Posudek na noční práci

Práce Davida Hartmanna se zabývá dílem malíře Mikuláše Medka. Vzhledem k letošní monumentální retrospektivě, která je doprovázena množstvím teoretických a publicistických prací, to nebyla práce jednoduchá. Medkovo dílo, donedávna ukrývané, opomíjené a spíše legendární než skutečné, je dnes středem zájmu. Snad právě proto si David Hartmann, ostatně vnuk nejbližšího Medkova přítele, teoretika Antonína Hartmanna, zvolil pro svou práci zcela nezvyklou formu.

Jedná se o jakési publicistické pásmo, koláž sestavenou z malířových textů, z textů jeho přátel a jemu blízkých lidí, dále z Medkových pozoruhodných básní, osobních často až intimních výpovědí a vjemů samotného autora. Cílem práce je podat osobitou, velice expresivní interpretaci malířova díla, která se opírá o několik zvolených obrazů. Je to výpověď velice individuální, originální, záměrně neuspořádaná a dramaticky gradovaná. Práce Davida Hartmanna je cennou výpovědí příslušníka nejmladší generace o umělci, který se znenadání stal klasikem. Svou prací David Hartmann dokazuje, že tomu tak přece jen není…

Kompozičně je práce rozdělena do pěti částí motivovaných pěti malířovými cykly, které chronologicky ukazují proměny umělcovy tvorby a jeho existenciálně zabarvené osobní vztahy k okolnímu světu. Exaltovaná malířova výpověď místy přechází do stejně exaltované Hartmannovy prózy, která se tak stává poněkud absurdní ilustrací k Medkovým obrazům. To svědčí o inspirativnosti Medkových obrazů, kterou ostatně dokazuje celá Hartmannova práce.

Součástí práce je i náčrt umělcova životopisu, který na závěr ve zkratce shrnuje malířův život a dílo. Hartmannova zajímavá práce by mohla být použita jako publicistické pásmo oslavující nejmladší generaci, neboť se domnívám, že podporuje zájem dvou generací o dílo Mikuláše Medka, umělce, s jehož vlivem se ostatně asi každá nastupující generace bude muset vyrovnat.

Práce Davida Hartmanna splňuje všechna kritéria kladená na noční práci a může být doporučena k obhajobě.

Václav Vokolek

Hluk ticha

Ohromující třesk minulých a příštích katastrof

pod kruhem mléčného měsíce

který se sráží

s vitální zručností

v zorničkách kůry stoletého stromu

v hektolitry mléka

nasládlého jak rez hřbitovního kříže

a mně položili na čelo kolébku plnou broušených

                                                                              břitev

kterou kolébá matka

upletená z drátu nahrazujícímu tmu

      

Šramot katastrofy

       který pod letním sluncem

       uprostřed louky prolezlé květy

       jako stůl červotočem

       se houpá v kalichu modrého hořce

       v houpačce upletené

       z m ý c h  z u b ů

 

nadělali košíky aby v nich skryli vlasy nekřtěňátek

na které po křtu čeká ona pichlavá poduška

ukrytý v kolébce na mém čele

kterou kolébá matka

sestavená ze starodávných vlásenek nahrazující světlo

      

       a ticho které nahradilo třesk minulých

       a příštích katastrof

       a ticho které nahradilo šramot minulých

       a příštích katastrof

       je neslučitelné s odlesky talířku

       do kterého vkládám

       své                   oko 

Mikuláš Medek, 1950

JÁ NEMALUJI! SVÉ OBRAZY DÁVÍM!

Technika mého obrazu je podřízena výhradně zákonitosti systematického přepisu exklusivní věrohodnosti „úděsné reality“.

Neslušný lyrismus, elegantní, krasopisné nemorálně bezpohlavní

Obrazy, posrané, hloupé, titánsky ostudné, vychladlé přepisy k blbosti abstraktní.

To vše tvoří polosyrový, vystydlý puding naší současné surrealistické aktivity.

Tuto třaslavou huspeninu pitomosti rozřezávám krápníkovým nožem svých obrazů.

 SVOU PRACÍ SE DÁVÍM. CHCI, ABY SE S NÍ UDÁVILI VŠICHNI!

Mikuláš Medek, 1951