Uplynulo 228 let od pádu Bastily

Pokud přijedete do Paříže na Náměstí Bastily (Place De La Bastille), určitě středověkou pevnost nenajdete. 14. července 1789 ikonu despotismu srovnali se zemí francouzští občané. Znamenalo to začátek Velké francouzské revoluce a dodnes se ve Francii tento den připomíná jako státní svátek. 

V 18. století bez soudního přelíčení v ní mohl skončit každý. Stačilo se z jakéhokoli důvodu znelíbit králi. Pevnost Bastilu na sklonku 14. století nechal postavit Karel V. Moudrý, aby z východní strany chránila vstup do Paříže před Angličany ve stoleté válce (1337–1453). Na tehdejší poměry šlo o mohutnou stavbu, která už z dálky budila respekt.

Proti královskému symbolu
Za kardinála Richelieua byla přeměněna na státní vězení. V letech 1717-1718 si v něm poseděl i básník a filozof Voltaire (1694–1778). Bastila symbolizovala absolutistickou moc monarchy a jeho despotický režim, proti kterému se obyčejní lidé rozhodli vzbouřit. Za terč si vybrali právě královský žalář.

Na nic nečekat a zaútočit
14. července časně ráno obsadili skladiště zbraní v Invalidovně (Hôtel des Invalides) a odnesli si 32 000 pušek. Třemi děly přispěly občanské milice. Nikdo jim nebránil a očitý svědek, publicista Camille Desmoulins (1760–1794) si poznamenal: „Sotva získali zbraně, táhlo se k Bastile.” Více než 900 francouzských řemeslníků, obchodníků a měšťanů, dva oddíly osobní stráže a vojáci občanských milicí zaútočili na nenáviděné státní vězení.

Když se kácí les…
Obránci Bastily (80 invalidů, 30 vojáků švýcarské gardy), se postavili na odpor. Po tříhodinovém obléhání se brána pevnosti nakonec otevřela. Dav se vřítil dovnitř, odzbrojil posádku, zabil velitele a poté osvobodil vězně. Při útoku zemřelo 83 lidí a 88 utrpělo zranění. Guvernér Bastily Bernard René markýz de Launey, čtyři další důstojníci a tři členové švýcarské gardy byli zabiti rozlíceným davem.

Pozůstatky pevnosti
Po úspěšném ataku na Bastilu ji revolucionáři úplně srovnali se zemí. Jestliže tedy chcete vidět proslulou pevnost, musíte se spokojit buď s vyznačeným půdorysem na dlažbě Náměstí Bastily nebo si prohlédnout několik kamenů na zastávce metra. To, co z ní zbylo, bylo totiž použito na výstavbu pařížského mostu Pont de la Concorde.

www.rozhlas.cz/devitky

Právo na svobodu vyznání trvalo jen 18 let

9. července 1609 vydal český král a římský císař Rudolf II. listinu, která potvrzovala náboženskou svobodu v Českém království. Od vydání nejliberálnějšího zákona v tehdejší Evropě tento rok uplynou čtyři století a osm let. 

Mnoho let usilovali čeští nekatolíci o to, aby se v Českém království právně zabezpečila rovnost protestantů s katolíky. Nakonec se jim to podařilo. Přesvědčili českého panovníka a zároveň římského císaře Rudolfa II. (1552-1612), který na počátku sedmnáctého století vydal listinu zvanou Rudolfův majestát. Důvod byl zřejmý, chtěl si naklonit nekatolickou šlechtu s nekatolickým měšťanstvem, aby mu pomohli v blížící se válce s uherským králem Matyášem (1557-1619).

Středem říše opět Vídeň
Jeho mladší bratr totiž v dubnu 1608 vtrhl na Moravu a Rudolfa II. donutil, aby mu přenechal vládu na Moravě a v Rakousích. Nad českým králem se začala stahovat mračna. Bylo zřejmé, že se Matyáš nespokojí pouze s tímto soustem a bude chtít i českou korunu. Nakonec duševně nemocný Rudolf II. 23. května 1611 abdikoval a Matyáš se stál českým králem. Po dosažení svého cíle přemístil dvůr do moderní a vzkvétající Vídně a stověžatou Prahu nechal napospas svým místodržícím, které pověřil správou Českého království.

Svoboda vyznání ožívá
Podle Majestátu na náboženskou svobodu, jak se listina přesně nazývá, nesměl být nikdo nucen ke katolickému ani jinému vyznání (“náboženství své volně a svobodně bez utiskování a všech překážek”). Mrtvým měl být zajištěn důstojný pohřeb podle příslušných zvyků dané církve a nekatolíkům povoloval zřízení institucí, které měly chránit nově nabité svobody. Dále se v listině uvádí, že jak katolíci, tak protestanti mohou ve stejné míře vyjadřovat svou víru. Také se v něm apeluje na šlechtu, aby nevnucovala poddaným jinou víru, než jakou si sami vybrali. Dokument byl zanesen do zemských desek jako zákon platný pro všechny země Koruny české.

Katolíci opět vítězí
Majestát přestal platit po osmnácti letech během vlády císaře Ferdinanda II. (1578-1637). Ten ho zrušil po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 tím, že ho jednoduše rozstřihl a spálil jeho pečeť. O sedm let později si představitelé římskokatolické církve mohli mnout ruce, protože jediným povoleným se opět stalo katolické náboženství.

www.rozhlas.cz/devitky

Mistr Jan Hus: Muž, který položil život za pravdu

Je 6. července 1415. Kostnický koncil právě skončil. Pověření biskupové nasazují muži na hlavu okrouhlou papírovou korunu, na které svítí nápis: „Tento jest arcikacíř!“ Mistr Jan Hus kráčí hrdě po předměstské louce, za chvíli jej pohltí plameny. Ještě může odvolat. Ne, neodvolá, chce zemřít podle pravdy evangelia. 

Jan Hus spatřil světlo světa v jihočeském Husinci u Prachatic pravděpodobně v roce 1369. V jednadvaceti letech začal studovat na pražské Karlově univerzitě, kde nejprve získal titul bakalář a posléze se z něj stal mistr svobodného umění. Jakmile ukončil studium na univerzitě, působil zde jako profesor a v roce 1400 byl vysvěcen na kněze.

Kritika bohatých
O dva roky později již přednášel plamenné projevy v pražské Betlémské kapli. Mistr Jan Hus byl vynikající řečník, který svým kázáním dokázal strhnout obyčejné lidi a také se stal jejich symbolem. Ve svých kázáních kritizoval bohaté církevní hodnostáře a výstřednosti bohatých. Například se stavěl proti hromadění majetku nebo prodávání odpustků.

Kritika bohatých
O dva roky později již přednášel plamenné projevy v pražské Betlémské kapli. Mistr Jan Hus byl vynikající řečník, který svým kázáním dokázal strhnout obyčejné lidi a také se stal jejich symbolem. Ve svých kázáních kritizoval bohaté církevní hodnostáře a výstřednosti bohatých. Například se stavěl proti hromadění majetku nebo prodávání odpustků.

Kde je skutečný život?
Hus nebyl pouze skvělý kazatel, ale také významný literát. Jeho myšlenky uznávala i odborná veřejnost. Mezi důležitá díla patří latinský spis O církvi (De Ecclesia) vydaný v roce 1413, který vychází z myšlenek Jana Viklefa (1320–1384). Tento profesor oxfordské univerzity upozorňoval na obrovský rozdíl mezi církevním učením o chudobě, prostém životě a lásce k bližnímu a mezi skutečným životem církevních představitelů.

Zákaz a obhajoba
Roku 1412 napětí mezi Husem a špičkami církve vyvrcholilo. Veřejně vystoupil proti odpustkům a papež mu zakázal vykonávat v Praze církevní obřady. Jan se odvolal na učení Ježíše Krista a odmítl papeži poslušnost. Brzy na to opustil Prahu a přestěhoval se na venkov, kde kázal pod širým nebem v okolí hradů Krakovec u Rakovníka a Kozí Hrádek v jižních Čechách. Dva roky před svou smrtí dokončil český výklad bible Postila a na jaře roku 1414 ho vyzval císař Zikmund Lucemburský (1368-1437), aby se ospravedlnil před koncilem svolaným v Kostnici.

Pravda je jen jedna
Přestože měl od něj průvodní list o osobní nedotknutelnosti, v německém městě Kostnici ho zatkli a začali vyslýchat. Na ekumenickém koncilu byl obviněn z kacířství a zástupci církve ho žádali, aby své učení odvolal a podrobil se autoritě koncilu. Hus však ze svých názorů nechtěl slevit, a proto byl prohlášen za nepoučitelného a zatvrzelého kacíře. 6. července 1415 šestačtyřicetiletého kněze pohltil nemilosrdný oheň a jeho popel byl rozprášen v řece Rýn. Krátce po této justiční vraždě začaly řinčet zbraně v Českém království, protože začala husitská revoluce. Teprve o šest století později římsko-katolická církev mistra Jana Husa rehabilitovala a v roce 1999 papež Jan Pavel II. prohlásil, že lituje jeho kruté smrti a uznal ho jako reformátora církve.

www.rozhlas.cz/devitky