Umělecký živel Pablo Picasso

Tak jako sopka chrlí žhavou lávu, tak jako se řeka dravě žene korytem, tak tvořil jeden z nejslavnějších umělců 20. století. Ano, mluvíme o Pablu Picassovi, který byl nejen malíř, ale i sochař, keramik, grafik, dramatik a dokonce básník.

Pablo Picasso přišel na svět ve španělské Malaze a odmalička měl velmi rád přírodu a bavilo ho podle ní malovat. Brzy pochopil, že skutečnost se neodehrává pouze na povrchu věcí, ale že je nutné proniknout pod povrch. Když jako dvacetiletý mladík přišel do centra světového umění – Paříže, ihned se rozhodl, že nebude líčit místní život v nepravdivých barvách. Chudí artisté, vyzáblí slepci, opilí milenci, ti všichni byli hlavními náměty „modrého“ a „růžového“ období.

Prosím? Hranaté slečny?!
V necelých třiceti letech vytvořil pod vlivem černošských masek obraz Slečny z Avignonu. Tento obraz vyvolal velké pozdvižení, a proto jej Picasso dlouho schovával ve své soukromé sbírce. Čím byl tak zvláštní, že způsobil takový rozruch? Tím, že nezobrazoval skutečnost, jak ji vidíme. Na obraze byly sice slečny z Avignonu, ale byly namalovány pomocí hranatých plochých tvarů. Přestože to bylo v tehdejší době šokující, tímto obrazem začíná nová éra moderního umění. Na scénu totiž přichází pokrokový umělecký směr – kubismus.

Jak maluje kubista?
Jestliže mluvíme o kubismu a Pablu Picassovi, nemůžeme opomenout ještě jednoho umělce, a to malíře George Braque (1882-1963). Tento Francouz stejně jako Picasso vytvořil obraz poskládaný z malých krychlí, takzvaných kubusů. Toho si všiml jistý pařížský kritik a rázem byl název pro nový umělecký směr na světě. Princip kubismu spočívá v tom, že předmět (od člověka po kartáček na zuby) je znázorněn pomocí jednoduchých geometrických tvarů – obdélníků, čtverců, trojúhelníků, koulí apod. Předměty tak působí dojmem, že jsou nedbale poházené na plátně a zobrazují se současně z několika úhlů pohledu. Pokud bys byl kubistický umělec a tvořil bys třeba portrét, nemaloval bys člověka jen zepředu, ale zároveň třeba ze strany nebo z ptačí perspektivy.

Guernica – hrůza na plátně
Další Picassovo dílo, které ovlivnilo světové umění, je obraz Guernica namalovaný v roce 1937. Je na něm baskické město Guernica, jež bylo během španělské občanské války zničené fašistickými bombardéry. Picasso ukazuje děsivost války a hrůzu, kterou přináší zvířatům i lidem. Guernicu vystavili na světové výstavě v Paříži a umělecký svět konečně pochopil, že Pablo je poctivý umělec, který se nevyhýbá závažným tématům. Bohužel zbytek světa obsah obrazu nepochopil a brzy nato začala nejděsivější válka v dějinách lidstva.

Cestování časem: Fantazie, nebo skutečnost?

Říká ti něco jméno Herbert George Wells? Tento spisovatel napsal v roce 1895 knihu Stroj času. O čem tento román pojednává? O chlapíkovi, který se pomocí geniálního vynálezu přenesl do vzdálené budoucnosti. Je však skutečně možné cestovat časem? Na to se ti teď Junior pokusí odpovědět.

I když si asi nikdy stroj času v obchodě nekoupíš, cestování do minulosti nebo budoucnosti je prý technicky možné. Co je k tomu potřeba? Musel bys mít stroj, který by dokázal vyvinout neskutečně vysokou rychlost. Skoro tři sta tisíc kilometrů za sekundu. S ní bys několikrát obletěl Zeměkouli, aniž by ses stihl nadechnout.

Výlet do budoucnosti začíná

Rychlost tři sta tisíc kilometrů za sekundu odpovídá rychlosti světla a zdá se, že je to nejvyšší povolená rychlost v celém vesmíru. Pozoruhodné na tom je, že čím víc se rychlosti světla blížíš, tím víc se zpomaluje čas. Páni vědci rádi přemýšlejí nad tím, co by se stalo se stejně starými kamarády, kdyby jeden cestoval v rychlé kosmické lodi a druhý by zůstal na Zemi. Příběh z budoucnosti by se mohl například odehrát takto…

Světelný rok je vzdálenost, jakou urazí světlo za celý rok. Přibližně 9,46 bilionů kilometrů.

Cesta k věčnému mládí?!

Karel a Blanka jsou velmi dobří kamarádi a také je jim stejně let. Blanka je kosmonautka a Karel je lékař. Blanka právě dostala životní příležitost, stane se členkou posádky na první lodi, která poletí k blízké hvězdné soustavě. Hvězda a její planety jsou vzdálené skoro 97 bilionu kilometrů neboli deset světelných let. Blančina loď poletí zhruba rychlostí světla. Měřeno ze Země – cesta na hvězdu a zpět jí bude trvat víc než dvaadvacet let. Karel se za tu dobu stane primářem kliniky, přibere osm kilo a vychová dvě děti.

Čas běží pomaleji?

S astronautkou Blankou to však bude jinak. Zatímco její kosmická loď bude obrovskou rychlostí brázdit vesmír, palubní hodiny poběží ve srovnání s hodinami na Zemi pomaleji. Přesto nejsou rozbité, pro loď i posádku se zpomalil čas. Nikdo ale nebude mít pocit, že je něco jinak. Minuta jim bude připadat jako minuta, hodina jako hodina. S každou uplynulou minutou se však bude Blanka spolu s ostatními více rozcházet s časem na Zemi. Po úspěšném úkolu posádka zamíří zpět k modré planetě. Když se přiblíží ke sluneční soustavě, lodní hodiny ukážou, že uběhlo deset let. Když budou míjet Pluto, Blanka oslaví třicáté narozeniny.

Za mládím do budoucnosti

Ačkoli Blanka i Karel věděli, že ke zpomalení času dojde, přesto je vzájemné setkání překvapilo. Blance je čtyřicet, ale Bohdanovi padesát dva let. Každý z nich už vypadá úplně jinak. Karlovi připadá, že přišel o kus mládí, Blanka je pro změnu zmatená – na Zemi uplynulo dvacet dva let a ona se ocitla v jiném prostředí. Uletěla vlastně dvanáct let do budoucnosti.

Geniální vědec na stopě

Hezký příběh. Jak ale víme, že by se odvíjel podobně? Poprvé se skutečně s tímto problémem „popral“ Albert Einstein. V obecné teorii relativity popsal, jak čas, vzdálenost a hmotu ovlivňuje pohyb. V roce 1971 jeho teorii vědci ověřili. Přichystali si dvoje atomové hodiny. Ano, mluvíme o nejpřesnějších hodinách na světě, které dokážou měřit v biliontinách sekundy. Jedny nechali na Zemi a jedny vyslali na cestu kolem světa rychlostí téměř tisíc kilometrů za hodinu.

Cestovat časem jde!

Zatímco na začátku ukazovaly oboje hodiny stejný čas, představ si, že po návratu z vesmíru se kosmické opožďovaly. Ocitly se tedy v blízké budoucnosti podobně, jako se tam ocitla Blanka. Pokud bychom tedy sestrojili stroj, který se umí pohybovat rychlostí světla, mohl bys cestovat o celé roky do budoucnosti. A to by od základů změnilo svět.

Šestatřicetiletý Švéd Håkan Nordkvist o sobě tvrdí, že potkal sám sebe přibližně o třicet let staršího. Řekneš si, to by mohl říct každý. Håkan ale své tvrzení dokládá video nahrávkou ze svého mobilu. Můžeš posoudit sám, jestli mluví pravdu: