Neznám veselejší místo, než je hřbitov. Často si tam domlouvám schůzky sám se sebou, poslouchám ptáky, kteří mě kupodivu neruší, a dýchám jaksi zhluboka. Nedávno jsem vypravil hledat pohyblivý hrob. Vyrazil jsem ráno s čepicí brigádního generála na hlavě, aby mě nikdo nepoznal, a já mohl v klidu polapit tu modrou jámu. Hřbitov však není tak klidné místo, jak se povídá, brouzdá tam na tisíc stařen. Drhnou náhrobky, trhají plevel a drobí pohřební věnce. Záda mají shrbená, bytosti zkyslé dlouhým nevětráním a tíhou vzpomínek. Vůbec nemluví, jen drhnou a drhnou. Hřbitov je jako perpetuum mobile neúnavných stařen, konejšivá odpověď hrobů na nepokojný sen živých… Utrmácen těžkou prací, neustálým těkáním po náhrobcích, jsem se na chvíli usadil na lavičku a zavřel oči. Vůně hřbitova mě uspávala, takže jsem usnul rychle, aniž jsem se připravil na Mohutný sen, na jeho zákeřný atak.
Pomalu poznávám tvou tvář. Utři si hliněné slzy. Kdo tě zde pohodil promoklou na kost, že se oblékáš do lesa? Mám prostřelené koleno. Vím, teče ti krev. Já mám zas kulku v rameni a nepřátelé s jazykem na vestě, jdou po nás – tovaryších Čechoslovácích. Slyšíš to štěkání? Psi si brousí tesáky, tak jak je učili: za dlouhým kabátem běž a trhej. Válka dnes skončila. Pro dva. Přidají se k zástupu těch ostatních. Statistika je čistá a počítá. Jen počítá. Obzírá z ptačí perspektivy a počítá. Osobní příběhy ji nezajímají. Dva k 77 297 obětí se rovná 77 299 obětí. Zkusme se ještě ukrýt v támhleté štěrbině – chechtá se jak něčí ústa. Jak se jmenuješ, lásko? Neboj se, jsem tu ještě já. Až k ránu vydechnu naposled. Přitul se ke mně. Bože, ať nás obejmou milosrdná křídla smrti co nejdřív…
Když jsem se vzbudil pohřben nesmírnou tíhou snu, stál jsem před vysokým šedým pilířem nahoře modelovaným do poprsí muže, u kterého se třepetaly nejasné obrysy postav básníka Josefa Hory, spisovatele Josefa Kopty, básníka Františka Halase nebo básníka Jaroslava Seiferta a dalších. Ta podoba, to není Mikuláš, jak ho znám z fotografií… A přece… V kamenné hlavě, tváři nejslavnějšího českého impresionistického malíře Antonína Slavíčka, jako by se otisklo cosi povědomého z podoby jeho vnuka Mikuláše. Jeho hrob pro mne zůstává – alespoň nyní a teď – pohyblivý…
Publicistické pásmo Magnetická bitva zbloudilého opeřence
