Adam Mickiewicz: Polský básník cestou po Evropě třel bídu s nouzí!

Je 23. října 1823. Žalobce, soudce i kat v jedné osobě, ruský senátor Nowosilcow, si spokojeně mne ruce. Právě se mu podařilo zatknout polského revolučního básníka Adama Mickiewicze. Po půlročním vězení zní verdikt soudu jasně – vyhnanství v Rusku! Mladý básník ještě netuší, že už téměř nikdy nespatří svoji rodnou vlast.

Zachmuřený Adam Mickiewicz (1798–1855) přijíždí 8. listopadu 1824 do Petrohradu – tehdejšího hlavního města ruského impéria. Přestože den předtím metropoli spláchla povodeň, krása mramorových paláců nebo pomník Petra Velikého na něj udělají dojem. Carští špehové ale mají oči všude a mladý vyhnanec zatím hledá útočiště. „Kam se teď vydat?“ ptá se sám sebe, když se rozkoukává v obrovském městě. Naštěstí netrvá dlouho a seznamuje se s místními Poláky – s malířem Orlowským nebo mystikem Oleszkiewiczem. Plné zuby carského Ruska mají i ruští děkabristé, vesměs armádní důstojníci, kteří plánují svrhnout cara a nastolit konstituční monarchii, nebo dokonce republiku. S mladým polským básníkem si tak padnou do oka a ten se okamžitě spřátelí s vůdcem spiknutí – redaktorem časopisu Polární hvězda a básníkem Rylejevem. Další zapálený děkabrista, básník Bestužev, si poznamená do deníku: „Poznal jsem Mickiewicze!“

Bezstarostný život plesů a zábavy

Polský básník je stále pod bedlivým dohledem carských úřadů. V lednu 1825 na jejich podnět musí opustit město Petra Velikého. „Ještě že se mohu spolehnout na své přátele,“ myslí si Mickiewicz, když směřuje do Oděsy, bohatého přístavu u Černého moře. V náprsní kapse má doporučující dokumenty od básníka Bestuževa. Mickiewicz ale nepospíchá, během cesty vyřizuje různé vzkazy, které se týkají především revolučních příprav děkabristů. Na skok se objevuje na obilných trzích v Kyjevě, kde se setkává šlechta z celé Ukrajiny. Teprve v únoru 1825 přijíždí do Oděsy. Polská i ruská společnost ho vítá s otevřenou náručí. „Zastavte se u nás někdy. Rádi si poslechneme vaše básně,“ zvou ho do svých salonů a domů aristokraté i bohatí obchodníci. Mickiewicz si užívá bezstarostný život plný plesů a zábavy. Když svou básní Dumání v den odjezdu dělá tečku za oděským pobytem, píše o „zástupech krásných žen, které denně potkával“.

Adam Mickiewicz není jen skvělý básník, ale i originální pedagog, který nenudí suchopárným výkladem a dokáže své posluchače nadchnout. Od prosince 1840 přednáší na katedře slovanských literatur slavné pařížské Collège de France, kterou se tehdy rozhodla otevřít francouzská vláda. Na jeho přednášky chodí třeba vynikající hudební skladatel polského původu Frédéric Chopin (1810–1849), známý romantický básník a dramatik Juliusz Słowacki (1809–1849) nebo francouzská spisovatelka George Sandová (1804–1876) i literární kritik Charles Sainte–Beuve (1804–1869).

Triptych

Básníkům…

Dělejte čáry

tlusté a vrchovaté

ať přetéká miska vašich slov

která jsou lichá

jako čísla

3 a 7

Slovo je třeba znovu

vynalézt…

Dívkám…

Překopejte příkopy svých úst

do očí vhazujte kaménky

krvácejte višní jako JÁ

ať roste

jako rajská jablíčka

pod vaší košilkou

Lýtka je třeba znovu

vynalézt…

Lesu

Polykám polibky jahod

Mlčím

Nad hlavou klid

Les je vzácná věc

Mlčí, když má

I v korunách.

Před půlnocí

PRVNÍ: Vítr fičí.
DRUHÝ: A nebe?
TŘETÍ: Změnilo se k nepoznání.

PRVNÍ: V noci je snazší…

DRUHÝ: Nemít fantazii.

TŘETÍ: Pak i přítel…
DRUHÝ: …může vystrašit.

PRVNÍ: A v očích?
DRUHÝ: Náhle.
TŘETÍ: Vylíhne se drak.

PRVNÍ: Myslíš…
DRUHÝ: …že někdy…
PRVNÍ: …dostanem se domů?

DRUHÝ: Snad.
TŘETÍ: Až válka skončí.

PRVNÍ: V noci je snazší…
DRUHÝ: …nemít fantazii