Leonardo da Vinci: Snílek, který chtěl létat jako pták

Leonardo nervózně přechází potemnělou místnosti. Vypadá jako mág, který se chystá učinit mocné kouzlo. Občas dlouhými prsty zkontroluje křivky právě dokončeného stroje. Zítra přijde jeho velký den. Pokud se mu podaří vzlétnout, svět se od základu změní a lidé strnou v úžasu.

Zdá se ti někdy o tom, že létáš jako pták? Leonardo o tom snil už jako malý kluk. Dokonce byl přesvědčený, že to někdy v životě dokáže. Od malička pozoroval let ptáků. A snažil se přijít na to, jak je to možné, že se umí vzepřít zemské přitažlivosti. Na ptáky se totiž díval jako na dokonalý stroj. Jednou si do deníku napsal, že „pták je stroj řízený matematickými zákony“. Aby to dokázal, rozhodl se podobný létající stroj sestrojit. Prý se tak obával, aby mu někdo jeho objev neukradl, že raději zabednil všechna okna ve svém domě. Některé jeho návrhy ale nevycházejí z letu ptáků. Kdybys chtěl řídit jeho první vzdušný stroj, musel bys být přinejmenším superman. Krčil by ses ve stísněném prostoru a pomocí rumpálu ovládal rukama i nohama najednou čtyři křídla.

Jen pro odvážné

Když se Leonardo konečně vynořil se svým novým vynálezem, všichni si mysleli, že se zbláznil. Vypadal jako obrovská křídla nějakého ptáka z pravěku. Dnes ti to možná nepřijde tak mimořádné – všude kolem sebe vidíš různá letadla, padáky a rogala – ale uvědom si, že lidé Leonardovy doby nikdy nic podobného nezažili. Museli být fakt v šoku! Teď zbývalo jen sehnat odvážlivce, kdo jeho vynález vyzkouší. Představ si, že by volba padla na tebe! Leonardo by ti křídla připevnil na záda jako batoh. Tím bys křídla rozpohyboval. Pak bys musel máchat rukama tak rychle, dokud by ses neodlepil od země. Myslíš, že bys to dokázal? Nedokázal. Protože křídla jsou moc těžká a tvoje ruce příliš slabé. Ale Leonardo by se nedal odradit neúspěchem. Vzal by tě na střechy některého z milánských paláců v Itálii a nechal by tě hopsnout dolů. Jejda. Co by se stalo, kdyby létající stroj selhal? I na to Leonardo myslel. Měl bys na sobě připevněné měchy, které by se při letu naplnily vzduchem a při dopadu tě ochránily – tedy podle Leonarda. Nepřipomíná ti tento objev jiný moderní vynález? Jasně, airbag (čti érbek), který bývá v autech. Zařízení, které se při bouračce nafoukne, a tak může pasažérům zachránit život. A jak to dopadlo se statečným letcem? Někde se dočteme, že vyvázl se zlomenou nohou, ale s jistotou víme jen to, že Leonardův letecký pokus byl zkrátka neúspěšný.

Bylo to jinak!

Do historie proniklo mnoho nesmyslů. Kronikáři a jiní pisálkové si často vymýšleli události, které se nikdy nestaly, nebo osoby, které nikdy nežily. Nevěříš? Uvedu tyto nesmysly na pravou míru!

Ameriku neobjevil Kolumbus

Taky se ti učitel snaží namluvit, že první Evropan, který přistál na americkém kontinentu, byl Kryštof Kolumbus v roce 1492? Tak to tě tahá za nos. O pět století před ním roku 1000 doplul k americkým břehům norský Viking Leif Eriksson (přibližně 970–1020). Zemi pojmenoval Vinland, což znamená „země vína“. Představ si, že v roce 1960 norský badatel Helge Ingstag objevil vikingskou osadu, která se náramně podobá té, kterou v Americe před mnoha lety postavil vikinský mořeplavec. Že by náhoda?

Vilém Tell nikdy nežil

Říká ti něco jméno Vilém Tell? Ano, to byl ten chlapík, který 18. listopadu 1307 sestřelil kuší jablko z hlavy svého syna. Alespoň o tom vypráví švýcarská legenda, která se nápadně podobá jedné starší dánské legendě. Nebudeme tě napínat. S nejvyšší pravděpodobností se jedná o smyšlenou postavu, která spiknutí proti habsburskému fojtovi (něco jako starosta) nezorganizovala, protože nikdy neexistovala. Nicméně legenda je to pěkná.

Piráti neukrývali poklady

Už jsi někdy slyšel o zakopaném pirátském pokladu a mapě, na které je nakreslena cesta k němu? Pak tě musíme zklamat. Skuteční piráti nikdy nekreslili mapy se zakopaným pokladem. Proč by to dělali? Peníze si prostě rozdělili a pak je rychle utratili. O kapitánu Kiddovi, kterého v 18. století popravili za údajné pirátství, se sice šeptalo, že ukryl pohádkový poklad. Ale nikdo ho zatím neobjevil. Zřejmě zase jedna pohádka pro děti.

Shakespeare si vymyslel hodiny

Občas si velcí umělci upravují historické skutečnosti, jak se jim zlíbí. Například světoznámý dramatik William Shakespeare (1564–1616), který se proslavil takovými trháky, jako je Richard III., Romeo a Julie nebo Hamlet, ve hře Julius Caesar použil bicí hodiny. To je docela legrační, protože hodiny byly vynalezeny až 1000 let po Caesarově smrti. I mistr tesař se někdy utne.

Časostroj 1/2011

Tajemní Mayové: Vyplní se jejich dávná proroctví?

Celý svět o tom vzrušeně diskutuje. Nastane konec světa, nebo ne? Podle některých badatelů Mayové předpověděli hrozivou katastrofu, která postihne lidské pokolení přesně 21. prosince 2012. Jedná se pouze o výmysl senzacechtivých pisálků nebo nám chtěli pradávní Indiáni něco důležitého sdělit?

Mayové! Jedna z nejvyspělejších a nejzáhadnějších indiánských civilizací starověké, předkolumbovské Ameriky. Stejně jako Egypťané stavěli pyramidy. Stejně jako starověcí Řekové se zabývali vědou. Stejně jako Římané budovali rozsáhlou síť dlážděných silnic. Odkud pochází tento pozoruhodný národ? Na tuto otázkou nedokážou stoprocentně odpovědět ani samotní archeologové. Většina z nich se domnívá, že v době ledové přešli z Asie přes tehdy zamrzlé moře do dnes největšího amerického státu – na Aljašku. Odtud putovali po souši stále na jih přes kontinent, kterému nyní říkáme Amerika. Podobně jako jejich asijští příbuzní vyráběli pazourkové zbraně a lovili divokou zvěř. Zhruba před tři a půl tisíci lety se konečně zabydleli na území dnešního Mexika a poloostrova Yucatán. Z lovců se postupně stali rolníci a později také důmyslní stavitelé. V horkém a vlhkém prostředí začali stavět vesnice a časem také velkolepá města jako Uxmal, Tikal nebo Chichén Itzá (čti Čičén Icá). Vybudovali přibližně 70 větších i menších center a všechna měla samostatnou vládu. Jednotlivé kmeny ale mezi sebou vedly krvavé války a nikdy se nedokázaly sjednotit.

Krev teče proudem

Starověcí Mayové totiž nebyli žádní svatoušci. Libovali si v nechutném zvyku – lidských obětech. Pokud by tě chytili jako válečníka z jiného kmene, s nejvyšší pravděpodobností by tě obětovali na vrcholu pyramidy. Poté, co by ti rozřízli hrudník a vytrhli srdce, svrhli by tvé bezvládné tělo z pyramidy zpátky na zem. Tady by už čekali další kněží, kteří by ti stáhli kůži a v ní pak tančili. Po rituálním křepčení by tě kousek po kousku slupli jako malinu. Šílené? Možná pro nás. Mayové ale věřili, že se duše mrtvých převtělí do těch, kteří je usmrtili. Čím statečnější oběť, tím lepší. Tyto zvyky byly tak oblíbené, že je ještě dlouho napodobovaly národy, které přišly po Mayích.

Starověcí spisovatelé

Mayové nebyli jen skvělí stavitelé a vyznavači krvavých obětí, ale i mistři psaného slova a malířství. Všechny důležité události si zapisovali. Malovali na papír z kůry stromů glyfy (grafické znázornění znaku) a také tesali zprávy do kamene. Ovládali totiž umění písma a napsali tisíce knih, kterým dneska říkáme kodexy. Bohužel si dnes můžeš prohlédnout jen tři. Ostatní během španělského řádění na americkém kontinentu nechal spálit biskup Diego de Landa (1524–1579). Myslel si totiž, že se jedná o dílo samotného satana plné pověr a lží. Jeden z dokumentů, který se jako zázrakem dochoval, se nazývá Drážďanský kodex. Jedná se o dvacet centimetrů vysoký papírový proužek o sedmdesáti pěti stranách. Právě v něm najdeš nejvíc záznamů o astronomii. A také o zázraku mayské civilizace – složitém cyklickém kalendáři. Ten indiánští astronomové sestavili na základě dlouhodobého pozorování noční oblohy.

Bájný hrdina Odysseus: Jak přechytračil hrozivého obra Polyféma

Zdravím tě, cestovateli z daleké země! Dovol, abych se ti představil. Mé jméno je Odysseus. Jsem ithacký král a mnozí mě považují za nejmazanějšího ze všech řeckých hrdinů. Nyní ti budu vyprávět příběh o tom, jak jsem přelstil strašlivého Kyklopa. Pevně se drž okraje mé lodě, ať strachy neskočíš do zrádného moře. Není to povídačka pro ustrašené námořníčky.

Říká ti něco Trojská válka? Ano, byl to dlouhý a vyčerpávající svár mezi Trojany a námi Řeky. Nekonečných deset let bojů nás stálo spoustu sil a také mnoho mužů. A mne pořádné nervy! Nakonec jsem však vymyslel lest, která by nadobro ukončila tento nesmyslný konflikt. Přišel jsem s nápadem postavit velkého dřevěného koně, kterého jsme darovali Trójanům. Vpustili ho za městské hradby a v noci, když všichni spali, jsem se svými vojáky vyskákal z jeho útrob. Nedobytné město bylo dobyto. Zdaleka jsem ale neměl vyhráno. Trvalo mi pak ještě dalších deset let, než jsem přistál u břehů rodné Ithaky. Jak správně tušíš, prožil jsem cestou neuvěřitelná dobrodružství. Povím ti teď o jednom, které jsem zažil na ostrově Sicílie.

S věrnou posádkou jsem se plavil už řadu dní a všichni jsme se těšili, až opět spočineme nohama na pevné zemi. Najednou se před námi objevily nádherné zelené ostrovy. Zdálky jsme pozorovali, jak se na jejich svazích pasou tučná stáda koz a ovcí. Rozhodl jsem, že u jednoho z nich přistaneme a já ho půjdu s tuctem mužů prozkoumat. Brzy jsme měli narazit i na pastýře těch stád. Jaké bylo naše překvapení – byli to divocí, hrůzostrašní obři, kteří milují lidské maso. Kdysi prý sloužili nejvyššímu bohu Diovi, ale nyní žili bez řádu a jakýchkoli zákonů.

Pán jeskyně přichází

Během prohlídky jsme objevili obrovskou jeskyni vyhloubenou do skalnatých vrchů. Nevím, co nás to napadlo, ale ubytovali jsme se se přímo v jejích útrobách. Nalákaly nás asi košíky plné voňavého sýra a maso kůzlátek, které jsme si upekli. Byli jsme spokojení a cítili se bezpečně. Během večera se však objevil skutečný pán jeskyně. Obr Polyfém s okem zářícím uprostřed čela. Zatím si nás nevšiml. Ale jakmile zavalil vchod jeskyně obrovským balvanem, se kterým by nehnulo ani dvacet volů, jeho oko spočinulo na našich vyděšených obličejích. „Co pohledáváte v mé jeskyni?“ zahřměl, až začalo padat kamení. Sebral jsem odvahu a odpověděl: „Jsme Řekové a putujeme z Tróje domů. Šlechetný netvore, vzpomeň si, co se sluší a patří a poskytni nám svoje pohostinství. Znáš přece zákony bohů.“ Polyfém se neobtěžoval s odpovědí. Odfrkl si jako stádo koní a bez varování slupl dva z mých mužů jako malinu. Pak se svalil na zem a usnul.