Štítek: Historie

Publikováno

17. listopad 1939 – 17. listopad 1989

17. listopad patří mezi jeden z nejvýznamnějších dnů v dějinách České republiky. V roce 1939 nacisté brutálně zakročili proti vysokoškolským studentům. O padesát let později vypukla sametová revoluce. Co se v dramatické dny let 1939 a 1989 událo?

17. LISTOPAD 1939

Na sklonku roku 1939 by se dala atmosféra v Protektorátu Čechy a Morava krájet. Sílila protiokupační nálada, která vyvrcholila 15. listopadu. Tehdy se lidé rozhodli uctít památku mrtvého studenta lékařské fakulty Karlovy univerzity Jana Opletala. Toho nacisté smrtelně postřelili při demonstraci konané v den 21. výročí vzniku Československa.

Hitler žádá řešení

Den po pohřbu se v Berlíně konala mimořádná porada, na které se schválil plán „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“. Adolf Hitler, který se jednání zúčastnil, se k pražským událostem vyjádřil: „15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“

Nekompromisní výsledek

V noci ze 16. na 17. listopad němečtí pořádkoví policisté za přispění jednotek SS nekompromisně vykonali rozkaz německého vůdce. Natrvalo uzavřeli všech deset českých vysokých škol, 9 vedoucích představitelů vysokoškoláků v Ruzyni popravili, 1 200 studentů zbili a odvlekli do koncentračních táborů. Na základě těchto událostí byl v Londýně v roce 1941 tento den vyhlášen jako Mezinárodní den studentů. Dodnes je tento svátek jediným výročím mezinárodního významu, které pochází z Čech.

17. LISTOPAD 1989

Týden po pádu Berlínské zdi, 17. listopadu 1989, začala v Praze sametová revoluce. Ve čtyři hodiny odpoledne se u sídla lékařské fakulty na Albertově sešly skupinky studentů, aby si připomněly tragické události před padesáti lety. Původně klidná manifestace se brzy změnila ve stávku za svobodu, demokracii a politické reformy.

Situace se vyostřila v ulici Na Perštýně u obchodního domu Máj, kam demonstranti krátce po půl osmé večer dorazili. Zde dav zastavil kordon pohotovostního pluku ministerstva vnitra a znemožnil stávkujícím i únik postranními ulicemi. Lidé se proto posadili na zem a čekali, jak se situace bude vyvíjet. Jednotky ministerstva vnitra nelítostně zasáhly. Přes pět set lidí zranili
a řadu občanů odvlekli do připravených autobusů a kanceláří Bezpečnosti.

Společnost se bouří

Tvrdý zásah Veřejné bezpečnosti proti mladým lidem probudil celou společnost, která se definitivně rozhodla vzepřít totalitnímu režimu. V den padesátého výročí, kdy byly uzavřeny všechny československé vysoké školy Hitlerem, začala „sametová revoluce“ (na Slovensku „něžná“). Ta odstartovala rozsáhlé změny v politickém a hospodářském uspořádání Československa a vývoj po těchto událostech dostal rychlý spád.

Rychlá cesta ke svobodným volbám

24. listopadu odstoupilo dosavadní vedení komunistické strany. 7. prosince rezignovala federální vláda a 10. prosince přijal poslední komunistický prezident Gustav Husák slib nové vlády a sám abdikoval. Komunisté byli poprvé od roku 1948 v menšině. 29. prosince se stal prezidentem spisovatel a disident Václav Havel (1935) a volby konané v roce 1990 s drtivou převahou v Čechách vyhrálo Občanské fórum (51 %) a na Slovensku Verejnosť proti násiliu (36 %). Komunistická strana byla na kolenou, získala pouze 13 procent hlasů. Brána k plné parlamentní demokracii byla otevřená.

Dodnes se vedou diskuze o tom, že komunistická elita státní převrat připravila, aby si zajistila budoucí vliv v Československu. Přestože uplynulo téměř 30 let od revoluce, stále nemáme dostatek důkazů, abychom tyto spekulace mohli potvrdit nebo vyvrátit.

www.rozhlas.cz/17listopad

Publikováno

Tajuplní templáři. Opravdu uctívali ďábla?

Slunce ostré jako břitva se zařezává do tváří zasmušilých rytířů. Jejich bílé pláště s rudými kříži zlověstně vlají pouští. Kam spěchá odhodlaná družina? Ochránit poutníky, kteří se vydali do Svaté země? Nebo ukrýt truhly plné ryzího zlata? Vítej ve společnosti tajemných templářů!

Na konci 11. století v Palestině teče krev proudem. Během první křížové výpravy (1095–1099) se jako uragán valí rytířská vojska ze západní Evropy na území ovládané muslimy. Co mají v plánu? Znovu dobýt město Jeruzalém s Božím hrobem Ježíše Krista. Když se jim to v červenci 1099 podaří, mnoho křesťanských poutníků se vydává navštívit toto svaté místo. Je to ale pěkně nebezpečný výlet! Všude číhají Saracéni a nemilosrdně útočí na vetřelce, kteří násilím obsadili jejich zemi. V roce 1119 proto rytíř Hugo de Payens rázně bouchne do stolu a s několika francouzskými rytíři zakládá křesťanský bojový řád. Jeho hlavním úkolem bude chránit poutníky putující Svatou zemí. Málokdo tuší, že se za krátkou dobu stane nejmocnějším a největším rytířským řádem středověku. Templářský řád totiž nepodléhá žádnému králi, ale zodpovídá se pouze papeži. To mu dává daleko větší moc, než mají obyčejní rytíři. Templáři stavějí mohutné pevnosti a vybudují největší námořní flotilu v Evropě.

Někteří řádoví rytíři jedli co nejméně, aby dokázali, jak moc mají rádi Krista. Protože by ale hladoví dlouho nepřežili, měli zvláštní pravidlo: Museli jíst ve dvojicích, aby jeden dohlédl na to, že se druhý pořádně najedl!

Dívat se smrti do tváře

I když si bojoví mniši na jídlo moc nepotrpěli, byli to zkušení válečníci, kteří se rvali doslova do posledního dechu. Představ si, že v bitvě u Cressonu ze tří stovek templářů, kteří bojovali proti sedmitisícové přesile, zůstali naživu jen tři! Postupem času se z chudých mnichů-válečníků stává nesmírně bohatý řád, který půjčuje i nejmocnějším panovnickým rodinám, především z Francie a Anglie. Jak se jim to daří? Za úplatu přepravují z jednoho kontinentu na druhý peníze i jiný majetek a půjčují na úrok. V roce 1212 dokonce staví v Paříži nové řádové sídlo Templ, které slouží také jako banka. Je v ní uložena i velká část pokladu francouzských králů. Kdyby ses v té době vydal z Evropy do Jeruzaléma, v Paříži bys mohl složit peníze a na základě „stvrzenky“ by sis je pak mohl vyzvednout v Jeruzalémě. Možná tě ale zklameme, že templáři tuto moderní metodu bankovnictví nevynalezli. Například Židé už dlouho před nimi ukládali peníze na jednom místě a vybírali na jiném.  Pak ale templářům začnou horší časy. Nejprve v roce 1187 muslimský vůdce Saladin (1138–1193) poráží křižácké vojsko u Hattínu, obsazuje Jeruzalém a tím templáři ztrácejí své hlavní sídlo. Když sultán nechává popravit všechny templářské zajatce, ti se doslova perou o to, kdo půjde první na smrt. To aby ukázali svou statečnost. To nejhorší má ale teprve přijít…

Černý pátek pro templáře

Slyšel jsi někdy o tom, že pátek 13. přináší smůlu? Je to kvůli templářům. Právě v pátek 13. října 1307 francouzský král Filip IV. Sličný (1268–1314) nechává uvěznit tisíce templářů. Proč? Nelíbí se mu, že je templářský řád příliš mocný a bohatý. Král navíc nechce splácet peníze, které řádu dluží. Obviňuje proto templáře z toho, že uctívají ďábla. Tvrdí, že plivají, šlapou nebo dokonce močí v kostelech na kříže. Nebo že se líbají vzájemně na zadnici. Hrůza, viď? Všechno tohle si Filip samozřejmě vymyslel. Jenže král nechá templáře mučit tak dlouho, až se přiznají k jeho nesmyslným obviněním. Ze dne na den je řád zrušen a zabaven mu veškerý majetek. Podle legendy ale templáři většinu svých pokladů ukryli ještě před tím, než mohly někomu padnout do rukou. A to není všechno! Předtím, než plameny umlčí velmistra řádu Jakuba z Molay (1243–1314), kterého odsoudili k upálení na hranici, templář proklíná krále i papeže. „Dřív než uplyne rok, setkám se s tebou i s Klementem u božího soudu!“ křičí. Boží mlýny melou tentokrát neuvěřitelně rychle. Papež Klement umírá následující měsíc a mladý a zdravý král Filip za necelých sedm měsíců později. Že by náhoda?

Templářský řád působil i na českém území! Do Prahy přichází během vlády krále Václava I. v roce 1232 a o jedenáct let později se rozšíří i na Moravu. Jeho hlavním sídlem je kostel sv. Vavřince na pražském Starém Městě.

Publikováno

Mistr Jan Hus. Muž, který položil život za pravdu

Je 6. července 1415. Kostnický koncil právě skončil. Pověření biskupové nasazují muži na hlavu okrouhlou papírovou korunu, na které svítí nápis: „Tento jest arcikacíř!“ Mistr Jan Hus kráčí hrdě po předměstské louce, za chvíli jej pohltí plameny. Ještě může odvolat. Ne, neodvolá, chce zemřít podle pravdy evangelia. 

Jan Hus spatřil světlo světa v jihočeském Husinci u Prachatic pravděpodobně v roce 1369. V jednadvaceti letech začal studovat na pražské Karlově univerzitě, kde nejprve získal titul bakalář a posléze se z něj stal mistr svobodného umění. Jakmile ukončil studium na univerzitě, působil zde jako profesor a v roce 1400 byl vysvěcen na kněze.

Kritika bohatých
O dva roky později již přednášel plamenné projevy v pražské Betlémské kapli. Mistr Jan Hus byl vynikající řečník, který svým kázáním dokázal strhnout obyčejné lidi a také se stal jejich symbolem. Ve svých kázáních kritizoval bohaté církevní hodnostáře a výstřednosti bohatých. Například se stavěl proti hromadění majetku nebo prodávání odpustků. O dva roky později již přednášel plamenné projevy v pražské Betlémské kapli. Mistr Jan Hus byl vynikající řečník, který svým kázáním dokázal strhnout obyčejné lidi a také se stal jejich symbolem. Ve svých kázáních kritizoval bohaté církevní hodnostáře a výstřednosti bohatých. Například se stavěl proti hromadění majetku nebo prodávání odpustků.

Zákaz a obhajoba
Hus nebyl pouze skvělý kazatel, ale také významný literát. Jeho myšlenky uznávala i odborná veřejnost. Mezi důležitá díla patří latinský spis O církvi (De Ecclesia) vydaný v roce 1413, který vychází z myšlenek Jana Viklefa (1320–1384). Tento profesor oxfordské univerzity upozorňoval na obrovský rozdíl mezi církevním učením o chudobě, prostém životě a lásce k bližnímu a mezi skutečným životem církevních představitelů. Roku 1412 napětí mezi Husem a špičkami církve vyvrcholilo. Veřejně vystoupil proti odpustkům a papež mu zakázal vykonávat v Praze církevní obřady. Jan se odvolal na učení Ježíše Krista a odmítl papeži poslušnost. Brzy na to opustil Prahu a přestěhoval se na venkov, kde kázal pod širým nebem v okolí hradů Krakovec u Rakovníka a Kozí Hrádek v jižních Čechách. Dva roky před svou smrtí dokončil český výklad bible Postila a na jaře roku 1414 ho vyzval císař Zikmund Lucemburský (1368–1437), aby se ospravedlnil před koncilem svolaným v Kostnici.

Pravda je jen jedna
Přestože měl od něj průvodní list o osobní nedotknutelnosti, v německém městě Kostnici ho zatkli a začali vyslýchat. Na ekumenickém koncilu byl obviněn z kacířství a zástupci církve ho žádali, aby své učení odvolal a podrobil se autoritě koncilu. Hus však ze svých názorů nechtěl slevit, a proto byl prohlášen za nepoučitelného a zatvrzelého kacíře. 6. července 1415 šestačtyřicetiletého kněze pohltil nemilosrdný oheň a jeho popel byl rozprášen v řece Rýn. Krátce po této justiční vraždě začaly řinčet zbraně v Českém království, protože začala husitská revoluce. Teprve o šest století později římsko-katolická církev mistra Jana Husa rehabilitovala a v roce 1999 papež Jan Pavel II. prohlásil, že lituje jeho kruté smrti a uznal ho jako reformátora církve.

Publikováno

Leonardo da Vinci. Snílek, který chtěl létat jako pták

Leonardo nervózně přechází potemnělou místnosti. Vypadá jako mág, který se chystá učinit mocné kouzlo. Občas dlouhými prsty zkontroluje křivky právě dokončeného stroje. Zítra přijde jeho velký den. Pokud se mu podaří vzlétnout, svět se od základu změní a lidé strnou v úžasu.

Zdá se ti někdy o tom, že létáš jako pták? Leonardo o tom snil už jako malý kluk. Dokonce byl přesvědčený, že to někdy v životě dokáže. Od malička pozoroval let ptáků. A snažil se přijít na to, jak je to možné, že se umí vzepřít zemské přitažlivosti. Na ptáky se totiž díval jako na dokonalý stroj. Jednou si do deníku napsal, že „pták je stroj řízený matematickými zákony“. Aby to dokázal, rozhodl se podobný létající stroj sestrojit. Prý se tak obával, aby mu někdo jeho objev neukradl, že raději zabednil všechna okna ve svém domě. Některé jeho návrhy ale nevycházejí z letu ptáků. Kdybys chtěl řídit jeho první vzdušný stroj, musel bys být přinejmenším superman. Krčil by ses ve stísněném prostoru a pomocí rumpálu ovládal rukama i nohama najednou čtyři křídla.

Jen pro odvážné

Když se Leonardo konečně vynořil se svým novým vynálezem, všichni si mysleli, že se zbláznil. Vypadal jako obrovská křídla nějakého ptáka z pravěku. Dnes ti to možná nepřijde tak mimořádné – všude kolem sebe vidíš různá letadla, padáky a rogala – ale uvědom si, že lidé Leonardovy doby nikdy nic podobného nezažili. Museli být fakt v šoku! Teď zbývalo jen sehnat odvážlivce, kdo jeho vynález vyzkouší. Představ si, že by volba padla na tebe! Leonardo by ti křídla připevnil na záda jako batoh. Tím bys křídla rozpohyboval. Pak bys musel máchat rukama tak rychle, dokud by ses neodlepil od země. Myslíš, že bys to dokázal? Nedokázal. Protože křídla jsou moc těžká a tvoje ruce příliš slabé. Ale Leonardo by se nedal odradit neúspěchem. Vzal by tě na střechy některého z milánských paláců v Itálii a nechal by tě hopsnout dolů. Jejda. Co by se stalo, kdyby létající stroj selhal? I na to Leonardo myslel. Měl bys na sobě připevněné měchy, které by se při letu naplnily vzduchem a při dopadu tě ochránily – tedy podle Leonarda. Nepřipomíná ti tento objev jiný moderní vynález? Jasně, airbag (čti érbek), který bývá v autech. Zařízení, které se při bouračce nafoukne, a tak může pasažérům zachránit život. A jak to dopadlo se statečným letcem? Někde se dočteme, že vyvázl se zlomenou nohou, ale s jistotou víme jen to, že Leonardův letecký pokus byl zkrátka neúspěšný.

Stránky: 1 2
Publikováno

Jan Amos Komenský. Zklamali Poláci učitele národů?

„Zachraň se, kdo můžeš!“ Píše se rok 1656 a na Lešno se jako velká voda valí rozvášněný dav chudáků, kteří se rozhodli bránit polskou státnost. Většina staveb ve městě se záhy ocitá v plamenech. Nemilosrdně pohlcují také dům českého učence Jana Amose Komenského, jenž zde před lety nalezl azyl. Teď oheň polyká i jeho největší dílo, na kterém pracoval přes 40 let!

Po výprasku Čechů v památné bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 si panovnický rod Habsburků došlápne na všechny nekatolíky v českých zemích – Jana Amose Komenského (1592–1670) nevyjímaje. Vyhlášený teolog a biskup protestantské církve s názvem Jednota bratrská se v několika následujících letech musí ve své vlasti skrývat jako uprchlý trestanec. Třebaže se načas usazuje na panství významného šlechtice Karla staršího ze Žerotína, ani zde nenachází klid. Situace v Čechách je pro něj tak neúnosná, že se nakonec rozhoduje vyměnit život psance za život exulanta.

Otevřená náruč

Naštěstí Lešno, kam přichází v roce 1628, zná ze své předchozí návštěvy. Zpočátku doufá, že se brzy vrátí do Čech, ale nakonec si v Polsku rychle zvyká na „druhý domov“. Časem si podle vlastních slov připadá jako „na předsunuté hlídce, kde víc vidí a dovídá se víc věcí“. Dobře si uvědomuje, že Lešno má strategickou polohu. Leží na spojnici slezské Vratislavi s Poznaní a Gdaňskem a přes Balt se západoevropskými centry v Nizozemí, v severozápadním Německu a Anglii. Odsud se bude Komenskému dobře organizovat odboj Jednoty bratrské proti bezpráví páchanému v Čechách…

„Vítám vás, přátelé. Buďte tu jako doma,“ přijímá Komenského a jeho bratry s otevřenou náručí správce města Rafael VII. Leszczyński. Ten vzdělaným mužům přeje, stejně jako pozdější správce a slezský šlechtic Jan Jerzy Szlichtyng (1597–1658).

Zoufalství emigranta

Český myslitel do Lešna rozhodně nepřijíždí odpočívat, jak uvádí některé prameny. Hned po příchodu se stává učitelem na zdejším gymnáziu a posléze i jeho rektorem. Píše zde také své nejznámější dílo Labyrint světa a ráj srdce, ve kterém se mimo jiné promítají jeho negativní zkušenosti z nucené emigrace. Komenský, coby poutník procházející labyrintem, ve spise říká: „Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl jsem: na poušť někam, aneb raději, kdyby možné bylo, z světa ven utéct chtěje.“

Když roku 1632 přebírá funkci sekretáře Jednoty bratrské, dostává na starost studenty, které církev posílá do Německa, Nizozemí a Anglie, aby tam studovali na vysokých školách. Rukama mu prochází korespondence s nejvyššími představiteli těchto institucí. Komenský stále bedlivě sleduje, co se děje v Evropě, a nevzdává se myšlenky, že se jeho vlast jednou vymaní ze spárů habsburské monarchie.

Spojencům posílá šifry

Zatímco Lešno v polovině 17. století utěšeně rozkvétá, v Evropě to vře jako v rozžhaveném kotli. Švédská královna Kristýna I. (1626–1689) se v roce 1654 vzdává vlády a konvertuje ke katolictví. K moci se dostává její bratranec Karel X. Gustav (1622–1660), který opět zatouží povznést válečnou slávu skandinávské země. Komenský neváhá a obnovuje s protestantským Švédskem korespondenci. Posílá ale také řadu dopisů do Anglie, v jejímž čele momentálně jako lord protektor stojí Oliver Cromwell (1599–1658), který vystupuje jako ochránce evropských protestantů. „Železo se musí kout, dokud je žhavé,“ říká si nejspíš Komenský a své listy posílá po zvláštních poslech. Píše tajnými značkami nebo používá neviditelný inkoust.

Jan Amos Komenský díky svým pedagogickým pracem získává přezdívku „učitel národů“. Zvou ho na univerzity v řadě evropských měst. Nabídky ale zpočátku odmítá. První významnou přijímá až roku 1641. Tehdy se rozhoduje vyhovět pozvání anglického parlamentu na přednáškové turné, během kterého vystupuje i před prestižní Královskou akademií věd.

Stránky: 1 2 3
Publikováno

Velkoněmecká říše vyhlásila Protektorát Čechy a Morava

„Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.“ Touto větou začíná výnos říšského kancléře Adolfa Hitlera, kterým oficiálně 16. března 1939 vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Tento rok uběhlo 77 let od tragického okamžiku československých dějin.

Je 14. března 1939 jedna hodina po půlnoci. Adolf Hitler právě přijímá prezidenta Emila Háchu (1872–1945) s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským

(1885-1945). Co jim oznamuje? „Nezvratnou vůli“ obsadit za několik hodin zbytek českých zemí a připojit je k Velkoněmecké říši. Nepřipouští žádnou diskuzi a jeho pravá ruka říšský polní maršál Hermann Göring (1893-1946) hrozí, že pokud československá vláda na „nabídku“ nepřistoupí, Praha bude nemilosrdně vybombardována.

Prezident nemá na vybranou – po odstoupení Sudet je Československo bez obranného systému opevnění bezmocné. Diktát přijímá stejně jako československá vláda a obyvatelům Československa zlomeným hlasem sděluje: „Po delším rozhovoru s říšským kancléřem – po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa.“ Ještě mu nedochází, že nacisté nebudou respektovat ani uzavřené dohody, ani mezinárodní právní normy.

O den později časně ráno vstupují německá vojska na území takzvané druhé republiky. Na odpor se staví jen vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. V nevlídném dni je německá armáda přijata zaťatými pěstmi českých obyvatel. Pouze tam, kde žije silná německá menšina, jsou německé okupační jednotky vítány s nadšením. Na nárožích ulic se objevuje vyhláška „Rozkaz pro obyvatele“ o převzetí výkonné moci na území obsazené Wehrmachtem.

Ve čtvrt na osm večer přijíždí vítězoslavně Adolf Hitler na Pražský hrad a hradní stráž střídají příslušníci jednotek SS. Následující den vydává na Pražském hradě „Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“ a osud Československa je na šest let, jeden měsíc a 19 dnů zpečetěn. Protektorát Čechy a Morava končí 5. května 1945, a tím se uzavírá i největší ponížení v historii československého národa.

„Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí být ještě uvnitř ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád jsem se držel, vzal mě ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jako by měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném odporu zbytečně. A ten člověk, který mi tohle říkal, držel mě stále za paži, představte si on se usmíval, on to ,in die Luft´ říkal tak mazlivě a díval se mi přitom do očí jako nějaká ženská. To vše není to hlavní. Teď vám něco řeknu: jak se tak na mě díval, zrovna v tom okamžiku a právě na těch jeho úsměvných očích jsem poznal, že to není řeč do větru. Poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který je schopen svou hrozbu splnit. Mně něco řeklo: on to udělá! Snad sám Hitler by to byl neudělal. Ale Göring by ho byl přemluvil, už jenom proto, aby svět viděl první ukázku jeho Luftwaffe. (…) A potom jsem tedy podepsal.” Záznam rozhovoru spisovatele Karla Horkého (1879–1965) s protektorátním prezidentem, který se údajně uskutečnil 25. dubna 1939 na Pražském Hradě, hovoří za vše.

Publikováno

Uplynulo 228 let od pádu Bastily

Pokud přijedete do Paříže na Náměstí Bastily (Place De La Bastille), určitě středověkou pevnost nenajdete. 14. července 1789 ikonu despotismu srovnali se zemí francouzští občané. Znamenalo to začátek Velké francouzské revoluce a dodnes se ve Francii tento den připomíná jako státní svátek. 

V 18. století bez soudního přelíčení v ní mohl skončit každý. Stačilo se z jakéhokoli důvodu znelíbit králi. Pevnost Bastilu na sklonku 14. století nechal postavit Karel V. Moudrý, aby z východní strany chránila vstup do Paříže před Angličany ve stoleté válce (1337–1453). Na tehdejší poměry šlo o mohutnou stavbu, která už z dálky budila respekt.

Proti královskému symbolu
Za kardinála Richelieua byla přeměněna na státní vězení. V letech 1717-1718 si v něm poseděl i básník a filozof Voltaire (1694–1778). Bastila symbolizovala absolutistickou moc monarchy a jeho despotický režim, proti kterému se obyčejní lidé rozhodli vzbouřit. Za terč si vybrali právě královský žalář.

Na nic nečekat a zaútočit
14. července časně ráno obsadili skladiště zbraní v Invalidovně (Hôtel des Invalides) a odnesli si 32 000 pušek. Třemi děly přispěly občanské milice. Nikdo jim nebránil a očitý svědek, publicista Camille Desmoulins (1760–1794) si poznamenal: „Sotva získali zbraně, táhlo se k Bastile.” Více než 900 francouzských řemeslníků, obchodníků a měšťanů, dva oddíly osobní stráže a vojáci občanských milicí zaútočili na nenáviděné státní vězení.

Když se kácí les…
Obránci Bastily (80 invalidů, 30 vojáků švýcarské gardy), se postavili na odpor. Po tříhodinovém obléhání se brána pevnosti nakonec otevřela. Dav se vřítil dovnitř, odzbrojil posádku, zabil velitele a poté osvobodil vězně. Při útoku zemřelo 83 lidí a 88 utrpělo zranění. Guvernér Bastily Bernard René markýz de Launey, čtyři další důstojníci a tři členové švýcarské gardy byli zabiti rozlíceným davem.

Pozůstatky pevnosti
Po úspěšném ataku na Bastilu ji revolucionáři úplně srovnali se zemí. Jestliže tedy chcete vidět proslulou pevnost, musíte se spokojit buď s vyznačeným půdorysem na dlažbě Náměstí Bastily nebo si prohlédnout několik kamenů na zastávce metra. To, co z ní zbylo, bylo totiž použito na výstavbu pařížského mostu Pont de la Concorde.

Publikováno

Právo na svobodu vyznání trvalo jen 18 let

9. července 1609 vydal český král a římský císař Rudolf II. listinu, která potvrzovala náboženskou svobodu v Českém království. Od vydání nejliberálnějšího zákona v tehdejší Evropě tento rok uplynou čtyři století a osm let. 

Mnoho let usilovali čeští nekatolíci o to, aby se v Českém království právně zabezpečila rovnost protestantů s katolíky. Nakonec se jim to podařilo. Přesvědčili českého panovníka a zároveň římského císaře Rudolfa II. (1552-1612), který na počátku sedmnáctého století vydal listinu zvanou Rudolfův majestát. Důvod byl zřejmý, chtěl si naklonit nekatolickou šlechtu s nekatolickým měšťanstvem, aby mu pomohli v blížící se válce s uherským králem Matyášem (1557-1619).

Středem říše opět Vídeň
Jeho mladší bratr totiž v dubnu 1608 vtrhl na Moravu a Rudolfa II. donutil, aby mu přenechal vládu na Moravě a v Rakousích. Nad českým králem se začala stahovat mračna. Bylo zřejmé, že se Matyáš nespokojí pouze s tímto soustem a bude chtít i českou korunu. Nakonec duševně nemocný Rudolf II. 23. května 1611 abdikoval a Matyáš se stál českým králem. Po dosažení svého cíle přemístil dvůr do moderní a vzkvétající Vídně a stověžatou Prahu nechal napospas svým místodržícím, které pověřil správou Českého království.

Svoboda vyznání ožívá
Podle Majestátu na náboženskou svobodu, jak se listina přesně nazývá, nesměl být nikdo nucen ke katolickému ani jinému vyznání (“náboženství své volně a svobodně bez utiskování a všech překážek”). Mrtvým měl být zajištěn důstojný pohřeb podle příslušných zvyků dané církve a nekatolíkům povoloval zřízení institucí, které měly chránit nově nabité svobody. Dále se v listině uvádí, že jak katolíci, tak protestanti mohou ve stejné míře vyjadřovat svou víru. Také se v něm apeluje na šlechtu, aby nevnucovala poddaným jinou víru, než jakou si sami vybrali. Dokument byl zanesen do zemských desek jako zákon platný pro všechny země Koruny české.

Katolíci opět vítězí
Majestát přestal platit po osmnácti letech během vlády císaře Ferdinanda II. (1578-1637). Ten ho zrušil po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 tím, že ho jednoduše rozstřihl a spálil jeho pečeť. O sedm let později si představitelé římskokatolické církve mohli mnout ruce, protože jediným povoleným se opět stalo katolické náboženství.

Publikováno

Bylo to jinak!

Do historie proniklo mnoho nesmyslů. Kronikáři a jiní pisálkové si často vymýšleli události, které se nikdy nestaly, nebo osoby, které nikdy nežily. Nevěříš? Uvedu tyto nesmysly na pravou míru!

Ameriku neobjevil Kolumbus

Taky se ti učitel snaží namluvit, že první Evropan, který přistál na americkém kontinentu, byl Kryštof Kolumbus v roce 1492? Tak to tě tahá za nos. O pět století před ním roku 1000 doplul k americkým břehům norský Viking Leif Eriksson (přibližně 970–1020). Zemi pojmenoval Vinland, což znamená „země vína“. Představ si, že v roce 1960 norský badatel Helge Ingstag objevil vikingskou osadu, která se náramně podobá té, kterou v Americe před mnoha lety postavil vikinský mořeplavec. Že by náhoda?

Vilém Tell nikdy nežil

Říká ti něco jméno Vilém Tell? Ano, to byl ten chlapík, který 18. listopadu 1307 sestřelil kuší jablko z hlavy svého syna. Alespoň o tom vypráví švýcarská legenda, která se nápadně podobá jedné starší dánské legendě. Nebudeme tě napínat. S nejvyšší pravděpodobností se jedná o smyšlenou postavu, která spiknutí proti habsburskému fojtovi (něco jako starosta) nezorganizovala, protože nikdy neexistovala. Nicméně legenda je to pěkná.

Piráti neukrývali poklady

Už jsi někdy slyšel o zakopaném pirátském pokladu a mapě, na které je nakreslena cesta k němu? Pak tě musíme zklamat. Skuteční piráti nikdy nekreslili mapy se zakopaným pokladem. Proč by to dělali? Peníze si prostě rozdělili a pak je rychle utratili. O kapitánu Kiddovi, kterého v 18. století popravili za údajné pirátství, se sice šeptalo, že ukryl pohádkový poklad. Ale nikdo ho zatím neobjevil. Zřejmě zase jedna pohádka pro děti.

Shakespeare si vymyslel hodiny

Občas si velcí umělci upravují historické skutečnosti, jak se jim zlíbí. Například světoznámý dramatik William Shakespeare (1564–1616), který se proslavil takovými trháky, jako je Richard III., Romeo a Julie nebo Hamlet, ve hře Julius Caesar použil bicí hodiny. To je docela legrační, protože hodiny byly vynalezeny až 1000 let po Caesarově smrti. I mistr tesař se někdy utne.

Časostroj 1/2011

Publikováno

Adam Mickiewicz. Polský básník cestou po Evropě třel bídu s nouzí!

Je 23. října 1823. Žalobce, soudce i kat v jedné osobě, ruský senátor Nowosilcow, si spokojeně mne ruce. Právě se mu podařilo zatknout polského revolučního básníka Adama Mickiewicze. Po půlročním vězení zní verdikt soudu jasně – vyhnanství v Rusku! Mladý básník ještě netuší, že už téměř nikdy nespatří svoji rodnou vlast.

Zachmuřený Adam Mickiewicz (1798–1855) přijíždí 8. listopadu 1824 do Petrohradu – tehdejšího hlavního města ruského impéria. Přestože den předtím metropoli spláchla povodeň, krása mramorových paláců nebo pomník Petra Velikého na něj udělají dojem. Carští špehové ale mají oči všude a mladý vyhnanec zatím hledá útočiště. „Kam se teď vydat?“ ptá se sám sebe, když se rozkoukává v obrovském městě. Naštěstí netrvá dlouho a seznamuje se s místními Poláky – s malířem Orlowským nebo mystikem Oleszkiewiczem. Plné zuby carského Ruska mají i ruští děkabristé, vesměs armádní důstojníci, kteří plánují svrhnout cara a nastolit konstituční monarchii, nebo dokonce republiku. S mladým polským básníkem si tak padnou do oka a ten se okamžitě spřátelí s vůdcem spiknutí – redaktorem časopisu Polární hvězda a básníkem Rylejevem. Další zapálený děkabrista, básník Bestužev, si poznamená do deníku: „Poznal jsem Mickiewicze!“

Bezstarostný život plesů a zábavy

Polský básník je stále pod bedlivým dohledem carských úřadů. V lednu 1825 na jejich podnět musí opustit město Petra Velikého. „Ještě že se mohu spolehnout na své přátele,“ myslí si Mickiewicz, když směřuje do Oděsy, bohatého přístavu u Černého moře. V náprsní kapse má doporučující dokumenty od básníka Bestuževa. Mickiewicz ale nepospíchá, během cesty vyřizuje různé vzkazy, které se týkají především revolučních příprav děkabristů. Na skok se objevuje na obilných trzích v Kyjevě, kde se setkává šlechta z celé Ukrajiny. Teprve v únoru 1825 přijíždí do Oděsy. Polská i ruská společnost ho vítá s otevřenou náručí. „Zastavte se u nás někdy. Rádi si poslechneme vaše básně,“ zvou ho do svých salonů a domů aristokraté i bohatí obchodníci. Mickiewicz si užívá bezstarostný život plný plesů a zábavy. Když svou básní Dumání v den odjezdu dělá tečku za oděským pobytem, píše o „zástupech krásných žen, které denně potkával“.

Adam Mickiewicz není jen skvělý básník, ale i originální pedagog, který nenudí suchopárným výkladem a dokáže své posluchače nadchnout. Od prosince 1840 přednáší na katedře slovanských literatur slavné pařížské Collège de France, kterou se tehdy rozhodla otevřít francouzská vláda. Na jeho přednášky chodí třeba vynikající hudební skladatel polského původu Frédéric Chopin (1810–1849), známý romantický básník a dramatik Juliusz Słowacki (1809–1849) nebo francouzská spisovatelka George Sandová (1804–1876) i literární kritik Charles Sainte–Beuve (1804–1869).

Stránky: 1 2 3