Publikováno

Právo na svobodu vyznání trvalo jen 18 let

9. července 1609 vydal český král a římský císař Rudolf II. listinu, která potvrzovala náboženskou svobodu v Českém království. Od vydání nejliberálnějšího zákona v tehdejší Evropě tento rok uplynou čtyři století a osm let. 

Mnoho let usilovali čeští nekatolíci o to, aby se v Českém království právně zabezpečila rovnost protestantů s katolíky. Nakonec se jim to podařilo. Přesvědčili českého panovníka a zároveň římského císaře Rudolfa II. (1552-1612), který na počátku sedmnáctého století vydal listinu zvanou Rudolfův majestát. Důvod byl zřejmý, chtěl si naklonit nekatolickou šlechtu s nekatolickým měšťanstvem, aby mu pomohli v blížící se válce s uherským králem Matyášem (1557-1619).

Středem říše opět Vídeň
Jeho mladší bratr totiž v dubnu 1608 vtrhl na Moravu a Rudolfa II. donutil, aby mu přenechal vládu na Moravě a v Rakousích. Nad českým králem se začala stahovat mračna. Bylo zřejmé, že se Matyáš nespokojí pouze s tímto soustem a bude chtít i českou korunu. Nakonec duševně nemocný Rudolf II. 23. května 1611 abdikoval a Matyáš se stál českým králem. Po dosažení svého cíle přemístil dvůr do moderní a vzkvétající Vídně a stověžatou Prahu nechal napospas svým místodržícím, které pověřil správou Českého království.

Svoboda vyznání ožívá
Podle Majestátu na náboženskou svobodu, jak se listina přesně nazývá, nesměl být nikdo nucen ke katolickému ani jinému vyznání (“náboženství své volně a svobodně bez utiskování a všech překážek”). Mrtvým měl být zajištěn důstojný pohřeb podle příslušných zvyků dané církve a nekatolíkům povoloval zřízení institucí, které měly chránit nově nabité svobody. Dále se v listině uvádí, že jak katolíci, tak protestanti mohou ve stejné míře vyjadřovat svou víru. Také se v něm apeluje na šlechtu, aby nevnucovala poddaným jinou víru, než jakou si sami vybrali. Dokument byl zanesen do zemských desek jako zákon platný pro všechny země Koruny české.

Katolíci opět vítězí
Majestát přestal platit po osmnácti letech během vlády císaře Ferdinanda II. (1578-1637). Ten ho zrušil po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 tím, že ho jednoduše rozstřihl a spálil jeho pečeť. O sedm let později si představitelé římskokatolické církve mohli mnout ruce, protože jediným povoleným se opět stalo katolické náboženství.

www.rozhlas.cz/devitky

Publikováno

17. listopad 1939 – 17. listopad 1989

17. LISTOPAD 1939

Na sklonku roku 1939 by se dala atmosféra v Protektorátu Čechy a Morava krájet. Sílila protiokupační nálada, která vyvrcholila 15. listopadu. Tehdy se lidé rozhodli uctít památku mrtvého studenta lékařské fakulty Karlovy univerzity Jana Opletala. Toho nacisté smrtelně postřelili při demonstraci konané v den 21. výročí vzniku Československa.

Hitler žádá řešení

Den po pohřbu se v Berlíně konala mimořádná porada, na které se schválil plán „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“. Adolf Hitler, který se jednání zúčastnil, se k pražským událostem vyjádřil: „15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“

Nekompromisní výsledek

V noci ze 16. na 17. listopad němečtí pořádkoví policisté za přispění jednotek SS nekompromisně vykonali rozkaz německého vůdce. Natrvalo uzavřeli všech deset českých vysokých škol, 9 vedoucích představitelů vysokoškoláků v Ruzyni popravili, 1 200 studentů zbili a odvlekli do koncentračních táborů. Na základě těchto událostí byl v Londýně v roce 1941 tento den vyhlášen jako Mezinárodní den studentů. Dodnes je tento svátek jediným výročím mezinárodního významu, které pochází z Čech.

17. LISTOPAD 1989

Týden po pádu Berlínské zdi, 17. listopadu 1989, začala v Praze sametová revoluce. Ve čtyři hodiny odpoledne se u sídla lékařské fakulty na Albertově sešly skupinky studentů, aby si připomněly tragické události před padesáti lety. Původně klidná manifestace se brzy změnila ve stávku za svobodu, demokracii a politické reformy.

Situace se vyostřila v ulici Na Perštýně u obchodního domu Máj, kam demonstranti krátce po půl osmé večer dorazili. Zde dav zastavil kordon pohotovostního pluku ministerstva vnitra a znemožnil stávkujícím i únik postraními ulicemi. Lidé se proto posadili na zem a čekali, jak se situace bude vyvíjet. Jednotky ministerstva vnitra nelítostně zasáhly. Přes pět set lidí zranili
a řadu občanů odvlekli do připravených autobusů a kanceláří Bezpečnosti.

Společnost se bouří

Tvrdý zásah Veřejné bezpečnosti proti mladým lidem probudil celou společnost, která se definitivně rozhodla vzepřít totalitnímu režimu. V den padesátého výročí, kdy byly uzavřeny všechny československé vysoké školy Hitlerem, začala „sametová revoluce“ (na Slovensku „něžná“). Ta odstartovala rozsáhlé změny v politickém a hospodářském uspořádání Československa a vývoj po těchto událostech dostal rychlý spád.

Rychlá cesta ke svobodným volbám

24. listopadu odstoupilo dosavadní vedení komunistické strany. 7. prosince rezignovala federální vláda a 10. prosince přijal poslední komunistický prezident Gustav Husák slib nové vlády a sám abdikoval. Komunisté byli poprvé od roku 1948 v menšině. 29. prosince se stal prezidentem spisovatel a disident Václav Havel (1935) a volby konané v roce 1990 s drtivou převahou v Čechách vyhrálo Občanské fórum (51 %) a na Slovensku Verejnosť proti násiliu (36 %). Komunistická strana byla na kolenou, získala pouze 13 procent hlasů. Brána k plné parlamentní demokracii byla otevřená.

Dodnes se vedou diskuze o tom, že komunistická elita státní převrat připravila, aby si zajistila budoucí vliv v Československu. Přestože uplynulo 20 let od revoluce, stále nemáme dostatek důkazů, abychom tyto spekulace mohli potvrdit nebo vyvrátit.

www.rozhlas.cz/17listopad

Publikováno

Velkoněmecká říše vyhlásila Protektorát Čechy a Morava

„Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.“ Touto větou začíná výnos říšského kancléře Adolfa Hitlera, kterým oficiálně 16. března 1939 vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Tento rok uběhlo 77 let od tragického okamžiku československých dějin.

Je 14. března 1939 jedna hodina po půlnoci. Adolf Hitler právě přijímá prezidenta Emila Háchu (1872-1945) s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským

(1885-1945). Co jim oznamuje? „Nezvratnou vůli“ obsadit za několik hodin zbytek českých zemí a připojit je k Velkoněmecké říši. Nepřipouští žádnou diskuzi a jeho pravá ruka říšský polní maršál Hermann Göring (1893-1946) hrozí, že pokud československá vláda na „nabídku“ nepřistoupí, Praha bude nemilosrdně vybombardována.

Prezident nemá na vybranou – po odstoupení Sudet je Československo bez obranného systému opevnění bezmocné. Diktát přijímá stejně jako československá vláda a obyvatelům Československa zlomeným hlasem sděluje: „Po delším rozhovoru s říšským kancléřem – po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa.“ Ještě mu nedochází, že nacisté nebudou respektovat ani uzavřené dohody, ani mezinárodní právní normy.

O den později časně ráno vstupují německá vojska na území takzvané druhé republiky. Na odpor se staví jen vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. V nevlídném dni je německá armáda přijata zaťatými pěstmi českých obyvatel. Pouze tam, kde žije silná německá menšina, jsou německé okupační jednotky vítány s nadšením. Na nárožích ulic se objevuje vyhláška “Rozkaz pro obyvatele” o převzetí výkonné moci na území obsazené Wehrmachtem.

Ve čtvrt na osm večer přijíždí vítězoslavně Adolf Hitler na Pražský hrad a hradní stráž střídají příslušníci jednotek SS. Následující den vydává na Pražském hradě “Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava” a osud Československa je na šest let, jeden měsíc a 19 dnů zpečetěn. Protektorát Čechy a Morava končí 5. května 1945, a tím se uzavírá i největší ponížení v historii československého národa.

„Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí být ještě uvnitř ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád jsem se držel, vzal mě ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jako by měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném odporu zbytečně. A ten člověk, který mi tohle říkal, držel mě stále za paži, představte si on se usmíval, on to ,in die Luft´ říkal tak mazlivě a díval se mi přitom do očí jako nějaká ženská. To vše není to hlavní. Teď vám něco řeknu: jak se tak na mě díval, zrovna v tom okamžiku a právě na těch jeho úsměvných očích jsem poznal, že to není řeč do větru. Poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který je schopen svou hrozbu splnit. Mně něco řeklo: on to udělá! Snad sám Hitler by to byl neudělal. Ale Göring by ho byl přemluvil, už jenom proto, aby svět viděl první ukázku jeho Luftwaffe. (…) A potom jsem tedy podepsal.” Záznam rozhovoru spisovatele Karla Horkého (1879-1965) s protektorátním prezidentem, který se údajně uskutečnil 25. dubna 1939 na Pražském Hradě, hovoří za vše.

www.rozhlas.cz/devitky

Publikováno

Václav IV.: Slabý král v nešťastné době

Když se pětačtyřicetiletému Karlovi IV. konečně narodil syn, celé království se zaradovalo. Nikdo nepochyboval o tom, že velký císař vychová stejně velkého syna. Bohužel, výchova se vymkla z rukou a Václav IV. během dlouhé vlády promrhal téměř vše, co jeho otec vybudoval. 

Václav IV. (1361-1419) v životě neměl moc štěstí. Když se ujal vlády, postihla království morová epidemie a celá země upadla do hospodářské i morální krize. Lidé neštěstí chápali jako projev božího hněvu a mnozí upínali své naděje právě k novému českému králi. Tomu se ale za celý život nepodařilo jejich očekávání naplnit.

Nezralý král
Hlavní důvod, proč byl Václav IV. nepříliš silným panovníkem, můžeme spatřovat v tom, že se stal králem příliš brzo. Už ve dvou letech (15. června 1363) ho korunoval českým králem Arnošt z Pardubic a v patnácti letech (6. července 1376) mu nasadili římskou korunu v katedrále v Cáchách. Ačkoli Václava od útlého věku připravovali na nelehkou úlohu krále, ve skutečnosti zralý nebyl. Celou dobu příprav totiž musel přihlížet, jak vládne jeho otec, a sám se naučil jen reprezentovat a poslouchat královské rádce.

Snaha někdy nestačí
I když se na začátku vlády ze všech sil snažil být dobrý panovník, vlastní neschopnost, ale i objektivní obtíže (právě vrcholilo papežské schizma) způsobily, že se stále častěji vyhýbal vladařským povinnostem. Lov, umělecké předměty, pohár vína a krásné ženy bylo to, co mu poskytovalo jakousi útěchu. Také nebylo šťastné, že se dvorských úřadů ujali představitelé nižší šlechty, kterým chyběl evropský přehled.

Bez královské koruny
Netrvalo dlouho a mladý panovník se dostal do sporů s vyšší šlechtou. Roku 1394 ho dokonce zajala a uvěznila panská jednota. Ani po panovníkově propuštění nezavládl v Čechách klid. Celkový rozvrat ještě umocňovaly neustálé spory mezi členy lucemburského rodu. Jaký byl výsledek? Prudký pokles autority českého státu a roku 1400 sesazení Václava IV. z trůnu římského krále.

Smrt přichází nečekaně
Po něm nastoupil Ruprecht III. Falstský (1352-1410), ale ani jemu se nevedlo o mnoho lépe. Proto církevní koncil konaný v italském městě Pisa znovu přehodnotil situaci a v roce 1409 opět dosadil Václava IV. na německý trůn. Nad staronovým panovníkem se ale stahovala další mračna – husitská revoluce. Když husité vyhodili z oken Václavem dosazené radní z pražské radnice, zaskočil nešťastného panovníka srdeční záchvat a 16. srpna 1419 na Novém Hradě u Kunratic zemřel.

Publikováno

Mistr Jan Hus: Muž, který položil život za pravdu

6. července 1415. Kostnický koncil právě skončil. Pověření biskupové nasazují muži na hlavu okrouhlou papírovou korunu, na které svítí nápis: “Tento jest arcikacíř!” Mistr Jan Hus kráčí hrdě po předměstské louce, za chvíli jej pohltí plameny. Ještě může odvolat. Ne, neodvolá, chce zemřít podle pravdy evangelia. 

Jan Hus spatřil světlo světa v jihočeském Husinci u Prachatic pravděpodobně v roce 1369. V jednadvaceti letech začal studovat na pražské Karlově univerzitě, kde nejprve získal titul bakalář a posléze se z něj stal mistr svobodného umění. Jakmile ukončil studium na univerzitě, působil zde jako profesor a v roce 1400 byl vysvěcen na kněze.

Kritika bohatých
O dva roky později již přednášel plamenné projevy v pražské Betlémské kapli. Mistr Jan Hus byl vynikající řečník, který svým kázáním dokázal strhnout obyčejné lidi a také se stal jejich symbolem. Ve svých kázáních kritizoval bohaté církevní hodnostáře a výstřednosti bohatých. Například se stavěl proti hromadění majetku nebo prodávání odpustků.

https://www.youtube.com/watch?v=OWzsKlj-JEs

Kde je skutečný život?
Hus nebyl pouze skvělý kazatel, ale také významný literát. Jeho myšlenky uznávala i odborná veřejnost. Mezi důležitá díla patří latinský spis O církvi (De Ecclesia) vydaný v roce 1413, který vychází z myšlenek Jana Viklefa (1320-1384). Tento profesor oxfordské univerzity upozorňoval na obrovský rozdíl mezi církevním učením o chudobě, prostém životě a lásce k bližnímu a mezi skutečným životem církevních představitelů.

Zákaz a obhajoba
Roku 1412 napětí mezi Husem a špičkami církve vyvrcholilo. Veřejně vystoupil proti odpustkům a papež mu zakázal vykonávat v Praze církevní obřady. Jan se odvolal na učení Ježíše Krista a odmítl papeži poslušnost. Brzy na to opustil Prahu a přestěhoval se na venkov, kde kázal pod širým nebem v okolí hradů Krakovec u Rakovníka a Kozí Hrádek v jižních Čechách. Dva roky před svou smrtí dokončil český výklad bible Postila a na jaře roku 1414 ho vyzval císař Zikmund Lucemburský (1368-1437), aby se ospravedlnil před koncilem svolaným v Kostnici.

Pravda je jen jedna
Přestože měl od něj průvodní list o osobní nedotknutelnosti, v německém městě Kostnici ho zatkli a začali vyslýchat. Na ekumenickém koncilu byl obviněn z kacířství a zástupci církve ho žádali, aby své učení odvolal a podrobil se autoritě koncilu. Hus však ze svých názorů nechtěl slevit, a proto byl prohlášen za nepoučitelného a zatvrzelého kacíře. 6. července 1415 šestačtyřicetiletého kněze spolkl nemilosrdný oheň a jeho popel byl rozprášen v řece Rýn. Krátce po této justiční vraždě začaly řinčet zbraně v Českém království, protože začala husitská revoluce. Teprve o šest století později římsko-katolická církev mistra Jana Husa rehabilitovala a v roce 1999 papež Jan Pavel II. prohlásil, že lituje jeho kruté smrti a uznal ho jako reformátora církve.

www.rozhlas.cz/devitky

Publikováno

Emil Hácha: Tragická postava československých dějin

Málokterý politik v historii Československa měl tak těžký úkol jako Emil Hácha. Po Mnichovské dohodě se stal protektorátním prezidentem, a přestože se to zdá téměř nemožné, snažil se udržet ve zmrzačené zemi řád i spravedlnost.

Skvělý právník, dlouholetý prezident Nejvyššího správního soudu a fanoušek anglické kultury. To je druhá tvář protektorátního prezidenta, který například přeložil román od známého britského spisovatele Jerome K. Jeromeho (1859-1927) Tři muži ve člunu.

Hácha – ideální volba

30. listopadu 1938 byl šedesátiletý právník, soukromý docent Karlovy univerzity a člen mezinárodního rozhodčího soudu v Haagu JUDr. Emil Hácha jediným kandidátem na prezidenta Česko-Slovenské republiky. V půl jedenácté dopoledne v pražském Rudolfinu poslanci rozhodli. 272 z 312 zvedlo ruku pro to, aby se Hácha stal třetím prezidentem republiky. Proč se rozhodli právě pro tohoto muže? Jako nestraník a konzervativní politik, který měl zkušenosti s vedením nejvyššího státního úřadu, se zdál být v začínajícím těžkém období ideální. Osobním dopisem ho dokonce podpořil i odstupující prezident Edvard Beneš.

Snaha a boj

14. března 1939 odjel na jednání s vrcholnými politiky Německé říše do Berlína, kde ho Hitler s Göringem donutili, aby souhlasil s vytvořením Protektorátu Čechy a Morava. Zpočátku ve funkci státního prezidenta důsledně hájil práva českého národa. Například protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha (1873-1956) proti násilnému poněmčování, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, kteří protestovali během pohřbu studenta Jana Opletala. V mnoha případech byl úspěšný. Také se zasloužil o vznik Národního souručenství, které měla být zastřešující organizací českého obyvatelstva protektorátu.

Ztracená důvěra

V momentě, kdy českoslovenští výsadkáři spáchali v červnu 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904-1942), nacistický tlak na českou společnost vystoupal na nejvyšší míru. Tehdy sedmdesátiletý prezident mu nebyl schopen čelit a nacisté jeho osobu zneužívali jako symbol “protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše”. Protože se Háchovo zdraví nadále zhoršovalo, nakonec přestal být pro okupanty zajímavý a brzy na to ztratil důvěru jak domácího odboje, tak londýnské exilové vlády.

Neslavný konec

Pár dní po květnovém povstání těžce nemocného Emila Háchu zatkli v Lánech a převezli do vězeňské nemocnice na Pankráci. Tady 27. června 1945 zemřel. Byl pochován na pražském Vinohradském hřbitově v rodinné hrobce manželky (rozené Klausové), na náhrobku jeho jméno chybělo.

www.ceskyrozhlas.cz/devitky