Slyšíš ten nářek pod podlahou? To s tebou mluví tvoje obluda. Záleží jen na tobě, zda jí otevřeš dveře. Pokud je džin v tvém podvědomí nevylomí sám…
∞
V momentě, kdy mě pandemie už podruhé sevřela do kleští samoty, začal jsem přemisťovat zrcadlo. Všude, kam jsem přišel, muselo být se mnou. Stále jsem do něho hleděl a pátral ve svých očích. Byl jsem s ním spokojen a vůbec mi nepřipadalo podivné, že mě vidí ostatní.
Vytvořil jsem si svůj svět a jen periskopem okna koukal ven. Zvykl jsem si na svou tvář natolik, že jsem s ní musel být každý den.
Vždy, když jsem vycházel ven ze svého úkrytu, šíleně jsem si stýskal po své tváři. Koukal jsem do výkladů, do naleštěných dveří, do kaluží, abych alespoň na chvíli zahlédl svůj výraz. Tu a tam mě rozesmutnil, tu a tam mě potěšil.
Někdy jsem se oblékl do uniformy generála, občas si vzal uniformu básníka. Každou noc jsem kouřil na okenní římse s plným žaludkem kotlet, sledoval komáry a bděl.
Často jsem usínal kolem třetí hodiny za zvuků holubů s uraženými nožkami. Ulicí tehdy proplouvaly magnetické ryby, vrtěly ploutvemi a vkládaly mi do úst oblázky a podivné věty: „Jsi rybář, který se chytil do svých sítí. Jsi rybář nicoty.“ Stál jsem u příkopů své bolesti a začal si zoufat na život, bál se vycházet ven a promlouvat s lidmi. Mluvil jsem se sebezapřením, mluvil jsem pouze, když jsem byl donucen. Strávil jsem hodiny nacvičováním vět jako: „Dobrý den!“, „Dobrý večer!“, „Dobrou noc!“.
Nechtěl jsem vypadat podezřele, ale lidé si všimli, že něco skrývám, že tajím cosi posvátného. Tloukli mě pohledem, naparovali se jako holubi, plivali. Přestal jsem opouštět svou mansardu, dlouho do pochmurné noci jsem svítil; má obdélníková okna zářila zadumanou tváří zlata. Ostny světa jako pinzety mířily na mě, chtěly mě vytáhnout z mého úkrytu, z mého hnízdečka, z mé postýlky… a drtit, rozdrtit mě jako pavouka, jako nejapného červa. Začal jsem se bát, strach se mi rozlil po tvářích jako prašivina. Říkal jsem si: „Jsem křižák, nebo nejsem?“ Pavouci mě začali pronásledovat ve snech, už jsem myslel pouze na ochmýřené slzy s drátěnými nožkami a s břichy nafouklými zvratky temné mysli. Zatoužil jsem stát se jimi, přidat se do té zlatohnědé party a tiše čekat na svou oběť, zbavit se strachu a přijmout jejich zbraně.
V noci jsem si oblékl masku morového doktora a zaklepal na jejich dveře. Zpočátku jsem klepal bojácně, ale pak jsem bušil ze všech sil. Ve snaze překonat strach jsem volal: „Braši! Vezměte mě do kola, budeme spolu pěkně vysávat život z lidských těl.“ Dveře se však ani nepohnuly. To mě vyprovokovalo k ráznému činu. V rychlosti jsem si obul těžké, okované boty a veškerou silou jsem kopl do vrat zlatohnědých bratrů. Zakňouralo to, zapraskalo – a dveře povolily. Za nimi úzkostná, studená tma. Šmátrám po vypínači, ale žárovka mě upozorní, že je paní svého světla. Šroubuji, naštěstí je studená. Pokoj 150 × 130 centimetrů se rozzáří úlekem tragédie: na stěně přímo proti mně zrcadlo, v němž se odráží mé JÁ. Já jako členovec s šesti páry končetin – nateklé individuum s krunýřem Řehoře Samsy. Vyhlížím jako stařec, jenž zmerčil svou vlastní smrt. Pod zrcadlem jako vyřešený rébus: Jsi příšera, která chce žít líbezně!
∞
Josef K. se zhluboka nadechne a dlouze se zadívá na obraz, který mu několik let visí nad divanem. Budu se ho muset, co nejdříve zbavit, nebo se vážně stanu příšerou. Opatrně ho sejme ze stěny. Pak ho otočí a opře malbou o zeď. Na obrácené straně plátna těšně pod rámem svítí signatura MEDEK ’65.
Magnetická bitva zbloudilého opeřence (2002)
P. S. Text inspirovaný básní Příšera, která chce žít líbezně (později vznikl stejnojmenný obraz) malíře Mikuláše Medka, který ji napsal v roce 1953.
Ticho je vlažná polévka teče mi do očí a zaplavuje uši
Je noc na 16. května v Praze 4 hodiny ráno
a v protějším okně věší mezi prádlo
krvavé kotlety
