Přímá cesta upřímné mysli

Není kam utéct.
Není se kam schovat.
Jen bolest, slzy a pás šampiona.
O₂ aréna v Praze je cítit napětím a krví.
Právě se rozduněl husitský chorál Kdož sú boží bojovníci. Fanoušci křičí mou přezdívku: „Palcát! Palcát!“ Osmiúhelníková klec se přede mnou vynořuje jako fialový kráter. Můj dech je mělký a srdce mi tluče jako zvon. Myšlenky mi cválají hlavou jako splašení koně – otec, matka, trenér, všichni, kteří věřili, že tento okamžik bude můj. Ale také ve mně víří strach z neúspěchu, ten černý stín, co se mi uhnízdil v mysli před zápasem.
Jmenuji se Ondřej Kališ a jsem profesionální zápasník. V ringu mi ale nikdo neřekne jinak než Běsnící palcát. Je mi sedmadvacet a do světa bojových sportů jsem naskočil před sedmi lety. Pocházím z malé vesnice v srdci Čech, kde jsem jako kluk platil za horkou hlavu. Stačilo málo a už jsem se pral. Ve škole mi říkali Granát, protože nikdy nikdo nevěděl, kdy vybuchnu. Na denním pořádku byly rvačky na zastávkách, kopání do popelnic, hádky s učiteli. Sílu jsem měl, o tom žádná, ale rozum… ten jsem teprve musel objevit. Pamatuju si, jak mě otec nechal stát v dešti po jedné z mých bitek. Mlčel. Doma poté hodil na stůl brožovanou knihu. Knihu pěti kruhů.
„Tu ti posílá trenér,“ pravil mi tenkrát.
Tehdy jsem se tomu smál.
Teď tu knihu v hlavě nosím jako štít. 
A vím, proč tu jsem.
Vím, co jsem slíbil.
Bitvu.
A dnes večer ji rozpoutám. Diego Oliveira, král smíšených bojových sportů, stojí na druhé straně. Hrozivý, neúprosný. Jeho černé panenky se mi jako šípy vystřelené z luku šíleného indiána zabodávají do těla. Dnes ale nejsem ten, kdo se bude bát. Ne, dnešní večer to bude můj zápas. Ať brazilský indián pocítí drtivou sílu Běsnícího palcátu.
Vstupuju do oktogonu.
Snažím se být naprosto klidný, ale moje nitro je v plamenech. Cítím každý sval, každou buňku připravenou na boj. Diego je sice šampion, ale dnes večer ukážu, že jsem víc než jen válečník. Že jsem ten, kdo se naučil ovládnout vlastní oheň. Nikdo mi nevěří. To mě však žene vpřed. Musím si to ale zasloužit.
První kolo začíná. „Vše jde zatím podle plánu,“ říkám si v duchu, když ho tvrdě trefuju horním kopem do spánku. Soupeř zakolísá, ale nepadá. Je to prostě šampion. Ale cítím, že bych ho mohl dneska porazit. Jen musím vydržet to zběsilé tempo. O půl hlavy vyšší rival vyčkává, jak má ve zvyku. Předními údery a kopy na lýtko si udržuje odstup. Testuje moji pozornost. Já ale na nic nečekám. Jdu po něm – tvrdé údery, rány, které by dokázaly přerazit kmen stromu. Snažím se stále držet ruce nahoře, ale vím, že to nemůžu vydržet věčně. Testuju ho, zkouším, kam až ho můžu dostat.
První dvě kola jsou moje. Vím to, cítím to. Démon z Brazílie určitě nečekal, že budu takhle přesný a nebezpečný. Přebírám střed klece. Dav šílí.
Třetí kolo.
Teď se bude lámat chleba. Náhle do mě vstupuje únava jako neviditelný protivník, který mě chytá za nohy. Oliveira, jako by čekal právě na tento okamžik, začíná útočit. Jeho údery jsou stále přesnější, tvrdší.
„Zadní, zvedák! Použij loket! Pohyb!“ křičí na mě rozčílený trenér. Jeho hlas je jako záchranné lano, kterého se chci chytit, ale mé tělo neposlouchá. Dech se mi zrychluje, nohy se začínají třást jako rosol.
A pak to přichází. Levačka. Ta jeho pověstná levačka dopadá přímo na můj nos. Prasknutí. Urputná bolest, jako by mi lebku rozdrtilo koleno v klinči. Krev mi teče do očí, všechno se rozmazává. Bolí to. Zatraceně to bolí. Ale nevzdávám to.
Čtvrté kolo.
Vidím jeho obří tělo jen skrze krvavou pavučinu. Lapám po dechu. Oliveira se dostává do tempa, jeho údery mě zasahují přesně tam, kde to bolí nejvíc. Do žeber a kořene nosu. Cítím, jak mi docházejí síly. Ztrácím rovnováhu. Mé tělo chce přestat, ale něco uvnitř mě nutí pokračovat. Musím bojovat dál. Fanoušci skandují, můj vnitřní hlas bojovníka se v té vřavě ztrácí. Krev mi teče dál. Rival mě natlačil k pletivu a jde si nekompromisně pro vítězství. Rány do břicha, tvrdé údery kolenem do obličeje.
Každý pohyb bolí, každý nádech mě pálí na prsou. Oliveira už nepůsobí jako člověk. Před mýma očima se změnil v něco jiného. Zdá se mi, že jeho kroky zní jako šustění pralesního listí a každý jeho úder přináší ozvěnu pralesního hromu. Jeho oči září podivným odleskem, který mě nutí přemýšlet: je to šampion nebo něco mnohem temnějšího?
A právě v tom nejvypjatějším okamžiku, kdy se sotva držím na nohou, se vše mění. Vzduch kolem Oliveiry jako by zhoustl. Vidím to, vidím ten závoj – tmavou, vibrující auru, která ho obklopuje. Jako by kolem něj kroužili duchové amazonských šamanů nesoucí tisíce let staré tajemství. „To není možné…,“ zašeptám, zatímco krev stékající po mém obličeji mi zamlžuje vidění. „To není jen síla… tohle je… magie.“ Moje mysl se potácí mezi realitou a halucinacemi. V tom záblesku bolesti se přede mnou Oliveira proměňuje – jeho pohyby jsou zvířecí, surové a přesto dokonale vypočítané. Vidím, jak kolem jeho rukou tančí temné stíny. Jsou jako chapadla, která mě svírají, i když se mě fyzicky nedotýká. Jeho energie proniká mým tělem, paralyzuje mě a nutí mě cítit se jako bezmocná loutka.
„Použil nějaký rituál…,“ prolétne mi hlavou. „Něco, co z něj vychází, mě svírá a ochromuje.“ Mé tělo už nedokáže odolat. Klesám na kolena, zatímco Oliveira stojí nade mnou jako temná pyramida v samotném srdci pralesa. Je to konec. Nejen zápasu, ale i mé síly, mé víry, mého přesvědčení.
Rozhodčí zastavuje zápas, ale já jen tiše zírám na soupeře, který se pomalu otočí. Když odchází do středu klece, světlo se vrací zpět a temnota zmizí. Jsem sám.
– Co jsem to právě viděl? Byla to jen halucinace z vyčerpání? Nebo jsem čelil něčemu, co přesahuje hranice lidského chápání?
Padám. Nevím, kdy přesně to skončilo, ale najednou se choulím u pletiva. Nad sebou jen tuším stíny rozhodčích. Definitivní konec.
Oliveira opět zvítězil.
—
Nevlídné nemocniční světlo se mi zapichuje do jediného oka, na které ještě nezřetelně vidím. Usedám na pelest postele. Bolí mě každá částečka těla, nos mám přeražený, obličej celý znetvořený, zdemolovaný. „Už jsem ho měl na lopatě,“ křičím v prázdné místnosti a chce se mi brečet. Ne! Chce se mi tlouct hlavou do zdi a rozbít všechno, co mi přijde pod ruku.
Tolik mě to stálo energie, odříkání a já ho nebyl schopnej vypnout. Přitom jsem se tak snažil. A věřil si…
Beru telefon do třesoucí se ruky a na svůj instagramový profil píšu zprávu: „Diego Oliveiro, vyhrál jsi, protože jsi nezápasil čestně, použil jsi zakázaná kouzla svého kmene. Jsi čaroděj a vyznáváš černou magii!“ Dříve než ji ale odešlu, vyruší mě zaklepání.
Další.
„Dále.“
Otevírám napuchlá víčka. Nemůžu uvěřit svým očím. Do pokoje vchází nezřetelná průsvitná postava, kterou rámuje stříbrné světlo. Atmosféra místnosti se okamžitě mění. Jako by tíhu bolesti a vyčerpání nahradil klid prodchnutý mou zvědavostí.
Muž v prostém japonském kimonu s dřevěným mečem za pasem usedá na židli vedle mého lůžka. Jeho tvář je protáhlá a kostnatá s vysokými lícními kostmi a výraznou bradou. Oči jsou úzké a pronikavé, jako by dokázaly vidět skrz oponu světa až k samotné podstatě bytí. Čelo má mírně svraštělé, rámované neupravenými černými vlasy staženými dozadu, z nichž pár pramenů volně splývá kolem tváře. Vousy má řídké, nerovnoměrné a spíš než pečlivě upraveného samuraje připomíná muže, který se nikdy příliš nestaral o svůj zevnějšek. V jeho pohledu je klid, ale i něco neuchopitelného – vědomí člověka, který viděl i prožil víc, než by kdo mohl snést, a přesto jeho duši nespoutala nenávist ani zoufalství.
„Jsi Ondřej Kališ, Běsnící palcát, který přináší bitvu, po které tak lidé lační!?“
Otázka mě zasáhne jako rána bokkenem do zátylku. Je to výzva, nebo obžaloba?
„Kdo jsi?“ zasípu.
„Samuraj Mijamoto Musaši. Vybojoval jsem šedesát soubojů a ani jednou neprohrál. Vždyť víš, kdo jsem… Přímá cesta upřímné mysli.“
Zamyslím se.
„Vzpomínám si na svého trenéra. Kdysi mi vyprávěl příběh o chlapci, který už ve třinácti letech porazil prvního soupeře a daroval mi jeho Knihu pěti kruhů. Tahle útlá knížka mi změnila život.“
Zvednu oči a dodám: „A teď potkávám jejího autora. Nejznámějšího samuraje.“
„Skutečný bojovník nevítězí nad druhými, ale nad sebou samým. Meč bez mysli je jen kusem železa. Stejně tak síla bez pochopení cesty není nic,“ promluví samuraj.
„Já ale prohrál… Jak mohu být silný?“
Musaši se usměje. „Síla není jen o vítězství. Tisíckrát padneš, tisíckrát se zvedneš. Člověk se nesmí připoutat k výsledku. Pouze cesta válečníka je důležitá.“
Váhám. „A co když Oliveira opravdu použil něco víc? Něco… nadpřirozeného?“
Musaši mě zarazí pohledem. „Bojovník, který hledá důvod své porážky mimo sebe, se nikdy nestane mistrem. Ať už soupeř použil cokoli – tvá mysl byla ta, která to přijala. Démony, které vidíme, si často vytváříme sami. Tvá podezření byla plodem zoufalství. Nevíra v sebe samého je horší než černá magie.“
„Ano… Už chápu…,“ zašeptám a chci stříbrnému samuraji, který přišel z hlubin minulosti, vzdát hold.
Ale je pryč.
—
Zůstávám sám, ale už necítím takovou prázdnotu a tíseň. Opět zapínám telefon a na Instagram píšu: „Titul jsem nevyhrál, ale tuto noc jsem vyrostl. Diego, díky, že jsi mi pomohl pochopit, že jsem připraven dobýt svět. Předvedl jsi úžasné dovednosti a probudil jsi ve mně zdokonalenou verzi válečníka. Už chápu, proč jsi šampionem.“ Odkládám telefon na noční stolek a přemýšlím o tom, co bude dál. Vím, že se mé tělo zotaví, ale to, co jsem si vzal z této noci, je mnohem hlubší. Fanoušci čekali bitvu a já jim ji dal. Byl to boj, ve kterém jsem prohrál, ale odcházím z něj silnější. „Vezmu si čas, abych se vyléčil,“ šeptám si sám pro sebe, „ale vrátím se. A budu ještě silnější.“
V dálce opět slyším znít husitský chorál.
Ktož sú boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od Boha pomoci
a úfajte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíte.
Poprvé po dlouhé době usínám klidným spánkem.
Kým budu, až se probudím?