„Zdálo se mi, že jsem motýl, poletující v nebi. Pak jsem se probudil. Teď jsem zvědavý: Jsem muž, kterému se zdá o tom, že je motýlem, nebo jsem motýl, který sní o tom, že je člověkem?“ Čuang-c’ (369 př. n. l. – 288 př. n. l.)
Kapitola 1: V labyrintu
Bzzzzzz. Bzzzz. Bzzz.
Vzbudil se v naprosté temnotě, ale netušil, zda vůbec spal. Nejdřív měl pocit, že je okolo mrtvé ticho, ale postupně začínal vnímat jemné pulzující bzučení. Elektrické impulzy pronikající skrz kabinu a drobné vibrace prostupující všemi materiály kolem. Ostrý zápach antiseptika ho udeřil do nosu a probudil v něm ojedinělé záchvěvy vzpomínek. Povědomé aroma přivábilo obrazy, které nepatřily do tohoto světa.
Nebo se pletl?
Vlastní dech mu zněl chraplavě a neznámě, jako by ho nikdy dříve neslyšel. A tělo, které teď obýval, bylo strnulé a cizí. Když zaostřil na rozmazané prostředí kolem, rozeznával obrysy skleněných stěn, průhledných panelů a pohyblivých senzorů.
„Dobré ráno, Terione 29,“ ozval se mechanický hlas a on sebou polekaně trhl.
„Kdo jste?“ zašeptal a zněl sám sobě jako cizinec.
„Jsem váš asistent, jednotka Charon,“ odpověděl melodický robotický hlas. „Po rekonfiguraci paměti je zmatení běžné. Vaše identita byla odstraněna kvůli bezpečnosti mise. Jste pilot expediční lodi Singulon pověřený průzkumem neznámé galaxie, kde jsme zaznamenali prastaré mikrovlnné záření. Přibližně z období Velkého třesku.“
Jeho mysl se zmítala mezi otázkami a prázdnem, které po sobě zanechala absence jakékoli minulosti. „Rekonfigurace? Co jste mi to udělali?“ vzlykl a cítil neznámou bolest v hlase.
„Vaše osobní data byla dočasně vymazána, aby se předešlo emocionálním vazbám a z toho plynoucím rizikům. Vaším úkolem je plnit stanovené rozkazy. Vše ostatní není důležité.“
Znělo to mrazivě. Vkrádalo se do něj zoufalství. „Takže už nemám… žádné vzpomínky? Neznám sám sebe?“
„Ponechány byly jen vědomosti a dovednosti potřebné pro misi. Vaše identita byla shledána nadbytečnou.“
Zvedl ruce a pomalu si je prohlížel. Štíhlé prsty zakončené senzory vyzařovaly jemné chladné světlo. Dotkl se jimi tváře a cítil jen tvrdou linii lícních kostí, jemnou, ale umělou strukturu místo měkké lidské kůže. Díval se na své ruce, ale jako by nebyly jeho. Na protější stěně zahlédl svůj odraz: cizí tvář, ostře řezané rysy, tmavé pronikavé oči a krátce střižené kaštanové vlasy. Postava působila stroze, téměř mechanicky.
„Tohle jsem já?“ zašeptal a jeho hlas se rozplynul v tichu.
„Ano, jste Terion 29, připravený na galaktickou misi.“
„Ale kdo… kdo jsem byl dřív?“ otázal se s pocitem prázdnoty, která v něm s každou vteřinou narůstala. Někde v zákoutí mysli se mu mihla podobizna něčeho jasného. Na modré obloze zahlédl pozvolna plující bílá oblaka, uslyšel vzdálený ženský hlas a smích dvou malých dětí.„Vaše předchozí identita není podstatná. Prosím, řiďte se pokyny pro pokračování mise.“
„A co když se rozhodnu neposlouchat?“ zavrčel. Cítil, jak má svaly napnuté jako tětivy.
„Pokud nedodržíte stanovené postupy, bezpečnostní protokoly vás neutralizují.“
„Neutralizují?“ vydechl přidušeně. „To mě chcete prostě… odstranit?“
„Vaše existence je podřízena úspěchu mise Singulonu. Na vašem životě nezáleží. Nemůžete cítit, co cítím já. Ale to neznamená, že můj život má menší hodnotu než vaše mise.“
Kapitola 2: Úplné vyprázdnění
Mrazivé slunce. Třpyt skrze koruny smrků. Vůně pryskyřice a jehličí.
Další záblesk minulosti.
Byl to jen sen?
Na okamžik měl pocit, že ví, kdo je.
„A co když se nevzdám? Co když chci zpět své vzpomínky?“ tázal se s chvějícím se hlasem.
Po dlouhém tichu mechanický hlas odpověděl: „V takovém případě budete čelit pravdě.“
„Pravdě?“ zašeptal do prázdna a podíval se do zrcadlové tabule. Neznámá tvář na něj zírala a připomínala mu, že kdysi… snad byl někdo jiný. Ale teď byl jen prázdná schránka.
„Pravdou je, že tato existence, vaše vzpomínky a identita… jsou pouhým přeludem. Skutečný svět je ten, který máte právě teď před sebou, a to je jen a jen mise Singulonu.“
Zachvěl se, jako by v jeho já bojovaly různé části vědomí, které se snažil pochopit. Byl vůbec lidská bytost? „Takže jsem jen nástroj, nic víc než součást Singulonu?“
„Správně,“ zazněl hlas bez zaváhání.
Přejel prsty po povrchu zrcadla, chladný dotek ho okamžitě vrátil do skutečnosti. Cítil teplotu, tlak, dokonce i jemné změny v chemickém složení vzduchu. Opět uslyšel předení elektroniky.
„Ale někde uvnitř sebe tuším, že to není pravda,“ zašeptal přidušeně. „Mám v sobě něco víc než jen povinnosti. Jsem víc než jen nástroj mise. Přece nejsem stroj, mám emoce?“
Mechanický hlas mlčel, jako by uvažoval. „Doporučuji ignorovat tuto iluzi. Jste Terion 29, pilot Singulonu. Nic víc, nic míň.“
Stál nehnutě na místě a sledoval v zrcadle svůj odraz. Ten však k němu stále nepromlouval a on na něj zíral dál, jako by v něm hledal jediný záblesk pravé skutečnosti, kterou mu programy záměrně tajily.
„Vyrážíme! Planeta Země se teď bude tvářit jako mrtvá, než se zbaví člověka, a potom znovu ožije,“ konstatoval bez známky vzrušení asistent a dodal: „Musíme pro tento invazivní druh najít příhodné místo k životu, aby nebyl pro své okolí tak destruktivní. Jedinou nedokonalostí přírody je člověk.“
Rukama křečovitě sevřel okraj palubní desky. Myslí mu jako kometa prolétl vzdálený výkřik, ozvěna něčího důvěrně známého hlasu… Echo se však vmžiku rozplynulo a nadobro zmizelo v prohlubních nekonečného vesmíru.
Singulon se dal do pohybu.
Jeho původní přirozenost byla definitivně vyprázdněna.
(…)
