovou ligu. Naproti tomu ve Španělsku a Itálii zůstali lidé v domácí karanténě po dobu téměř osmi týdnů. A co Česká republika? Ta zavedla celou řadu opatření, která patří v tomto směru k nepřísnějším v zemích Evropské unie. Ve čtvrtek 12. března 2020 česká vláda na dobu 30 dnů vyhlásila z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 nouzový stav. Ten později prodloužila do čtvrtka 30. dubna 2020 a následně až do neděle 17. května 2020. V Česku se uzavřely všechny mateřské, základní, střední a vysoké školy, kavárny, restaurace, divadla, kina, sportoviště a sportovní centra, kadeřnictví. Dále pak obchodní centra a všechny obchody s výjimkou potravin, drogerií, lékáren, pošt, bank, čerpacích stanic aj. Zrušily se všechny sportovní i kulturní akce. Uzavřely se hranice a lidé, kteří se vrátili ze zahraničí, museli do povinné čtrnáctidenní karantény. V zemi se povinně nosily roušky a dodržovaly se zhruba dvoumetrové rozestupy. Provozovatelé obchodů museli poskytnout zákazníkům dezinfekci na ruce a jednorázové rukavice. Od čtvrtka 19. března 2020 platil v obchodech zákaz vstupu pro lidi pod 65 let mezi 10.00 až 12.00 hodinou. Vláda o den později dobu vyhrazenou pro nákupy seniorů změnila na 07.00 až 9.00 hodin a následně na dobu od 08.00 do 10.00 hodin. 
V současnosti všechny orgány, které mají na starosti ochranu veřejného zdraví, jako jsou Národní referenční laboratoř, nemocnice, zdravotnická záchranná služba a další subjekty musí být ve stálé pohotovosti. Současnou situaci také aktivně řeší Bezpečnostní rada státu, Ústřední epidemiologická komise nebo krizová komise. Aktuální stav šíření nákazy můžete sledovat na webových stránkách Ministerstva zdravotnictví: https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19 nebo na portálu: www.worldometers.info/coronavirus/ či na oficiálním webu Světové zdravotnické organizace www.who.int. Pokud plánujete vyjet do zahraničí, sledujte webové stránky ministerstva zahraničí: https://www.mzv.cz/jnp/.    
„Náš svět je navždy mnohonásobně propojený a šíří se v něm rychle všemi směry nejen zboží a informace, ale také nakažlivé nemoci. S pandemií si neporadíme bez mezinárodní spolupráce a pomoci. Nicméně odmítám fráze, že se máme sešikovat proti společnému nepříteli, zlému koronaviru. Virus není nepřítel, ani zlý, je součástí přírody, která je mimo dobro a zlo. Příroda nemá mravní svědomí, tím jsme vybaveni jenom my, lidé. Jen v našich postojích a vztazích – mezilidských vztazích, vztazích k přírodě a jednáních je obsaženo dobro a zlo,“ uvedl katolický kněz Tomáš Halík ve své úvaze „Co je důležité, je očím neviditelné“ na počátku vypuknutí pandemie. Během virtuálního kázání Slavnost Setkání Ducha Svatého, které proběhlo v neděli 31. května 2020, pro změnu konstatoval: „Současná krize nás vyléčila z představy, že máme svět a život, přírodu a dějiny ve své režii, plně pod kontrolou. Dnes víme o zranitelnosti našeho světa. O tom, že po této katastrofě, mohou přijít a pravděpodobně přijdou další. Musíme se v takovém světě naučit žít.“
Přejme si, aby HZS ČR přispíval k dobrým mezilidským vztahům a byl schopen čelit následkům katastrof, které přijdou. Zároveň si přejme, aby se mu dařilo neúnavně chránit životy a zdraví obyvatel, životní prostředí, zvířata nejen před požáry, ale i během dalších krizových situací. Jak jsme se totiž mnohokrát přesvědčili, nic jako jistota neexistuje. Existuje však něco trvalého, a to je srdečná ochota pomáhat druhým.

Zdroje:

[1] https://koronavirus.mzcr.cz/

[2] SOJKOVÁ, N. Známe koronaviry? 112, 2020, roč. 19, č. 4, s. 22–23

[3] BENEŠ, J., MACHALA, L. Paradoxy infekce způsobené SARS-CoV-2. Vesmír, 2020, roč. 99, č. 6, s. 344–347

[4] BENEŠ, J., MACHALA, L. Současné možnosti léčby nemoci covid–19. Vesmír, 2020, roč. 99, č. 6, s. 346–347

[5] BARTYZALOVÁ, M. Opatření přijatá proti pandemii Covid-19 v Evropě a v dalších zemích ve světě 112, 2020, roč. 19, č. 6, s. 27–28

[6] HALÍK, T. Co je důležité, je očím neviditelné. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=2cjdfd5SNAw

[7] HALÍK, T. Slavnost Setkání Ducha Svatého. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=DpwF7hOyCys

Doporučené
Články

Adam Mickiewicz. Polský básník cestou po Evropě třel bídu s nouzí!

Publikováno od autora: admin

Je 23. října 1823. Žalobce, soudce i kat v jedné osobě, ruský senátor Nowosilcow, si spokojeně mne ruce. Právě se mu podařilo zatknout polského revolučního básníka Adama Mickiewicze. Po půlročním vězení zní verdikt soudu jasně – vyhnanství v Rusku! Mladý básník ještě netuší, že už téměř nikdy nespatří svoji rodnou vlast.

Zachmuřený Adam Mickiewicz (1798–1855) přijíždí 8. listopadu 1824 do Petrohradu – tehdejšího hlavního města ruského impéria. Přestože den předtím metropoli spláchla povodeň, krása mramorových paláců nebo pomník Petra Velikého na něj udělají dojem. Carští špehové ale mají oči všude a mladý vyhnanec zatím hledá útočiště. „Kam se teď vydat?“ ptá se sám sebe, když se rozkoukává v obrovském městě. Naštěstí netrvá dlouho a seznamuje se s místními Poláky – s malířem Orlowským nebo mystikem Oleszkiewiczem. Plné zuby carského Ruska mají i ruští děkabristé, vesměs armádní důstojníci, kteří plánují svrhnout cara a nastolit konstituční monarchii, nebo dokonce republiku. S mladým polským básníkem si tak padnou do oka a ten se okamžitě spřátelí s vůdcem spiknutí – redaktorem časopisu Polární hvězda a básníkem Rylejevem. Další zapálený děkabrista, básník Bestužev, si poznamená do deníku: „Poznal jsem Mickiewicze!“

Bezstarostný život plesů a zábavy

Polský básník je stále pod bedlivým dohledem carských úřadů. V lednu 1825 na jejich podnět musí opustit město Petra Velikého. „Ještě že se mohu spolehnout na své přátele,“ myslí si Mickiewicz, když směřuje do Oděsy, bohatého přístavu u Černého moře. V náprsní kapse má doporučující dokumenty od básníka Bestuževa. Mickiewicz ale nepospíchá, během cesty vyřizuje různé vzkazy, které se týkají především revolučních příprav děkabristů. Na skok se objevuje na obilných trzích v Kyjevě, kde se setkává šlechta z celé Ukrajiny. Teprve v únoru 1825 přijíždí do Oděsy. Polská i ruská společnost ho vítá s otevřenou náručí. „Zastavte se u nás někdy. Rádi si poslechneme vaše básně,“ zvou ho do svých salonů a domů aristokraté i bohatí obchodníci. Mickiewicz si užívá bezstarostný život plný plesů a zábavy. Když svou básní Dumání v den odjezdu dělá tečku za oděským pobytem, píše o „zástupech krásných žen, které denně potkával“.

Adam Mickiewicz není jen skvělý básník, ale i originální pedagog, který nenudí suchopárným výkladem a dokáže své posluchače nadchnout. Od prosince 1840 přednáší na katedře slovanských literatur slavné pařížské Collège de France, kterou se tehdy rozhodla otevřít francouzská vláda. Na jeho přednášky chodí třeba vynikající hudební skladatel polského původu Frédéric Chopin (1810–1849), známý romantický básník a dramatik Juliusz Słowacki (1809–1849) nebo francouzská spisovatelka George Sandová (1804–1876) i literární kritik Charles Sainte–Beuve (1804–1869).

Stránky: 1 2 3
Próza

Přímá cesta upřímné mysli

Publikováno od autora: admin

Není kam utéct.
Není se kam schovat.
Jen bolest, slzy a pás šampiona.
O2 aréna v Praze je cítit napětím a krví.
Právě se rozduněl husitský chorál Kdož sú boží bojovníci. Fanoušci křičí mou přezdívku: „Palcát! Palcát!“ Osmiúhelníková klec se přede mnou vynořuje jako fialový kráter. Můj dech je mělký a srdce mi tluče jako zvon. Myšlenky mi cválají hlavou jako splašení koně – otec, matka, trenér, všichni, kteří věřili, že tento okamžik bude můj. Ale také ve mně víří strach z neúspěchu, ten černý stín, co se mi uhnízdil v mysli před zápasem.
Jmenuji se Ondřej Kališ a jsem profesionální zápasník. V ringu mi ale nikdo neřekne jinak než Běsnící palcát. Je mi sedmadvacet a do světa bojových sportů jsem naskočil před sedmi lety. Pocházím z malé vesnice v srdci Čech, kde jsem jako kluk platil za horkou hlavu. Stačilo málo a už jsem se pral. Ve škole mi říkali Granát, protože nikdy nikdo nevěděl, kdy vybuchnu. Na denním pořádku byly rvačky na zastávkách, kopání do popelnic, hádky s učiteli. Sílu jsem měl, o tom žádná, ale rozum… ten jsem teprve musel objevit. Pamatuju si, jak mě otec nechal stát v dešti po jedné z mých bitek. Mlčel. Doma poté hodil na stůl brožovanou knihu. Knihu pěti kruhů.
„Tu ti posílá trenér,“ pravil mi tenkrát.
Tehdy jsem se tomu smál.
Teď tu knihu v hlavě nosím jako štít. 
A vím, proč tu jsem.
Vím, co jsem slíbil.
Bitvu.
A dnes večer ji rozpoutám. Diego Oliveira, král smíšených bojových sportů, stojí na druhé straně. Hrozivý, neúprosný. Jeho černé panenky se mi jako šípy vystřelené z luku šíleného indiána zabodávají do těla. Dnes ale nejsem ten, kdo se bude bát. Ne, dnešní večer to bude můj zápas. Ať brazilský indián pocítí drtivou sílu Běsnícího palcátu.
Vstupuju do oktogonu.
Snažím se být naprosto klidný, ale moje nitro je v plamenech. Cítím každý sval, každou buňku připravenou na boj. Diego je sice šampion, ale dnes večer ukážu, že jsem víc než jen válečník. Že jsem ten, kdo se naučil ovládnout vlastní oheň. Nikdo mi nevěří. To mě však žene vpřed. Musím si to ale zasloužit.
První kolo začíná. „Vše jde zatím podle plánu,“ říkám si v duchu, když ho tvrdě trefuju horním kopem do spánku. Soupeř zakolísá, ale nepadá. Je to prostě šampion. Ale cítím, že bych ho mohl dneska porazit. Jen musím vydržet to zběsilé tempo. O půl hlavy vyšší rival vyčkává, jak má ve zvyku. Předními údery a kopy na lýtko si udržuje odstup. Testuje moji pozornost. Já ale na nic nečekám. Jdu po něm – tvrdé údery, rány, které by dokázaly přerazit kmen stromu. Snažím se stále držet ruce nahoře, ale vím, že to nemůžu vydržet věčně. Testuju ho, zkouším, kam až ho můžu dostat.
První dvě kola jsou moje. Vím to, cítím to. Démon z Brazílie určitě nečekal, že budu takhle přesný a nebezpečný. Přebírám střed klece. Dav šílí.
Třetí kolo.
Teď se bude lámat chleba. Náhle do mě vstupuje únava jako neviditelný protivník, který mě chytá za nohy. Oliveira, jako by čekal právě na tento okamžik, začíná útočit. Jeho údery jsou stále přesnější, tvrdší.
„Zadní, zvedák! Použij loket! Pohyb!“ křičí na mě rozčílený trenér. Jeho hlas je jako záchranné lano, kterého se chci chytit, ale mé tělo neposlouchá. Dech se mi zrychluje, nohy se začínají třást jako rosol.
A pak to přichází. Levačka. Ta jeho pověstná levačka dopadá přímo na můj nos. Prasknutí. Urputná bolest, jako by mi lebku rozdrtilo koleno v klinči. Krev mi teče do očí, všechno se rozmazává. Bolí to. Zatraceně to bolí. Ale nevzdávám to.
Čtvrté kolo.
Vidím jeho obří tělo jen skrze krvavou pavučinu. Lapám po dechu. Oliveira se dostává do tempa, jeho údery mě zasahují přesně tam, kde to bolí nejvíc. Do žeber a kořene nosu. Cítím, jak mi docházejí síly. Ztrácím rovnováhu. Mé tělo chce přestat, ale něco uvnitř mě nutí pokračovat. Musím bojovat dál. Fanoušci skandují, můj vnitřní hlas bojovníka se v té vřavě ztrácí. Krev mi teče dál. Rival mě natlačil k pletivu a jde si nekompromisně pro vítězství. Rány do břicha, tvrdé údery kolenem do obličeje.
Každý pohyb bolí, každý nádech mě pálí na prsou. Oliveira už nepůsobí jako člověk. Před mýma očima se změnil v něco jiného. Zdá se mi, že jeho kroky zní jako šustění pralesního listí a každý jeho úder přináší ozvěnu pralesního hromu. Jeho oči září podivným odleskem, který mě nutí přemýšlet: je to šampion nebo něco mnohem temnějšího?
A právě v tom nejvypjatějším okamžiku, kdy se sotva držím na nohou, se vše mění. Vzduch kolem Oliveiry jako by zhoustl. Vidím to, vidím ten závoj – tmavou, vibrující auru, která ho obklopuje. Jako by kolem něj kroužili duchové amazonských šamanů nesoucí tisíce let staré tajemství. „To není možné…,“ zašeptám, zatímco krev stékající po mém obličeji mi zamlžuje vidění. „To není jen síla… tohle je… magie.“ Moje mysl se potácí mezi realitou a halucinacemi. V tom záblesku bolesti se přede mnou Oliveira proměňuje – jeho pohyby jsou zvířecí, surové a přesto dokonale vypočítané. Vidím, jak kolem jeho rukou tančí temné stíny. Jsou jako chapadla, která mě svírají, i když se mě fyzicky nedotýká. Jeho energie proniká mým tělem, paralyzuje mě a nutí mě cítit se jako bezmocná loutka.
„Použil nějaký rituál…,“ prolétne mi hlavou. „Něco, co z něj vychází, mě svírá a ochromuje.“ Mé tělo už nedokáže odolat. Klesám na kolena, zatímco Oliveira stojí nade mnou jako temná pyramida v samotném srdci pralesa. Je to konec. Nejen zápasu, ale i mé síly, mé víry, mého přesvědčení.
Rozhodčí zastavuje zápas, ale já jen tiše zírám na soupeře, který se pomalu otočí. Když odchází do středu klece, světlo se vrací zpět a temnota zmizí. Jsem sám.
– Co jsem to právě viděl? Byla to jen halucinace z vyčerpání? Nebo jsem čelil něčemu, co přesahuje hranice lidského chápání?
Padám. Nevím, kdy přesně to skončilo, ale najednou se choulím u pletiva. Nad sebou jen tuším stíny rozhodčích. Definitivní konec.
Oliveira opět zvítězil.
—
Nevlídné nemocniční světlo se mi zapichuje do jediného oka, na které ještě nezřetelně vidím. Usedám na pelest postele. Bolí mě každá částečka těla, nos mám přeražený, obličej celý znetvořený, zdemolovaný. „Už jsem ho měl na lopatě,“ křičím v prázdné místnosti a chce se mi brečet. Ne! Chce se mi tlouct hlavou do zdi a rozbít všechno, co mi přijde pod ruku.
Tolik mě to stálo energie, odříkání a já ho nebyl schopnej vypnout. Přitom jsem se tak snažil. A věřil si…
Beru telefon do třesoucí se ruky a na svůj instagramový profil píšu zprávu: „Diego Oliveiro, vyhrál jsi, protože jsi nezápasil čestně, použil jsi zakázaná kouzla svého kmene. Jsi čaroděj a vyznáváš černou magii!“ Dříve než ji ale odešlu, vyruší mě zaklepání.
Další.
„Dále.“
Otevírám napuchlá víčka. Nemůžu uvěřit svým očím. Do pokoje vchází nezřetelná průsvitná postava, kterou rámuje stříbrné světlo. Atmosféra místnosti se okamžitě mění. Jako by tíhu bolesti a vyčerpání nahradil klid prodchnutý mou zvědavostí.
Muž v prostém japonském kimonu s dřevěným mečem za pasem usedá na židli vedle mého lůžka. Jeho tvář je protáhlá a kostnatá s vysokými lícními kostmi a výraznou bradou. Oči jsou úzké a pronikavé, jako by dokázaly vidět skrz oponu světa až k samotné podstatě bytí. Čelo má mírně svraštělé, rámované neupravenými černými vlasy staženými dozadu, z nichž pár pramenů volně splývá kolem tváře. Vousy má řídké, nerovnoměrné a spíš než pečlivě upraveného samuraje připomíná muže, který se nikdy příliš nestaral o svůj zevnějšek. V jeho pohledu je klid, ale i něco neuchopitelného – vědomí člověka, který viděl i prožil víc, než by kdo mohl snést, a přesto jeho duši nespoutala nenávist ani zoufalství.
„Jsi Ondřej Kališ, Běsnící palcát, který přináší bitvu, po které tak lidé lační!?“
Otázka mě zasáhne jako rána bokkenem do zátylku. Je to výzva, nebo obžaloba?
„Kdo jsi?“ zasípu.
„Samuraj Mijamoto Musaši. Vybojoval jsem šedesát soubojů a ani jednou neprohrál. Vždyť víš, kdo jsem… Přímá cesta upřímné mysli.“
Zamyslím se.
„Vzpomínám si na svého trenéra. Kdysi mi vyprávěl příběh o chlapci, který už ve třinácti letech porazil prvního soupeře a daroval mi jeho Knihu pěti kruhů. Tahle útlá knížka mi změnila život.“
Zvednu oči a dodám: „A teď potkávám jejího autora. Nejznámějšího samuraje.“
„Skutečný bojovník nevítězí nad druhými, ale nad sebou samým. Meč bez mysli je jen kusem železa. Stejně tak síla bez pochopení cesty není nic,“ promluví samuraj.
„Já ale prohrál… Jak mohu být silný?“
Musaši se usměje. „Síla není jen o vítězství. Tisíckrát padneš, tisíckrát se zvedneš. Člověk se nesmí připoutat k výsledku. Pouze cesta válečníka je důležitá.“
Váhám. „A co když Oliveira opravdu použil něco víc? Něco… nadpřirozeného?“
Musaši mě zarazí pohledem. „Bojovník, který hledá důvod své porážky mimo sebe, se nikdy nestane mistrem. Ať už soupeř použil cokoli – tvá mysl byla ta, která to přijala. Démony, které vidíme, si často vytváříme sami. Tvá podezření byla plodem zoufalství. Nevíra v sebe samého je horší než černá magie.“
„Ano… Už chápu…,“ zašeptám a chci stříbrnému samuraji, který přišel z hlubin minulosti, vzdát hold.
Ale je pryč.
—
Zůstávám sám, ale už necítím takovou prázdnotu a tíseň. Opět zapínám telefon a na Instagram píšu: „Titul jsem nevyhrál, ale tuto noc jsem vyrostl. Diego, díky, že jsi mi pomohl pochopit, že jsem připraven dobýt svět. Předvedl jsi úžasné dovednosti a probudil jsi ve mně zdokonalenou verzi válečníka. Už chápu, proč jsi šampionem.“ Odkládám telefon na noční stolek a přemýšlím o tom, co bude dál. Vím, že se mé tělo zotaví, ale to, co jsem si vzal z této noci, je mnohem hlubší. Fanoušci čekali bitvu a já jim ji dal. Byl to boj, ve kterém jsem prohrál, ale odcházím z něj silnější. „Vezmu si čas, abych se vyléčil,“ šeptám si sám pro sebe, „ale vrátím se. A budu ještě silnější.“
V dálce opět slyším znít husitský chorál.
Ktož sú boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od Boha pomoci
a úfajte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíte.
Poprvé po dlouhé době usínám klidným spánkem.
Kým budu, až se probudím?

Próza

Pohyblivé hroby

Publikováno od autora: admin

Neznám veselejší místo, než je hřbitov. Často si tam domlouvám schůzky sám se sebou, poslouchám ptáky, kteří mě kupodivu neruší, a dýchám jaksi zhluboka. Nedávno jsem vypravil hledat pohyblivý hrob. Vyrazil jsem ráno s čepicí brigádního generála na hlavě, aby mě nikdo nepoznal, a já mohl v klidu polapit tu modrou jámu. Hřbitov však není tak klidné místo, jak se povídá, brouzdá tam na tisíc stařen. Drhnou náhrobky, trhají plevel a drobí pohřební věnce. Záda mají shrbená, bytosti zkyslé dlouhým nevětráním a tíhou vzpomínek. Vůbec nemluví, jen drhnou a drhnou. Hřbitov je jako perpetuum mobile neúnavných stařen, konejšivá odpověď hrobů na nepokojný sen živých… Utrmácen těžkou prací, neustálým těkáním po náhrobcích, jsem se na chvíli usadil na lavičku a zavřel oči. Vůně hřbitova mě uspávala, takže jsem usnul rychle, aniž jsem se připravil na Mohutný sen, na jeho zákeřný atak. 
Pomalu poznávám tvou tvář. Utři si hliněné slzy. Kdo tě zde pohodil promoklou na kost, že se oblékáš do lesa? Mám prostřelené koleno. Vím, teče ti krev. Já mám zas kulku v rameni a nepřátelé s jazykem na vestě, jdou po nás – tovaryších Čechoslovácích. Slyšíš to štěkání? Psi si brousí tesáky, tak jak je učili: za dlouhým kabátem běž a trhej. Válka dnes skončila. Pro dva. Přidají se k zástupu těch ostatních. Statistika je čistá a počítá. Jen počítá. Obzírá z ptačí perspektivy a počítá. Osobní příběhy ji nezajímají. Dva k 77 297 obětí se rovná 77 299 obětí. Zkusme se ještě ukrýt v támhleté štěrbině – chechtá se jak něčí ústa. Jak se jmenuješ, lásko? Neboj se, jsem tu ještě já. Až k ránu vydechnu naposled. Přitul se ke mně. Bože, ať nás obejmou milosrdná křídla smrti co nejdřív…
Když jsem se vzbudil pohřben nesmírnou tíhou snu, stál jsem před vysokým šedým pilířem nahoře modelovaným do poprsí muže, u kterého se třepetaly nejasné obrysy postav básníka Josefa Hory, spisovatele Josefa Kopty, básníka Františka Halase nebo básníka Jaroslava Seiferta a dalších. Ta podoba, to není Mikuláš, jak ho znám z fotografií… A přece… V kamenné hlavě, tváři nejslavnějšího českého impresionistického malíře Antonína Slavíčka, jako by se otisklo cosi povědomého z podoby jeho vnuka Mikuláše. Jeho hrob pro mne zůstává – alespoň nyní a teď – pohyblivý…

Publicistické pásmo Magnetická bitva zbloudilého opeřence

Próza

Za oponou křehké mysli

Publikováno od autora: admin

Zavřeštění.
Daniel zprudka otevírá oči. Několik kroků od jeho postele muž drmolí: „Drak, had, ďábel, satan, sváděl, andělé.“ Bílá košile vstává a rozbíhá se přímo proti stěně na druhém konci pokoje. Tupá rána. Zasténání. Muž se kácí na zem. Pod jeho tělem roste kaluž. Krev? Ne. Moč!
Rozlítnou se dveře. Ostré jehly světla. Do pokoje vbíhají zřízenci v pláštích. Teď chlapa sbírají jako kus zmuchlaného hadru a odnášejí pryč. Hluk ticha. Na okna se lepí vločky sněhu. Daniel zvedá mobilní telefon a ťuká do poznámkového bloku: „Lidská mysl je křehká nádoba. Pokud se s ní zachází nešetrně, může se rozbít na tisíc kousků. Podaří se mi ji tady slepit?“ Psychiatrická léčebna v Bohnicích se probouzí do mrazivého rána.

Sousedi nechodí po horách, ale po lidech. Všechno mé trápení začalo ve chvíli, kdy se do panelového domu, přímo pod můj středně velký byt, ve kterém bydlím téměř celý život, nastěhoval prapodivný pár. Hřmotný obtloustlý muž podobný pravěkému člověku a neurotická žena připomínající obrýlenou lasičku.
Zpočátku jsem jim nevěnoval pozornost. Jsem totiž zvyklý bydlet v paneláku, kde je slyšet i upadnutí čajové lžičky. Po čase mi ale začalo docházet, že mě chtějí stůj co stůj z mého útočiště vypudit.
Snad je přivedl sám Antikrist, aby se jeho vyslanci se mnou náležitě vypořádali. Neustále mi ztrpčovali život. Kamkoli jsem se hnul, tam jsem slyšel jejich nenasytný smích, skřípění zrezivělých pantů nebo hysterické rozbíjení nádobí. Začal jsem se pohybovat po bytě po špičkách tiše jako hobit a pro jistotu jsem kýchal do polštáře, aby netušili, kde se právě nacházím.
Musel jsem zanechat i oblíbených koupelí, které mi pomáhaly bojovat se stresem vyvolaným dlouhou izolací. Dokonce jsem se ostýchal chodit na záchod a do koupelny. Na noc jsem přestěhoval pěnovou matraci do kuchyně, abych se alespoň na chvíli vyspal.
Když jsem o svém trápení informoval předsedu družstva, jen se mi vysmál a odbyl mě: „Tak zavolejte policii!“
V těch zpropadených časech, kdy se kvůli koronaviru všichni uzavřeli do svých domovů a mohli vycházet pouze na nákup nebo venčit domácí mazlíčky, napětí dosáhlo vrcholu. Přivedli si do bytu velkého černého ohaře s planoucíma očima, jemuž z tlamy stékaly sliny páchnoucí sírou, a zničehonic začali hrát na akordeon, bubnovat na buben a zpívat ty nejnevkusnější písně jako „Bzum-bzum breke-keke“ nebo „Já ti ho tam našroubuju – dudlajdá“. Přes den štěkal a vyl hafan a přes noc bylo slyšet zednický klavír, odporné chrochtavé hlasy a sexuální orgie.
Abych definitivně udělal tečku za touto svízelnou situací, pozval jsem si podlaháře, který na speciální protihlukovou podložku do všech místností položil snad nejtlustší koberec, jenž se dal sehnat, což mě stálo nemalý obnos.
Ještě teď mám v živé paměti, jak mi vyprávěl starý podlahářský vtip o tom, jak řemeslník položí celoplošný koberec, chce si jít zapálit a najednou si všimne boule. Proto nezaváhá, vezme kladivo a bublinu rozklepe do roviny. Náhle vejde do obývacího pokoje holčička a povídá: „Táta vám vzkazuje, že jste si zapomněl cigarety v kuchyni na stole a ptá se, zda jste náhodou neviděl našeho křečka?“
„Tak se tolik nemračte. Kulíte oči jako vyděšenej králík. Máte přece krásnej koberec,“ odhalil zažloutlý a křivý chrup podlahář, když anekdotu dovyprávěl, a dal mi chlapskou herdu do zad. Začal jsem pociťovat uvolnění a těšil se na večer, až se v klidu podívám na světový šampionát ve fotbale. Ve chvíli, kdy jsem zapnul televizi, kterou jsem měl ztišenou na minimum, opět začal satanský virvál. Hlasitě se rozhučel větrák, zpod podlahy se ozýval dupot nelidských bytostí a pronikavě tesklivý ženský pláč proměňující se ve vzlykot dítěte posedlého ďáblem.
Po několika měsících jsem se konečně dovolal majitelce bytu. „To mi, pane Kostelecký, nevykládejte,“ divila se paní Klamová. „Vždyť mi připadají tak slušní a tiší. Co nejdříve jim zavolám a proberu to s nimi.“ Myslíte, že to pomohlo? Ani omylem. Sytý hladovému nevěří a ti dva byli zpropadeně rafinovaní. 
Každý, kdo mě zná, ví, že mám holubičí povahu a že bych neublížil ani komárovi, který právě hoduje na mé krvi. V mládí jsem chodil do Junáka a řídil se podle skautských pravidel – ochraňoval slabší, plnil náročné celodenní zkoušky jako Tři orlí pera a byl jsem až přehnaně pravdomluvný.
Bohužel zoufalí lidé dělají zoufalé činy, a tak jsem se rozhodl vzít osud do vlastních rukou. Jednoho sychravého rána, tuším, že to bylo v pondělí, jsem si navlékl plastové rukavice a odjel koupit několik láhví naplněných propan-butanovým plynem a malý kanystr s benzínem. Kolem druhé hodiny ranní jsem potají zašel do sklepa a láhve rozložil přímo pod podlahu podnájemníků, kteří bydleli v přízemí, a naplno otevřel ventily. Jednu láhev jsem také umístil přímo pod stoupačky v prádelně. Poté jsem opět co nejopatrněji vklouzl do své rezidence. Kupodivu mě nikdo neslyšel, což byl malý zázrak, protože v našem domě žije víc psů než lidí a ti jsou svým štěkotem neustále připraveni bránit svoje teritorium. Na toaletě jsem odemkl plastová dvířka přístupu ke stoupačkám a po stěně pomaloučku lil benzín z kanystru. Třaslavými prsty jsem pak otevřel krabičku od sirek a škrtl jednou ze zápalek. Snad nekonečný byl let žlutomodrého plamínku, který padal do temné šachty. 
Vtom mě ale vzbudilo zadrnčení termostatu ledničky, u které jsem si jako obvykle ustlal, a šílený a neuvěřitelně živý sen byl tentam. Začal jsem u sebe pozorovat, že se mi pomalu ale jistě do mysli vkrádá paralyzující stín a začíná mě omotávat svými kořeny. 
Na konci babího léta se na vývěsce objevila zpráva, že se bude konat domovní schůze.
Konečně.
Po tolika měsících izolace jsem chtěl všem oznámit, co se tady během lockdownu odehrávalo. Jakmile došlo na připomínky členů družstva a upovídaní starci a stařeny mě pustili ke slovu, začal jsem všem vyprávět, co se přihodilo. Z výrazů zúčastněných jsem poznal, že mi nikdo nevěří.
„Vím, že to zní neuvěřitelně, ale já skutečně nejsem šílenec. Jen se ke mně pojďte zaposlouchat, ať uslyšíte tu hrůzu. Dršťky, činely a obcování ďáblů.“
Všichni, kteří se sešli na domovním dýchánku, se na mě úkosem podívali. Jedna paní na mě dokonce neomaleně vyštěkla: „Už dejte pokoj, v bytě pod vámi už nikdo nebydlí. V srpnu vyhořel.“

Próza

Smaragdové nevědomí

Publikováno od autora: admin

Celý večer jsme se v Restaurantu u jednookého bernardýna přeli o to, do koho se ta krásná servírka zamilovala. Tentokrát, i když jinak nehýřím přílišným sebevědomím, jsem si byl jistý, že do mě. Jsem totiž mistr v rozklíčování ženských indicií. A tyhle byly očividné. Posuďte sami. Neustále chodila k našemu stolu, zasněně se dívala mým směrem a několikrát mě rošťácky polila pivem. Dokonce mi jednou šlápla na špičku pantofle. A to už přece něco znamená. Nebo se pletu?

Když už jsem měl v sobě pár hořkejch kousků, sebral jsem odvahu do hrsti a na lísteček jí napsal: „Miláčku, rovněž jsem se do tebe zakoukal. Po práci na Tebe budu čekat a půjdeme spolu na procházku útrobami mojí kosmické lodi. Ve dvou se to lépe táhne. Zn. Seriózně.“

Za chvíli nás přišla víla znovu obsloužit a já jsem jí lísteček vtiskl do dlaně tak nenápadně, až si toho všiml i krab přivázaný u nohy vedlejšího stolu. Černovláska s průzračným zeleným pohledem na nic nečekala a pěkně začerstva si vytrženou stránku z poznámkového bloku přečetla a…

… začala se smát, až se za bříško popadala.

„Jakže? Já že jsem se do tebe zakoukala? Nenech se vysmát, jen se chodím dívat na kosmické červánky za tebou, ty biologická čudlo!“

Rychle jsem se otočil a opravdu… Za mými zády se vesmír vyšňořil červenou, oranžovou i žlutou barvou, až zrak přecházel.

Co vám budu povídat, ačkoli jsem se červenal víc než jedna z hvězd nad planetou bublajícího bahna Tartaron, tomu zatracenému kosmickému představení jsem konkurovat nemohl. Alespoň jsem si objednal Flusancovu hypermičudu, hodil ji do sebe a tvářil se jako anestrijský měsíční rypouš sloní, kterému právě oznámili, že není rypouš ale rozcapená popelnice, jež právě vyslechla galgošskou státní hymnu.

„Nepropadej panice, chlapče,“ dýchl mi do tváře starý štamgast. Přátelsky mi přejel pazourem po rameni, až mi v něm zlověstně zaškubalo, a zobanem mi naznačil, kam se mám podívat. Skleněným průzorem v barových dveřích jsem uviděl svou lásku, jak nehybně sedí v protonovém boxu, je napojená na nabíjecí stanici a proudí do ní životodárná energie.

Jsem to ale Galgoš. Taky jsem mohl podle nepřirozeně zelených smaragdových duhovek poznat, že to není humanoidní bytost, ale replikantka. Musím uznat, že se tentokrát inženýři vycajchnovali. Jen ji měli naprogramovat milejší k zákazníkům.

Holt, není všechno smaragd, co se třpytí.

Články

16. ledna 1969. Hořící vzpoura proti okupaci

Publikováno od autora: admin

16. ledna 2025 uplynulo přesně padesát šest let od sebeupálení Jana Palacha. Dvacetiletý student Filozofické fakulty Karlovy univerzity spáchal sebevraždu na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany československé politické reprezentace.

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v rodině cukráře ze Všetat. Po studiu na mělnickém gymnáziu se přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam ho ale nepřijali. Proto absolvoval zkoušky na Vysokou školu ekonomickou, kde uspěl a začal zde také studovat. V roce 1968 se mu podařilo přestoupit na Filozofickou fakultu.

Během studia na vysoké škole navštívil dvakrát Sovětský svaz a z jeho dopisů vyplývá, že k němu měl kritický vztah. Obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy ho velmi zasáhlo. Nedokázal se smířit s poměry po 21. srpnu, proto aktivně podporoval každou akci, která s tímto stavem nesouhlasila.

Poté, co si lidé na okupační vojska začali zvykat a propadali pocitu, že s tímto stavem nemohou nic dělat, se odhodlal k ráznému činu. Patrně přemýšlel nad tím, jak lidi probudit, aby se neuzavírali do svých soukromých záležitostí a bojovali za svou budoucnost. Ve čtvrtek 16. ledna 1969 se proto u kašny Národního muzea v Praze polil hořlavinou a zapálil jako živá pochodeň. Následný pohřeb 25. ledna 1969 se stal velkým protestem proti pokračující okupaci.

Po jeho činu, který šokoval celý svět, se protestně upálili ještě další studenti. Na stejném místě asi o měsíc později spáchal sebevraždu osmnáctiletý student šumperské železniční průmyslovky Jan Zajíc a v dubnu 1969 jej následoval v Jihlavě Evžen Plocek. Přestože tyto protestní sebevraždy hluboce otřásly veřejným míněním, neměly trvalejší dopad na politickou situaci v tehdejším Československu.

Cituji z dopisu, který zanechal u Národního muzea v Praze, kde spáchal sebevraždu:

Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou:

Okamžité zrušení cenzury
Zákaz rozšiřování Zpráv

Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1

P. S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.

Články

Antonín Jan Hartmann. Český lékař umučený nacisty

Publikováno od autora: admin

Když se první československý prezident T. G. Masaryk (1850–1937) v roce 1918 vracel do vlasti, pochodoval český lékař Antonín Jan Hartmann (1893–1945) jako druhý člen čestné stráže legionářské. Nikdo v té chvíli nemohl tušit, že ho o dvacet sedm let později 15. ledna 1945 v polském koncentračním táboře Gollnow umučí nacisté.

Antonín Jan Hartmann se narodil 22. listopadu 1893 ve Štítině v rodině stolaře Jana Hartmanna ze Štítiny a Marie Anny rozené Humhalové ze Suchých Lazců. Po obecné škole ve Štítině v letech 1904–1912 absolvoval studia na českém gymnáziu v Opavě. Poté po pěti semestrech medicíny ukončil studium na vysoké škole lékařské v Brně.

V rakousko-uherské armádě sloužil od října 1914 jako jednoroční dobrovolník kadet u 15. a 16. zemského pěšího pluku. Na ruské frontě byl 17. září 1915 zajat a 19. května 1916 se přihlásil k 2. pluku srbské dobrovolné divize Československých legií. 19. září 1916 byl raněn u Dobruži. Od ledna do března roku 1918 působil na makedonské frontě, od listopadu 1918 ve Francii. Od 24. května 1918 ve francouzské legii v 21. pěším pluku v hodnosti podporučík. Konec v legiích 31. prosince 1919, poslední útvar 21. pěší pluk, poslední hodnost kapitán. Po demobilizaci Antonín Hartmann pokračoval ve službě v československé armádě.

13. října 1924 se Antonín Hartmann oženil s Julii Kyjovskou ze Štítiny. V letech 1925 až 1937 bydlel s rodinou ve svém domě na Štítině č. p. 6, kde provozoval soukromou praxi. Jako štábní kapitán pěšího pluku č. 15 promoval 28. května 1930 na doktora veškerého lékařství na české universitě Masarykově v Brně a dále se vzdělával na klinice pro vnitřní choroby prof. Dr. Kristiana Hynka lékařské fakulty Karlovy university v Praze a absolvoval další lékařské kursy.

Roku 1936 je již veden jako šéflékař pěšího pluku č. 15 v hodnosti major zdravotní služby, od roku 1937 podplukovník zdravotní služby-šéflékař doplňovacího okresního velitelství Opava, roku 1939 šéflékař dělostřeleckého pluku č. 107.

V letech 1942–1944 byl obvodním lékařem v Ořechově, kde údajně psal mladým mužům nepravdivé zdravotní diagnózy, aby nemuseli nastoupit na nucené práce do velkoněmecké říše. Na udání byl 4. února 1944 zatčen gestapem pro nelegální držení zbraně, kterou vlastnil jako bývalý voják z povolání a pro poslech zahraničního rozhlasu odsouzen a deportován do věznice Gollnow v Polsku, kde byl 15. ledna 1945 ubit k smrti. Oficiální diagnóza smrti – zápal plic. MUDr. Antonín Jan Hartmann byl v roce 1945 povýšen in memoriam do hodnosti plukovník.

—

Ve Štítině založil a vedl velký smíšený sbor. Nacvičil řadu skladeb například Píseň českou Bedřicha Smetany. Za jeho vedení a režie se také v přírodě sehrály mnohé divadelní hry. Namátkou Jan Výrava od Františka Adolfa Šuberta nebo Jánošík. Plánovanou komickou operu V studni od Viléma Blodka nakonec ochotníci ze Štítiny kvůli zločinnému mnichovskému diktátu nesehráli.

Články

17. listopad 1939 – 17. listopad 1989

Publikováno od autora: admin

17. listopad patří mezi jeden z nejvýznamnějších dnů v dějinách České republiky. V roce 1939 nacisté brutálně zakročili proti vysokoškolským studentům. O padesát let později vypukla sametová revoluce. Co se v dramatické dny let 1939 a 1989 událo?

17. LISTOPAD 1939

Na sklonku roku 1939 by se dala atmosféra v Protektorátu Čechy a Morava krájet. Sílila protiokupační nálada, která vyvrcholila 15. listopadu. Tehdy se lidé rozhodli uctít památku mrtvého studenta lékařské fakulty Karlovy univerzity Jana Opletala. Toho nacisté smrtelně postřelili při demonstraci konané v den 21. výročí vzniku Československa.

Hitler žádá řešení

Den po pohřbu se v Berlíně konala mimořádná porada, na které se schválil plán „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“. Adolf Hitler, který se jednání zúčastnil, se k pražským událostem vyjádřil: „15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“

Nekompromisní výsledek

V noci ze 16. na 17. listopad němečtí pořádkoví policisté za přispění jednotek SS nekompromisně vykonali rozkaz německého vůdce. Natrvalo uzavřeli všech deset českých vysokých škol, 9 vedoucích představitelů vysokoškoláků v Ruzyni popravili, 1 200 studentů zbili a odvlekli do koncentračních táborů. Na základě těchto událostí byl v Londýně v roce 1941 tento den vyhlášen jako Mezinárodní den studentů. Dodnes je tento svátek jediným výročím mezinárodního významu, které pochází z Čech.

17. LISTOPAD 1989

Týden po pádu Berlínské zdi, 17. listopadu 1989, začala v Praze sametová revoluce. Ve čtyři hodiny odpoledne se u sídla lékařské fakulty na Albertově sešly skupinky studentů, aby si připomněly tragické události před padesáti lety. Původně klidná manifestace se brzy změnila ve stávku za svobodu, demokracii a politické reformy.

Situace se vyostřila v ulici Na Perštýně u obchodního domu Máj, kam demonstranti krátce po půl osmé večer dorazili. Zde dav zastavil kordon pohotovostního pluku ministerstva vnitra a znemožnil stávkujícím i únik postranními ulicemi. Lidé se proto posadili na zem a čekali, jak se situace bude vyvíjet. Jednotky ministerstva vnitra nelítostně zasáhly. Přes pět set lidí zranili
a řadu občanů odvlekli do připravených autobusů a kanceláří Bezpečnosti.

Společnost se bouří

Tvrdý zásah Veřejné bezpečnosti proti mladým lidem probudil celou společnost, která se definitivně rozhodla vzepřít totalitnímu režimu. V den padesátého výročí, kdy byly uzavřeny všechny československé vysoké školy Hitlerem, začala „sametová revoluce“ (na Slovensku „něžná“). Ta odstartovala rozsáhlé změny v politickém a hospodářském uspořádání Československa a vývoj po těchto událostech dostal rychlý spád.

Rychlá cesta ke svobodným volbám

24. listopadu odstoupilo dosavadní vedení komunistické strany. 7. prosince rezignovala federální vláda a 10. prosince přijal poslední komunistický prezident Gustav Husák slib nové vlády a sám abdikoval. Komunisté byli poprvé od roku 1948 v menšině. 29. prosince se stal prezidentem spisovatel a disident Václav Havel (1935) a volby konané v roce 1990 s drtivou převahou v Čechách vyhrálo Občanské fórum (51 %) a na Slovensku Verejnosť proti násiliu (36 %). Komunistická strana byla na kolenou, získala pouze 13 procent hlasů. Brána k plné parlamentní demokracii byla otevřená.

Dodnes se vedou diskuze o tom, že komunistická elita státní převrat připravila, aby si zajistila budoucí vliv v Československu. Přestože uplynulo téměř 30 let od revoluce, stále nemáme dostatek důkazů, abychom tyto spekulace mohli potvrdit nebo vyvrátit.

www.rozhlas.cz/17listopad

Články

Normotenzní hydrocefalus: Od vhodné diagnózy k racionální léčbě

Publikováno od autora: admin

Abnormální chůze, močová inkontinence a demence – to je typická klinická triáda nejběžnějších příznaků normotenzního hydrocefalu. Jak nejlépe diagnostikovat tuto chorobou a následně zvolit nejefektivnější léčbu?

Minimálně jeden člověk z tisíce, který je starší než šedesát let, je postižený normotenzním hydrocefalem. Pro toto onemocnění se běžně užívá anglická zkratka NPH – Normal Pressure Hydrocephalus. Tento termín poprvé použil kolumbijský neurochirurg Salomón Hakim (1922–2011) v roce 1964. V odborné literatuře se můžete také setkat s výrazem Hakim´s Disease neboli Hakimova choroba. Příčinou normotenzního hydrocefalu je patologické městnání mozkomíšního moku (CSF) v mozku. Tekutina se hromadí zejména v mozkových komorách a utlačuje okolní mozkovou tkáň, což se projevuje poruchou funkce mozku. V současnosti jedinou možnou léčbou je provedení neurochirurgické zkratkové operace. Lékař zavede tzv. shunt a vytvoří umělou cestu pro vstřebání mozkomíšního moku. U správně diagnostikovaných pacientů bývá klinické zlepšení výrazné a to zvláště tam, kde symptomy netrvaly déle než jeden rok. V odborné literatuře se uvádí, že u poloviny lidí s diagnózou normotenzního hydrocefalu je onemocnění idiopatické. Do druhé skupiny patří lidé, kterým vzniklo sekundárně – měli mozkový úraz, mozkové trauma, krvácelo jim do mozku nebo prodělali infekci a z nějaké vnější příčiny se choroba projevila až po několika letech.

Porucha chůze – hlavní klinický příznak NPH

Nejčastějšími symptomy NPH jsou poruchy chůze (frontální apraxie), která je někdy přirovnávána k pohybu člověka na lodi. Počítačová analýza identifikovala typickou chůzi postiženého člověka – zpomalená chůze o širší bázi, zkrácení kroku, snížení výšky kroku, vytočení nohou zevně, otočka o 180 stupňů probíhá s více než třemi kroky – postupné horšení stavu do imobility s upoutáním na lůžko. Většinou je tělo pacienta ohnuté dopředu, nohy široce od sebe a pohybuje se, jako by je měl „přilepené“ k podlaze. Nemoc doprovází celkové zpomalení myšlenkových procesů, apatie, poruchy plánování a rozhodování, snížená koncentrace a změny v chování. Pacient také v pozdější fázi nemoci nedokáže kontrolovat močení a v ojedinělých případech se může objevit také inkontinence stolice. Tento symptom přichází o něco později než obtíže s chůzí a poruchy kognitivních funkcí, jako jsou myšlení, paměť a pozornost.
„V případě, že klinické potíže nejsou provázeny ventrikulomegalií nebo je  ventrikulomegalie  bez odpovídajících klinických příznaků, je diagnóza  NPH  velmi málo pravděpodobná (Relkin et al., 2005). V tomto případě se doporučuje pacienty observovat ambulantně. Náhodný nález ventrikulomegalie bez adekvátních klinických příznaků není indikací k provádění suplementárních testů na NPH a zvažování drenážní operace,“ uvádí ve svém článku Normotenzní hydrocefalus MUDr. Václav Vybíhal, který vyšel v časopise Neurologie pro praxi.

„Vzhledem k tomu, že zmíněné tři symptomy jsou často spojeny se stárnutím všeobecně, lidé často předpokládají, že s problémy musí žít a přizpůsobit se jim. Příznaky v lehké formě mohou být přítomny měsíce a dokonce roky před tím, než pacient vyhledá lékaře. Příznaky v čase progredují a až kritická ztráta funkce přivede pacienta k lékaři. Ukazuje se, že čím déle příznaky trvají, tím menší je pravděpodobnost úspěchu léčby. Na druhé straně je pravda, že i dlouhodobé obtíže a závažný stav se může správně indikovanou neurochirurgickou léčbou překvapivě dobře zlepšit a operace provedené po letech mohou mít příznivý efekt – prediktivní je v tomto smyslu klinická odpověď na lumbální funkci,“ shrnuje možnosti léčby NPH MUDr. Ivo Černý z neurologického oddělení Psychiatrické léčebny Brno.

Ta správná diagnóza

MUDr. Jan Šroubek z neurochirurgického oddělení Nemocnice na Homolce dodává: „Normotenzní hydrocefalus je mezi lékaři poměrně opomíjená diagnóza, která je jako jedna z mála poruch kognice a chůze chirurgicky léčitelná. Praktický lékař, který sleduje pacienta a pozoruje u něj pozvolné zhoršování chůze, obvykle doprovázené různě vyjádřenou poruchou kognice a kontinence, by měl na diagnózu NPH pomýšlet.“

—

Jak diagnostikovat NPH?

  • Klinické neurologické a psychiatrické vyšetření s neuropsychologickými testy
  • CT hlavy, popř. MRI včetně T2 vážených obrazů
  • Lumbální punkce s evakuací až 50 ml moku s jeho analýzou
  • K základním vyšetřením patří biochemická a sérologická vyšetření včetně stanovení iontogramu (a pátrání po hyponatrémii, která vzniká v důsledku tlaku na hypotalamus a působí nesprávnou sekreci antidiuretického hormonu).
  • Oční, interní a urologické vyšetření

Správná léčba NPH

  • Neexistuje medikamentózní léčba (ojedinělé zprávy o počátečním efektu levodopy působí záměnu diagnózy s Parkinsonovou nemocí). V současnosti se považuje za evidentní, že levodopa není účinná.
  • Prozatím jediná účinná léčba je neurochirurgická: zavedení ventrikulo-atriálního shuntu. Operatér si ověří správnost klinické diagnózy testem likvorové výstupové rezistence, jímž si objektivizuje likvorové tlakové poměry (např. „Marmarou test“ nebo lumbálním infuzním testem aj.)