„Zhasni, nebo vykroč, pod setmělou lampou radili se tři. Bůhví, proč sem přišli, hnáni černou žízní, pod boxerem touhy překonat svůj běh…“
Někdo mi však klepe na dveře kabátu. Není to krkavec Edgara Allana Poa. Je to čertovlasá dívka, které jsem při hodinách zíral na její pravidelná záda. Na nich se pod bílým tričkem rýsovaly korálky páteře.
Sedíme v kavárně na Vinohradském nádraží a já jí právě čtu nedokončenou báseň v taktu poémy Dvanáct od Alexandra Bloka.
Dívka mě však přeruší pohybem řas, protože mi přinesla dárek. Na první nebo druhou stránku Morového sloupu od Jaroslava Seiferta úhledně napíše: „Nezhasínej, vykroč!“ a potom mi zaševelí do vlasů: „Uvidíš, brzy budou mít stromy svátek.“
Osobní vlak číslo 14101979 zaskřípá a odlepí se od kolejí. V kupé to voní a je podivuhodně teplo. Blíží se slavnost Tu bi-švat. Myslím, že jsem připraven na další vlakovou loupež své duše…
∞
K ránu se slunce ušklíblo a ukázalo tvář. Pak se vynořil měsíc, naštval se a zbrunátněl jak grep. Potom vypadly hvězdy z Božího koše, zaleskly se nad Prahou a pořezaly ji: rudá jí začala slušet. Šeříky se rozpomněly na pionýrské šátky a děvčata si slíbila, že co nejdříve zhubnou. Všichni zahořeli touhou žít.
I drozd s kosem ucítili to chvění: vzduch se rozvibroval a voněl. Prsa se vyvalila zdola, byla bledá, ale byla, a lýtka se krutě zaleskla. Nikdo nechtěl být sám, ani mladý, ani starý, ani já.
∞
Ze srdce jsem vyrval vařečku i hrnec a začal vařit ze starých vůní. Bolelo to i pálilo, ale sentiment je zvláštní bolest, je slaná i sladká. Jakmile k ní zabloudíš, připoutá tě jako zpěv nymf… Vyrazil jsem přímo – tam, kde jsem se narodil. Sklopil jsem víčka a opět je narovnal. Oči se projasnily, ramena poklesla: bylo mi šestnáct.
Z okna nade mnou vyšlehla směs hudby a dívčího křiku. Holky se už točily v sukních a černé vlasy se jim drolily na zem. Těšily se na mě. Hbitě otevřely dveře i pusy a olízly mě. Mohl jsem vstoupit. Na stole leželo pár flašek, slupky, střepy, nádobí a taky popel. Sundal jsem svetr a nemotorně se usmíval. Pak mi někdo položil balvan na zátylek, pokoj se zalkl a do všech vstoupila únava. Probudilo mě až sípání Darji, dýchala křečovitě, kroutila se jako kočka. Byla veliká ve svém chtíči. Martin pod ní nevydal ani hlásku. Možná se styděl jako já, možná to nebyl jeho styl. Nechtěl jsem rušit, ale někdo mě chytil za ruku.
∞
„Pojď,“ řeklo její tělo a lehli jsme si.
„Měl jsi někdy holku?“
„Měl.“
„Nejsi nemocnej?“
„Snad ne.“
„Snad“
„Určitě.“
∞
Mlčel jsem jako ryba, skřípání Darji mě rušilo, a tak jsem si nic neužil. Jen vím, že noc hořela a Nadja i já jsme se potili. Také jsem si poprvé uvědomil, jak jsou těla dívek měkká, měkčí než to moje, plné šlach a kostí. Celou noc jsem Nadju trápil kyčlemi, úžila oči a rozednělo se až příliš brzo. Ptáci byli neúprosní.
Ráno jsem kouřil nepřetržitě, nožem jsem dloubal v kompotu i v zubech. A tak utekl celý rok; čarovně: láska byla na dosah a psaní teklo jako z olova. Svět mi náhle podal ruku, otevřel dlaň a dával. Po dnech půstu. Ale já neviděl nic, jen slova a slova, jak se kupí a kupí a papíry prorůstají větami. Uvěřil jsem své magii a začal si říkat kouzelník. Pán slov. Ale byl to omyl. Náhle mi Nadja přestala vařit, podivně se usmívala a do deníku si zapsala: „Když se udělá, je k nepotřebě.“ Vytušil jsem konec. Přesto jsem kydal básničky, psal o Bohu a o sojkách, ale Nadju jsem neobměkčil. Začala se malovat ostřeji a ostřeji a barva laku na nehty byla zase černá, cizí.
∞
Najednou nevím, proč tohle všechno píšu. Nevím, proč zde stojím s pusou dokořán. Nevím, proč v prstech svírám kukátko a lapkuju milencům pod prsty. Nevím. Smysl mi uniká. Je jaro, slunce naježilo ostny a bodá a měsíc svolal vlkodlaky. Nevím. Smysl odkulhal bláznům pod košile a já čekám na železniční zastávce Královské Vinohrady na vlak, který už nikdy nezastaví…
∞
„Prosím pozor k nástupišti číslo dvě přijede osobní vlak 14101979. Při pohybu na nástupišti dbejte na svou osobní bezpečnost!“ zachraptěl hlas z nádražního amplionu. Toho slunečného dne jsem byl jediný, kdo do tohoto osobního vlaku nastoupil.
