Celý večer jsme se v Restaurantu u jednookého bernardýna přeli o to, do koho se ta krásná servírka zamilovala. Tentokrát, i když jinak nehýřím přílišným sebevědomím, jsem si byl jistý, že do mě. Jsem totiž mistr v rozklíčování ženských indicií. A tyhle byly očividné. Posuďte sami. Neustále chodila k našemu stolu, zasněně se dívala mým směrem a několikrát mě rošťácky polila pivem. Dokonce mi jednou šlápla na špičku pantofle. A to už přece něco znamená. Nebo se pletu?
Když už jsem měl v sobě pár hořkejch kousků, sebral jsem odvahu do hrsti a na lísteček jí napsal: „Miláčku, rovněž jsem se do tebe zakoukal. Po práci na Tebe budu čekat a půjdeme spolu na procházku útrobami mojí kosmické lodi. Ve dvou se to lépe táhne. Zn. Seriózně.“
Za chvíli nás přišla víla znovu obsloužit a já jsem jí lísteček vtiskl do dlaně tak nenápadně, až si toho všiml i krab přivázaný u nohy vedlejšího stolu. Černovláska s průzračným zeleným pohledem na nic nečekala a pěkně začerstva si vytrženou stránku z poznámkového bloku přečetla a…
… začala se smát, až se za bříško popadala.
„Jakže? Já že jsem se do tebe zakoukala? Nenech se vysmát, jen se chodím dívat na kosmické červánky za tebou, ty biologická čudlo!“
Rychle jsem se otočil a opravdu… Za mými zády se vesmír vyšňořil červenou, oranžovou i žlutou barvou, až zrak přecházel.
Co vám budu povídat, ačkoli jsem se červenal víc než jedna z hvězd nad planetou bublajícího bahna Tartaron, tomu zatracenému kosmickému představení jsem konkurovat nemohl. Alespoň jsem si objednal Flusancovu hypermičudu, hodil ji do sebe a tvářil se jako anestrijský měsíční rypouš sloní, kterému právě oznámili, že není rypouš ale rozcapená popelnice, jež právě vyslechla galgánskou státní hymnu.
„Nepropadej panice, chlapče,“ dýchl mi do tváře starý štamgast. Přátelsky mi přejel pazourem po rameni, až mi v něm zlověstně zaškubalo, a zobanem mi naznačil, kam se mám podívat. Skleněným průzorem v barových dveřích jsem uviděl svou lásku, jak nehybně sedí v protonovém boxu, je napojená na nabíjecí stanici a proudí do ní životodárná energie.
Jsem to ale Galgoš. Taky jsem mohl podle nepřirozeně zelených smaragdových duhovek poznat, že to není humanoidní bytost, ale replikantka. Musím uznat, že se tentokrát inženýři vycajchnovali. Jen ji měli naprogramovat milejší k zákazníkům. Holt, není všechno smaragd, co se třpytí.
